Smím tě políbit?
Autorka: Hollis
10.
Bella Cullenová
Musela jsem
se přemáhat, abych udržela lidskou rychlost, když jsem odcházela na
hodinu španělštiny. Potřebovala jsem si ověřit, jestli ty odporné hodiny
jsou skutečně pryč. A! Potřebovala jsem pracovat na projektu „ Přátelé“.
Ovšem když
jsem si sedala do prázdné lavice ve třídě, uvědomila jsem si, že jsem
svou dokonalou akci nedomyslela. Co teď budu dělat? Musela jsem si
připomínat, že poslední měsíc, nebo dokonce i déle, jsem se k němu
chovala strašně. A včera jsem to taky zrovna nevyhrála... Byly tu tedy v
konečném důsledku jen dvě možnosti. První: zlobí se na mě a nebude se
mnou chtít mluvit. Druhá: je uražený a nebude se mnou chtít mluvit.
Výsledek... - nebude se mnou chtít mluvit.
Kdybych byla
člověk, žaludek by se mi panikou stahoval a celé mé tělo přemohla
nevolnost. Euforie, která mnou cloumala celou trigonometrii a obtěžovala
všechny v okruhu pěti metrů, mě opustila.
Uslyšela
jsem, jak se dveře zase otvírají a bázlivě se otočila.
Zastavil se
ve dveřích a pohlédl k naší společné lavici. Jak mě tam uviděl sedět,
přimhouřil oči a obočí se mu stáhlo. Přikrčila jsem se a on se rychle
podíval stranou.
Dobře. Tohle
bude těžké. No vlastně... bude to nemožné. Ale přesto bych to neměla
vzdávat. Teď ještě ne. Ještě jsem ani nezačala.
Riskla jsem
další krátký pohled jeho směrem a jedno hluboké nadechnutí.
Voněl stejně
jako vždycky dokonale. Ta bezchybná kombinace... něčeho – kdy mě
přestane rozčilovat, že nevím, co to je? - se skořicí. Hmm... V ústech
se mi začal sbírat jed. Paráda! To poslední co teď potřebuju, je –
přestat se ovládat. Zavřela jsem oči a hořkou pachuť spolkla. Cítila
jsem, jak mi pomalu putuje hrdlem a vypaluje si do něj cestičku.
Au.
Sevřela jsem
jednu dlaň v pěst.
Když jsem
znovu vzhlédla, už se neochotně blížil mým směrem, očima stále
rentgenujíc podlahu.
Zběžně jsem
zkontrolovala hodiny... Nebyly tam. Uvolněně jsem dosud zaťatou pěst
rozevřela. Zároveň jsem si vzpomněla na Alicinu – pokud vím, úplně první
za celou tu dlouhou dobu co ji znám – neochotu se se mnou vsadit o
úspěchu téhle akce a začalo se mi vracet původní nadšení.
Někde mezi
tím vším se na mě nejistě podíval a posadil se, co nejdál to v tom malém
prostoru šlo. Vzpomněla jsem si, jak jsem se o to kdysi pokoušela sama a
stejně to nestačilo.
Až příliš
zaujatě se přehraboval v tašce, takže si nevšiml krátkého úsměvu, který
mi přeletěl po tváři při té vzpomínce.
Vytáhl
učebnice, neutekl mu ani jediný pohled mým směrem, a otevřel složky, oči
zabodl do hustě popsané stránky. Ruce se mu neznatelně chvěly a srdce mu
hned sprintovalo, hned poplašeně vynechávalo.
Zamračila
jsem se. Tohle nebylo obvyklé. Nechtěla jsem mu způsobit srdeční kolaps,
nebo tak něco.
Takže i když
jsem předtím plánovala navázání nezávazné konverzace, mlčela jsem a
pozorně poslouchala jeho tep.
Hodina
začala, ale nás dvou si učitelka už nějaký ten čas nevšímala. Po většinu
času mi to nevadilo, tentokrát jsem tuto skutečnost blahořečila.
Srdce se mu
postupně zklidňovalo, ale bilo o to hlasitěji, jako by se chystalo mu
vyskočit z hrudi.
Sevřel dlaně
pevně v pěst, prudce vydechl a dál se zabýval čtením.
Podívala jsem
se, co ho tak najednou popudilo a všimla si, že jeho jasně zelené oči
jsou upřené na stále to samé místo na stránce.
Dala jsem se
podrobnějšího studování jeho obličeje, který vypadal jako vytesaný z
kamene, nebýt občasných záškubů v koutcích.
