Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

17.

Bella Cullenová

Bylo to daleko těžší než jsem si představovala, než si kdokoliv představoval, vyjma Alice. Alice to věděla moc dobře a taky mě na v každém možném okamžiku upozorňovala. „ Vy dva nedokážete být jen kamarádi.“ Tuhle větu jsem v posledních dvou měsících slyšela tolikrát a s tolika různými obměnami – zuřivě, laskavě, pochybovačně, prosebně, nechápavě, jen suché konstatování...

Někdy jsem chtěla Alici zakroutit krkem – většinou jsem netrpěla příliš silnými násilnickými sklony, a tak jsem tuhle svou stránku osobnosti docela úspěšně ovládala a nezavdávala tak příčinu k tomu, aby se se mnou Jasper začal prát. Všichni věděli, že k tomu nemá daleko, stejně jako Rosalie a ve slabších chvilkách i Emmett, ale ten se tak docela nepočítal, protože ten byl mým úsilím spíš pobaven – jako vším - , než zhnusen. Jediné, co všichni nechápali, bylo, že Edward stále žije a to už v jakékoliv podobě.

Od toho náročného týdne, který všechno změnil. Od týdne, kdy my dva jsme se stali přáteli, doslova nerozlučnou dvojící, jsme trávili spolu tolik času, že bylo opravdovým zázrakem, že jsem mu opravdu neublížila, že jsem se v nestřežené chvíli nedala ovládnou svou slabší, už několik desetiletí potlačovanou, krvežíznivou stránkou. Stejně tak bylo téměř osmým divem světa, že se mi podařilo před ním úspěšně skrýt svou temnou podstatu a on stále věřil, že jsem člověk.

Byla jsem ze sebe zhnusená. Jsem ze sebe zhnusená každým dnem víc, protože mu takhle odporně lžu. Zneužívám jeho důvěry a toho, že příliš touží po mé společnosti, aby se ptal. Protože on pokládal přesně ty otázky, na které jsem nemohla a nechtěla odpovědět. Jak už jsem řekla, byl příliš všímavý. Všímavější než ostatní. Jakoby měl vyvinutý šestý smysl a dokázal odhadnout myšlenky ostatních. Bylo to děsivé, protože já před ním měla tak příšerné tajemství, že jsem si ani nedokázala představit, co by následovalo, kdyby ho uhodl.

Křik a oprávněné tvrdé výčitky byly tou nejmírnější a nejsnesitelnější variantou. Vidět v jeho očích zhnusení, odsouzení a strach, by bylo pochopitelné a já bych pochopila, odešla a už ho neobtěžovala. Nebo bych se o to mohla pokusit. Jedinou variantou, kterou bych nemohla snést, bylo, vidět v jeho očích zuřivou nenávist.

Milovala jsem ho. Milovala jsem ho tak moc, jako jsem byla pokrytecká a sobecká, když jsem ani nedokázala přijmout tuto od začátku naprosto jasnou a hlavní variantu. On mě bude nenávidět. Tím jsem si byla jistá a stejně tak jsem si byla jistá, že na to přijde. Nemůže zapírat instinkty na do smrti a neudělá to.

A právě tohle vědomí, že to všechno brzy skončí, mě trhalo na kousky, leptalo mi vnitřnosti jako kyselina a nutilo mě přemýšlet o tom, že bych Alici poslechla.

Bylo špatné o tom jenom přemýšlet a určitě by nás to oba bolelo pak daleko víc. Ale proč se zase jednou nezachovat sobecky a odporně a zrušit tohle divadlo na přátelství a říct Edwardovi, že nechci být jeho kamarádka, že chci víc. Věděla jsem, že on by neodmítl. Viděla jsem na něm, že ani mu to tak docela nevyhovuje. Ale nebylo by to správné a ubližovalo by mu to. A navíc jsem mu nechtěla už lhát víc, než jsem mu lhala teď. Nemohla jsem být s ním, jak jsem doopravdy chtěla, aniž by on nevěděl, co se mnou je. A já mu to nemohla říct. Nebylo to moje tajemství, bylo to tajemství nás všech.

Myslím, že to, v čem jsem se ocitla, se jmenovalo Slepá ulička a já nemohla ven.

„ Bello?“ oslovil mě Edward a vytrhl mě tak z mého proudu myšlenek.

