Věčný život
Autorka: Terkaaa
9.
Kapitola
Bellinin pohled:
Jela jsem
zbytek noci. Když se začalo rozednívat, dojela jsem do města jménem
Juneau. Zaparkovala jsem u nějakého lacině vypadajícího motelu.V jedné
přihrádce auta jsem objevila tmavé sluneční brýle. Nasadila jsem si je,
protože jsem nechtěla okolní lidi děsit mýma červenýma očima
Ale měla jsem
menší problém. Neměla jsem žádné peníze. Všechen můj majetek byl
kradený. Rozhodla jsem se pro poslední krádež.
Vystoupila
jsem z auta, dala si na nos brýle a vyrazila k motelu. Došla jsem do
místnosti, která by se dala s „trochou“ nadsázky nazvat recepce. Za
velmi křehce vypadajícím dřevěným pultem seděl nějaký muž. Už na první
pohled mi byl nesympatický, ale jeho první slova mě jen utvrdila v tom,
že je to nějaký podivný ožrala.
„Ale! Copak
potřebujete, slečinko?“ zeptal se oplzlým tónem a doslova mě svlékal
pohledem. Potlačila jsem zavrčení.
„Chtěla bych
nějaký pokoj.“ Řekla jsem stručně. Nechtěla jsem plýtvat dechem. Kdybych
se musela nadechnout, znamenalo by to pro něj jistou smrt.
„Dám Vám ten
nejlepší.“ Řekl a mrkl na mě. Trošku jsem se otřásla, ale on si ničeho
nevšiml.
„Mm-hm.“
Odpověděla jsem jen.
„Tak tady
jsou klíče. A jestli budete cokoliv potřebovat, jsem Vám okamžitě
k dispozici“ Zdálo se mi to, nebo to myslel dvojsmyslně?
„Díky.“
Odpověděla jsem mu klidně ale s velkým sebezapřením, otočila se a
uháněla pryč.
Měla jsem
pokoj číslo 3. Svůj pokoj jsem našla téměř okamžitě. Strčila jsem klíč
do zámku a vstoupila. Byl ještě v horším stavu než recepce. Ale bylo mi
to celkem jedno. Mé „apartmá“ bylo tvořeno dvěma pokoji. Jeden pokoj
byla mini koupelna v zelené barvě. Celý strop byl pokrytý tlustou
vrstvou plísně a na všech zařízeních koupelny byl prach.
V druhém
pokoji byla manželská postel, skříňka, malý stůl a u něj dvě židle. Vše
bylo v hodně špatném stavu. Pochybuju, že tady někdo v poslední době
uklízel.
Bylo něco
kolem 7 ráno a slunce začalo vykukovat zpoza mraků. Rozhodla jsem se, že
si zajdu na lov. Už takhle jsem hodně riskovala. Jsem novorozená. Neměla
bych se potloukat v blízkosti lidí, tedy za předpokladu, že je nechci
zabít.
Byla jsem
celkem udivená, že jsem ještě neměla nějakou obrovskou potřebu někoho
vysát. Z popisu novorozených jsem si myslela, že budu nezvladatelná, ale
opak byl pravdou. Dokázala jsem se celkem ovládat. Když jsem chtěla,
mohla jsem ignorovat krev pulzující lidem v žilách nebo jejich hlasitě
bušící srdce. Byla jsem sama sebou překvapena. Ale riskovat jsem
nechtěla, a tak jsem vyskočila z okna a běžela nadlidskou rychlostí do
nejbližšího lesa.
Skolila jsem
jen pár srnek a asi po dvou hodinách jsem se vrátila zpět do motelu. Teď
byla na řadě má poslední krádež…
Vyšla jsem
z pokoje a šla k recepci. Obratně jsem se vyhýbala paprskům světla,
které dopadaly přes okna na špinavý koberec chodby.
Měla jsem
štěstí. Recepce byla prázdná. Ten oplzlý chlap byl někde pryč. Svou
upírskou rychlostí jsem doběhla k šuplíku, kde měl majitel uschované
všechny peníze. Popadla jsem 100 dolarů. Sama jsem se divila, že takový
hnusný motel může mít v pokladně tolik peněz. Rychle jsem se přemístila
zpátky do pokoje.
Peníze jsem
hezky uschovala do mé mikiny. Poté jsem si to namířila do koupelny. Od
mé přeměny jsem se ještě pořádně neumyla. Už jen ze zvyku jsem si
pustila teplou vodu. Mé tělo sice zaznamenávalo, že voda je teplá, ale
nijak na ni nereagovalo. Žádné uvolněné svaly ani nic takového.
Po dlouhé
sprše jsem se oblékla do mého jediného oblečení, které jsem si ukradla
ve Vancouveru. Teď jsem před sebou měla asi ještě 5 hodin, které budu
nucena trávit v tomto pokoji. Začala jsem přemýšlet, kam vůbec jedu. A
pak to přišlo jako blesk z čistého nebe.
Pojedu do
Denali! Jsou tam taky upíři, kteří se živí zvířecí krví. Možná by mi
pomohli s mými stravovacími návyky. Vytáhla jsem automapu, kterou jsem
našla v teď už svém Hammeru. Během pěti minut jsem si vytvořila plán
jízdy. Pokud vyjedu hned po setmění, v Denali budu za svítání. Sice
jsem si nebyla jistá, jak je najdu, ale možná budu moct jít po jejich
pachové stopě. Budu muset doufat.
A teď - mezi
4 stěnami - na mě zase začíná dopadat deprese a zoufalství ze ztráty mé
milované osoby. Když svůj mozek nezaměstnávám něčím jiným, vždy si
vzpomenu na Edwarda. Možná teď, když už jsem upírka, mě bude milovat.
Teď už nejsem ta nemotorná a křehká Bella, kterou musel pořád chránit a
se kterou se musel omezovat. Teď už jsem mu rovnocenná. Možná ho jednou
dokážu najít. Třeba si to rozmyslí. Možná ho budu zase alespoň trošku
zajímat.
Stočila jsem
se na posteli do klubíčka, objala si trup rukama, abych se udržela
pohromadě a dál se utápěla ve vzpomínkách.
Ihned po
setmění jsem se odhlásila z motelu, zaplatila jejich vlastními penězi a
nasedla do svého auta. Jela jsem do Denali téměř 250 kilometrovou
rychlostí, a proto jsem byla na začátku národního parku kolem 3 hodin
v noci.
Otevřela jsem
si okýnko, abych mohla jet podle pachu. Nasládlá upíří vůně mě ihned
praštila přes nos. A tak jsem se vydala za tou vůní…