Stín minulosti
Autorka: Chuckyna
4.
Edwardův pohled:
Nemohl jsem si
pomoct. Nešlo ji ignorovat, ani jsem se o to nechtěl
pokoušet.
Zoufale
jsem potřeboval přítele, potřeboval jsem mluvit s někým, kdo mě nezná,
s někým novým.
Jedna hodina denně nikoho nezabije.
Díky
Belle bylo mé sebeovládání neuvěřitelné. Rosalie doufala, že na ni
zapomenu. Že ji vyměním za Sam.
Jak
bych mohl zapomenout na nejúžasnější stvoření, co kdy žilo na téhle
planetě?
Vzpomněl jsem si na chvíli, kdy poprvé vešla do třídy, na to jak říkala
mé jméno ze spaní znovu a znovu.
Možná dělám chybu. Ohrožuji ji stejně jako Bellu. Přece nechci, aby to
znovu dopadlo takhle.
Znovu
jsem ucítil tu starou bolest, při poslední vzpomínce na mého anděla.
Jako bych znovu seděl u jejího těla a díval se do jejích prázdných
očí.
Zatáhl
jsem ji do svého světa a kvůli tomu zemřela. S touhle vinou budu muset
žít po celou věčnost. Sebral jsem Charliemu jeho jedinou dceru. Skoro
jako bych ji zabil já sám.
Stačilo přijít o pár minut dřív. Mohla by tu být se mnou. Ale tohle je
jiné, Sam se nic nestane. Nikdy se o nás nedozví pravdu. Neměl bych se s
ní vůbec bavit, ale už je pozdě.
Edwarde, měla jsem vizi o Sam,
uslyšel jsem Alicin naléhavý
hlas.
Posadil
jsem se a podíval se, co viděla.
Stála v hale svého domu, všude okolo byla neuvěřitelná spoušť. Na zemi
ležela spousta oblečení a střepů. Rozmáchla se a hodila proti zdi
poslední talíř.
Výraz v její tváři mě přinutil okamžitě se zvednout. Bylo pozdě v noci
a venku pršelo. Nasedl jsem do auta a rychle vyrazil k jejímu domu.
Plynový pedál jsem měl sešláplý až k podlaze, okolní krajina se kolem mě
jen míhala. Ale pořád to nestačilo.
Co
se děje? Co se jí stalo?
Konečně
jsem zastavil před jejím domem. Nemůžu tam jenom tak vběhnout.
Slyšel jsem její rychle bijící srdce a tiché vzlyky.
Co
jí řeknu? To je jedno.
Přeběhl jsem ke dveřím a zabušil. Málem jsem je vyrazil z pantů.
Vzlykání přestalo, ale nic se nedělo. Možná se bojí. Musela to
slyšet.
Bez
dalšího rozmýšlení jsem otevřel a vešel. Všude panovala tma, na zemi
ležela spousta věcí. Dělal jsem strašný hluk, když jsem šlapal po
střepech a zaslechl jsem, jak Sam zadržela dech.
"To
jsem já, Edward." zakřičel jsem do útrob domu a došel do obývacího
pokoje. Seděla na zemi a upírala na mě svůj pohled. Oddechl jsem si,
když jsem slyšel její myšlenky, bál jsem se, aby si zase nevzala
antidepresiva. Sedl jsem si vedle ní do střepů.
"Co
tady děláš?" zeptala se a její hlas byl pořád stejně klidný. "Spíš bych
se měl zeptat, co tady děláš ty," řekl jsem a rozhlédl se po
zdemolovaném domě. Položila si hlavu na kolena, znovu ji zvedla a také
se podívala kolem sebe.
"Trochu
se mi to vymklo." vyhrkla a podívala se stranou. Trochu?
"Vždycky, když už jsem nemohla dál, uklidila jsem celý dům a pak si
vzala prášek, takže jsem byla mimo. Ale rozhodla jsem se, že je načase
zvládnout to sama. Jenže jsem neměla co dělat, tak jsem udělala
nepořádek, abych měla co uklízet." pokračovala.
Znovu
položila hlavu na kolena. "Taková ostuda," zašeptala si pro sebe.
"Aha.
To zní rozumně," poznamenal jsem. "Tak jdem uklízet ne?" snažil jsem se,
aby to vyznělo co nejvíc vesele, ale v duchu jsem se o ní vážně bál.
Proč
tu bydlí sama? Utekla snad?
