Smím tě políbit?
Autorka: Hollis
44.
Edward Cullen
Trvalo mi
měsíce, než jsem našel Bellinu stopu. A sotva jsem se za ní vydal,
utekla, aniž by o mě věděla. Odjela do Austrálie. Viděl jsem, jak to
letadlo odlétá. Věděl jsem, že musím za ní, jenže jsem neměl peníze.
Váhal jsem, jestli mám něco ukrást, nebo jít pracovat. Rozhodl jsem se
pro druhou možnost. A hned jak jsem měl dost peněz, vydal jsem se za ní.
A takhle začala naše bláznivá honička po světě.
Z kontinentu
na kontinent, z jedné země do druhé. Bez přestávky. A už to trvalo víc
jak rok. Nemohl jsem Bellu dohnat, vždy, když jsem ji už měl na dosah,
mi zničehonic zase zmizela. Proklouzla mi mezi prsty.
Teď jsme byli
zpátky na Novém kontinentu. V Americe. A Bella se vrhla napříč USA,
zdálo se, že míří k Tichému oceánu. Znovu přede mnou získala náskok, víc
jak den, ale tentokrát už ji nenechám utéct! Chápu, že mě nechce vidět,
ale ona vůbec nevěděla, že za ní jdu já!
Vyběhl jsem
za ní z New Yorku s tří denním zpožděním a už se mi ten náskok podařilo
stáhnout na den. Byl jsem rychlý, ale ubývalo mi sil, potřeboval jsem na
lov. Jsem si jistý, že Bella taky. Většinou jsem lovil, když jsme se
zastavili kvůli slunci a já ji nemohl následovat.
Někdy jsem
měl pocit, že se honím za přeludem, ale nevzdával jsem to. Miloval jsem
Bellu, musel ji dohnat, musel jsem se jí za to všechno omluvit,
vysvětlit jí to. A musel jsem ji přemluvit, aby se vrátila k rodině, jak
po mě žádala Alice, i když nebude chtít mě, s čím jsem už počítal, ale
nesmířil jsem se s tím. Ne, to nikdy!
Vypadalo to,
že míří k Forks. To jsem nechápal. Bylo to první místo, kde jsem ji
hledal. Mluvil jsem s Jacobem, mírně řečeno na mě byl naštvaný, stejně
jako všichni ostatní. Nikdy bych nevěřil, že zrovna on se bude zastávat
Belly, ale zdá se mi, že ji má dokonce docela rád a mě považuje za
největšího idiota na světě. Oprávněně. Jenže teď tam zničehonic
šla a já jsem to nechápal.
Šel jsem po
její vůni. Ve Forks nebyla, jen v lese, ani k domu nešla. V lese se její
vůně v jednom okamžiku slila s další, ne tak výraznou, ale docela
povědomou vůni a držela se jí až k cestě, která vedla do La Push, kde
mizela, ale nahradila ji další. Jacob. Neomylně jsem ho poznal.
Musela s ním mluvit, ale pak se zase oddělila a dál šla sama. Mířila teď
dolů, na jih.
Její náskok
byl už minimální. Honička byla u konce...
Bella Cullenová
Pádila jsem
hustým porostem a neměla jsem ponětí, kam jdu tentokrát. Snad na jih?
Můj pronásledovatel byl už velmi blízko. Blížil se konec, cítila jsem
to, jenže jsem nezastavovala, i když jsem si dnes víc než kdy jindy za
poslední rok přála, aby mě konečně dostihl.
Nedařilo se
mi zbavit se Jacobových slov. Plnily každou mou myšlenku, až jsem
skutečně začala věřit a to jsem nesměla! Ne. On mě nemiluje. Jak by
mohl?
Kdyby mě
skutečně hledal, už dávno by mě našel. A mě přitom pronásleduje neznámý
nepřítel....
Ne! okřikla
jsem se. Nech toho! Nemůžeš si dovolit doufat!
Jedno bylo
jisté. Dnes jsem si po dlouhé době, díky Philovi a Jacobovi a snad i
díky cizinci, připadala, že zase žiju. Jako kdyby spadla mlha, co mě
dosud chránila před okolním světem, před bolestí a činila mě lhostejnou.
