Špatné Stmívání

Autorka: Twilightgirl

12.část

            Edward odešel za Carlislem. Čekala jsem na něj deset hrozně dlouhých minut. Po deseti minutách a dvou vteřinách jsem to nevydržela. A šla k otevřenému oknu. Strašně jsem chtěla být v lese a čistit si hlavu. Tohle lelkování tady mě strašně ubíjí. Už už chci vyskočit z okna když mě napadne: Budou se po mě schánět? To je nesmysl zavrhnu pro sebe rázně. Vždyť Edward ví, že jsem chtěla jít do lesa.

            Vyskočím z okna a dopadnu přímo na obličej. Pomyslím si, že bych se to zkákání měla doopravdy naučit. Vyhrabu se na nohy. Ve Forks byl zrovna ten jeden z nejhezčích dnů. Nesvítilo sice slunce, ale bylo teplo a ticho. Rozeběhla jsem se do hlouby lesa.

            Zastavil mě až zápach něčeho nechutného. Měla jsem sto chutí se pozvracet. Běžela jsem chvíli co nejdál od toho, ale čím dál jsem běžela tak jsem to čím dál tím víc cítila. Zastavila jsem se na nějaké mítince a rozhlížela jsemse kolem. Nic jsem neviděla, ale přesto ten zápach byl úplně nesnesitelný. Rozeběhla jsemse jiným směrem, ale to jsem neměla dělat. Z levé strany na mě něco vyskočilo a srazilo mě to k zemi. Odstrčila jsem to pryč a rychle se narovnala. Předemnou stáli vlkodlaci. Jejich zápach byl nesnesitelný. Trošku jsem se  hystericky usmála. Vzpoměla jsem si na Edwarda, že už nikdy nepůjdu do lesa sama.

            Jak jsem si na něho  vzpoměla, začala mě neuvěřitelně bolet hlava. Po chvilce jsem začala slyšet něco jako mumlání. Potom to zesílilo. Ty hlasy řvaly, ale přesto nikdo nevydal ani hlásku. Uvědomila jsem si, že to nejsou slova, ale myšlenky. Začala se se mnou točit zem a já jsem si uvědomila, že budu první upír který omdlí. Dnes jíž podruhé jsem spadla na zem.

            Když jsem se probudila bylo mi strašně špatně. Byla jsem přivázáná ke stromu. Dala jsem si dohromady, že jedna a jedna jsou dvě, takže když na někoho pomyslím dokážu napodobit jeho schopnost. Nejdříve svojí silou jsem se pokoušela roztrhnout ten provaz, ale nešlo mi to. Ten provaz byl zvláštní, zařezával se mi do rukou jako ostří nože. Pomyslela jsem na Emmetta jak na mě ráno skočil a trhla jsem s provazem. Provaz se přetrhl jako nitka.

            Když už jsem byla volná, začala jsem myslet na ty vlkodlaky. Ten zápach tu byl, ale ne tak blízko. Asi nepočítali s tím, že přetrhnu ten provaz. Neřešila jsem je a rychle se rozeběhla k domu Cullenových. Běžela jsem co nejrychleji jsem mohla. Někde u prostřed lesa jsem zaznamenala vůni, ale už bylo pozdě. Srazila jsem se s někým. Rychle vyskočím na nohy a uvidím Alici.

,, Alice, já se moc omlouvám. Není ti nic?” Prohodím nad ležící Alici.

,, Ne, není. Kde jsi byla. Měli jsme o tebe strach.” Prohodí už vstávající alice.

,, No já jsem řekla Edwardovi, že jdu ven. On šel za Carlislem a mě nebavilo čekat, tak jsem si řekla, že budu mít náskok.” Omluvím se.

,, Aha, no víš měli jsme strach, že někoho potkáš a já tě vůbec ve svých vizích nevidím.” Namítně mrzutě.

,, No vlastně jsem potkala Quiletskou smečku vlkodlaků, ale nesmíš to nikomu prosímtě říct!” Hodila jse na Alici prosebný pohled.

,, Bello, uvědomuješ si, že tě mohli uvěznit?” Tázavě se na mě podívala Alice.

,,Už se stalo.” Pronesu zahanbeně.

,,Cože?” Vykřikně Alice.