"Nemusíš mi pomáhat," odporovala, ale nedal jsem jí šanci v tom
pokračovat. Natáhl jsem k ní ruku, abych ji pomohl na nohy. Když se mě
dotkla, netvářila se nijak překvapeně nad tím, že je tak studená.
Uklízeli jsme dlouho do noci, moc jsme spolu nemluvili.
"Už asi
půjdu spát, jestli chceš, můžeš zůstat tady, otec má ložnici hned vedle
mě." nabídla mi asi kolem třetí ráno. Nechtěl jsem ji nechat samotnou,
tak jsem souhlasil.
Čekal
jsem, dokud neuslyším její pravidelné oddechování a potom se vrátil k ní
do pokoje. Sedl jsem si do křesla, které stálo u stolu a díval se na
ni.
Je
opravdu zvláštní. Zajímalo by mě, kde je její otec.
Doufal
jsem, že ráno nebude svítit slunce, nevím, jak bych jí vysvětlil, že
nemůžu odejít. Ještě, že je víkend, nevstala by do školy,
pomyslel jsem si.
Od
tohoto dne jsme spolu trávili všechen volný čas. Většinou jsme byli u ní
v domě. Koukali jsme spolu na televizi, povídali si o knížkách nebo o
autech. Opravdu se v nich vyzná.
Samin pohled:
Brzy
jsem si zvykla na Edwardovu přítomnost a větší pozornost ostatních
spolužáků.
Je
krásný, nechápu, proč se zahazuje se mnou,
pomyslela jsem si, když mi
třídní hvězda věnovala další nenávistný pohled.
Dnes
jsme měli v plánu koukat na nějakou komedii. Odjeli jsme spolu ze
školy, oba příjemně naladění. S ním jsem neměla čas přemýšlet o mamce
nebo o Maxovi.
Edward
zastavil před domem, vystoupil z auta a rychle ho oběhl, aby mi otevřel
dveře. Usmála jsem se. Gentleman, jako vždy.
"Dojdu
si udělat popcorn," houkla jsem na něj, když si sedal k televizi.
Věděla
jsem, že on jíst nebude. Nikdy nejedl.
Dívali
jsme se na film a hlasitě se u něj smáli, dlouho jsem se necítila tak
skvěle. U jedné scény jsem se smála tak, až jsem z toho měla křeče v
břiše. Díval se na mě a smál se taky. Přišlo mi to, jako by se celý film
smál spíš mě.
No
co, hlavně že se směje. Jsem ráda, že mu můžu pomoct, když on pomáhá
mě. Přestala jsem
se smát a dál ho pozorovala. Jednou mi to řekne, až bude chtít.
Rychle
jsem po něm skočila, jeho studené tělo mi už dávno nevadilo. Využila
jsem moment jeho překvapení a rychle mu vytrhla ovladač z rukou.
Spokojeně jsem se posadila zpátky.
"Co to
mělo být?" zeptal se vyjeveně a já se znovu rozesmála.
Přetočila jsem film zpátky na scénu, která mě tak rozesmála a pustila si
ji znovu. Celá pohovka se otřásala mým smíchem, bylo to úžasné, dlouho
jsem nic podobného nezažila..
"Samantho
Davisová, okamžitě mi vrať ten ovladač!" vykřikl se smíchem, když jsem
už asi po třicáté přetočila film na tu samou scénu a pouštěla ji pořád
dokola.
Kdo
tvrdil, že opakovaný vtip není vtipem, šeredně se mýlil. Smála jsem se
čím dál tím víc, když jsem viděla Edwardův skeptický výraz, který
nasadil při každém přetáčení. Jen jsem na něj vyplázla jazyk a chtěla
dál přetáčet, když vtom byl ovladač pryč z mojí ruky a Edward se
vítězoslavně usmíval. Tenhle jeho výraz ve mě vyvolal další záchvat
smíchu.
Když
jsem se uklidnila, vyčerpaně jsem se svalila na pohovku a něco bílého
mi spadlo do obličeje. Tentokrát se zase rozchechtal on, protože jsem si
položila hlavu přímo do mísy s popcornem.
V
podobném duchu jsme strávili celý den, začalo se stmívat.
"Měla
bys jít spát," doporučil mi, když už jsem usínala v sedě.
"Zůstaneš dneska nebo jedete pryč?"
"Jedeme
pryč, ale zítra večer se vrátím," odpověděl a věnoval mi smutný úsměv.
