Víc, než já sám

Kapitola 9. – První volba

(ze série Vzpomínek)

1.1.2006

Autorka: Marky

Vraceli jsme se společně ruku v ruce do rezervace. Na cestu nám svítily hvězdičky. Všude bylo krásné ticho. Vychutnávali jsme si tu atmosféru kolem nás, snažila jsem se mu dávat najevo, že i já k němu cítím jistou lásku. Jacob byl tak neuvěřitelně úžasný a chápavý, nic po mě nechtěl. Dává mi času tolik, kolik budu potřebovat. Šli jsme tiše a vůbec nemluvili, asi jsme si oba třídily své zmatené myšlenky. Byla jsem zvědavá, jestli Charlie s Billym zaregistrovali, že jsme zmizeli a pokud ano, jestli budou hodně naštvaní, přece jenom jsme jejich děti. Nevěděla jsem ani, jestli se bude chtít Jake přiznat k našemu…...no vztahu, nebo co to teď mezi námi vlastně je. Máme se držet za ruce? Máme dávat najevo nějaké ty city mezi námi? Poznají hned kluci ze smečky, že znám jejich tajemství? Pokud ano, bude mít Jake opravdu takové veliké problémy? V tom jsem si vzpomněla na větu, kterou mi pošeptal, když jsme se líbali. „Nikdy jsem nevěřil na otisknutí, teď ale vím, že existuje.“

Otisknutí. Co to je?

„Jaku?“

„No?“

„Co to je to……otisknutí?“

„Nevím, jestli je dobrý ti to teď říkat.“

Udiveně jsem se zeptala „Proč?“

„Protože támhle je táta s Charliem a vypadají na infarkt.“ usmál se a ruku mi zmáčkl ještě silněji.

Ale zdání nás zklamalo. Charlie a Billy vůbec nevypadali na infarkt, právě naopak, byly spíš v dost veselé náladě. Smáli se na celé kolo a když jsme přišli k nim, tak se jen začali chechtat ještě víc. Koukli jsme se s Jakem na sebe, udělali obličej jako to jsou ale staří blázni a mysleli si svoje. Byly už skoro dvě hodiny ráno. Charlie pomohl Billymu s vozíkem a společně se odpotáceli spát. Charlie měl ustláno u Blacků na pohovce v obýváku. Tak mě tak napadlo, kde mám ustláno já?

 U Sama doma bylo ještě pořád hodně hostů. Ještě než jsme stačili vejít do dveří, rychle jsem se Jaka pustila. Nepromluvili jsme si o tom, jak se budeme k sobě chovat, tak raději budu dělat jako že nic. To, jak jsem ale v okamžiku zjistila, se mu vůbec nelíbilo. Hned vzal zase mou ruku do své a druhou mi obtočil kolem pasu. Celá jsem se určitě začervenala, protože jsem věděla, že se na nás kouká hodně lidí a co nejhůř, určitě všichni Jakovi kamarádi. Opatrně jsem se porozhlédla po místnosti, většina lidí si nás naštěstí nevšimla, až na Sama a Emily, Quila a Paula. Cítila jsem se trapně. Tady ty situace obvykle nezvládám moc dobře.

„Jaku, já půjdu ještě na chvilku ven, jo?“

„Zůstaň tady se mnou Bells, prosím, chci tě mít u sebe.“

„Jaku, ale já se teď tady necítím moc dobře, měl by jsi jim to asi říct.“ udělala jsem psí oči a doufala, že mě nechá v klidu jít aspoň ven na verandu.

„Tak jo, ale jdi jen na verandu, jo? Hned za tebou přijdu, hlavně nikam nechoď, jasný?“

„No jo.“

„Buď hodná.“ ušklíbl se a šel k Samovi.

Jak jinak, pomyslela jsem si sama pro sebe a vydala se zpátky do zimy. Našla jsem na verandě tmavě modrý polštář, oprášila ho a sedla si na něj. Opřela jsem si hlavu o ruce a zhluboka dýchala. Začala mi být zase hrozná zima, doufám, že se Jake brzo vrátí.

„Ahoj.“ otočila jsem se po zvuku hlasu, patřil Paulovi. Byla jsem zmatená. Co tu sakra zrovna on chce?

„Ahoj.“ odpověděla jsem nesměle.