,, Alice, prosím trošku potichu. No víš trošku jsem omdlela no a oni mě zajali.” Kdybych byla člověk tak bych se nehorázně styděla.

,, Jask jsic mohla omdlít?” Zeptá se tupě Alice.

,, No přišla jsem na jednu zvláštní schopnost, kterou mám.” Říkám  to spíše trávě, než Alici.

,, Jakou povídej.” Se zaujetím mě pozoruje.

,,Alice nesmíš to nikomu říct.” Naléhavě se na ní kouknu.

,, Přísahám.” Řekne trvdě.

,, No mám schopnost napodobovat schopnosti upíra na kterého zrovna pomyslím. Předtím než jsem u vlkodlaků omdlela, jsem myslela na Edwarda a začala jsem jim číst myšlenky, no a pak jsem omdlela. Probrala jsem se svázaná nějaký speciálním lanem. No pomyslela jsem na Emmetta a to lano jsem přetrhla. Pak jsem běžela k vám domů a srazila jsem se s tebou a to je konec příběhu.” Zavzpomínala jsem na nedávnou minulost.

,, Bello to je úžasné, proč to nesmím nikomu říct?” Řekně zvědavě Alice

,, Já ani nevím, asi budou naštvaní, že jsem odešla, no a vlkodlaci, chápej.” Řeknu ustrašeně.

,, To si piš, už cítím Carlislea a Esme, budou tu co nevidět.” Ohlásí mi v klidu.

            Jakmile to dořekla mezi stromy se oběvila Esme a v těsném závěsu za ní Carlisle. Trošku jsem se na ně usmála. Esme mi můj úsměv opětovala, ale Carlisle ne. Nezačínáme zrovna dobře pomyslela jsem si. No taky vždyť jsem svou nezodpovědností mohla potopit jeho rodinu a to jsem chápala.

            Uslyšela jsem něco za mnou. Podívala jsem se na Alici. A vyrazila jsem tam. Byla tam nějaká žena na procházce. Cítila jsem její krev, ale silou vůle jsem se přinutila myslet na Carlislea. Jak mě poprvé spatřil, když jsem měla rudé oči. Už jsem tu krev necítila. To už mě doběhla Alice, Esme a Carlisle. Otočím se na Alici a usměji se.

,, Bello ono to funguje.” Zavíská radostí Alice.

,, Co funguje?” Zeptají se zmateně Carlisle a Esme dohromady.

,, Necítím krev.” Odvětím.

,, Ale jak je to možné?” Esme je tak trošku zmatená.

,, Bella má super schopnost.” Odpoví radostně Alice a já jí chci zabít.

,, Jakou?” Zeptá se Carlisle.

,, Na koho pomyslí, tak má jeho schopnost.” Řekně Carlislovi do očí.

,, Takže teď myslíš na...” Nedořekne Carlisle.

,, Tebe.” Dořeknu za něj.

            To už se u nás oběvují ostatní Cullenovi. Emmett, Edward Jasper a Rosalie. Rosalie je plně šťastná, protože si myslí, že budu mít průšvih. O něco horší byl Edward, když viděl mě a potom tu ženu, tak se na mě vrhl jako zuřící býk na rudou. Strh mě k zemi, kdybych byla člověk asi bych měla zlomené všechny kosti v těle. Pořád jsem myslela na Carlislea a jeho pohled. Nesmím se nechat ovládnout svou žízní.

            Když si uvědomím, že se na nás ta žena dívá. Tak jí v pohodě pozdravím. I ona mě pozdraví a s přáním krásného dne odejde z našeho dohledu. Alice to vše doprovází svým smíchem. Po chvíli se Edward zvedá a mě tahne sebou nahoru. Když už pevně stojím na nohou tak vše vysvětlím s Alicí ostatním Cullenům. Ke konci příběhu je na Rosalii vidět, že to nervově nevydrží.

            Když už se smrákalo, tak jsme usoudili, že by bylo nejlepší, kdyby jsme už šli domů. Jen já jsem odmítla, že si potřebuju zalovit zvěř, abych neměla rudé oči. Rozhodli jsme se totiž, že zítra to zkusím ve škole, ale vždy někdo bude se mnou ve třídě. Což znamená, že musím domů k Charliemu pro školní věci, a brzy ráno musíme do školy, aby si ostatní přehodily hodiny.

                                                                    Pokračování příště