"Dobře,
tak já půjdu, ahoj," rozloučila jsem se a vydala se do pokoje. Věděla
jsem, že odejde sám, byl tu už jako doma. "Hezky se vyspi, Sami."
Lehla
jsem si do postele a přemýšlela. Alespoň, že zítra bude svítit
slunce.
Už
dávno jsem věděla, že jeho rodina je zvláštní. Edward nikdy nejedl, i
když se mnou byl celý den. Nikdy nespal, věděla jsem to, protože u mě
seděl každou noc. Můj spánek byl vždy velmi lehký, často se v noci budím
a vím, že je u mě v pokoji. Občas jeho oči mění barvu. Pokaždé, když
svítí slunce, nikdo z jeho rodiny není ve škole.
Nevím,
kdo jsou. Ale je mi to jedno. Respektuji jeho soukromí, tak jako on
moje.
Vstala
jsem do slunečného dne a vydala jsem se do obýváku, podívat se na
spoušť, kterou jsme tam po sobě zanechali. Podlaha byla celá pokrytá
popcornem, nepříjemně mi křupal pod nohama. A potom jsem to zahlédla.
Na
zemi, v další z mnoha hromádek popcornu, ležel kousek dopisního papíru,
několikrát přehnutý a asi docela starý.
Věděla
jsem co to je, poznala jsem ho hned. Edwardův dopis.
Často
jsem ho přistihla, jak ho čte se ztrápeným výrazem ve tváři, když
myslel, že ho nevidím. Sehla jsem se pro něj a zvedla ho roztřesenou
rukou.
Stačilo
by jen nakouknout, abych věděla, co mu je.
Ne,
nemůžu mu to udělat. Ukáže mi ho sám. Jednou. Až bude připravený.
Zastrčila jsem ho do kapsy u bundy a vyšla do slunečného dne. Věděla
jsem to, pomyslela jsem si s úsměvem a rozjela se ke škole.
Věděla
jsem, že nebude na angličtině a čekal mě celý den o samotě, jako dřív.
Další možnost poddat se vzpomínkám, i když jsem nechtěla.
Dopis
mě celý den pálil v kapse. Několikrát jsem málem podlehla zvědavosti,
ale vydržela jsem.
Chudák, musí se strašně bát, že ho ztratil.
Celé
odpoledne jsem se potulovala po domě a uklízela následky našeho
každodenního bláznění. A potom jsem došla k zavřeným dveřím v prvním
patře.
Na
chvíli jsem zůstala nerozhodně stát přede dveřmi. Ještě nikdy jsem
nevešla dovnitř.
Ale
možná je načase to překonat.
Nadechla jsem se a vstoupila do místnosti. Rozvířila jsem spoustu
prachu a na chvíli jsem musela zavřít oči. Když jsem je otevřela, zrak
mi padl na zaprášený klavír v rohu místnosti.
Maminčin klavír.
Roztřeseně jsem došla až k němu a natáhla ruku ke klávesám. Byly také
velmi zaprášené, ale vydaly docela přijatelný zvuk. Sedla jsem si na
stoličku s obavou, že se utopím v prachu, ale nestalo se to.
Chvíli
jsem jen seděla a cítila, jak se mi srdce snaží dostat ven z těla a
divoce přitom naráží do žeber. A pak jsem začala hrát.
Po
celém domě se rozezněla hudba. Pomalá skladba, kterou bych dokázala
zahrát, i poslepu. Cítila jsem jak se mi částečky prachu usazují na
konečcích prstů a znovu jsem se vrátila v čase.
Znovu jsem seděla v malém bytě a hrála Maxovu oblíbenou skladbu.
Zamilovaně se na mě usmíval a potom mě odtáhl od klavíru, abych konečně
přestala hrát a všímala si jeho. Do pokoje vešla mamka a přinesla nám
svačinu.
Automaticky jsem začala hrát další píseň, kterou hrávala maminka.
Milovala ji a mohla ji hrát pořád dokola.
Přestala jsem hrát dřív, než mě to dostalo do úplné hysterie a zůstala
jsem tam dál sedět.
Zaslechla jsem auto na příjezdové cestě a čekala, až si Edward otevře
dveře.
"Jsem
tady nahoře!" zakřičela jsem dolů. Objevil se ve dveřích téměř hned. Na
prahu se zastavil a pozoroval mě. Věděl, že jsem nikdy nechtěla, aby sem
chodil.