„Můžu k tobě na chvilku?“

„Jo, jasně, ale další polštář tady není.“

„To vůbec nevadí.“ svlékl si mikinu a sedl si na dřevěnou podlahu vedle mě.

„Tak jak jsi strávila příchod Nového roku?“

„No…..řekla bych že líp, než jsem si kdy mohla myslet.“ usmála jsem se a čekala, jaké závěry z toho vyvodí.

„Sakra, ten má ale štěstí. Přijedeš po tak dlouhý době, a hned tohle.“ zmateně jsem se na něj podívala.

„Co tohle?“

„No tohle! Přijedeš, a hned si padnete do oka. A hned……“ odmlčel se.

„Co a hned?“

„Ale radši nic.“

„Sakra, proč mluvíte pořád tak v hádankách?“

„No tak dobře. Slyšela jsi někdy o otisku?“

„No, Jake se zmínil jen tak mimochodem, ale nestačil mi to vysvětlit.“

„Snad nebude naštvaný, když ti to řeknu já, stejně má teď co vysvětlovat Samovi, viď?“ a mrknul na mě.

„Hm.“

„Víš, že my máme různé legendy a považujeme je za pravdu?“odmlčel se a hledal vhodná slova, jak pokračovat.

„Jo, o nějakých jsem už slyšela, ale o téhle ne.“

„Víš, je to taková dost podivná věc, nestává se to každému, vlastně je to hrozně vzácné a výjimečné. Když jsme slyšeli tu legendu o otisku, nikdy by nás nenapadlo, že bude pravdivá. Ale teď, když jsme tak dobře poznali Sama, víme, že to pravda je, jemu se to taky stalo, s Emily.“

„No, stejně tomu pořád moc dobře nerozumím.“

„Prostě otisk, je něco jako láska na první pohled, ale je to ještě mnohem mnohem víc, je to něco, co už nejde nikdy vrátit, něco, co je jako spříznění duší. Jsi k tomu člověku připoután až dokonce života a nejde to změnit. Nikým a ničím.“

„Cože?“ hystericky jsem zaječela a zvedla se ze země. „Co jsi to říkal?“

„Prosím tě uklidni se, proč se tak chováš? Jo ták, aha, já už si vzpomněl, víš, že se do tebe Jake otisknul, no, já to teda nechápu, si jen hnusná zrádkyně, co se přátelíčkuje s pijavicema, kdybych mohl, tak tě hned na místě zabiju.“ a už stál taky. Hned naproti mně. Blízko. Stála jsem tam jako opařená čajem a nebyla schopna promluvit. Byla jsem strašně naštvaná. Chtěla jsem utéct pryč, někam se schovat, ale sakra kam?

Bylo mi to jedno, prostě jsem se otočila a běžela do tmy. Slyšela jsem jen Paulův nechutný smích.

Běžela jsem tmou a divila se, že ještě nepadám únavou. V tom jako když mě někdo praští. Černo před očima, padám do bahna. Vidím Edwarda, jak sedí v nějakém ponurém pokoji. Je tam úplně sám. Sedí a křičí, ruce si drží před očima. Křičí pořád víc a víc. Trpí. Obraz mizí.

Sedím na zemi a dýchám, snažím se uklidnit. Co tohle zase bylo? Edwarde! Volám v myšlenkách jeho jméno. Slyším, jak se ke mně někdo blíží. Zvedám hlavu a otevírám oči. Přede mnou stojí Victoria.

„Ahoj holčičko, to máme ale štěstí, bylo to snadnější, než jsem kdy očekávala. Přiběhla jsi rovnou do mé hřejivé náruče.“ zasmála se zuřivým smíchem, zamrazilo mě na zádech, ale ne zimou…..strachem.

„Ale, ale, ale……kde je tvoje odvaha? Myslela jsem si, že začneš třeba utíkat, to bych si aspoň užila nějakou legraci, ale teď……teď tě zabiju, tak, jak jsi zabila Jamese. Rozervu tvoje tělo na kusy a spálím je!“

Nezmohla jsem se na slovo a jen čekala, co bude dál. Věděla jsem, že tohle je nadobro můj konec. Pak jsem slyšela další zašustění, otočila jsem se trochu doprava a uviděla dva ohromné vlky. Klidně stáli na místě a čekali. V jednom z nich jsem poznala Jacoba. Teď mi to došlo, to přece! Nemůže s ní bojovat, ani když jsou dva, co když jim ublíží? Rychle jsem se zvedla ze země a rychlým krokem šla na místo mezi Victorii a Jacoba. Už se mi odvaha vrátila, nebo to byla hloupost, ale nedovolím, aby mu ublížila.

