Souznění
Autorka: Giner
Kapitola VI: Idyla
BELLA:
Už jsem to nemohla
snést, všechny ty pohledy okolo mě, jak se všichni snažili, abych začala
s Edwardem mluvit. Bylo k nevydržení! Rozhodla jsem se a trochu nejistě
jsem šla vedle k pokoji, kde jsem nejistě přešlapovala než jsem se
odhodlala zaklepat.
„Dále.“ ozval se
Edwardův hlas. Já se mírně pousmála a nakoukla dovnitř.
„Můžu dál? Ráda bych
si s tebou promluvila,“ dívala jsem se do jeho očí, které byly jako
tekuté zlato. Stále jsem mu hleděla do očí a utápěla se v nich, byly tak
krásné. Stál u okna a opíral se o parapet, měl na sobě jenom rifle a
vypadal jako vždy perfektně.
„Posaď se.“ kývl
hlavou směrem k pohovce a sám se na jeden konec posadil.
„Děje se něco.“
zajímalo ho ihned.
„Ani ne, jen mě to už
nebaví.“ Nechápavě se na mě podíval a čekal na vysvětlení.
„Pořád mě ignoruješ a
já tebe, když jsme spolu v místnosti, je hrozné dusno a když jsme od
sebe, všichni jen něco naznačují, že se máme dát dohromady a mě to už
nebaví. Chci, abychom si spolu promluvili a vše si vyjasnili.“
vysvětlila jsem mu rychle, abych si to náhodou nerozmyslela a
nevycouvala z toho. Mlčel a na tváři měl zamyšlený výraz jako by
přemýšlel, co mi říct. Celkem jsem mu teď záviděla čtení myšlenek, i
když je nemohl číst mi, tak třeba bych mohla já jemu, opravdu bych ráda
věděla, co si myslí.
„Bože, jsem takový
idiot, zase jsem všechno pokazil. CO jí mám asi říct? Že nesnáším Mikea
Newtona, jak se okolo ní pořád točí a dělá jí návrhy? Že na něj..
žárlím?A že ji mám opravdu rád?Tohle mi nikdy neuvěří, na to jsem to
příliš pokazil.“
Trhla jsem sebou,
když jsem slyšela jeho myšlenky, nechápala jsem, jak jsem to dokázala,
ale později na to snad přijdu, času bude jistě dost.
„Nechceš se jít
projít a popovídat si o tom?“ Napjatě jsem čekala na jeho reakci. Jen
kývl, hodil na sebe tričko a potom mi pomohl vstát z pohovky. Nadšeně
jsem se nechala vytáhnout a při tom dotyku mi připadalo, že mnou projel
elektrický proud. Usmála jsem na něj a spolu jsme se rozběhli ven z domu
a lesem až na nějakou louku.
„Rád tady přemýšlím.“
přiznal a posadil se doprostřed a já se ihned usídlila vedle něj.
„Takže?“ Pozvedl
obočí v otázce, co všechno jsem chtěla probrat.
„Opravdu mě tak
nenávidíš? Já jen, že... mě to trápí.“ Teď jsem se dívala do země s
zkoumala struktura trávy pode mnou.
„Ne, rozhodně si
nemysli, že tě nenávidím,“ řekl a lehce zvedl mou bradu, abych se mu
dívala do očí. „Není to pravda, i když to tak asi vypadalo, jen jsem si
nechtěl přiznat, že tě můžu mít rád. Dobře, ze začátku jsem tě moc
nemusel, ale teď je to jiné.“ mluvil rychle jako by se bál, abych mu
někam neodešla a on mi mohl říct pravdu.
„Mít rád.“ zašeptala
jsem skoro neslyšně.
„Vím, asi máš ráda
Newtona, takže nemám šanci, ale myslím, že bys to měla vědět.“ Sklonil
hlavu a pustil i mou tvář, kterou až dosud držel v dlaních. Podíval se
na oblohu a mlčel, já ho s úsměvem pozorovala.