Ušklíbla jsem
se a začala se zíráním na něj doslova bavit. Jeho to totiž očividně
rozčilovalo a kromě toho mě samotné to dodávalo pocit jakéhosi
zvráceného uspokojení. Mohla jsem podrobně studovat strukturu jeho pleti
a ukládat si jeho podobu do paměti, aniž bych na něj jen po očku
pokukovala skrz vlasy. Tohle bylo lepší.
Jeho ruce se
začaly znovu zachvívat. Musela jsem uznat, že se opravdu obdivuhodně
ovládá.
Tahle
myšlenka mě z nějakého nevysvětlitelného důvodu pobavila a já se tiše
zachichotala.
Jeho ovládání
zřejmě nebylo neomezené.
Zavřel
hněvivě oči a prudce zaklapl desky, které držel v ruce. Ostře vydechl.
„ Potřebuješ
něco, Isabello?“ zeptal se, hlas se mu vztekem třásl téměř stejně jako
ruce.
Teď jsem
zavřela oči já, ale hned jsem je zase otevřela.
Pravidlo
číslo jedna, pokud chceš kamarádit s upírem – neříkej mu jménem, které
nesnáší. Ovšem, kdo by chtěl kamarádit s upírem? Zatřepala jsem hlavou a
rozvířila vlasy vzduch, takže když jsem se nadechla, abych ho opravila,
praštila mě naplno jeho vůně a rozhodila mě.
„ Bella.“
Mělo to znít srdečně, ale spíš to znělo jako když dusíš žábu. Pokusila
jsem se alespoň o vstřícný milý úsměv, když jsem říkala: „ Nic
nepotřebuju. Proč?“ a taky jsem se snažila působit nevinně – slon v
porcelánu by byl méně nápadný. Budu na tom muset zapracovat.
„ Tak proč na
mě zíráš?“ procedil skrz zuby.
„ Nezírám na
tebe.“ řekla jsem vážně, jako bych zpochybňovala jeho zdravý rozum. Byla
snadné si ho dobírat, docela přirozené. Jako dýchaní.
Podíval se na
mě pochybovačně a pak se mu ústa zkroutila do úžasného pokřiveného
úsměvu. „ Neumíš lhát. Víš to?“ Teď si dělal legraci on ze mě a to
nebylo ani z poloviny tak zábavné, jako když jsem to dělala já.
„ Jo. Proto
to nedělám.“ odsekla jsem uraženě. Podíval se na tabuli a zamračil se na
ni. Dobře. Na tomhle budu muset asi taky zapracovat – neměla bych se
chovat jako dítě.
Chvíli
zavládlo ticho. Hledala jsem na tabuli něco natolik zajímavého, aby ho
to mohlo tak fascinovat.
„ Čemu vděčím
za tu změnu?“ zeptal se nakonec.
„ Jak to
myslíš?“ Byla jsem zmatená.
Povzdechl si.
Aha. Teď to
bylo jasné. „ Ještě před týdnem bych přísahal, že bys mi s radostí
zakroutila krkem – a tady podotýkám, že opravdu nevím proč – a najednou
se chováš takhle přátelsky.“ pokynul ke mně rukou.
Bylo jasné,
že je až nebezpečně všímavý. Přemýšlela jsem, nakolik může být moje
odpověď na jeho původní otázku upřímná.
Zhluboka jsem
se nadechla – dávala jsem si pozor, aby šel čistý vzduch přicházející z
ventilace. „ Je příliš těžké tě ignorovat.“ informovala jsem ho. Tohle
bylo tak upřímné, jak jen to v této situaci šlo. „ Ale pokud bys radši,
abych to zkoušela dál, stačí jen říct.“ nabídla jsem se a i mě to znělo
dost neupřímně. Sakra.
„ Ne.“ odmítl
rychle. Usmála jsem se. „ Mám rád svůj krk.“ zažertoval.
Tomhle jsem
se nedokázala zasmát – velmi černý humor.
„ Jsem prostě
jen překvapený.“ dodal.
To asi my
všichni. Chtěla jsem dodat, ale včas jsem se zadržela, vzpomněla
jsem si na Rosalii a začala v duchu vrčet.
Ale bylo to
dobré. Byl překvapený. Nebyl zhnusený, uražený, ani se na mě nezlobil.
Byl jen překvapený. To bylo dobré.
„ Takže
Isabello -“ začal, když jsem dlouho neodpovídala.
„ Bello.“
opravila jsem ho a zle se na něj zamračila. Ovšem zjevně se to minulo
účinkem. On se usmál.
