Smím tě políbit?
Autorka: Hollis
2.
část
Bella Cullenová
Městečko Forks jsem si zamilovala na první pohled. I když bylo celé
vlhké a mokré, nikde neexistoval ani kousek suché plochy a všechny
rozličné barvy přírody byly schované pod všudypřítomnou zelenou. Přes to
všechno bylo Forks oázou klidu.
Cítila jsem, jak se ke mně vrací starý klid a pohoda, přestože Edwardův
obličej nemizel. Rozčilovalo mě to, ale tady bylo tolik nových věcí, že
jsem mohla jeho obličej dost dobře zasunout někam do hlubin své mysli a
do jisté míry ho ignorovat.
Líbil se mi dům, který pro nás Esmé vybrala. Byl světlý, nadčasový a
hlavně dostatečně velký. Můj pokoj měl celou severní stranu prosklenou a
bylo z něj vidět na řeku.
Večer, když se všichni po dvojicích rozešli do pokojů, jsem přitáhla k
oknu křeslo a vytáhla ohmataný výtisk mého oblíbeného románu Charlotte
Brönteové, Jana Eyrová. Snažila jsem se nevnímat zvuky z ostatních
ložnic a ponořit se do knihy.
Po
čase jsem se přistihla, že zasněně zírám z okna a přehrávám si krátký
rozhovor s Edwardem Masenem. Rozlobeně jsem zatřásla hlavou. Nikdy se ho
nezbavím!
Odhodila jsem knihu na pohovku a vyběhla z domu. Samozřejmě pršelo.
Jedním ladným pohybem jsem přeskočila řeku a zmizela v lese.
Pohyb mi přišel zázračně osvěžující.
Narazila jsem na stádečko losů a tak jsem se nakrmila. Nechtělo se mi
čekat do dalšího lovu, když jsme zítra nastupovali na zdejší střední
školu. Byla to příjemná změna od neustálého skrývání. Mírně jsem se
pousmála, když jsem si představila, jak zdejší studenti budou reagovat
na Rosalii, moji krásnou zlatovlasou sestru. Rose byla hezká, přímo
úchvatná, ale naprosto povrchní. Bylo jen málo věcí, které by na ní
člověk mohl mít rád, kromě její krásy.
Vrátila jsem se domů a pomalu se převlékla, nebylo kam spěchat. Vrchní
díl vlasů jsem si sepnula sponou, aby mi nepadaly do očí a zbytek
nechala rozpuštěný.
Do
školy jsme přijeli tak, abychom stihli první hodinu a zároveň se vyhnuli
frmolu na parkovišti.
Zašli jsme do kanceláře, kde nám malá buclatá žena s rezavými vlasy
rozdala rozvrhy a plánky školy, ještě jsme dostali papír, na který se
nám měli všichni učitelé podepsat.
Zamířila jsem s Alicí na první hodinu trigonometrie. Učitel nám podepsal
papíry a poslal nás sednout. Spolužáci se po nás zvědavě otáčeli,
zatímco jsem se ploužila za Alicí do jedné ze zadních lavic. Nasadila
jsem zdvořile zaujatý výraz a plně se ponořila do svých temných
myšlenek. Cítila jsem, jak se ke mně můj stav bezpracné vegetace vrací a
pomalu jsem se uvolňovala.
Další hodinu jsem měla španělštinu, zatímco Alice měla občanku.
Když zazvonilo, zvolna jsem se zvedla a mířila si to ke dveřím.
„
Bello?“ zasyčela na mě tiše Alice, stěží zadržující smích. Otráveně jsem
se na ni otočila, na tváři stejný výraz, který jsem měla celou hodinu.
„
Ano, Alice.“ vzdychla jsem, když vedle mě plavně šla, téměř tančila, po
chodníku.
„
Přeji ti příjemnou hodinu.“ mrkla na mě.
„
Cože?“ prudce jsem se na ni podívala a vlasy se mi tím pohybem svezly na
jedno rameno, jeden chlapec za mnou okouzleně zalapal po dechu.
