Věčný úplněk
Autorka: Teridarkness
18. KAPITOLA – NEMOŽNÁ PRAVDA
Všichni jsme
stáli kolem jeho postele. Carlisle nejblíže, prohlížel si ho. Alice
odpočítávala minuty a sekundy, kdy se probudí.
Slyšela jsem
jak je ho srdce bije - rychle, ale pak začínalo zpomalovat.
Buch. Buch.
A pak nastalo ticho. Transformace skončila. William, můj poloviční
bratr, byl upír.
Zadržela jsem
dech. Co mu mám říci?
Jsi upír
stejně jako já. JO a jsem tvá sestra. Ne neboj teda jen poloviční…
Jasper
pocítil mou náladu. „ Neboj Bello, nic se nestane…“ uklidňoval mě a
nejen slovy.
William
otevřel oči, Edward mi zmáčkl ruku a Carlisle promluvil. „ Williame jak
se cítíš?“
„ Co se
stalo? Jsem v nemocnici?“ ptal se nádherným sametovým hlasem.
Carlisle se
nadechl. „ Ne, nejsi…jsi u nás doma.“
„ U nás?“ „
Ano.“
William se
posadil a já si ho šokovaně prohlížela. Byl nádherný. Krásnější než jsem
si dokázala představit. Jeho delší vlasy měli tmavší nádech po přeměně a
bílá pokožka jen podtrhovala a zdůrazňovala jeho dokonalost. I přes jeho
tmavé krvavě zbarvené oči byl dokonalý.
Zmateně si
nás prohlížel, věděla jsem co vidí. Víc než jeho lidské oko před tím.
Viděl nás ještě díky upířím očí lépe. Cítila jsem jeho šok, když uviděl
Jasperovi jizvy – stejně jako já tenkrát.
A pak když se
zastavil pohledem na Edwardovi a mně…šokovaný Edwardovou krásou a i
možná mojí…
„ Co-“ začal.
„ Vše ti
vysvětlíme.“ klidnil ho Carlisle. Emmett, Jasper a Edward zpozorněli a
obezřetně si ho prohlížel a stáli v póze, ve které dávali jasně najevo,
že nás ochrání.
„ William co
si pamatuješ posledního?“ zeptal se ho Carlisle a položil mu ruku na
rameno.
William
zmateně zamrkal jak přemýšlel a vzpomínal. „ Já…chtěl jsem políbit Bellu
jenže pak se ozvalo najednou hrozné vrčení a já letěl vzduchem…někdo
nebo něco najednou u mě stálo a kousalo mě do krku a pak to zmizelo a
celé tělo mě začalo pálit, přede mnou byla tma a já měl pocit že hořím
šíleným plamenem.“
Bolestivě
jsem sykla. Vzpomínka na moji přeměnu byla stále čerstvá a detailní.
Podíval se na
mě já uhnula pohledem.
„ Co se mi
stalo?“ zeptal se příkře všech.
Nikdo se
neměl k odpovědi, ani Carlisle který v tom měl praxi.
„ Williame,
musíš se uklidnit..co to teď řeknu…tě může vyděsit…ale věř mi mluvím
pravdu…“ začal nakonec svým rozumným tónem.
William se na
něj díval a čekal.
„ ….jsi
upír.“
V místnosti
zavládlo takovéto ticho kdy se očekává úder…všichni jsme čekali na jeho
reakci.
William se na
nás podívat a propukl v šílený smích. „ Co??“ smál se. „ Jste v pohodě?“
vypadala jako blázen. On jediný se smál, my všichni se na něj dívali
šokovaně. Většina kromě mě a Edwarda jistě pochybovala o jeho psychickém
zdraví.
„ Dobrý
vtip!“ smál se silněji. „ Vždyť je den! Nemám být na popel.“ asi ho to
bavilo.
„ Je to
pravda.“ řekla jsem mu. „ Jen nejsme takový upíři jaké znáš…jsou to
báchorky, co se říkají. Jsme jiní.“
Možná ho
zarazilo, když slyšel mě. Mluvila jsem pomalu a důrazně, aby pochopil,
že nežertuji.
Zmateně se na
mě podíval. Pak nastavil ruce a prohlížel si je. V jeho očích se
odrazoval šok, zděšení, strach….všechny emoce a přitom žádná. Doufala
jsem, že to vezme špatně. Aby třeba ničil pokoj…já nevím. Ale ne takhle…
„ Je to
možné?“ šeptl.
Podívala jsem
se na Carlisla. On se podíval na mně. Tušila jsem, co si myslí…vše radši
slyší ode mě.
Nadechla jsem
se. „ Je…Wille…je mnoho věcí, co jsi dříve neviděl.“
Zdálo se mi
to, nebo cukl sebou, když jsem řekla Wille?
„ Bello?
Proč?To jsi byla ty….ty jsi mě změnila?“ zeptal se a v jeho očích bylo
nadšení a naděje.
Tolik po mně
toužil? Bylo to teď ještě o to horší…byl můj bratr. Ztichla jsem a
neodpovídala. Edward se chytl slova. „ Ne, Bello to nebyla…byl to jeden
náš známý…který se ještě neumí moc dobře kontrolovat…když ucítí
krev…tak…“
„ Prohodil
jsi mě oknem.“ řekl tvrdě.
Oba dva se na
sebe hněvivě dívali. Edward slyšel jeho myšlenky a asi moc se mu to
nelíbilo.
„ Neměl jsi
ji pokusit se políbit.“ řekl stále vyrovnaně, ale za tím klidným tónem
něco vřelo.
William se na
něho přímo chladně díval. „ Ne , mýlíš se…já se nepokusil- já to
udělal…to je rozdíl.“
Edward zmáčkl
ruce v pěst.
„ Co
kdybychom se bavili o něčem jiném. Hm?“ podívala jsem se na oba. „
Edwarde? Williame?“
Oba dva se
uvolnili, ale jejich pohledy byly stále tak zlostné.
„ Musí na
lov.“ řekl Jasper, který se ihned ujal své role profesionála na
novorozené.
William se
zděšeně podíval. „ Na lov? Lov lidí?“ řekl a jeho hlas přeskakoval,
odpor byl zcela zřejmý.
„ Ne, lovíme
jen zvířata…jsme tzv. vegetariáni. Edward, Jasper a Emmett tě vezmou do
lesa, kde tě také pohlídají…abys neudělal nějakou hloupost, kterou bys
pak mohl litovat.“ klidnil ho Carlisle otcovsky, stoupl si k němu a
položil mu ruku na rameno. „ Všichni jsme si tím prošli…nemusíš se bát.“
Omyl…ještě
nevěděl, že je můj bratr. Ale jak? Jak to říci? Teď ne…až nastane
vhodnější doba a ta ještě nenastala.
Edward se na
mě podíval, v jeho očích byla otázka, kterou jsem znala. „ Ještě není
čas.“ odpověděla jsem mu. „ Nemusí to vědět hned.“
Políbil mě na
čelo. „ Ale pak to bude horší.“
„ I kdyby…už
tak trpí, nechci mu to zhoršovat.“
Podíval se na
mně a pak s Jasperem a Emmettem vyjeli na lov pro Williama.