„Hahahahaha, odvaha se ti vrací, co holčičko? No, nevadí, že přišli tvoji psi. Já si tě stejně najdu a přísahám, zabiju tě!“ zakřičela, až jsem se přikrčila na místě a zmizela pryč. Cítila jsem okolo mě silné mihnutí, druhý vlk se za ní obrovskou rychlostí vydal.

Otočila jsem se a uviděla polonahého Jaka. V očích měl hroznou zlost.

„Co jsi to sakra udělala Bello? Měla jsi na mě počkat! Neměla jsi nikam chodit! Proč nikdy nikoho sakra neposloucháš? Mohla jsi být už dávno mrtvá, víš, jaké jsme měli s Quilem štěstí, že jsme tě našli v čas? Proč? Sakra proč? Bože…….“ kleknul si na zem a sklopil hlavu do svých dlaní. Chvíle naprostého ticha.

„Jaku…….já…….je mi to moc líto, omlouvám se.“ přešla jsem rychle k němu a objala ho rukama. Byl hrozně horký. I když klečel, stejně mi sahal skoro po prsa.  Hladila jsem ho po rameni a přitiskla si ho víc k sobě.

„Je mi to opravdu moc líto.“ zašeptala jsem tiše. Ruce, které měl teď svěšené podél těla zvedl a chytil mě jimi kolem pasu. Tiskl se ke mně teď takovou silou, až mě to zabolelo.

„Jaku, prosím, můžeš trošku zvolnit?“

„Cože?“ zeptal se nechápavě.

„Máš hroznou sílu, zlámeš mi všechny kosti v těle.“ usmála jsem se.

„Lásko omlouvám se…..samozřejmě……já jen….. dej mi chviličku prosím, musím se trochu uklidnit……“

Opět zavládla chvíle ticha. Byla jsem na sebe naštvaná, hrozně naštvaná. Proč jsem sakra utekla? Vždyť mi na nějakém Paulovi vůbec nezáleží, jsem blbá. Provést takovou kravinu. Cítila jsem pohlazení na zádech. Podívala jsem se dolů a viděla Jakův nádherný úsměv.

„Jsi v pořádku? Jak se cítíš?“

„Dobře. Moc mě to mrzí, opravdu. Je mi to tak moc líto.“

„Už je to v pořádku, ale měli jsme vážně štěstí, sakra, pijavice tady kousek od rezervace, doufám, že ji Quil dostal.“

„Quil? Proboha, to ne!“ a strachem se mi sevřel žaludek.

„Bell, neměj o něj strach, jsme vážně silní, umíme si s ní poradit. A to mi připomíná, sakra co sis to myslela, že jsi si šla stoupnout mezí ní a nás? Tohle už nikdy nedělej, jasné? Kdyby do tebe jen malinko strčila, byla by jsi na místě mrtvá a já……. já bych pak umřel taky.“ zadíval se mi do očí a já cítila tu jeho ohromnou lásku co ke mně cítí. Bylo mi ze sebe ještě hůř.

„Je mi to líto.“

„Slib mi to.“

„Co ti mám slíbit?“

„Že už tohle nebudeš dělat, nebudeš mi mizet z očí a budeš maximálně opatrná, slib mi to!“

„Slibuju, vážně mě to mrzí.“

„Jsi unavená, co? Už je po třetí ráno, měli by jsme si jít domů lehnout.“

„Nepočkáme na Quila?“ a jako kdybych ho přivolala, vzápětí stál za námi.

„Dostal si jí?“ zeptal se Jake hned jak ho uviděl.

„Ne.“ odpověděl Quil mrzutě.

