Smím tě políbit?
Autorka: Hollis
37.
Edward Masen
Tma.
Tma bylo to
první, co mi proletělo myslí. Nic jiného kolem nebylo. Pak, jako
vodopád, zaplnily mou mysl vzpomínky. Na to poslední, co jsem spatřil –
oslnivá záře světel auta, které i přes veškerou snahu neubrzdilo a
srazilo mě. Bolestivým nárazem mě odhodilo. Bolest mě připravila o
vědomí a já nebyl schopen říct, jestli od toho okamžiku uplynula
vteřina, nebo několik hodin. Neměl jsem ponětí, kde jsem, ani co se se
mnou děje. Nevěděl jsem, jestli ještě žiju, nebo jsem už mrtvý. Nemohl
jsem najít své tělo. Ten malý kousek vědomí, který jsem zrovna získal,
byl zahnaný v temném zákoutí mé mysli a neměl sílu získat její zbytek.
Snažil jsem
se s tím bojovat, hledat cestu. A nenacházel. Dlouho, alespoň mi to tak
přišlo, téměř jako věčnost, nevím. V mé temnotě snad ani čas
neexistoval. Pak najednou jakoby z dálky - velmi velmi vzdáleně - jsem
uslyšel hlasy, ale nedokázal jsem je identifikovat. S daleko větší
vervou, posedlý touhou zjistit jejich majitele, jsem se znovu pustil do
marného boje s temnotou.
Jako když
otáčíte kolečkem hlasitosti na rádiu, hlasy získaly na síle a ostrosti.
Dokázal jsem rozeznat slova, i když jsem je nechápal, zatím. Ten
rozhovor byl doprovázen tichým pravidelným pípáním neznámého původu.
„ ...tebe moc
hezké.“ Tyhle slova patřily k ženskému, nadpozemsky krásnému zvonivému
hlasu anděla. V tu chvíli jsem poznal, že jsem mrtvý, protože kde jinde
bych mohl slyšet anděla, než ve smrti. V bodnutím v srdci jsem si
vzpomněl na svého anděla, který se mnou byl, když jsem byl živý.
Bella.
„ Vezmeš si
ji?“ překvapilo mě, že jsem teď poznal mužský hrubý hlas. Ten určitě
nepatřil andělovi.
„ Ano,“
souhlasil anděl. Po chvíli se ozval tichý smích s ostnem zoufalství.
„ Mnohem
lepší,“ řekl ten druhý a mě přišel najednou ten hlas nápadně povědomý,
hledal jsem, komu patří, „ sluší ti víc, než mě.“
„ Jistě, to
je přece jasné,“ povzdechl si anděl a tentokrát jsem jeho hlas poznal –
i ten suchý sarkasmus. Byl to totiž můj anděl. Moje Bella. „
Děkuju.“
„ Nevěřím, že
tohle říkám, ale není zač,“ zabručel ten druhý a i jeho jsem tentokrát
poznal.
Jacob.
Zuřivě jsem
bojoval s temnotou, abych je mohl naposledy vidět. Protože celým svým
bytím jsem věděl, že právě teď se posledním kouskem sil držím nad
propastí smrti a nemám nejmenší naději se udržet déle, než několik
minut. Nasvědčovalo tomu hned několik věcí: To, že jsem nic necítil, ani
bolest. Jako kdybych měl hlavu naprosto oddělenou od zbytku těla. Moje
podivné smíření s tím, co mě čeká – žádná vůle bojovat, protože mé tělo
už vědělo, že ten boj je předem prohraný, stejně jako teď i můj vratký
kousek vědomí, kterého se jsem se držel zuby nehty. A v neposlední řadě
to, že jsem slyšel Bellu a Jacoba spolu hovořit tímhle nezvykle
přátelským tónem. Že jsem slyšel jejich tlumené vzlyky.
Konečně se mi
podařilo najít cestu k očním víčkům, ale dlouho mi trvalo, je přinutit
se rozlepit. Protože mé tělo bylo naprosto necitelné – i kdyby mě někdo
pálil, necítil bych to.
Když se mi to
podařilo, musel jsem si několik vteřin zvykat na temnotu nemocničního
pokoje, jen spoře osvětleného mihotavým zeleným světem vycházejícím
odněkud zpoza mé hlavy, stejně jako to otravné pípání.