„Nesnáším Mikea
Newtona.“ řekla jsem mu pobaveně a sledovala, co udělá. „To jsem dělala
jen kvůli tobě.“
„Kvůli mně?“
„Ano, nevšímal sis mě
a tak jsem ti chtěla dát najevo, že se o mě zajímají i jiní. Ale pak jsi
začal flirtoval s Jessicou, Lauren a dalšími a už jsem nevěděla, jestli
je to tak dobrý plán.“
„Byl, pár věcí jsem
si uvědomil.“
„Opravdu?A jaké
třeba?“
„Že není radno
nechávat tě samotnou a že jsem do tebe blázen. Nikdy jsem si nemyslel,
že tohle řeknu, protože už jsme tady na světě s rodinou skoro století a
tohle jsem ještě k nikou nepocítil. Vím, že kdybys odešla, tak by mě to
bolelo více než cokoliv, co jsem kdy zažil.“
„Neboj, nemíním
odcházet, to bych neudělal, už kvůli tobě. Nerada bych, abys ses trápil
kvůli mně a kdybych odešla, byla by to největší chyba v mém životě. Už
když jsem tě viděla poprvé, tak jsem se do tebe zamilovala. Tys mě
ignoroval, proto jsme na sebe chtěla upozornit, i když pěkně blbým
způsobem,“ ušklíbla jsem se sebekriticky.
„To nevadí, už jsem
skoro zapomněl, jen už prosím tě nechej mé věci na pokoji, ano?“ Usmál
se tím svým pokřiveným úsměvem, při kterém jsem cítila motýlky v břiše.
Všimla jsem si, že se už nedíval do mých očí, ale na mé rty. Trochu
nejistě se ke mně naklonil a já ho v tom nenechala plácat a políbili
jsme se. Zapletla jsem své ruce do jeho bronzových vlasů a tím si ho
přitáhla blíže k sobě. Ještě štěstí, že nemusí dýchat, jinak by náš
polibek skončil velmi rychle, takhle jsme si ho oba mohli vychutnat.
Svítalo a my ještě seděli na louce , když jsme si uvědomili, že bychom
měli jít domů, abychom se připravili do školy a ostatní si nedělali
starosti.
„Ví to už Alice?“
„Ta to ví už dávno,
snad od prvního dne.“ usmál se na mě a ruku v ruce jsme utíkali k domu.
„Divím se, že s tím
něco neudělala.“
„Věř, že chtěla, ale
nevěděla co, bylo to jen mezi námi a ona nemohla zasahovat.“
Doma jsme byli rychle
a ještě tam byl klid, všichni byli ve svých pokojích a Carlisle na
noční. Obdivovala jsem ho, jak může strávit tolik hodin v nemocnici,
zvláště na chirurgii, kde neustále ošetřoval tržné rány, zlomeniny a
nebo operoval, nesnesla bych to tam a to i se svým darem sebeovládání.
„Pojedeš dneska se
mnou?“ zajímal se, když jsme došli před naše pokoje.
„Jistě.“ zazubila
jsem se. „Mě se teď jen tak lehce nezbavíš.“
„To jsem rád,“ dal mi
za ucho pramen vlasů, který m padal do očí a naposledy mě políbil než se
zase uvidíme. Připadala jsem si jako ten nejšťastnější upír na světě,
tolik štěstí jsem ani nemohla mít nebo ano? Určitě v tom bude nějaký
háček... Ani jsem netušila, jak velkou mám pravdu...
EDWARD:
Čekal jsem na Bellu
až jí skončí hodina, opíral jsem se ležérně o auto a hypnotizoval východ
ze školy, za chvíli by měla přijít. Jen co zazvonilo, vyřítilo se ze
školy několik studentů a mezi nimi i ona. Usmíval jsem se na ni a ona
ještě trochu zrychlila a spěchala za mnou. Na tváři měla šťastný úsměv a
vlasy jí létaly okolo jejího obličeje. Vypadala překrásně a já byl rád,
že můžu být s ní.
„Ahoj.“ pozdravila a
čekala, co udělám. Přece jen byla o dost menší než já a kdyby mě chtěla
políbit, tak by na mě ani nedosáhla.
„Ahoj.“ odpověděl
jsem jí a políbil ji. Uvědomil jsem si to ticho okolo nás a teprve nyní
jsem si uvědomil, že o nás vlastně ještě nikdo neví a teď byli všichni
překvapení.
„Hups.“ zazubila se
dívka, kterou jsem svíral v náručí a ihned jsem si všiml, jak ji
nenávistným pohledem propaluje Lauren a Jessica. Na mě dost nepřátelsky
shlížel Mike a kdyby mohl, asi by po mně skočil a zaškrtil na místě.
Galantně jsem vzal Belle batoh, který jsem hodil na zadní sedadlo a
otevřel jí dveře. Mohli jsme vyjet domů a užívat si rodinné pohody. Už
ráno, když se o nás vše dozvěděla rodina, byli všichni šťastní a přáli
nám to. Byl jsme za to rád, nerad bych se s někým hádal a řešil nějakou
nepříjemnou situaci, to se ale naštěstí nestalo, vše bylo dokonalé.