„To nevadí, dostaneme jí společně příště. Musíme o ní říct ale ještě dneska Samovi, snad nebudou už s Emily spát.“

„Myslím, že nebudou. Když jsi odešel, tak se pak dost hádali s Paulem. Běžel jsem hned za tebou, ale stejně si myslím, že ta hádka nebude ještě u konce, vypadala vážně.“

„Proč se zase hádali?“

„Nemám tušení.“

Pak se Quil obrátil ke mně. „Jsem rád, že máš o mě takovou starost, Bell, čekat na mě, no, to si nechávám líbit.“ usmál se, odstrčil silou Jaka a vzal mě za ruku. „Tak jdeme!“

„Hej, ona je moje ty idiote, dej od ní ty svoje špinavé ruce pryč!“ smál se a odstrčil zase Quila.

Jake mě objal kolem ramen a šli jsme zpátky k Samovi. Cítila jsem se opravdu trapně, tak za prvé, co jim jen mám říct, když se zeptají, proč jsem odešla? O Paulovi jim říkat nechci, to ani za nic. A za druhé, ten otisk, to je……neuvěřitelné…co budu jen dělat? Měla jsem teď sice čas na svoje myšlenky, ale poslouchat rozhovor mezi kluky bylo mnohem lepší, deprese si užiji ještě víc než dost, tím jsem si naprosto jistá. Bavili se o všech možných kravinách, smáli se jak malí kluci.

„Hele Bells, víš, že hezky voníš?“ prohodil tak na oko Quil.

„Přestaň Quile, tohle jí neříkej.“ rozčílil se Jake najednou.

„Co?“ zmateně jsem se zeptala.

„No, voníš jako upír…….je to dost zvláštní, myslel jsem, že ani na tebe nešáhla.“

„Jak to myslíš jako upír? No nešáhla, to máš pravdu, ani se mě nedotkla.“

„Díky Bohu.“ prohodil Jake, ale já věnovala pozornost jen a jen Quilovi.

„No, voníš tak sladce, možná proto se do tebe Jake tak zakoukal a šťouchl ho do ramene.“

„Sladce?“

„Nechte to být.“

„Ale je to divný, voní tak trochu jako upír, prostě divný.“

„Chceš říct, že jsem upír?“ zeptala jsem se jak pitomec.

„Oba dva se rozesmáli. „Jasně že ne, to by jsme fakt poznali“ odpověděl ve smíchu Quil, „ale je to prostě divný.“ a pak už to nechal být.

Došli jsme před dveře a chtěli otevřít, jenže v tom jsme zaslechli Paulův nepříjemný hlas.

„Tak hele Same, svým způsobem Jaka chápu, jak říkáš, otisknul se do ní, s tím se nedá nic dělat, ale já jí tady prostě nechci! Taky mám právo o tom rozhodovat!“ rozkřičel se na plné kolo.

„Paule říkám ti to naposledy, o tomhle se už spolu bavit nebudeme, teď patří do Jakova života a musíme to tak brát, tak se uklidni.“

„Nechci se uklidnit! Copak to nevidíte? Bůh ví, co s tou pijavicí dělala! Zničí Jacobovi život!“ stála jsem tam a nedýchala, nemohla jsem se ani na kluky podívat. Jake to už nevydržel, vlítnul do dveří a rozčílil se jako Paul, ale opačně. Quil šel hned za ním a já zůstala stát ve dveřích. Vůbec jsem si nevšímala ledově proudícího vzduchu okolo mě, teď mi to bylo jedno. Oči jsem měla zaměřené jen a jen na Jaka.

„Drž hubu!“

„No jasně, budeš ji ještě chránit, to je jasný, sakra copak to ale nevidíš? Je pro nás pro všechny strašně velkým rizikem, copak si úplně oslepnul?“

„Říkám ti to naposledy Paule, drž hubu, nebo tě zabiju!“

„Jaku, Paule!“ zakřičel Sam, „oba přestaňte, teď hned a sednout! Bello, ty zavři prosím dveře a pojď sem taky, musíme si promluvit, všichni!“ řekl to mírně zvýšeným hlasem a já hned poslechla. Cítila jsem se dost bídně, já, já jsem zase všechno zkazila, všude dělám jen chyby. Chtěla jsem si jít sednou do rohu na židli, ale Jake ke mně natáhl ruku a dal mi najevo, že chce, abych si sedla na něj. Bez námitek jsem poslechla, ale…….