„
Nech se překvapit.“ zazubila se a obratně se vmísila do davu mířícího
opačným směrem.
Ještě jsem skřípala zuby, když jsem dorazila k budově, kde jsem měla
hodinu. Španělštinu vyučovala paní Goffová, podepsala mi papír a poslala
mě do poslední volné lavice v rohu třídy.
Svezla jsem se na židli a usilovně přemýšlela nad Alicinými slovy. Ať
jsem to probírala z jakéhokoliv úhlu nedávaly mi žádný smysl. Ovšem to u
Alice bylo v celku normální, ona žila ve světě svých vizí, vždy o dva
kroky napřed. Přestala jsem se tím zabývat, vytáhla si věci a
soustředila se na drobnou prasklinku v omítce. Hodina začala a učitelka
začala s výkladem.
Dveře se otevřely a ke mně zavanul čerstvý vzduch smíchaný s novou vůní.
Vůní, kterou bych poznala kdekoliv na světě. Trhla jsem s sebou a prudce
se podívala ke dveřím.
„
Jdete pozdě, Edwarde.“ napomenula ho přísně učitelka.
Ztuhle jsem zírala na nově příchozího a stále jsem doufala, že se mi to
jen zdá. Vypadal pořád stejně jako v létě. Jeho zelené oči zářily do
dálky.
„
Omlouvám se, paní Goffová.“ odpověděl plynulou bezchybnou španělštinou a
kajícně se usmál. Přestala jsem pochybovat. Tiše jsem zasténala a opřela
se čelem o lavici. Z Forks se najednou stalo peklo na zemi. Moje naděje,
že na něj zapomenu se ocitly v prachu. Podupány a zničeny. „ Pan Banner
se mě ptal na moji laboratorní práci, zdržel jsem se.“ Jeho hlas na mě
útočil ze všech stran.
„
Dobrá. Sedněte si vedle slečny Cullenové.“ odbyla ho a vrátila se k
látce.
Perfektní.
Slyšela jsem jeho kroky, jak se blíží uličkou a židličku vrzající po
linoleu.
„
Ahoj.“ pozdravil mě tiše veselým sametovým hlasem. „ Já jsem -“
Narovnala jsem se a vrhla po něm zvláště nepřátelský pohled. „ Edward
Masen, já vím.“ dokončila jsem za něj a snažila se předstírat, že
poslouchám zadání samostatné práce. Stejně jsem nezabránila tomu, abych
periferním pohledem nezahlédla, jak se ně mě ohromeně dívá a jeho tvář
se roztahuje do úsměvu.
„Pracujte!“ nařídila učitelka a začala procházet po třídě. Dvojice
poslušně začaly konverzovat a kostrbatě si vysvětlovat v jednoduchých
větách zadané téma.
Ještě lepší.
Nechtěla jsem s Edwardem vůbec mluvit, natož pak španělsky.
„
Rád tě zase vidím.“ zakřenil se na mě. Natočil se na židli tak, aby ke
mně seděl čelem, jednou rukou se opíral o desku stolu. Odtáhla jsem se,
co nejdál to šlo a sevřela okraj lavice.
„
Ráda bych řekla to samé.“ procedila jsem skrz zuby a urputně pozorovala
vzor na dřevě. Napadlo mě, kolik času přesně by Alici zabralo, kdyby mi
to řekla. Ani ne dvě vteřiny. Ovšem proč by ztrácela drahocenný čas, aby
mě varovala, že?
„
Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím.“ pokračoval, jako by mě neslyšel.
„
Já jsem v to doufala.“ zavrčela jsem.
Zdál se být zmatený mým nepřátelským tónem, ale spíš se tím bavil.
Učitelka se blížila k naší lavici, taky si toho všiml.
„
Líbí se ti ve Forks?“ zeptal se zdvořile.
„Líbilo by se mi tu víc, kdybys tu nebyl.“ odsekla jsem a zamračila se
na něj. Jeho úsměv ještě více roztáhl.