Uvědomila jsem si, že jsem jistě ublížila své rodině. Možná, bych se
měla vrátit. Jen je pozdravit...
Ne! Nesnesla
bych to. Připomínali by mi ho!
Přidala jsem
trochu do kroku, přeskočila jsem spadlý kmen stromu. Znovu jsem silně
cítila sůl a slyšela jsem šplouchání vody. Musela jsem jít trochu na
jihozápad a byla jsem blízko oceánu.
Zničehonic
les skončil a já vyběhla na kamenitou stráň, zarostlou trávou. Nevšímala
jsem si toho, už dávno jsem neobdivovala přírodu. Neměla jsem proč.
Nebyla pro mě důležitá.
Bylo
zataženo, schylovalo se k dešti, ale tady to bylo normální. Najednou
jsem zjistila, že už nemám kam jít dál, cesta končila. Stála jsem na
okraji vysokého útesu. Byla jsem v pasti. Nemohla jsem se vrátit, vběhla
bych mu rovnou do náruče. Jedinou cestou bylo skočit dolů a to jsem
nedokázala. Nic by se mi nestalo, to ne, ale od jisté doby jsem měla z
vody panickou hrůzu. Zvlášť z rozbouřené vody oceánu.
Znovu jsem
viděla před sebou ty vyzyvačné vlny, které si tyčily proti mně, když
jsem ho volala a prosila, aby se vrátil. To ony mi ho vzaly!
Zemřu, pokud
tu zůstanu stát, to jsem věděla a dolů skočit nedokážu. Možná smrt bude
opravdu lepší. Bude vysvobozením.
Zavřela jsem
oči, byl konec, už mi nezáleželo na bolesti. Představila jsem si jeho
obličej do nejmenších podrobností. Už jsem slyšela kroky cizince za mými
zády, utíkal velmi rychle. Vítr mi vanul do obličeje, takže jsem do
poslední chvíle nevěděla, co je zač.
„ Edwarde,“
zašeptala jsem do větru.
Byl už u mě.
Čekala jsem, že zastaví a řekne mi, proč mě pronásleduje, ale on
nezastavoval. Jeho kroky nadále bušily do kamenité země.
A pak...
Něco do mě
prudce narazilo ze strany a já vyletěla do vzduchu. Tlaková vlna mi
strhla vlasy z obličeje a oblečení pleskalo kolem mých boků, když jsem s
rukou cizince, který mě konečně dostihl, obmotanou kolem pasu, padala do
hlubin rozbouřené vody...
Edward Cullen
Byla tak
blízko. Tentokrát jsem ji měl! Ovšem začal mnou zmítat strach. Co jí
řeknu? Já slova mám zvolit, která budou nejvhodnější? Opět jsem nevěděl,
jak ji budu moct pohlédnout do očí. Dokážu to vůbec? Jaká bude? Změnila
se? Jak moc jsem jí ublížil a jak moc mě za to nenávidí? Tohle všechno
mi letělo myslí a já se nedostatečně soustředil. Nedával jsem pozor na
cestu, ani na ni. Ne dostatečně.
Nevšiml jsem
si, že se zastavila a že les se změnil ve skalnaté pobřeží. Od Belly
přicházelo vždy ticho a tak mě ani moje moc nedokázala varovat.
„ Edwarde,“
ozvalo se tiché zašeptání. Znělo smutně, pronesla ho docela mrtvým
hlasem a znělo to, jako poslední slova na rozloučenou.
Až v poslední
vteřině jsem si všiml, že stojí ztuhlá na okraji útesu a zděšeně zírá do
vln. Už jsem nedokázal zastavit. Bylo příliš pozdě.
Natáhl jsem
ruku, ani nevím proč a chytil ji kolem pasu. Strhl jsem ji sebou a oba
jsme padali dolů, do běsnícího oceánu těšně před bouří.
Ani
nevykřikla. Držel jsem ji pevně i když jsme prorazili vodní hladinu a
ona se nad námi zavřela. Pak teprve se mi vysmekla. Její oblečení
nasáklo a vyklouzlo mi.
Okamžitě jsem
otevřel oči a hledal ji. Plavala, mířila nad hladinu. Kopala kolem sebe
nohama, jako zuřivá lvice. Myslím, že ještě stále nevěděla, že jsem tu s
ní. Nevěděla, že jsem to já. Teď jednala čistě instinktivně. Plaval jsem
za ní. Byl jsem jí tak blízko!
