Souznění
Autorka: Giner
Kapitola IV:
Trpělivost přetekla
EDWARD:
Nechápu, proč se
prostě nesmíří s tím, že ji budu ignorovat a nebudu jí oplácet
naschvály, které mi dělá. Neuvěřitelné, jak je ta malá holka otravná a
vytrvalá, ale já se s ní opravdu nechci neustále hádat, už mě to nebaví.
Štve mě, jak mi neustále něco bere, schovává, podle její ho mínění
vylepšuje: nabarvila mi mé věci na růžovo a vypadal jsem jako gay a
další naschvály. Nesnášel jsem ji za to snad více než jindy, ale nedával
jsem to před rodinou příliš najevo, trápili by se. A tak jsem ji
neustále ignoroval a přemýšlel, jak se j co nejrychleji zbavit, bohužel
má fantazie si vzala dovolenou, nic mě nenapadlo.Už je to týden, co
žijeme ve Forks a zítra půjdeme poprvé do školy a to i s Isabellou,
která je nyní naše další sestra. Isabella Hale. Sešel jsem do obýváku, v
pokoji mě to už hrozně nudilo a unavovalo. Jasper s Emmettem hráli zase
nějakou hru a dost ji prožívali. Pobaveně jsem je sledoval a pak se
zeptal, jestli se můžu přidat. Souhlasili a tak jsem rychle připojil
další joystick a další kolo jsem hrál s nimi. Měl jsem výhodu, že jsme
věděl, jak budou reagovat, ale Emmett měl zase neuvěřitelnou sílu, takže
když jsem se od něj moc vzdálil a mohl vyhrávat, tak mě kopl a zase jsem
mu byl trochu blíže. Jasper na to šel jinak, sem tam jsem cítil
nesnesitelnou únavu a téměř jsem nemohl hrát, neudržel jsem totiž
joystick v ruce. Ani jsem si nevšiml, že máme obecenstvo. Nakonec se k
nám přidal i Carlisle a to už Esme jen nad námi rezignovaně kroutila
hlavou a šla dělat nějaké návrhy bytů na počítač, chtěla dům ještě
upravit.
„Hej,“ zařval jsem
naštvaně, když mi Emmett vyrazil joystick z ruky. Začali jsme se rvát,
ale Carlisle a Jasper se nenechali vyrušit ze hry.
„Nechte toho,“
vykřikla autoritativně Esme, když jsme rozbili vázu, kterou měla docela
ráda.
„Promiň mami,“
omluvili jsme se a ušklíbli se na sebe, zase jsme se trochu popostrčili,
ale jen mírně, aby Esme moc nenadávala.
„Jako malé děti,“
povzdychla si. „Ukliďte to,“ pověděla nám ještě a když se nic nedělo,
tak dodala: „Hned.“
Jasper na nás vyplázl
jazyk, díky své schopnosti vyhrál nad Carlisle a tak byl v docela dobré
náladě.
„Moc se neraduj,
těžko říct, zda k tomu máš důvod,“ ušklíbl jsem se a on zbledl, už viděl
Alici, která se řítila ze schod jako lavina a zastavila těsně před svým
přítelem.
„Kde jsou moje boty,“
zavrčela naštvaně a ve tváři zuřivý výraz.
„Víš miláčku,“ začal
Jasper pomalu a tím nás všechny pobavil. „Nechal jsme je v Bostonu, už
se mi nevešly do auta,“ řekl.
„Cože,“ zařvala
rozzuřeně. „Ty jsi tam nechal skoro všechny mé boty? Zůstalo mi jen osm
párů.“ Byla opravdu rozzuřená, zatímco my jsme se pochechtávali, tohle
jí ještě nikdo z nás neudělal, na tohle jsme neměli odvahu.
„Promiň zlato, hned
zítra půjdeme koupit nové, ano,“ uklidňoval ji Jasper a snažil se
zklidnit její náladu.
„Tak jo,“ rozzářila
se jako sluníčko a líčila mu, jaké všechny boty si musí koupit, jinak
bude úplně out. Jasper po nás hodil útrpný pohled, když se Alice
nedívala a já mu to přál, jedno nakupovací odpoledne mu neuškodí. S
velmi dobrou náladou jsem šel do pokoje, který byl úplně jiný, celý
polepený plakáty s Britney Spearsovou a dalšími zpěváky a zpěvačkami,
které jsme opravdu nesnášel, k tomu mé oblíbené knížky byly po celém
pokoji. Bolestně jsem se ušklíbl, nechápal jsem, proč mi tohle dělala.
Ale jedno jsem věděl, právě mi došla trpělivost. Rozzuřeně jsem vrazil
do jejího pokoje a sledoval, jak si leží na pohovce a poslouchá hudbu, u
toho si pobrukovala.
„Tohle už jsi
přehnala, Isabello,“ zavrčel jsem na ni.
„Chováš se jako
rozmazlený spratek, který si ničeho neváží, zamysli se nad tím, co děláš
a nech mě konečně na pokoji,“ na konci jsem už na ni řval a měl jsem co
dělat, abych se ovládl a neskočil po ní. Tvářila se tak nevinně, pak
překvapeně a nakonec vystrašeně, ale v očích jsem jí jasně četl vinu.
Měl jsem jí chuť zakroutit krkem, ale nemohl jsem, ostatním by se to
nemuselo moc líbit. Naštvaně jsem třískl dveřmi jejího pokoje a šel k
sobě, po chvíli trochu nejistě zaklepal Carlisle a po chvíli vešel, i
když jsem neodpovídal. Já jen seděl na podlaze svého pokoje a díval se
na knížku, která byla zničená a v ní byla stará fotografie, která byla
nyní roztrhaná. Jediná fotografie s mou matkou a jediná knižní památka
na ni, tyhle básně milovala.
„Edwarde,“ oslovil mě
a přistoupil ke mně blíže. Objal mě okolo ramen a já se o něj opřel,
nějak to se mnou zamávalo.
„Nenávidím ji,“
zašeptal jsem smutně a pak jsem se vyvlíkl z jeho sevření a utekl z
domu, musel jsem být na chvíli sám a neslyšet všechny ty zmatené
myšlenky od všech v domě. Ještě jsem zaslechl myšlenku od Alice, která
se omlouvala, ale neměla vizi a nemohla tomu nějak zabránit, Bella se
musela rozhodnout zcela instinktivně. Ale jí jsem nic nevyčítal, nemohla
za to, její vize nejsou neomylné a nemůže vidět pořád, musí i žít...