„Copak, dneska jsi se špatně vyspala?“
Zlobně jsem na něj zahlížela a uvažovala krátce nad možností, jestli by
mu konečně zavřelo pusu, kdybych mu řekla pravdu.
„
Slečno Cullenová, máte nějaký problém s porozuměním? Edwarde možná by
jste -“ postavila se před naši lavici učitelka. Její krev voněla po
čerstvých pomerančích. Nebyla tak neodolatelná jako Edwardova, ale
přesto příjemná.
„
Ne.“ přerušila jsem ji nezdvořile. „ Jen přemýšlím, co panu Masenovi na
jeho nevhodné otázky odpovědět.“ Slastně jsem nasávala její vůni, která
ředila tu jeho. Edward se zjevně konečně vzdal snahy o navázání
přátelství a začal se na mě taky mračit.
Chvíli si nás oba měřila, kousala si spodní ret. „ Vidím, že vás dva už
nemám co na svých hodinách naučit.“ prohlásila mrazivě. „ Budete proto
společně pracovat na projektu...“
Dřevo pod mými prsty začalo povolovat a drolit se, zatímco nám
popisovala, jak si svůj úkol představuje. Už to snad ani nemohlo být
horší.
Pokusila jsem se použít přesvědčivý druh pohledu, zatímco jsem tiše
říkala: „ Nemohla bych na té práci pracovat sama, paní Goffová?“
„
To tedy nemohla.“ odsekla tónem, který nepřipouštěl žádné další diskuze.
Ohromeně jsem zamrkala, nikdy se nestalo, že by lidé neudělali, co jsem
chtěla, když jsem se tak dívala. „ Budete pracovat společně s Edwardem,
Isabello, jak jsem řekla.“ Vrátila se zpátky k tabuli a začala mluvit k
celé třídě.
Jakmile zazvonilo, popadla jsem věci a vyběhla ze třídy, jen s obtížemi
jsem zachovávala lidskou rychlost.
„
Isabello!“ Edwardův hlas jsem okamžitě rozeznala mezi desítkami dalších.
Škubla jsem s sebou a pokračovala dál, jako bych si toho nebyla vědoma.
Zuby jsem tiskla pevně k sobě, abych jimy neskřípala. Nesnášela jsem,
když mě někdo oslovoval plným jménem a od něj to znělo ještě hůř. „ Hej
počkej!“ zavolal, jeho hlas se ozýval překvapivě blízko. Na rameno mi
dopadla teplá pulzující ruka.
Ustoupila jsem od něj o dva kroky dál a setřásla ji. „ Co mi chceš?“
zavrčela jsem a zlobně na něj zahlížela. Učebnice jsem tiskla k tělu
jako štít.
Prudce oddechoval, jak se mně snažil dohnat, tváře mírně zrůžovělé. „
Musíme...“ znovu se zhluboka nadechl. „ Musíme se domluvit na té
španělštině.“
Poslouchala jsem, jak se jeho srdce pomalu uklidňuje, zatímco jsem
cedila přes zuby: „ Nebudu se s tebou na ničem domlouvat. Udělám to
sama.“ oznámila jsem. „ Užij si volného času, který tím získáš.“ popřála
jsem mu, otočila se a pokračovala ve své původní cestě.
„
Počkej.“ znovu mě doběhl. „ To mi nepřijde spravedlivé.“
Vykulila jsem oči. Lidé většinou dělali, co mohli, aby se vyhnuli
jakékoliv práci navíc. „ Cože?“
„
Nepřijde mi to spravedlivé.“ zopakoval. „ Pokud se mnou nechceš
pracovat, udělám alespoň polovinu. Ty můžeš udělat tu druhou.“
„
Proč!“ křikla jsem na něj, zaskočená přívalem emocí, které se přese mě
přelévaly jedna za druhou ve velmi rychlém tempu.
„
Přijde mi to fér.“ pokrčil rameny. „ Máš snad lepší návrh?“
„
Víš co, dělej si co chceš!“ zasyčela jsem a rozběhla se do třídy,
tentokrát pevně rozhodnutá, že se jím nenechám zastavit.