„ Bello.“
Zdálo se, že jeho původní podráždění je pryč. „ Ty teď chceš být... moje
kamarádka?“ položil tu otázku nejistě, jako by tomu nemohl uvěřit a
váhal, jestli jí vůbec vyslovit.
Byla jsem
ráda, že tak rychle pochopil mé neobratné pokusy. Pochybovala jsem, že
by byly tak úspěšné, spíš měl úžasnou intuici.
Usmála jsem
se, jak mi jeho všímavost najednou vyhovovala. „ Tak nějak.“ připustila
jsem nakonec.
„ Aha.“
Aha?
On na to
řekne aha! To se mi snad zdá.
Zazvonilo.
Tak rychle, že bych to od žádné člověka nečekala, posbíral své věci a
zmizel.
Tak tohle se
tedy moc nepovedlo.
Edward Masen
Hned jak jsem
vešel do třídy, zabloudil jsem očima neomylně k lavici, kde už seděla
ona. Otočila se a pohlédla na mě přesně v tom okamžiku, kdy jsem se
zastavil na prahu a váhal, jestli nemám radši utéct. Její milé chování
ráno, se mu muselo opravdu jenom zdát.
Přimhouřil
jsem oči, abych mohl lépe vidět její výraz a zarazilo mě, když se
nedívala ani zuřivě, jako včera v noci, ani se tak úžasně neusmívala
jako před hodinou. Tvářila se jako ubohé zvířátko chycené v pasti.
Jakmile si všimla, že na ni zírám, bázlivě se přikrčila. Rychle jsem
začal studovat strukturu podlahy, zatímco mě nohy automaticky nesly ke
stolu.
Došel jsem ke
stolu, aniž bych dal svému tělu jakýkoliv vědomý pokyn k pohybu a vrhl
na ni jeden krátký pohled.
Tvář mě
staženou v bolestné grimase a ruku svírala v pěst, až se jí kůže na
kloubech tak napnula, že jsem měl strach, aby se nepotrhala. Tvářila se
tak kvůli mně?
Sedl jsem si,
co nejdál to šlo a odolával pokušení se na ni znovu podívat. Snažil jsem
se soustředit na pečlivé vytahování věcí z batohu, ale přesto jsem
periferním pohledem zahlédl, jak jí po tváří přeletěl krátký důvěrný
úsměv.
Otevřel jsem
složky, co mi dala a začal do nich neužitečně zírat, abych neudělal
nějakou blbost. Například, aby mě nenapadlo na ni promluvit. Pokoušel
jsem se ovládnout nečekaná nutkání se natáhnout a odhodit jí vlasy přes
rameno, abych jí viděl do obličeje, nebo se zvednout a utéct co
nejrychleji budu moc. Nikdy jsem si nevšiml, že by nějaká jiná dívka ve
mně vzbuzovala tyto reakce. Ovšem to možná bylo tím, že se mě žádná
dívka nesnažila tak moc ignorovat. Toužil jsem přesně po tom, co jsem
nemohl mít. To nebylo fér.
Nevšiml jsem
si, kdy hodina začala, protože když se mi konečně podařilo se uklidnit,
zjistil jsem, že Isabella na mě naprosto bezostyšně zírá. Její velké
tmavé oči se upíraly do mého obličeje, vypadalo to, že ani nemrká.
Znervózňovalo
mě to.
Sevřel jsem
dlaně v pěst. Chtěl jsem se na ni rozkřiknout, ať toho nechá.
Takové
zíraní by mělo být nelegální. Pomyslel jsem si vteřinu na to.
A ona dál
zírala - vypadala znepokojeně.
Ani předtím
jsem textu nevěnoval pozornost, ale teď jsem se přistihl, že čtu stále
tu samou větu a hlasitě oddechuju nosem.
A ona si toho
samozřejmě všimla a bavila se škodolibou radostí, kterou v ní vyvolávala
myšlenka, že mě může dráždit.
Ruce se mi
začaly vztekem nekontrolovatelně třást a já jsem to nemohl, ať jsem se
snažil sebevíc, zastavit.
Slyšel jsem,
jak se zachichotala a pohár přetekl.
Třískl jsem s
deskami, zavřel jsem oči, abych jí v nějakém zvláštním pomatení smyslů
neublížil, i když jsem si nebyl jistý, jestli bych toho vůbec byl
schopen – to bych pak sám sebe musel asi zabít – a vydechl přebytečné
vzduch z plic a naplnil je čerstvým.
„ Potřebuješ
něco, Isabello?“ zeptal jsem se a nedokázal svůj hlas udržet v tak
klidné rovině, jak jsem si přál.