Pak jsem je
uviděl stát v těsném objetí před čelem postele, takže jsem na ně měl
dobrý výhled. Bellu zahalenou v příliš velkém kusu látky, takže na ní
visela jako hadr, s obličejem zabořeným do jeho obrovské vzdouvající se
hrudi s třesoucími se rameny a vlasy zplihlými – parádní lokny z času
krátce před nehodou dokonale rovné ve slepených pramenech. Jacoba,
skloněného nad ní pevně ji objímající obrovskýma rukama, vinouc si ji
blíže k odhalenému vypracovanému trupu svého temného třesoucího se těla.
Bella i v tom matném světle jemně světélkovala a vytvářela tak svou
bělostnou pokožkou dokonalý protiklad jemu.
Ani jeden z
nich si nevšiml mých doširoka otevřených očí, které je sledovaly. Mohl
jsem ve vzduchu ochutnal palčivou příchuť jejich žalu, který je takto
sblížil, když jsem se trhaně nadechl a tím teprve upoutal jejich
pozornost.
Oba se ve
stejný okamžik otočili ke mně a oči jich obou se rozšířily úžasem, na
okamžik naprosto zamrzli, neschopni jakéhokoliv pohybu, či reakce. Toho
jsem využil.
„ Teď už můžu
v klidu umřít,“ zamumlal jsem spokojeně. Zvuk vycházející z mých úst byl
chraplavý tichý a na hony vzdálený mému obvyklému hlasu. „ Když jsem
viděl tohle. Když se mi podařilo nemožné...“ Musel jsem si chvíli
odpočinout, mluvit mě nesnesitelně vyčerpávalo, oba na mě zírali a
soustředěně mi naslouchali, hltali každé mé slovo. „ Vidět vás dva... v
objetí...“ Víčka se mi únavou klížila a já věděl, že jakmile je jednou
zavřu, už se mi je nepodaří znovu rozevřít. Musel jsem si pospíšit.
Temnota se přibližovala příliš rychle, smrt byla příliš silná, abych ji
ještě chvíli mohl vzdorovat.
„ Bello,“
zavolal jsem ji k sobě sotva slyšitelně, okamžitě, že jsem ani
nepostřehl ten pohyb stála u mě a svírala mi ruku.
„ Edwarde,
lásko,“ vzlykla, ale po jejím obličeji se roztáhl něžný úsměv.
„ Miluju tě,“
přiznal jsem jí naposledy.
„ Já tebe.“
Její ústa se sotva pohnula, ale já ta slova držel pevně v mysli, jako
talisman na tu cestu.
„ Jacobe...“
zašeptal jsem, ale on mě slyšel, přistoupil ke mně z druhé strany s tak
vážným výrazem, který jsem u něj nikdy nespatřil. „ Postarej se mi o
mámu...“
Jeho: „
Jasně, jasně.“ Jsem sotva slyšel.
Temnota mě
pohltila. Nebylo cesty zpět...
Bella Cullenová
Zírala jsem
na jeho oči, které se opět zavřely. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi
to právě nezdálo, ale to by se mi musel s Jacobem zdát stejný sen. Stál
na druhé straně postele a v očích měl stejně nevěřícný šokovaný výraz,
který se jistě zračil i v těch mých.
Poslouchala
jsem přerývané bušení jeho srdce i Edwarda, které teď bušilo tišeji,
slaběji, avšak stále pravidelně. Jakoby si muselo odbít přesný počet
povinných úderů, než se zastaví. A připomnělo mi to Carlisleovu
připomínku: „ Pamatuj na čas.“ Zněla mi v hlavě. Neměla jsem už čas se
více rozmýšlet. Neměla a přesto jsem to dělala, dělala jsem to stále.
Váhala jsem, která z těch dvou možností bude pro Edwarda tou
lepší.
„ Zachraň
ho,“ poručil zarputile Jacob a já si nebyla jistá, jestli jsem to
opravdu slyšela, nebo to bylo pouze to, co jsem chtěla slyšet.
„ Promiň,
cože?“ zeptala jsem se zdvořile.
„ Zachraň
ho,“ zopakoval. „ Pokousej ho, přeměň ho! Udělej co chceš, ale dostaň ho
z toho! Vím, že můžeš. Vím, že vy pijavice to dokážete, dokud ještě bije
srdce. Tak to udělej! Udělej z něj to, co jsi ty sama!“ křičel a hlas se
mu lámal zoufalými vzlyky.