„Otravný člověk! Otravnější než Emmett a Alice dohromady.“ mumlala jsem
si pro sebe vztekle, zatímco jsem si chystala věci na hodinu biologie.
Edward Masen
Zmateně jsem se díval na dívku mizící v davu a už se ji nepokoušel
zastavit. Tušil jsem, že už mi řekla všechno, co říct chtěla. Marně jsem
hledal v paměti, kdy jsem řekl, nebo udělal něco, co by v ní mohlo
vyvolat natolik nepřátelské pocity. Ovšem pokud jí moje přítomnost tak
strašně vadí, nebudu se vnucovat. Vím moc dobře, jak otravní dokážou
neodbytní lidé být.
Viděl jsem ji všehovšudy dvakrát v životě. Poprvé na tom odporném
večírku mého otce v Chicagu před dvěma měsíci a teď se zničehonic
objevila na Forské střední.
Začalo zvonit. Přijít dvakrát pozdě během jednoho dne by mi nemuselo tak
lehce projít. Rozběhl jsem se do třídy. Učitel tam naštěstí ještě nebyl.
Rychle jsem učebnu přeletěl očima a hledal volné místo.
Jedno bylo vedle Mike Newtona, který mi lezl na nervy, co jsem se
přistěhoval. Další v poslední lavici vedle nějakého nového kluka s
bledou kůží a obrovskými svaly, měl jsem pocit, že ho odněkud znám.
Poslední volné místo se vyjímalo vedle Jessiky Stanleyové. Tiše jsem
zasténal, když jsem uviděl její dychtivý výraz. Nebylo nad čím
přemýšlet, zamířil jsem do poslední lavice.
Nováček ke mně zvedl hlavu, jak jsem se blížil, jeho vražedný pohled
dával jasně najevo, abych se více nepřibližoval. Ignoroval jsem to. Ani
kdyby mě chtěl zabít, nedonutil by mě si sednout k Jessice. Ta holka
snad nemyslela na nic jiného než na sebe. Přesně spadala do kategorie
neodbytných otravných lidí, do které jsem z pohledu Isabelly Cullenové
očividně spadal taky.
Tiše jsem si povzdechl, jak jsem si vzpomněl na její rozzuřený výraz,
když mě uviděla. Svezl jsem se na židli vedle svého nového souseda. Měl
na tváři stejně překvapený výraz, jako Isabella ve španělštině, když ji
učitelka odmítla nechat udělat náš společný úkol samotnou.
Byl jí vlastně podobný i v dalších ohledech. Znovu jsem si ho změřil
pohledem. Jejich kůže měla stejný odstín a téměř mramorovou strukturu. A
oči jeho oči měly podivně světle hnědou barvu, jako karamelky, ona je
měla ještě světlejší.
Zakroutil jsem hlavou, musel jsem být paranoidní. Ani jednoho jsem
neznal, proč jsem si na nich vůbec všímal takových maličkostí? Určitě za
to mohlo tohle město prolezlé vlhkostí.
Konečně jsem si vzpomněl, kde jsem ho viděl. V Chicagu, stejně jako ji.
Musel to být jeden z jejích bratrů.
Zbytek vyučování jsem se plně soustředil na to, abych vnímal výuku a
nepřemýšlel nad rodinou doktora Cullena, která teď byla středem veškeré
pozornosti. Zvláště nad jednou její členkou s dlouhými hnědými vlasy.
Jistě mě nemohla jen tak nenávidět. Muselo ji podráždit něco jiného,
dřív než jsem přišel na hodinu.
Nasedl jsem do svého ojetého rezavého Rabbitu a doufal, že dnes
nastartuju na první pokus. Vztekle jsem praštil do volantu, když motor
zaškytal a zhasl.
Podíval jsem se před sebe.
