Stín minulosti
Autorka: Chuckyna
15.
Edwardův pohled:
Co mi chce
říct ? Proč se tváří
tak vyděšeně ?
Přitáhla si kolena k bradě a zhluboka se nadechla.
To
je to tak vážné ?
Podívala se mi do očí a konečně promluvila.
"Za pár
týdnů se musím vrátit do Volterry." Uhnula pohledem a potom schovala
hlavu mezi kolena. Pár vteřin mi trvalo, než jsem pochopil smysl
vyřčených slov.
"Cože ?
Proč ?" ptal jsem se zmateně.
"Dala
jsem Arovi slib, musím ho dodržet," vysvětlovala monotónním hlasem.
Zvedl jsem se z postele a klekl si před ni. "Sami, podívej se na mě,"
zaprosil jsem, ale nezareagovala.
Zvedl
jsem ji za bradu a naše pohledy se setkaly.
"Je mi
to líto, měla jsem to říct hned," pokračovala, hlas se jí dvakrát
zlomil.
Vrátí se do Volterry. Už se nikdy neuvidíme. Mohl bych odjet s ní ?
Vždy o mě stáli. Dokázal bych se kvůli ní vzdát vlastní rodiny ? Dokázal
bych zapomenout na Bellu a strávit věčnost se Sami na místě, které
tolik nenávidím ?
Natáhla
ruku a pohladila mě po tváři. Pocítil jsem dosud neznámý pocit. Nával
emocí tak silný, že jsem na chvíli musel zadržet dech.
"Je mi
to líto," zašeptala a sklonila hlavu, jako to dělávala dřív, když
plakala. Pevně jsem ji objal, nic jsme neříkali. Když jsme se od sebe
odtáhli, podíval jsem se na její tmavé duhovky.
"Měla
bys jít lovit," poznamenal jsem a ona se usmála. Postavila se na nohy a
já znovu žasl nad jejími ladnými pohyby. Vyběhla z pokoje a dřív, než
jsem se stačil vzpamatovat, se vrátila s mikinou v ruce.
Alicina vize se tedy brzy naplní, když odejde,
problesklo mi hlavou a zamračil jsem se.
Sešli
jsme dolů ze schodů, zbytek rodiny byl podivně skleslý, nejspíš slyšeli
náš rozhovor.
Dneska večer se koná hon na upíra,
poslal mi Emmett myšlenku a nadšeně se zavrtěl na pohovce. Přikývl jsem
a pokračoval ven z domu.
"Co ti
říkal Emmett?" zeptala se Sami. Všímavá.
"Dneska
jdeme chytit upíra, co tohle všechno způsobil," vysvětloval jsem.
"Jdu s
váma," odvětila odhodlaně a já nemohl nic namítat.
Stejně by to byla předem prohraná hádka.
"Musíme
jít daleko, v lese je moc lidí," zamumlala a věnovala mi zamračený
pohled.
Rozeběhli jsme se do lesa za vedlejším městečkem. Cesta ubíhala rychle,
vše bylo jako za starých časů. Závodili jsme spolu a smáli se.
Snažil
jsem se ignorovat nepříjemný pocit, který se mi usadil v žaludku při
myšlence, že za pár dnů bude pryč.
Co
bez ní budu dělat ? Vypěstoval jsem si na ní závislost.
Zastavili jsme se na rozcestí.
"Puma,"
ukázal jsem hlavou napravo.
"Grizzly," odvětila a podívala se nalevo. Oba jsme se zachechtali a
rozeběhli se každý jiným směrem.
Samin pohled:
Běžela
jsem dál sama, abych se konečně napila.
Budou moje oči dál červené, když se napiju zvířete ? Doufám, že ne.
Podvědomě jsem se otřásla, když jsem si vybavila můj odraz v zrcadle.
Neměla
jsem náladu na hraní, takže jsem medvěda usmrtila rychle. Lačně jsem
pila, takže jsem nic nezaslechla.