Ta obrovská
zející díra, kterou jsem v sobě po léta pěstoval, byla pryč. Pro tento
okamžik.
Vynořil jsem
se kousek od Belly a po velmi dlouhé době jsem opět spatřil její
překrásný obličej. A znovu jsem se nenáviděl, teď tak silně, jako nikdy.
Z Belly se
vytratil život...
Bella Cullenová
Ten nebetyčný
hlupák, který neumí brzdit a strhl mě z útesu bez jakéhokoliv zjevného
důvodu s sebou, mě pevně držel celý náš střemhlavý pád a pustil mě až
tehdy, když jsme prorazili hladinu a moje oblečení se okamžitě promočilo
a vyklouzlo mu z ruky.
Naprosto
instinktivně jsem zamířila nahoru. Kopala jsem kolem sebe a bojovala s
příbojem, který mnou pohazoval ze strany na stranu. Být člověk, už dávno
bych se utopila.
Konečně jsem
dostala hlavu nad hladinu a okamžitě jsem začala šlapat vodu, abych ji
tam taky udržela. Cizinec – opravdu ironické, že dosud nevím, kdo to je
– plaval hned za mnou, cítila jsem to.
Nadechovala
jsem, abych ho okamžitě zahrnula nevybírávými výrazy, které jsem nikdy
nepoužívala, ale všechno mi to uvázlo v hrdle, když se jeho hlava
objevila pár čísel od té mojí. Poznala jsem ho, to byl on, kdo mě
celou tu dobu pronásledoval! Setinu vteřiny jsem zírala do jeho
čokoládově hnědých očí a pak moje tělo ochablo. Přestala jsem šlapat
vodu, přestala jsem dělat cokoliv.
Byla jsem
jako omráčená. Nedokázala jsem vůbec nic. Nemohla jsem tomu uvěřit. Co
to mělo znamenat! Co tu dělal?
Klesla bych
znovu pod hladinu, kdyby okamžitě nevystřelil paže kolem mě a nezadržel
mě nad vodou. Jako kdyby se bál, že se utopím, jako kdyby to bylo možné.
I když voda v plicích taky nebyla tím nejpříjemnějším. Nechápala jsem
to. Proč by se o mě on vůbec bál, i když naprosto iracionálně, když už
mě nemiloval? Co to tu dělal, když mě nechce?
„
Promiň," řekl a vpíjel se do mě očima. Nevěděla jsem, jestli se mi
omlouvá za to, že mě opustil, nebo že mě zrovna shodil z útesu.
Jeho
hlas byl stejně sametový, jako jsem si ho pamatovala. Byl stejný, jako
před lety, až na ty oči. Ty byly hnědé. Ne ohnivě oranžové, ani rudě
červené, jak bych očekávala.
Nemohla jsem ten pohled vydržet. Vypadal tak upřímně. Nedokázala jsem...
Zalapala jsem po dechu a odstrčila ho od
sebe. S ohromným cákáním jsem začala zuřivě plavat k břehu.
Doplazila
jsem na břeh a zůstala tam vteřinku nerozhodně ležet.
Co jsem to
dělala? Nepřála jsem si tak dlouho mít ho zase nablízku? Nepřála jsem si
s ním mluvit? Proč tedy utíkám, když je tu? Konečně. Po tolika letech se
vrátil a omlouvá se mi, a vypadá upřímně.
Zvedla jsem
se na kolena a snažila se vykašlat vodu, co se mi přece jen podařilo
nějakým záhadným způsobem spolykat.
Vyškrábala
jsem se na nohy a s oblečením ztěžklým vodou jsem se vlekla dál od vody.
Nemohla jsem ji už ani vidět!
„ Ne!“
zakřičel na mě a šel za mnou. „ Počkej, prosím! Vyslechni mě!“ žadonil.
Zastavila
jsem, ale neotáčela jsem se. „ Proč? Ty jsi taky nezastavil, když jsem
tě o to prosila,“ zašeptala jsem a mluvila jsem ke stromům před sebou,
které se ohýbaly ve větru.
„ Omlouvám
se. Mrzí mě to. Ne... to nestačí, vím, že to nikdy nedokážu napravit.