„No, to je vážně výborný, se mi tady před očima nerozplyňte.“

„Paule to už by stačilo!“ bylo to vůbec poprvé, co jsem slyšela Emilyn nádherný hlas rozzlobený, „mohl by ses aspoň trochu vcítit do těch dvou? To je to pro tebe tak těžké pochopit? Můžeme být vůbec rádi, že Bella potom všem co si vytrpěla ještě žije, jak už kvůli Charliemu, tak teď kvůli Jakovi. Tak se laskavě uklidni a buď zticha!“

Jake mě držel za ruku a druhou mě hladil po zádech. Dívala jsem se do země a nevěděla co dělat, nebo říkat. Únava z celého náročného dne mě najednou přistihla a hrozně jsem si přála jít spát.

„Takže“ začal opatrně Sam „nechceš nám něco říct Bello?“ a všichni se na mě podívali. Jenže já nevěděla, co říkat.

„Nevím, co vám mám říct.“

„Ne? Co kecáš! Co ty tvoje pijavice?!“ Paul se zase rozzuřil a mě vytočil víc, něž si vůbec dokázal představit, zvedla jsem se z Jaka a zuřila.

„Sakra jaké moje? Cullenovi tady nejsou už čtyři měsíce, vůbec nevím kde jsou, s kým jsou, nevím vůbec nic! Tak mě už nenapadej svými kecy, mám jich tak akorát po krk! Jdu spát!“ vyrazila jsem ze dveří bez sebemenšího pozdravu a vydala se k Jakovu domu.

„Bell počkej!“ zastavila jsem se a počkala než mě Jake dojde.

„Mrzí mě to, já tě teď vyprovodím domů a ještě na minutku odejdu. Pak už ale budeme jen spolu, jo? Netrap se, on to nemyslel vážně, zklidní se…….“

„O něj ani nejde Jaku, já ho vlastně i chápu.“

„Tak o co tady jde?“

„Můžeme si promluvit až se vyspíme? Jsem opravdu strašně unavená.“

„Jo, tak dobře. Vidím, že sotva jdeš.“ chytl mě za ruku.

Otevřel potichounku dveře od svého pokoje. Byl malý, ale hrozně útulný. Dal mi do ruky osušku, řekl, že budu spát u něj v posteli, otočil se a tiše odešel. Byla jsem tak strašně unavená, sotva jsem dolezla do sprchy. Pustila jsem si strašně horkou vodu a rychle se umyla. Nechtěla jsem nikoho vzbudit. Konečně jsem to dokázala a dobelhala se do postele. Lehla jsem si do ní a přikryla se. Byla jsem tak příšerně unavená, že jsem si byla jistá, že hned usnu……ale……vůbec se mi to nedařilo…….tak jsem jen zavřela oči a zkoušela vypudit všechno z hlavy.

Jakob Black

„Opravdu díky ty idiote, víš, ona na tom byla dost špatně a je skvělé, že jsi jí ještě přihoršil.“ řekl jsem dost sarkasticky.

„Chci nás jen uchránit, i když s tebou to půjde už dost těžko. Nechápu jak se to mohlo stát.“

„Paule, já ji prostě miluju, nemůžu s tím už nic nadělat, když jsem jí viděl, tak…..moje srdce zmizelo a šlo k jejímu, chápeš?“

Všichni byli najednou potichu.

„Promiň brácho, nechtěl jsem na ní vyjet, asi máte všichni pravdu, já jen, nechápu ji, nechápu, jak se mohla zamilovat do upíra…….my jsme pořád lidi, ale oni jsou mrtví……. nechápu to….. omlouvám se ti……“

„To je v pohodě. Chci, aby byla šťastná a zapomněla na něj, vím, že se mi to povede, ale chce to čas. Nesmím na ní spěchat. Ona ho vážně milovala a viděl jsi sám jak vypadá, je tak hubená, nic nejí..….prostě, musíme být opatrní……už za tu chvilku jsem ale cítil, že jsem jí vrátil trošku chutě do života a vím, že jednou to přijde……a ona……u ní se to projeví taky.“

„Myslíš otisk?“ zeptal se Embry.

„Jo, mám namysli přesně to. Když jsme se dneska líbali…… bylo to to nejlepší v mém životě, měl jsem pocit, že letím a bylo to tak nádherné, ani neznám slova, kterými bych to popsal.“

„Ty jsi fakt totálně v hajzlu brácho.“

„Mluv slušně Jarede.“ usmál se Sam.