„ Jak
můžeš...?“ vyprskla jsem. „ Ne! Nemůžu! Neudělám mu to,“ automaticky
jsem otáčela hlavu ze strany na stranu. „ Jak to můžeš vůbec chtít!“
„ Proč bys
nemohla? Jak to vůbec můžeš nechtít! Raději ho necháš zemřít! Jak vůbec
můžeš ty? Jak tu můžeš stát a tvrdit mu, že ho miluješ, když pro něj
nechceš udělat!“
„ Chci. Chci
to udělat, ani nevíš jak moc“ zamumlala jsem a odvrátila jsem od něj
hlavu. „ A to je ono. Já to chci udělat, ale to není Edwardova
volba. Neudělám to proti jeho vůli. Ne. Nechci, aby byl nešťastný.
Nesnesu to. Bude to má sobecká touha po jeho blízkosti, lásce, to
udělat. Ne jeho.“ Jak jsem se mu vůbec mohla k něčemu takovému přiznat,
zrovna jemu a jak zrovna on to po mě mohl chtít.
„ Myslíš si,
že jsi sobec?“ vyplivl ta slova s podrážděným překvapením, kterým se
málem zadusil. „ Myslíš, že pro něj bude smrt lepší, že to takhle chce?“
Vypadalo to, že nechápe směr mých myšlenek a snaží se je pochopit,
přijít jim na kloub.
„ Ano.“
„ Bello,
Edward se ale rozhodl už dávno. On do ničeho nechodí polovičatě. Bere
buď všechno, nebo nic. Od začátku mu muselo být jasné, jak to skončí.
Kdyby nechtěl sdílet tvůj osud, kdyby v tom viděl jen pobláznění,
hloupou zamilovanost, nikdy by se tomu nebezpečí nevystavil. Nikdy by do
toho nešel. Miluje tě. Miluje tě, i když tu leží na téhle posteli a
umírá a chce být s tebou na věčnost. Já to vím, znám ho líp než ty. Tak
to udělej! Zachraň ho, dokud je ještě čas. Dokud jeho srdce bije!“ Byla
to nejdelší řeč, jakou jsem od něj kdy slyšela a bezpochyby ta
nejbláznivější.
„ Nevěřím
ti,“ odmítla jsem ho. Ne, nemohla to být pravda. Tohle by Edward
nechtěl.
Rozzuřeně
rozhodil rukama a zavrčel: „ Jsi stejně odporná, jako vy všichni.
Pijavice! Málem jsem ti skočil na to tvoje dojemný divadýlko s
láskou až za hrob!“ Obešel postel a postavil se přede mě, svůj
rozhněvaný obličej sklonil do výše toho mého. „ Tobě je totiž úplně
ukradený! Nezáleží ti na něm, jako na všech ostatních! Je to pro tebe
jen kus žvance po cestě! Nikdy pro tebe nic víc neznamenal!“ obviňoval
mě a v jeho tónu nezaznívala žádná váhavost, doopravdy si to myslel.
„ Ne! To není
pravda!“ rozkřikla jsem se na obranu.
„ Tak to
dokaž,“ zasyčel tichý rozkaz mě přímo do ucha, až jsem se zachvěla z
prudké nenávisti z jeho hlasu, o které jsem byla přesvědčená, že dnes
nadobro zmizela, ale byla ještě horší než předtím, pokud to bylo možné.
„ Ne,“
vzlykla jsem zlomeně, „ nemůžu...“
„ Zeptej se
sama sebe, proč si myslíš, že jsi sobec! Protože ty jsi! Zeptej se,
jestli to opravdu nechceš udělat, protože ho miluješ, nebo proto, že se
bojíš převzít zodpovědnost za to, co přijde potom!“ Praštil mě svou
velkou rukou do ramene, abych se vzpamatovala a já ucouvla o krok
dozadu.
„ Nech toho!“
zasténala jsem a přitiskla jsem si ruce k hlavě, jeho slova se mi
rozsévala jako jedovatý plevel. Nemohla jsem to udělat! Nemohla! A
zároveň musela. Ano, musela! Udělám to!
Dveře se s
skřípotem otevřely a my ztuhli, naše v tomto okamžiku naprosto nelidské
obličeje okamžitě zapadly do obvyklé fasády lidskosti pro obyčejné
smrtelníky.