Byla to největší chyba, co jsem kdy udělal. Miluju tě, Bello. Prosím,
mohla bys mi odpustit, co jsem ti udělal? Jak strašně moc jsem ti
ublížil, to jsem nikdy nechtěl.“
Ne, nevěřila
jsem mu. Byla to prázdná slova i když zněla upřímně. Co po mě vlastně
chtěl? Chtěl mi ubližovat? Vzbuzovat ve mně falešné naděje, aby mě pak
mohl znovu opustit?
„ Ne, nevěřím
ti,“ zavrtěla jsem hlavou a donutila jsem se k němu obrátit obličejem. „
Kdybys mě miloval, neodcházel bys. Zůstal by jsi se mnou. Proč! Proč jsi
mě opustil, Edwarde?“ vzlykla jsem a kolena se pode mnou podlomila.
Sesula jsem se na zem, obličej jsem si schovala do dlaní.
„ Promiň,
tolik mě to mrzí,“ zašeptal se a klekl si naproti mně. „ Nechtěl jsem ti
ublížit. Myslel jsem si, že budeš nešťastná. Jsi pro mě příliš dobrá,
Bello. Viděl jsem každý den, jak moc ti to ubližuje, že to nezvládám.
Nechtěl jsem ti působit bolest...“
„ Nechtěl jsi
mi působit bolest?“ rozesmála jsem se hystericky. „ No to se ti opravdu
povedlo! Nikdy mi nic nezpůsobilo víc bolesti, nikdy mi nic neblížilo
víc, než to, že jsi ode mě odešel! Na co jsi proboha myslel?“ vyjela
jsem na něj. Křičet na něj, mi najednou přišlo daleko lepší, než
vzlykat.
„ Nemyslel
jsem,“ hlesl. „ Odpusť mi.“
„ Chceš po mě
odpuštění?“ zeptala jsem se přísně. Myslel to vážně, nebo mu přeskočilo?
„ Ano,“
sklopil hlavu. „ Chci napravit všechno, co jsem ti udělal. Udělám
cokoliv proto, abys byla zase šťastná.“
Dobře.
Přeskočilo mu, ale proč bych si nemohla namlouvat, že to tak není.
„ Cokoliv?“
ujišťovala jsem se a zvažovala v duchu svoje možnosti. Tohle mi nemohlo
vyjít, ale mohla jsem to zkusit. Nechytím ho na jeho vlastní slova...
„ Ano,
cokoliv,“ souhlasil a překvapeně se na mě podíval, když slyšel můj nový
tón.
„ Tak
se vrať. Vrať se ke mně,“ prohlásila jsem a okamžitě se připravila na
odmítnutí.
„ Ty bys
chtěla? Chtěla bys po tom všem?“ Tvářil se ohromeně, ale hlas se mu
chtěl potlačovanou nadějí. Co to mělo zase znamenat! Jen jsem přikývla a
s přimhouřenýma očima jsem si ho měřila.
„ Tak jo,“
řekl to jako pošetilec, který vyhrál v loterii a zatím mu to plně
nedochází. Je omráčený tou představou...
Třeba se mi
tohle všechno jen zdá a vůbec to není pravda. Třeba jsem si to
vymyslela.„ Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se.
„ Ne,“
zavrtěl hlavou. „ Nemůžu tomu uvěřit! Je to pravda?“
„ Taky nad
tím uvažuju,“ přiznala jsem a naklonila hlavu na stranu. Dívala jsem se
na něj a zhluboka dýchala, protože to po dlouhé době nebolelo. Protože
teď mi spolu se vzduchu vnikala do plic i jeho neodolatelná vůně.
Naše oči se
setkaly a my se rozesmáli.
„ Bello!“
vykřikl a pevně mě sevřel v náručí a já se k němu pevně přitiskla. Stále
jsme se smáli.
Naše štěstí
se nám vrátilo. Měli jsme jeden druhého. Už navěky, teď jsem tomu
věřila. „ Smím tě políbit?“ zeptal se, jako už jednou před několika roky
a já, stejně jako tehdy, se natáhla pro jeho obličej a políbila ho sama.
„ Ano,“ zašeptala jsem a to tiché „ano“ už zůstalo s námi...