Když padá temná přikrývka na hluboký les,
mezi stromy proběhne rudohnědý pes.
Tiše zavyje a potom vzlyká
tlukot srdce v hlubinách zaniká.
Najednou za stromy spatří,
dům upíra, jemuž jeho láska patří.
Tiše se přiblíží, do okna pohlédne
duši mu zaplní myšlenky vražedné
Svou lásku, Bellu, vidí tam spát
tak něžnou, tak krásnou jak ji má rád.
Začne se třást, stěží se ovládá
"zabij je všechny!" něco ho nabádá.
Už už se rozhodl pro maskr nemrtvých
pak ale zaslechl poklidný Belly smích.
Ti jež jeho lásku z rukou mu vzali,
vše co na světě mají hned by jí dali.
On ji tak miluje, že přeje ji štěstí
nechá ji žít a hlava mu třeští.
Odhází pryč, zpět do temna lesů
najednou uslyší několik hlasů.
"Jacobe, Jacobe počkej na mě"
křičela, však utekl jí hravě.
Se svou bolestí jen sám a sám,
'vždyť dlouhou noc před sebou mám.'
Za svitu luny a šepotu hvězd
své trápení věčně bude si nést.