Naproti té mé plechovce stálo nablýskané tmavě modré rodinné auto, které
tu bylo jak pěst na oko. O přední dveře se opírala drobná hubená dívka s
krátkými černými vlasy a bílou kůží. Další dcera pana Cullena. Podívala
se mým směrem a tvář se jí roztáhla do širokého úsměvu. Nebyl výsměšný,
jak bych čekal, byl šťastný. Brada mi spadla dolů, dokázal jsem na ni
jen tupě zírat. Zachichotala se a odvrátila pohled. Přes parkoviště k ní
mířil vysoký blonďák.
Motor konečně z řevem naskočil. Radši jsem se rychle rozjel, než si to
stihl rozmyslet.
Domů jsem dojel jen tak tak. Z kapoty se vyvalil oblak černého
smradlavého dýmu. Nevšímal jsem si toho s tím, že až to vychladne,
podívám se na to.
Zamířil jsem do domu.
„
Jsem doma.“ zakřičel jsem mezi dveřmi a vzápětí vybíhal schody. Hodil
jsem batoh do rohu svého pokoje a vrátil se zpátky dolů. „ Ahoj mami.“
usmál jsem se a sedl si naproti ní k malému dřevěnému stolu, celému
pokrytému různými papíry.
Moje matka byla krásná žena středního věku. Rezavé vlasy se jí vlnily do
půli zad a zelené oči, které jsem po ní zdědil, byly permanentně vážné.
Manželství s mým otcem jí neprospívalo. Přibylo jí více vrásek než mělo
a přišla o všechny iluze života. Měl jsem ji rád.
„
Ahoj Edie.“ zvedla ke mně krátce oči a pak se vrátila k práci. „ Slyšela
jsem, že budeš asi potřebovat nové auto.“ dodala klidně a zároveň něco
vypisovala.
„
Nepotřebuju nové auto.“ odporoval jsem rychle. Nové auto by znamenalo
prosit otce o peníze a tomu jsem se chtěl rozhodně vyhnout. „ Mám Rabba
rád.“
„
Ten tvůj Rabb,“ přezdívku mého auta téměř zavrčela, „ stěží startuje.“
„
Řeknu Jacobovi, ať se na to mrkne, spokojená?“
Jacob Black byl mým nejlepším přítelem a zároveň mým dvorním mechanikem.
Bydlel dole v indiánské rezervaci La Push. Celé dva měsíce prázdnin jsem
ho neviděl. Auto je rozhodně dobrá záminka pro návštěvu, pokud jsem se
mu chtěl zavděčit.
„
Částečně.“ zamručela. Bylo vidět, že ji dnes má přítomnost nevyhovuje.
„
Nějaký zajímavý případ?“ zeptal jsem se zdvořile. Nedokázal jsem se
přinutit k odchodu, dnes jsem si potřeboval s někým normálně promluvit.
Moje matka byla právnička, pokud jsem ji chtěl donutit mluvit, práce
vždy zabrala.
„
Ne. Obyčejný rozvod, je s tím fůra papírování.“ vzdychla si.
„
Děje se něco?“ zvedl jsem obočí. Sklopila hlavu ještě blíž k papírům. „
Volal táta!“ Vyskočil jsem prudce na nohy.
„
Jak to víš?“ ohromeně na mě pohlédla.
„
Co chtěl?“ odpověděl jsem jí otázkou.
„
To co vždycky. Aby ses k němu přestěhoval.“ znovu si povzdechla.
Věděl jsem co bude následovat. Bude mě přemlouvat, abych to udělal, že v
Chicagu budu mít daleko lepší vzdělání, lepší příležitosti. Ale taky
jsem věděl, co by to s ní udělalo, kdybych ji poslechl, i když ona by se
k tomu sama nikdy nepřiznala. Nemohl jsem ji tu nechat samotnou, nehledě
na to, že jsem do Chicaga stejně nechtěl.
„
Jdu si udělat úkoly.“ vyhrkl jsem, než stihla vůbec začít.
Plácl jsem s sebou na postel.
Dnešní den se tedy opravdu vydařil. Příšerný úkol navíc ze španělštiny,
holka co mě z nějakého neznámého důvodu nesnáší, auto v kýblu a do toho
všeho ještě táta.
Paráda.
Co
zítra? Spadne meteorit nebo bude zemětřesení?