Už opět jsem se pohybovala nebezpečně blízko propasti, do které jsem za žádnou cenu nechtěla spadnout. Zvedla jsem hlavu od úkolů, kterým jsem nevěnovala vůbec žádnou pozornost a podívala se na něj. Tvářil se tak dokonale nevině, až to bylo podezřelé. „ Neměla bys nic proti, kdybychom si někam vyrazili? Malý výlet, hmmm?“ navrhl.

Přemýšlela jsem, jak mohl vůbec na něco takového přijít a jak bych se z toho mohla co nejlépe vykroutit. Stále existovala bezpečné a nebezpečná témata, stejně tak jako bezpečné a nebezpečné činnosti.

A vyrazit si někam s Edwardem, to by se dalo chápat jako rande, což byla jednoznačně nebezpečná činnost.

„ Jasně, že ne.“ Pokrytče! Co to děláš? „ Bude to dobrodružství.“ No to určitě bude. Sakra, sakra, sakra.

„ Dobře. Tak pojď,“ zvedl se a hlas se mu nezvykle houpal, jako by se nemohl rozmyslet, jestli bude znít vesele nebo nervózně.

„ Hned?“ Co takhle nějaký čas to celé zrušit? Zachránit ho?

„ Jo, no tak, Bells! Bude to dobrodružství!“ posmíval se mi. Přimhouřila jsem oči a chvíli ho pozorovala. Možná mu vůbec nešlo o to, co jsem si myslela. Jen jsem si to přála a namlouvám si to.

„ Můžu si vzít alespoň bundu?“ snažila jsem se skrýt své rozpaky.

„ Když jinak nedáš,“ pokrčil rameny a vyšel ke dveřím.

„ Ale moje auto má Alice,“ zastavila jsem se mezi dveřmi. Vlastně jsem se trochu proběhla a moje auto odpočívalo zase jednou v garáži. „ Slíbila mi, že mě vyzvedne.“

„ Já mám taky auto,“ zvedl oči v sloup.

„ To není auto, to je vehikl,“ brblala jsem, „ divím se, že to ještě jede. Možná by ho měli ukazovat jako technický zázrak.“

Otevřel mi dveře a uklonil se, přesně tak, jako to dělali muži, když jsem byla ještě člověk. Bylo to komické a zasmála jsem se.

Když mi odmítl říct, kam máme namířeno, začalo mě to opravdu bavit, ovšem jen do doby, než mi zazvonil telefon. Nebyl nikdo, kdo by mi volal, vyjma mé rodiny a pokud už mi někdo volal, bylo to vážné.

Byla to Alice. Uvolnila jsem se a zvedla to.

Okamžitě mě zahrnula nepřehlednou směsicí výkřiků, z nichž jsem s velkými obtížemi pochytila, že má o mě a o Edwarda strach, co jsem nevěděla, bylo proč.

„ Jsme oba v pořádku.“ ujistila jsem ji. „ Proč?“

„ Protože jste mi oba zmizeli! Stejně jako mi Edward zmizí vždycky, když jde za tím svým vlkem,“ zuřila. Okamžitě jsem si vzpomněla, na šok a paniku, která následovala, když jsem se jeden slunečný víkend nemohla k Edwardovi přiblížit a tak jsem jela s ostatními na lov do rezervace v sousedním státě, a Alice najednou prohlásila, že Edward je pryč. Málem jsem zešílela, než mi za několik minut oznámila, že je zpátky. A druhý den znovu, akorát to zmizel na mnohem, mnohem déle. Čekala jsem ukrytá ve stínech lesa kousek od jeho domu a čekala na něj, protože Beth si vesele pohvizdovala v kuchyni a bylo tedy jasné, že je v pořádku. Jen jsem nevěděla, kde je. Vrátil se naprosto zmatený a otrávený s tím, že Jacob se chová divně. A on sám se od té doby taky choval nezvykle. Urputně na mě zíral, jako by mi chtěl nahlédnout až do žaludku. A nejen na mě, ale na nás všechny. Znervózňovalo mě to, protože jsem nevěděla, o co se jedná, ale Alice si byla jistá, že je to v pořádku. A já Alici věřila. Ale dnes ve škole mi řekl, že to psisko mu něco řeklo a on to nemůže dostat z hlavy. Mohla jsem si jen představovat, co všechno mu mohl navykládat. Pokud mu to ovšem prozradil, bylo by to porušení smlouvy a já bych si nenechala ujít příležitost, zabít Jacoba Blacka vlastníma rukama.