Někdo
mě zezadu chytil za vlasy a škubl se mnou dozadu. Na chvíli jsem úplně
ztuhla úlekem, ale pak jsem se nově příchozímu vytrhla a otočila se na
něj.
Přede
mnou stála upírka se záplavou červených vlasů, které jí perfektně
ladily k očím. Do nosu mě udeřila nepříjemná vůně.
Než
jsem stačila nějak zareagovat, přitlačila mě na strom. Z hrdla se mi
prodralo zavrčení. Hlasitě se mi zachechtala do obličeje. Převalila se
přese mě vlna vzteku a uštědřila jsem jí kopanec do břicha. Odletěla k
protějšímu stromu, který se hlasitě zlomil a dopadl na zem, která pod
tím nárazem zaduněla.
"Novorozená," zasyčela temným hlasem a znovu se postavila.
"Kdo
jsi?!" odvětila jsem a snažila se nasadit výhružný tón hlasu. Kupodivu
to zabralo.
"Jmenuji se Victoria," usmála se a přiblížila se ke mě. "A přišla jsem
vás zničit," pokračovala a chystala se ke skoku.
Zbláznila se ? Vždyť ji ani neznám.
Strach mi svíral celé tělo. Neumím se bránit, problesklo mi
hlavou a pak mě přišpendlila k zemi.
Sekla
mě ostrými nehty do břicha a já zavyla bolestí. Snažila jsem se jí ze
sebe setřást, ale nebyla jsem dost silná. Tvrdými koleny se mi opírala o
paže, kamínky se pod tím tlakem drtily.
Ozvalo
se další zavrčení a někdo ze mě Victorii strhl.
Vyskočila jsem na nohy, ignorujíc bolest z rány na břiše. Přiběhla ke mě
drobná dívka s uhlově černými vlasy.
"Alice!" vykřikla jsem a doběhla k ní. "Sam, promiň, že jdu tak pozdě,
vize byla neúplná," vychrlila ze sebe omluvu a starostlivě si
prohlížela moje zranění.
"Nic to
není, už se to hojí," ujistila jsem ji.
Zvuky
souboje utichly. Vyděšeně jsem strnula na místě. Kdo prohrál ?
Z lesa
se vynořil Jasper a věnoval mi úsměv. Všimla jsem si, že k nebi stoupá
černý kouř a znovu jsem se zatřásla.
"Děkuju," vydechla jsem a než jsem stačila udělat něco dalšího, z druhé
strany se vyřítil Edward a málem mě povalil.
Edwardův pohled:
Zahlédl
jsem záblesk Saminy myšlenky a poznal Victorii.
Prudce
jsem zastavil, moje nohy se zaryly hluboko do prašné cesty.
Otočil
jsem se a běžel směrem, odkud jsem slyšel Sam. Lesem se ozýval jen dusot
mých nohou.
Musím být rychlejší.
Strach ochromil celou mou mysl. Musím ji zachránit.
Porazil
jsem několik stromů, nemohl jsem se soustředit na nic jiného než na Sam
a strach z toho, že bude další, koho nestihnu zachránit.
A potom
jsem zaslechl Alice a Jaspera. Měl jsem pocit, jako by mi spadl ze
srdce stotunový balvan, přesto jsem nezpomalil, chtěl jsem si být jistý,
že je v pořádku.
Vyřítil
jsem se na pěšinu a konečně ji zahlédl. Měla roztrhané oblečení a na
břiše ošklivou ránu. Ignorujíc Alici i Jaspera jsem ji pevně stiskl v
náruči, kdyby byla člověk, nejspíš bych jí rozdrtil každou kost v těle.
"Jsi v
pořádku?" ptal jsem se a pohledem kontroloval každý milimetr jejího
těla. Přikývla a já se otočil na své sourozence. "Děkuju," věnoval jsem
jim šťastný pohled.
To
je v pořádku,
odpověděla Alice a usmála se.
Tolik jsem se bál, že ji ztratím.