Hněvivě
zasyčela a pak mě otráveně opravila: „ Bella.“
Hm, Bella?
Chtěla, abych jí říkal Bello? Proč? Takové oslovení se hodilo pro členy
rodiny a kamarády, ne pro lidi, co nesnáší.
„ Nic
nepotřebuju. Proč?“ pokračovala a já v jejím hlase zaslechl zjevnou
snahu působit nevině. Nebyla dobrá herečka.
Stikl jsem
zuby, abych se nerozesmál. To by v tuhle chvíli nebyl asi nejlepší nápad
a navíc... byl jsem na ni přece naštvaný ne? Jak to dělala, že jsem
vždycky, když jsem na ni promluvil, vzápětí zapomněl, co jsem chtěl?
„ Tak proč na
mě zíráš?“ procedil jsem skrz zuby, stále přemáhajíc smích.
„ Nezírám na
tebe.“ napomenula mě přísně a upřela na mě vážné oči.
Nevěřil jsem
jí, ani slovo. Vypadala ale velmi legračně, když se snažila lhát.
Neubránil
jsem se úsměvu. „ Neumíš lhát. Víš to?“ upozornil jsem ji.
V očích se jí
zablýsklo. „ Jo. Proto to nedělám.“ odsekla.
To se moc
nepovedlo. Řekl jsem jí s těží čtyři věty a už jsem ji stačil urazit.
Díval jsem se
před sebe a přemýšlel, jak svou chybu napravit. Zdála se dnes více
sdílná, než za celý měsíc dohromady.
Vlastně...
Proč byla najednou tak přátelská?
„ Čemu vděčím
za tu změnu?“ vyhrkl jsem dřív, než jsem se stihl zastavit.
„ Jak to
myslíš?“ zeptala se zmateně a nakrčila své krásné obočí.
Opravdu byla
tak nechápavá, nebo to zase jenom hrála? Vzpomněl jsem si, že není dobrá
herečka a povzdechl si. Tentokrát svou otázku myslela vážně.
„ Ještě před
týdnem bych přísahal, že bys mi s radostí zakroutila krkem – a tady
podotýkám, že opravdu nevím proč – a najednou se chováš takhle
přátelsky.“ shrnul jsem do jedné věty všechny pocity, které ve mně svým
nevyzpytatelným chování vyvolala.
Odvrátila ode
mě hlavu a zhluboka se nadechla, pak se otočila zpátky ke mně. „ Je
příliš těžké tě ignorovat.“ vysypala ze sebe, jako by to chtěla říct
dřív, než si to rozmyslí. Brada mi spadla překvapením dolů. Přinutil
jsem se silou vůle zavřít pusu. Je těžké mě ignorovat? Měl jsem pocit,
že jí to celkem jde. „ Ale pokud bys radši, abych to zkoušela dál, stačí
jen říct.“ dodala sarkasticky a já s radostí zaregistroval v jejím hlase
neochotu.
„ Ne.“ řekl
jsem příliš rychle. Sakra.
Usmála se.
Snažil jsem
se trochu odlehčit rozhovor: „ Mám rád svůj krk.“
Vykulila oči
a zatvářila se zděšeně. Co jsem řekl? „ Jsem prostě jen překvapený.“
vrátil jsem se tedy k původnímu tématu.
Koutky se jí
začaly zvedat, ale pak se zatvářila zkroušeně. Co to s ní je?
Dlouho bylo
ticho. Nechtěl jsem ještě ukončit rozhovor, když se tak náhle
rozmluvila. Navíc jsem pořád nevěděl, co ji k tomu vedlo. Proč mi to u
ní nešlo odhadnout, jako u ostatních lidí?
Tolik otázek
a žádné odpovědi.
„ Takže,
Isabello -“ začal jsem, ale přerušila mě.
„ Bello.“
vzdychla a zamračila se.
Vypadalo to
roztomile, usmál jsem se na ni. „ Bello.“ opravil jsem se. „ Ty
teď chceš být...,“ zaváhal jsem, jak strašně hloupě to znělo, „ moje
kamarádka?“
Samozřejmě,
že ne, odpověděl jsem si sám. Proč by se ona chtěla přátelit se mnou?
Znovu se na
mě zakřenila. „ Tak nějak.“
„ Aha.“ Nic
lepšího mě jako odpověď nenapadlo. Nemohl jsem tomu uvěřit. Asi jsem
špatně slyšel.
Určitě. Celý
tenhle rozhovor jsem si vymyslel.
Sotva
zazvonilo, sebral jsem svoje věci a odešel, co nejrychleji to šlo, aniž
bych se otočil.