A díky tomuhle všemu, mi okamžitě došlo, co se tu děje.

Jeli jsme za ním, a proto jsme Alici zmizeli. Alice neviděla vlkodlaky a nikdo nevěděl proč. A nejen to, ona neviděla ani nikoho v jejich blízkosti. A to my jsme teď byli.

Edward byl příliš klidný na to, aby věděl. Takže jediná možnost byla, že to byla léčka ze strany jeho kamaráda a jeho použil pouze jako nepotřebnou figurku.

Naštvaně jsem se podívala na Edwarda a odhadovala, nakolik je do té akce zasvěcen.

Srdce se mu rozběhlo šílenou rychlostí a on se zatvářil žalostně a vyděšeně.

„ Vyřídím to a zavolám ti, ano?“ uklidňovala jsem Alici a přemítala, jak z toho ven. „ Nedělej si starosti.“

Ukončila jsem hovor a prsty si začala mnout spánky, abych na něco přišla. Nejlepší bude prostě jen utéct – vypařit se.

„ Zastav,“ poručila jsem.

„ Proč?“ zeptal se a pokračoval v cestě, jako bych nic neřekla. Byl v tom taky. On věděl, že to psisko tam bude. Byl to plán jich obou.

„ Zastav!“ Nemohla jsem uvěřit, že to udělal.  Poslechl mě a zastavil. „ Co si k čertu myslíš, že děláš!“ zakřičela jsem na něj nepříčetně. Jak mohl!

„ Nevím, o čem mluvíš,“ dělal hloupého a vytočil mě tím ještě víc. Klidně obešel auto a otevřel mi dveře. Za tu dlouho dobu, co mu trvalo, než se dostal od jedné strany auta k druhému, jsem si dala hodně záležet, abych se alespoň trochu uklidnila. Ale jak vztek odcházel, přicházela bolest. A ta byla ještě horší.

„ Víš moc dobře, o čem mluvím! O co ti jde?“ Musela jsem vědět, proč to udělal. Co ho k tomu vedlo?

„ Nejde mi o nic,“ zalhal.

To bolelo ještě víc. Nechtěla jsem, aby mi dál tak ubližoval. Bolelo to. Myslela jsem si, že upíři necítí bolest, ale teď mi došlo, že jen těžké jí dosáhnout, ale pak je to mnohem horší.

„ Chci tě někomu představit, to vadí?“ svěsil provinile ramena a ustoupil o krok dozadu.

Vystoupila jsem a zabouchla za sebou. Matně jsem si uvědomovala, že jsme na malém parkovišti u místní restaurace. Bylo tu příliš mnoho svědků, aby šlo o past.

Neovládala jsem své dokonalé divadlo, fasáda sklouzávala a já se cítila jako predátor. Tak jak to bylo správné. Nadechla jsem se a okamžitě mě uhodil odporný smrad mokrého zvířete, ze kterého se mi zvedal žaludek.

Tehdy jsem poprvé uviděla Jacoba Blacka a celá ta vzpomínka na naše první setkání byla, je a vždy bude prosycena nenávistí z obou stran.

Vlkodlak stál jen pár metrů od nás, arogantně se opíral o motorku a měřil si mě výsměšným pohledem, jeho úsměv trochu ztuhl, když jsem vyštěkla: „ To je jeho nápad?“ a kývla na něj hlavou.

Zdál se překvapený, vyvedený z míry. Třásl se a jeho srdce sprintovalo, pracovalo příliš rychle, aby to bylo lidské srdce.

Nemohla jsem se dočkat, až tahle show začne. Až mu oplatím všechnu tu bolest, co cítím já sama zrovna teď.

Stiskla jsem dlaně, abych se ještě na malý okamžik ovládla, pak dostanu to, po čem toužím. On zemře.

Jediné co mě dokázalo zadržet, byla Edwardova další slova, která mě téměř omráčila.

„ Ne, ten je můj,“ řekl a zmateně přeskakoval pohledem ze mě - dokonale nehybné a třesoucího se Jacoba.