"Měla
jsem krátkou vizi, přijeli jsme co nejrychleji," vysvětlovala a přitom
se dívala na Sam, která znovu zrozpačitěla.
Bála
jsem se, že to nestihneme Edwarde, vize o vaší budoucnosti mi zmizela,
dopověděla tiše a já strnul.
Zmizela ? Co to znamená ?
Alice
vytřeštila oči a já se rychle napojil na její vizi.
Oba
jsme zůstali ohromeně zírat do prázdna.
"Co jsi
viděla?" ptal se tiše Jasper.
"Přijdou každou chvíli, když jsem se Sam, moje vize jsou pomalejší,"
šeptala divoce, ignorujíc Jasperovu otázku.
"Kdo?
Kdo přijde?" naléhala Sami a rozhlížela se kolem sebe.
"Volturiovi,"
odpověděli jsme s Alicí nastejno.
Samin pohled:
To
jméno mi znělo v uších pořád dokola, nebyla jsem schopná myslet na nic
jiného. Objevili se během pár minut. Celá armáda v čele s Arem,
Marcusem a Caiusem.
Všichni
čtyři jsme si stoupli vedle sebe, Edward mi pevně stiskl ruku.
"Rád
vás znovu vidím," promluvil Aro a z jeho hlasu jsem poznala jasnou
přetvářku.
Proč
přišli ?!
"Aro,"
zakývala jsem hlavou a vytrhla svou ruku z Edwardovy. Nesouhlasně něco
zamumlal, ale dělala jsem, že to neslyším a přišla blíž k Arovi. Věnoval
mi úsměv.
"Slyšel jsem, že jste tu měli nějaké problémy," pokračoval a pohlédl za
mě, na Cullenovi.
"Ano,
ale už je to vyřešené, dopadli jsme ji a zničili," odvětila jsem
rychle, aby to nestihl nikdo z Cullenových.
Aro se
rozhlédl kolem a jeho pohled utkvěl na sloupu kouře stoupajícímu k
nebi.
"Ano,
to vidím, ale přesto, bych vás měl všechny potrestat za to, jakému
nebezpečí jste nás vystavili," promluvil samolibým hlasem a Jane,
stojící za ním, na nás vycenila zuby, jak se těšila na vykonání trestu.
Ach
ne. Nesmí jim ublížit.
"Neboj
se Sami, nechám vás naživu. Vlastně za to asi nikdo nemohl," pokračoval.
Co
to dělá ? Pokouší se nás vydeptat ? Aby mohli zaútočit ?
"Dobře,
vidím, že už není, co napravovat, takže půjdeme."
Cože
? Oni jen tak odejdou ?
Aro mi
věnoval pohled a já zůstala v němé hrůze stát jako přimražená, když mi
došlo, o co tady celou dobu šlo.
"Samantho,
odcházíme, rozluč se s přáteli," přikázal mi nesmlouvavým tónem.
"Ale
Aro, vždyť mám ještě čas," zamumlala jsem nešťastně a znovu jsem
pocítila beznaděj.
Nechci odejít od Edwarda. Nemůžu.
"Slib
je slib, půjdeš s námi, ať chceš nebo ne!" zavřískl a já sebou leknutím
trhla.
Pomalu
jsem se otočila na Cullenovi. Alice a Jasper se na mě dívali soucitným
pohledem. Potom jsem se odvážila podívat i na Edwarda. Naše pohledy se
setkaly.
Nemůžu ho opustit. Nedokážu bez něj žít.
Čelist
měl pevně stisknutou, v jeho očích jsem vyčetla nejspíš to samé, co
jsem tam měla vepsané já.
Bolest
a strach z toho, co bude dál.
Přimhouřila jsem oči a otočila se zpátky na Ara.
Jeho
vojáci stáli pár metrů za ním a čekali na jakoukoliv záminku zaútočit.
Zhluboka jsem se nadechla.
"V tom
případě, Aro, Tě žádám o smrt."