„Kde je Emily? Už šla spát?“ zeptal jsem se, nechtěli jsme s Quilem mluvit o pijavicích před ní, teda ne o téhle.

„Jo, proč?“

„Když jsme našli Bellu před chvílí v lese, no víš, jak utekla, a to ani nevím proč sakra, nechtěla mi to říct, tak jsme jí našli ve společnosti té rudovlasé pijavice, co tu pořád tak cítíme.“

„Cože?“ vyskočil Paul ze židle „to není možné!“

„Jaku, doufám, že jste jí sami nehonili.“ zeptal se starostlivě Sam. Kouknul jsem po očku po Quilovi a bylo mu to ihned jasné.

„To snad není pravda, vy jste jí chytali sami?“

„Ne, jen já, Jake zůstal s Bellou.“

„Quile, sakra, to nemáš rozum! Vůbec nevíme co je zač, a ty si ji klidně lovíš sám! To bylo naposledy! Ta holka fakt přitahuje samé neštěstí.“

„Co?“

Tak jsem to nemyslel Jaku, myslím to tak, že přitahuje maléry.“ odpověděl klidně Sam a mě se ulevilo.

„Jde po Belle!“ dostal jsem ze sebe a strachem o ní se mi sevřelo celé tělo „zabila prý nějakého Jamese, já opravdu víc nevím, chtěl jsem si o všem s Bell promluvit, ale byla tak utahaná, zjistím to všechno zítra. Teď už taky půjdu, nechci jí nechávat dlouho samotnou. Dobrou noc!“

„Jaku počkej, půjdu kousek s tebou!“

„Co máš ještě na srdci Paule? Dneska jsi mi to už zavařil víc než dost.“

„Jaku, budeš mě nesnášet, ale zavařil jsem ti to mnohem víc, než si myslíš, je mi to fakt líto brácho.“

„Co jsi udělal?“ vyjel jsem na něj vylekaně.

„Mrzí mě to sakra, ale byl jsem na ni naštvaný, stejně jsem ale neměl právo.“

„Právo na co Paule!“

„Řekl jsem jí dopodrobna o otisku, to proto utekla, byl jsem na ní dost hnusný, sám se divím, že ti to hned neřekla, je to správná holka, budu si o ní muset udělat jiný obrázek. Vážně promiň, mrzí mě to.“

„No, mě mrzí, že si teď budu muset udělat jiný obrázek o tobě. Nechoď mi na oči! Čau!“

„Jaku!“

A utíkal jsem domů……

Pořád jsem nemohla usnout, jen jsem tak ležela, koukala do prázdna a snažila se na nic nemyslet. Bylo mi ale samotné smutno, chtěla jsem, aby se už Jake vrátil, ani nevím, jak dlouho byl pryč, ale mě to připadalo jako věčnost. To mi připomnělo tu hrozně nebezpečnou událost. Otisknutí. Celá jsem se otřásla a zachumlala se do deky ještě víc. Co budu dělat? To je tak hrozně těžké. Neskutečné. Miluju Edwarda celým svým já, ale sama nepřežiju. To už vím. Jsem hnusná hnusná hnusná. Jacoba prostě potřebuju, líbí se mi, cítím se s ním krásně, dovolila jsem mu, aby se ke mně přiblížil a navíc……teď už stoprocentně vím, že mě miluje, navždycky, jen mě, přece mu nemůžu ublížit. Ani mu nechci ublížit. Vím, že s ním bych měla překrásný život, dělal by mě šťastnou jak jen by mohl, udělal by pro mě všechno…….Ale co já pro něho?.........On si zaslouží někoho lepšího, ale na to jsem moc velký sobec, pokud mě bude chtít a já vím, že bude, já ho neopustím.

Proč se cítím teda tak hrozně mizerně? Edwarde, proč jsi mě opustil, proč? Nikoho nepodvádím, on mě nemiluje, není se mnou, nemáme spolu už vlastně nic společného, proč se tedy tak cítím? Proč se cítím jako největší zrádkyně? Proč? Sakra Edwarde, mám tě pořád plnou hlavu, ale to už nejde, nesmím se takhle dál ničit, já přísahám, já to dovolím.

Dovolím si být Jacobova….