"Pojď
dál," vyzvala jsem ho a ukázala na další stoličku.
"Nevěděl jsem, že to umíš," poznamenal, když se posadil.
"Nehrála jsem od té doby co.. Ehm, včera sis tu něco zapomněl," změnila
jsem radši téma. Z kapsy jsem vytáhla jeho dopis a podala mu ho.
Zatvářil se rozzuřeně a vytrhl mu ho z ruky.
"Neotevřela jsem to," ujistila jsem ho rychle a on se na mě nedůvěřivě
podíval.
"Jak
jsi věděla, že je to moje, když jsi to neotevřela?" zavrčel naštvaně.
Začala jsem být uražená, ale na druhou stranu jsem to chápala.
"Často
to čteš," odvětila jsem a pokračovala: "Podívej Edwarde, nemám právo
číst tvoje dopisy. Vím, že je to pro tebe velmi důležité a také vím, že
mi ho jednou možná ukážeš. Až budeš chtít. Do tý doby mi do toho nic
není." Doufala jsem, že z mého hlasu nebylo poznat, jak moc se mě to
dotklo.
Dlouho
se na mě jenom díval. Nevěděla jsem, jestli uběhly vteřiny, minuty nebo
dokonce hodiny, ale potom ke mě natáhl ruku s dopisem.
"Jsi si
jistý, že -" Znovu mi neodbytně strkal dopis do rukou, ani mě nenechal
domluvit. Jako by se bál, že si to rozmyslí. Vzala jsem dopis do ruky,
ale ještě pořád jsem to nerozbalila.
"Nemusíš to dělat."
"Ale já
chci." Přikývla jsem a rozložila papír.
Edwarde,
Miluju tě. Moc se omlouvám. Má mou mámu a já to musím zkusit. Vím, že
to možná nevyjde. Je mi to hrozně, hrozně líto.Nezlob se na Alici a
Jaspera. Jestli jim uteču, bude to zázrak. Poděkuj jim za mě. Obzvlášť
Alici, prosím tě.A zoufale tě prosím, už ho nesleduj. Myslím si, že o
to mu právě jde. Nesnesla bych, kdyby měl kvůli mně někdo jiný přijít k
úhoně, a obzvlášť ty ne. Prosím tě, tohle je jediná věc, o kterou tě
teď můžu žádat.
Udělej mi to kvůli.
Miluju tě. Odpusť mi.
Bella
Dočetla
jsem neúhledně, nejspíš ve spěchu napsaný dopis a znovu se na něj
zadívala. Hledala jsem správná slova, která bych mohla říct, ale žádná
se nehodila. Nevěděla jsem, co přesně se stalo, ale tušila jsem, že
dobře to nedopadlo.
Viděla
jsem v jeho očích obrovskou bolest.
Místo,
abych něco řekla, natáhla jsem se k němu a pevně ho objala. Chvíli jen
seděl s rukama podél těla, ale nakonec mě objal také.
Edwardův pohled:
Další
slunečný den. Další den bez Saminy společnosti. Když jsem nemohl být s
ní, alespoň jsem ji hlídal, aby se jí nic nestalo. Seděl jsem vždy v
okolí školy, ve stínu stromů a pozoroval ji.
Stejně
jako dřív Bellu. Jenže o Bellu jsem se pořád musel bát, o Samanthu ne.
Další věc, ve které jsou odlišné. Sam měla pečlivě vyměřený každý
krůček, nikdy se nestalo, že by zakopla. Když jsem se teď na ni díval
vypadala opravdu zajímavě.
Byla
ještě o něco menší než Bella, vlasy měla tmavší, skoro černé.
Obrovský kontrast s její bledou kůží,
pomyslel jsem si.
A
nejzvláštnější byly ty oči. Velmi světlá zelená, jako hrášek a okolo
duhovky tmavý kruh, další kontrast.
Chtěl
jsem ji sledovat v myšlenkách ostatních, ale nikdo o ní nejevil
sebemenší zájem, ani nevěděli, že existuje.
To
není možné, přece o ní musí vědět!
Rozčilovalo mě to.
Lehl
jsem si pod strom, vytáhl knihu z batohu a našel jsem Sami.
Její
myšlenky pro mě byly nejhlasitější, ale velmi rychlé.
Podíval
jsem se na obal knihy - Česky snadno a rychle! a pak ji otevřel
na první stránce. Po chvíli jsem zjistil, že to nejspíš nebude tak
jednoduché, jak jsem si myslel. Bylo to spíš až moc složité.