Co?

A pak mi to došlo. Edward tu před sebou neviděl vlkodlaka a upíra, jako jsem to viděla já. On viděl jen dva své kamarády a neměl ponětí, že ani jeden z nich není člověk. Neměl sebemenší potuchy o tom, že právě teď postavil proti sobě dva nepřátele na život a na smrt a sám se tak vystavil nebezpečí.

A pak se indián odrazil od svého stroje a obezřetným krokem se pomalu přibližoval. Instinktivně jsem se nakrčila, abych byla připravená, kdyby zaútočil.

Nejdřív bych samozřejmě strhla stranou Edwarda, pak bych se ho pokusila dostat z dosahu lidských očí...

V mé hlavě okamžitě začaly vyskakovat různé scénáře, možnosti, jak to provést co nejlépe a zároveň jsem se soustředila na všechno ostatní kolem mě. Byla jsem zvyklá, že všechno vidím ostře, ale tentokrát to bylo ostřejší, jasnější. Stejně jako jed v mých ústech byl silnější. Jedno jediné kousnutí a to psisko by se otrávilo.

Co by řekl Edward, kdybych mu před očima zabila nejlepšího kamaráda??

„ Co jsi to udělal, Edwarde,“ zasténala jsem. Neexistovalo žádné jiné východisko. Jeden z nás bude muset zemřít a ať už to bude kdokoliv, začne válka.

„ Dobré divadlo, pijavice,“ vyjel na mě vlk. Hlas měl chraptivý, zněl jako vrčení zvířete. A já se zachvěla. Ne proto, že bych se bála. Na strach teď nebylo místo. To proto, že mi řekl pijavice a Edward stál půl metru daleko. „ Měl jsem za to, že je to tvůj plán,“ pokračoval a dokázal mi, že s tím nemá nic společného a je stejně překvapený jako já. To ovšem bylo v tuto chvíli úplně jedno.

Vzpomněla jsem si, co Edward říkal dnes v jídelně. 'Jacob mi něco řekl a já to nemůžu dostat z hlavy.'

To bylo ono. On mu to řekl!

„ Co všechno jsi mu řekl?“ zeptala jsem se, můj hlas zněl mrtvě. Tohle byl konec. Už na ničem nezáleželo.

„ Nic, co už by nevěděl,“ zašklebil se a užíval si moje zděšení. Vycenila jsem zuby a zavrčela na něj. Netvářil se moc vyděšeně. „ Nikdo ti ještě neřek', že „ přátelům“ se lhát nemá?“ Slyšela jsem ty uvozovky u slova přítel. „ Nebo ho snad považuješ pouze za svačinu?“

Viděla jsem, jak se Edward tváří nechápavě a pomohlo mi to udržet se, abych po něm neskočila a nezabila ho.

Ale nemohla jsem tu déle zůstat. Moje sebekontrola nebyla dostatečná. Tohle byla obrovská, přímo gigantická chyba, ale zatím se nic nestalo. Mohlo by to tak zůstat, kdybych zavčasu odešla.

Čas nastal právě teď.

„ Dej mi pokoj, psisko! Nevíš, o čem mluvíš!“ odsekla jsem a podívala se na Edwarda. Ten pohled bolel. Nevěděla jsem, jestli ho ještě uvidím. Bude záležet na tom, jak skončí tento večer.

„ Sbohem, Edwarde,“ řekla jsem, a rozběhla se pryč.

Přeskočila jsem silnici a zapadla mezi stromy. Utíkala jsem přímo domů. V půli cesty se ke mně přidala Alice, s Emmettem a Jasperem po boku.

Proletěla jsem skrz dveře a zastavila jsem se v obývacím pokoji, kde čekala Esmé, Rose a Carlisle. Padla jsem k zemi, stočila se do klubíčka a zoufale lapala po dechu.

Jak jsem to mohla udělat? Nechala jsem ho tam s vlkodlakem úplně samotného!

Ta bolest, co jsem cítila, ta prázdnota v hrudi, mi náležela právem. A měla být mnohem horší.

„ Bello? Myslím, že bys měla na pár dní zmizet,“ ozvala se tiše kousek ode mě Alice.

„ Cože?!!“

Nebyla jsem sama, kdo nesouhlasně vykřikl a nechápavě se na ni podíval.