Špatné stmívání

Autorka: Twilightgirl

9.

O několik dní později.

            Byla jsem v téhle místnosti držená fakt dlouho. Jediné co jsem věděla, že můj věznitel se jmenuje Speps a třikrát denně mi sem hodí jídlo a pití. Bylo to pro mě nelichotivé. Ale už jsem našla staré dřevěné okno u něhož bylo jen sklo zatlučeno. Z čehož se mi zrodil plán. Ten ostrý kámen o který jsem si rozřízla dlaň stále ležel na zemi. A ten dřevěnný rám byl schnilý, takže bych ho mohla vyrejpat.

             Rejpala jsem ho už několik dní a byla jsem se svojí prací spokojená. Díky tmě si toho Speps ani nevšiml tak moje práce pokračovala dál.

            Když už jsem měla verejpaný celý rám, tak jsem tu tabuly skla a železa zkusila zvednout. Bylo to docela těžké. Něco jsem uslyšela. Rychle jsem okno vrátila na své místo. A usedla na druhou stranu místnosti.

            Měla jsem to jen o fous, protože Speps právě otevřel dveře. Poprvé za několik dni vešel do místnosti. Rychle jsem se zvedla ze země a napřímila se do bojové pozice. Už nejsem tak pitomá aby si na něj vzala kámen.

,, Co tvá ruka?“ řekne těsně u mě.

,, Je v pořádku.“ Řeknu ostražitě. Pitomě se usměje.

,, Nezačali jsme zrovna nejlíp víš....“  Nedořekne neboť mu zkočím do řeči.

,, To fakt nee, když jsi mě unesl.“  Prohodím naštvaně.

,, A co jsem měl dělat?“

,, No já nevím, třeba mi říct pár slov.“

,, A ty bys potom šla?“

,, Ne, nešla“ Trošku hlasitě jsme si vyměňovaly názory.

              Naštvaně bouchl do zdi. Ta zeď to vydržela, ale ta tabule okna moc ne. S žuchnutím to spadlo a já si pomyslela teď nebo nikdy. Rychle jsem se rozeběhla k rozbitému okno. Měla jsem štěstí, byl jeden z mála slunečních dnů. Už jsem byla skoro venku, když mě Speps drapl za nohu. Samozřejmě jsem se nedala a kopla ho do obličeje. Hodně jsem ho naštvala a cítila jsem jak se jeho zuby zařezávají do mého lýtka.

             V tu chvíli byl v mé noze takový oheň. Už jsem byla venku a uvědomila si, že jsem někde ve Forks. Nějak jsem se dokulhala na náměstí ve Forks, ale to už jsem pomalu začala ztrácet vědomí.

            Denní světlo mi rozežíralo kůži. Běžela jsem. Nevím jak, ale prostě jsem se dostala domů. Ten oheň už byl po celém mém těle. Z posledních sil jsem napsala Charliemu na ledničku vzkaz, že mi není dobře, ať mě na pár dní omluví ze školy.

            Než jsem vyšla schody tak jsem minimálně třikrát upadla. Konečně jsem byla ve svém pokoji, ale to už jsem celá hořela. Udělalo se mi nevolno. Padla jsem na kolena  a celý obsah žaludku jsem hodila na zem. Později to uklidím. Teď byla moje priorita doplazit se do postele.

            Bylo mi čím dál hůř, nevím jak dlouho jsem byla v posteli, ale po semění vtrhl Charlie do mého pokoje. Když mě viděl, přestal na pár minut dýchat.

,, Můj bože Bello co se ti stalo, zavolám do nemocnice!“ Zmatkoval Charlie.

,, Né, to je dobrý jen jsem zabloudila v lese, a udělalo se mi nevolno nikoho nevolej bude to dobrý, hmm.“ Byla jsem na pokraji svých sil, když jsem toto vyslovovala.

             Nakonec jsem Charlieho přemluvila aby nikoho nevolal, že je to jen nevolnost. Byl vážně starostlivý. Nosil mi čaj, a každou půl hodinu mě přišel zkontrolovat. Uvnitř sebe jsem bojovala s tím ohněm, ikdyž jsem věděla, že prohraju.

            Čtvrtý den od  kousnutí do mé nohy jsem přetávala cítit svojí přítelkyni. Bolest. Když tu byla tak jsem věděla, že žiji, ale jak už postupně odcházela tak jsem si uvědomila, že umírám. Mé srdce bušilo čím dál tím tišeji a nepravidelněji. Nemohla jsem pohnout ani jednou končetinou. Tížilo mě každé nadechnutí, jako bych na prsou měla slona nebo přinejmenším něco hodně těžkého. Mé oči byly stále těžší, ale stále jsem je držela otevřené, neboť jsem si byla jistá, že jestli je zavřu, tak už se neproberu. Má ústa byla okoralá, místo svého hlasu jsem vydávala podivné sípání a chrčení. Ani voda ani čaj mi nepomáhaly mé utrpení ulehčit.

            Přestávala jsem vidět. Žila jsem, už jen z posledních sil které mi zbyly. Myslela jsem na svou mámu. Tátu, Charlieho, e-maily od Renné. Carlislela, byl moc hezký a milý mrzí mě, že jsem ho nemohla poznat víc no vlastně všechny Cullenovi . Esme, tak takhle bych si představovala panenku Marii. Emmetta určitě zabávného upíra. Rosalii kyselou královnu. Jaspera, který vždy bojuje za svou rodinu. Alici, krásnou skřítku se smyslem pro humor. A Edwarda, krásného Edwarda.  

            V neposlední řadě jsem myslela na Spepse. A nato, že jestli přežiju, tak se mu pomstím. On pozná žár mého hněvu, jako já jsem poznala spalujcí žár jeho jedu.

            Zavřela jsem stejně své nevidomé oči a už myslela na svou smrt. Vduchu se loučím se všemi. Tedy doufám, že se všemi. Nerada bych na někoho zapoměla. I na Tylera jsem nezapoměla. Potom co jsem je všechny vyjmenovala, tak už mě nic netíží a můžu odejít.

            Pomalo a pozvolna mé srdce vynechává. Cítím se divně. Mé poslední sekundy života.  Mé srdce odbilo poslední notu melodie života.

            Najednou jako by mě někdo restartoval. Nakopl mě. Vyšvihla jsem se z postele a rozlomila jí na dvě poloviny. Já jsem upír! A už mi bylo jasné, co budu dále dělat.

 CELOU SVOJÍ EXISTENCI ZASVĚTÍM POMSTOU PROTI SPEPSOVI!

                                                               Pokračování příště