Místo
poslechové kazety jsem použil Sami, ale po čase jsem to vzdal, myslela
opravdu moc rychle.
To
také nikdy nepochopím. Mluví tak klidně.
Když
skončila škola, přemístil jsem se k jejímu domu. Na lesní cestě jsem
měl schované auto, abych s ním mohl pak přijet.
Slyšel
jsem ji uvnitř, chodila po domě sem a tam. A pak se její tep zase
zrychlil.
Je
zase smutná?
Začala
hrát hudba. Nejdřív jsem myslel, že si pustila CD, ale potom mi došlo,
že hraje ona, viděl jsem její vzpomínku. Byl tam nějaký chlapec. Nechal
jsem jí soukromí a čekal až zajde slunce.
Potom
jsem doběhl pro auto, přijel na příjezdovou cestu a vešel. Byla nahoře.
Zvláštní, není u sebe ani u otce,
problesklo mi hlavou, když jsem rychle vybíhal schody.
Došel
jsem k "zakázaným" dveřím. Nechodila tam ani ona. Váhal jsem, jestli mám
vejít.
Seděla
u klavíru a byla zamyšlená. Vyzvala mě, abych šel.
"Nevěděl jsem, že to umíš," pověděl jsem místo pozdravu.
"Nehrála jsem od té doby co.. Ehm, včera sis tu něco zapomněl," vzhlédl
jsem a na chvíli zkameněl.
Ach
ne, viděla ten dopis. To je konec.
Vztekle
jsem jí ho vytrhl z ruky a měl jsem chuť začít na ní křičet.
"Neotevřela jsem to," zamumlala rychle a já se na ní podíval.
Lže?
Každý by se podíval.
"Jak jsi věděla, že je to moje, když jsi to neotevřela?" Zatvářila se
naštvaně.
"Často
to čteš. Podívej Edwarde, nemám právo číst tvoje dopisy. Vím, že je to
pro tebe velmi důležité a také vím, že mi ho jednou možná ukážeš. Až
budeš chtít. Do tý doby mi do toho nic není."
Opravdu ho nečetla.
Nikdy jsem nepoznal osobu, jako je ona. Je úžasná.
Možná bych jí ho měl ukázat. Zaslouží si to. Není tam nic o nás, může si
z toho vyvodit i jiné závěry. Ano, ukážu jí ho.
Natáhl
jsem k ní ruku s dopisem. Zpočátku nechtěla, ale pak si ho vzala a
začetla se do řádků, které bych mohl odříkávat zpaměti. Když skončila,
zůstala potichu.
Čekal
jsem příval otázek, ale nic neříkala, jen se na mě dívala.
A potom
mě objala. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem ji objal také.
Znovu
jsem myslel jen na mou milovanou Bellu. Musel jsem dávat pozor, abych ji
moc nestiskl a nezlomil jí žebro.
Odtáhl
jsem se od ní a chtěl něco říct.
Musím jí to přece nějak vysvětlit, lámala by si s tím hlavu.
"Nic mi
neříkej, Edwarde," řekla do ticha. Čte mi myšlenky? napadlo mě
jako první.
"Vidím,
že na to ještě nejsi připravený. A navíc, myslím, že v televizi dávají
náš oblíbený seriál," snažila se znít bezstarostně a docela to
zapůsobilo.
Zbytek
večera jsme strávili u televize.
V noci
jsem musel jet domů, chtěl jsem něco probrat s Carlislem.
Ano,
myslím, že je na čase jí o nás říct. Zaslouží si to.
Dojel
jsem k domů. Bylo tam podivné ticho. Prošel jsem chodbou kolem
sourozenců.
Idiot, zasyčela
Rosalie v myšlenkách.
Teda
brácho, to jsem si o tobě nemyslel.
Už i Emmett?
Jasper
ode mě odvrátil zrak.
Chudáček, už bylo možná načase.
Esme mi věnovala soucitný pohled.
Počkat, co se to tady děje? Co jsem udělal?
Vyhledal jsem Aliciny myšlenky. Myslela na čínské nudle?
Měla
vizi, došlo mi.
Přiřítil jsem se do pokoje.
"Alice,
co jsi viděla?!" vykřikl jsem vyděšeně. Snad něco neudělám Sam?
"Edwarde, já-" než stačila domluvit, její myšlenky se rozutekly a já
uviděl její vizi.
"NE!"