8. část

   Sešla jsem po schodech dolů a doufala jsem, že tam neuvidím celou rodinu, ale pouze někoho. Měla jsem štěstí. Dole seděla pouze Rosalie s naštvaným výrazem. Věděla jsem proč. Její hádku s Emmettem slyšel snad každý v domě.

   „Rose? Vyřiď prosím ostatním, že musím jet domů. Do Itálie. Ale za pár dní nejspíš přijedu. Uvidím.“

   „Proč musíš odjet?“ podívala se na mě vyčítavým pohledem, který jsem nechápala.

   „Musím zařídit nějaké věci,“ řekla jsem odměřeně.

   „Jaké?“ Byla zvědavá, a to mě štvalo. Co jí bylo po tom, proč musím do Itálie?

   „Do toho ti nic není,“ odsekla jsem a práskla za sebou domovními dveřmi.

   Cesta do Itálie mi zabrala další dva dny. Nechápala jsem, proč tam musím jet, když se budeme ještě ten večer vracet do Ameriky.

   „Lásko, vítej doma,“ otevřel mi dveře od auta Marco, můj dlouholetý přítel. Neměli jsme nějak extra pevný vztah. Spíš takový volnější. Tolerovali jsme si občasné zálety na obou stranách a ani jednomu to nevadilo.

   „Ahoj, zlato.“

   „Připravená na další nudný večírek u Whiteových?“ zašeptal mi do ucha a já se musela zasmát.

   „Připravená? To snad ani nejde, ne? Stejně to bude stejný jako každý rok. Prostě normální upíří sešlost. Ale taková, na kterou se mi vůbec nechce.“

   „Jak jinak. Ale neboj, budeme tam spolu. Stalo se něco zvláštního za tu dobu, co jsem byl pryč?“ zeptal se se zájmem.

   „Nic zvláštního. Jen jsem teď na návštěvě u Cullenů. Jinak nic.“

   „Jo, to mi Aro říkal. Bylo něco s Edwardem?“ zeptal se mě přímo.

   „Má Isabellu, takže nic extra. Jen chvilkové rozptýlení. Tak to nejspíš bere on,“ povzdechla jsem si.

   „No jistě. Ale ty ho miluješ.“

   „Ano. To ty přece víš.“

   „Vím.“ Jen pokýval hlavou.

   „A co ty? Potkal jsi na cestách někoho?“ Bylo nejspíš zvláštní, jak jsme se o tom dokázali spolu bavit.

   „Jo. Ale naneštěstí pro mě má manžela, kterého nechce opustit. Někteří upíři jsou tak zvláštní.“ Tentokrát si povzdechl on. Ale pak se mu na tváři usadil mírný úsměv a políbil mě. Nebránila jsem se. Neměla jsem proč. Edward to hrál na obě strany, tak jsem neměla žádný důvod se od Marca odtrhnout. Navíc mi s ním bylo dobře. I jeho jsem svým způsobem milovala.

   „Měla bych se jít připravit,“ řekla jsem, když jsem se od něj odtrhla. To bylo poměrně za dlouho, protože technicky vzato nepotřebujeme dýchat. „A ty taky,“ dodala jsem, když jsem zjistila, že taky ještě není připravený.

   Kriticky jsem hodnotila svůj odraz v zrcadle a nakonec jsem uznala, že nevypadám nejhůř. Rozhodně jsem vypadala líp než minule, a to mě alespoň trochu uklidnilo.

   Ozvalo se tiché, skoro neslyšné zaklepání a po mém vyzvání vstoupila Heidi. Překvapilo mě to. Do mého pokoje chodí jen výjimečně. Vlastně tu byla jen jednou, a to před několika lety, když se se mnou přišla seznámit.

   „Měla by sis pospíšit. Aro je celkem netrpělivý, že nestihneme letadlo,“ řekla směrem ke mně. „Jako by na tom záleželo, když letíme vlastním,“ dodala tiše a já jsem se musela zasmát. To byl celý Aro. Vsadila bych se, že Marcus a Caius jen tak znuděně sedí na svých trůnech a snaží se nevnímat Arovo nadšení.

   „Už jdu.“ Jen jsem popadla tašku s pár osobními věcmi a lidskou rychlostí jsem scházela dolů. Nevím proč, ale už od svého přijetí mezi Volturiovi jsem Ara ráda popichovala a dráždila. Ovšem nevěděla jsem, kam až můžu zajít, takže někdy (poměrně často) jsem pak několik hodin musela strávit ve společnosti naší milé Jane dole ve sklepeních.

   „Co ti na tom tak trvalo?“ zavrčel na mě, když jsem po pěti minutách konečně sešla k nim dolů.

   „Ale znáš to, vždyť víš, jak ráda se dívám na noční Volterru. Je tak okouzlující. Neříkej, že sis toho ještě nevšiml.“ Viděla jsem, jak zlostně přimhouřil oči, tak jsem toho radši nechala a zmlkla.

   „Ty toho nikdy nenecháš, viď?“ zeptal se mě Marco, když jsem k němu přišla.

   „Ne, nenechám,“ odpověděla jsem mu tiše. „Mě to totiž tak baví.“

   „To je vidět. Ale řekl bych, že Ara už to tolik nebaví. Spíš naopak,“ ušklíbl se.

   Pokrčila jsem rameny. „To je jeho věc. Co jiného mám asi dělat? Vždyť by se unudil.“

   „Možná. Ale to je jeho věc. Navíc, zajímalo by mě, proč se zrovna s ním musíš pořád pouštět do křížku.“ Tázavě pozvedl obočí.

   „Co si myslíš ty?“

   „Já nic.“ Lhal. To jsem věděla. Ve svém lidském životě jsem byla schopná poznat, kdo lže a kdo mluví pravdu. A dokázala jsem lidi obalamutit tak, že mi pravdu řekli sami. Když jsem se stala upírkou, ta schopnost se ještě zlepšila. Když jsem chtěla, všichni řekli pravdu o čemkoli. Dala se tak zjistit spousta užitečných informací. Ale často jsem toho nevyužívala.

   „Jdeme,“ zavelel Caius a vyšel ze sálu. Všichni jsme se za ním vydali.

   Whiteovy nebyla velká rodinka. Byli pouze tři, ale byli neskutečně bohatí a v upířím světě i hodně známí, ale nikdo, koho bych znala, nevěděl proč. Obestírala je spousta tajemství, nikdo nevěděl, kdo je stvořil a jejich dary byly taky tajemstvím. Znali je jenom Aro, Marcus a Caius a ti si to nechávali pro sebe.

   Přišli jsme jako poslední, tradičně. Ale my – Volturiovi – nikdy nechodíme pozdě. To jen ti ostatní prostě chodí brzy.

   „Vítejte!“ pozdravil nás Jason White – hlavní pořadatel večírku a majitel tohoto domu – a vedl nás do velkého sálu, kde už byli všichni shromážděni.

   Chtěla jsem zjistit, kdo všechno tu je, ale okolo nás stála ochranka, takže jsem nic neviděla. Trochu jsem se naklonila přes Felixe stojícího přede mnou a zůstala jsem zaraženě stát. Byli tam Cullenovi. Ještě nikdy na tomto večírku nebyli a já ani v nejmenším nečekala, že je tady dnes potkám.