Zalilo nás
světlo z chodby a dovnitř vešla osoba na vratkých nohách se známou vůní
a dvěma tepajícími srdci v sobě.
Elizabeth.
Edwardova matka.
Okamžitě se
mé odhodlání ocitlo v prachu, když jsem ji uviděla stát tam mezi dveřmi,
s tmavými kruhy pod očima rudýma od pláče, se zeleným obličejem a
pološíleným pohledem.
„ Edwarde!“
vykřikla a vrhla se k jeho lůžku. My oba jsem ustoupili a dívali jsme se
na zlomenou ženu, plačící na nereagujícím těle svého jediného syna.
„ Bello!“
vyštěkla po chvíli, otočila se ke mně a popadla mě za ruce. Já se ani
nesnažila ucuknout. Nemohla jsem, byla jsem přikovaná jejím pohledem k
ní. Ten zármutek, ten tříštivý žal, který ji ničil, mě samotnou trhal na
kousky. „ Zachraň ho!“ žadonila sípavě. „ Vím, že ty můžeš. Můžeš víc,
než ostatní. Zachraň ho.“
Zírala jsem
do jejích do široka rozevřených zelených očí, které po ní Edward zdědil
a přikývla jsem, neschopná jediného slova.
Do místnosti
přispěchal další člověk a tentokrát jsem jeho přítomnost uvítala. Byla
to jedna se sester.
„ Paní
Masenová,“ vzdychla, přeletěla nás pohledem a pak vyšla k ní. Beth mě
stále svírala za dlaně, tentokrát na tváři klidný, uspokojený výraz.
„ Pojďte.
Tady nejste nic platná, musíte mít na paměti to druhé dítě,“ promlouvala
k ní tichým, vemlouvavým hlasem, trhala jí za ruku a snažila se ji ode
mě dostat.
„ Běžte,“
pobídla jsem ji. „ Udělám to,“ slíbila jsem jí a podívala jsem se jí do
očí, aby viděla, že jí nelžu, že nejde o další milosrdnou lež, kterých
teď jistě slyšela na tucty ze všech stran.
Musela ale
jít pryč. Ztratila jsem příliš moc času zbytečným nepochopitelným
tvrdohlavým váháním. Každá sekunda byla příliš drahá, abych ji mohla
ještě promarnit.
Pustila mě a
nechala se odvést z pokoje. Poslouchala jsem jak se jejich kroky
vzdalují chodbou.
„ Carlisle!“
zavolala jsem rozhodným pevným hlasem do nastalého ticha. A pohledem
sjela na vlkodlaka stojícím až na druhé straně pokoje, co nejdál ode mě.
„ Měl bys
odejít, u tohohle bys neměl být.“
„ Já vím,“
zamumlal a propaloval mě pohledem, zhluboka dýchal, i když ho můj pach
musel štípat hluboko v plicích.
„ Poruším
smlouvu,“ řekla jsem tvrdě, „ můžete započít válku,“ připomněla jsem mu.
„ Žádná válka
nebude,“ prohlásil dutě. „ Omlouvám se, za to, co jsem ti řekl,“ dodal.
„ Děkuju.
Jsem ti vděčná, že jsi to řekl. Nikdy si neodpustím, že jsem vůbec
dokázala váhat, měla jsem se rozhodnout už mnohem dříve. Může být
pozdě,“ vzdychla jsem a podívala se na Edwarda.
„ Věřím ti,“
řekl upřímně. „ Nemám tě rád, ale věřím ti.“
Sklíčeně jsem
se usmála, mezi dveřmi se objevil Carlisle a okamžitě přešel k přístroji
monitorující Edwardovo srdce, musel slyšet každé slovo pronesené v tomto
pokoji a na nic se neptal, věděl, co se děje. Co má dělat.
Místnost
zaplnil dlouhý táhlý tón. Znak, že srdce se zastavilo, ale já i on jsme
ho stále slyšeli bít.
„ Běž,“
poručila jsem Jacobovi a ustoupila do stínu, když do pokoje přiběhla
sestra, kterou Carlisle přivolal.
Jacob odešel.
„ Čas úmrtí:
25. 5. 2003, 4: 37,“ řekl Carlisle vážným hlasem a ona to zapsala do
karty.
Jen já a on
jsme teď slyšeli Edwardovo bušící srdce...