Síla Lásky

Autorka: Nilandra

Poslední dobou jsem jako tělo bez duše, bez duše o kterou mě Edward odmítl připravit. Jsem jako oživlá mrtvola. Charlie o mě začíná mít strach a já se mu ani nedivým. Chovám se vzorně, pravidelně jím a piju, ale nejsem to já, protože mi něco chybí. Chybí mi on, i když se snažím zapomenout. Nejde to a o co víc se snažím, tím víc se ve mě rozpíná hlubina nekonečného žalu nad ztrátou milované osoby. V mém případě spíše nad ztrátou milovaného upíra.

Dnes jsem s Charlim na nějaké koňské farmě, chtěl mi udělat radost a trochu mě rozptýlit, stále to nevzdal. Strašně mě mrzí, že ho trápím, ale já nemůžu jinak. Už mnohokrát jsem pomýšlela na smrt, pokaždé mě však zastavil Edwardův démonický hlas. Díky tomu ještě moje kroky dopadají na tuhle zem.

Po chvíli mou pozornost cosi upoutá, cosi ve vzduchu. Pomalu otevírám zavřené dveře do stáje, kde právě umírá kůň, na chvíli jej nechali ošetřovatelé samotného. Cítím v něm spřízněnou duši a tak poklekám k jeho hlavě a jemně se prsty probírám jeho hřívou. Cítím jak pomalu odchází pod mýma rukama na onen svět. Můžou snad i zvířata mít vlastní nebe. Právě zemřel, něco se ve mně změnilo. Smutek odešel a mě naplnilo poznání, vše ještě není ztraceno.

Od události s koňem jsem jiná, ale neumím si to vysvětlit. Tak nějak víc cítím příchod smrti. Pokaždé, když někdo umírá jsem s ním a pomáhám mu na onen svět. Dnes jsem cítila příchod smrti nesmířené duše, nevím co mě to napadlo, ale vešla jsem do domu umírající a do posledních chvil, jsem jí držela za ruce a v duchu na ní mluvila uklidňující slova. Když opouštěla tento svět, měla na tváři úsměv a já pochopila, že mám tu moc doprovázet umírající do světa mrtvých. Odcházím z pokoje ženy a se mnou opouští to chmurné stavení i smrt.

Dnes ráno jsem neměla hlad, přesto jsem okusila trochu jídla, ale cítila jsem pouze hmotu bez chuti. Měním se, odraz v zrcadle je jiný, jsem tak nějak bledší, mé oči jsou světlejší a i vlasy jsou trochu jiné. Ne, neděsí mě to. Spolužáci ve škole na mě po delší době opět pokukují, mě je to však jedno. Na obědě si vezmu trochu jídla, abych vzápětí zjistila, že nemám vůbec hlad. Jako bych pomalu ztrácela své lidství, i kůži mám podivně chladnu, ale srdce mi stále bije.

Jsem doma, očima hledám otce a vzápětí zjišťuji, že je tu i Billy a Jacob. Přišli se ujistit, že jsem v pořádku. Doslova na mě zírají, já vím jsem trochu jiná, ale to snad není tolik vidět. Vyvádějí mě z omylu, když se mě Billy zeptá jestli jsem v pořádku a dotkne se mě. Mám touhu ucuknout,ale ovládnu se, něco mi radí aby dotyk působil teple. Což se mi asi podařilo, protože se Bil zatvářil uvolněně, asi si myslel že jsem upírka. Chtěla jsem jí být, ale to by mě musel někdo proměnit. Což se bohužel nestalo. Ten někdo mě raději opustil, ale já ho najdu, ať to stojí cokoliv. Najdu si tě Edwarde Cullene.

Nádech výdech, jako by mi to snad mělo pomoc. Chystám se Charliemu oznámit že zítra odlétám za mamkou. Svou náhle probuzenou touhu odůvodňuji, že zde nemůžu být, protože každý kousek půdy mi bolestně připomíná společné chvíle s mou láskou. Otec mi to uvěří a vše je připraveno k odletu. Ani jsem se při lhaní nečervenala, což je zvláštní, ale nepozastavuji se nad tím. Snad se nikdy nedozví, že jsem nastoupila do jiného letadla.

Přemýšlím, kde by mohl Edward se svou rodinou být. Určitě někde, kde ani slunce nesvítí. Jak příhodná to slova. Musím se usmát svým myšlenkám, je to nezvyk, už dlouho tenhle pohyb má ústa samovolně neudělala. Ale teď když vím, že jej najdu je vše takové lepší, hezčí a krásnější. První co po přistání  udělám je, že zmapuji veškeré oblasti, s co největším počtem srážek ročně. Zároveň musí být v blízkosti zdroj potravy, nejlépe velmi rozsáhlý les nebo park. I tak mám docela velké území na prozkoumání. Nemám ale žádné obavy, vím že je najdu, už jenom díky tomu, že dokáži vycítit smrt nejen lidí, ale i zvířat.

Stojím před nějakým domem ze kterého mě volá duše umírajícího. Je to muž kolem padesátky a umírá na rakovinu. Rodina se mě snažila zastavit, když jsem nepozvaná vešla do domu, ale stačil jeden pohled do mých očí a nechali mě vejít. Že bych měla schopnost jako Jasper. Lehce se uchechtnu svým myšlenkám a vcházím do ponuré místnosti. Dívám se do očí tomu muži a cítím náhlý příval klidu. Teď je konečně připraven zemřít a smrt vykonává svou práci, když odcházím, odchází i smrt.

Trvalo to déle než jsem čekala, ale nakonec jsem je našla. Nemít své nově nabyté schopnosti cítit smrt, tak bych je nikdy nenalezla. Byli lovit, nejdříve jsem ucítila poslední chvíle medvěda, to byl určitě Emmett, potom laň a za chvíli následovali další zvířata. Počkala jsem na noc. Potichu jsem se vkradla k domu proti větru, aby necítili můj lidský pach do poslední chvíle. Chtěla jsem je překvapit a hlavně jednoho z nich, jsem nesmírně zvědavá na jejich reakce. Hvězdy mi osvětlovali cestu.

Ještě teď se musím poťouchle usmívat, ty jejich překvapené tváře. Ne každý den se mi podaří vidět vyjevené upíry. Obzvláště Edward byl prostě Boží. Nakonec se vzpamatovali a udělali to co jsem očekávala. Když se Carlisle zeptal, prostě jsem se musela začít smát. přesně takhle jsem si představoval první chvíle shledání se svou rodinou. Ale já jim nehodlala říct jak jsem je našla, to bude mé malé tajemství. Zvláštní je, že můj příchod neviděla ani Alice. I když tohle mě nijak zvlášť netrápilo, tak proč se tím zabývat. Nakonec se můj miláček odhodlal a dotkl se mě, tak lehce jakoby se bál, že se rozplynu. Jen vzdáleně jsem vnímala jejich slova a otázky, teď jsem konečně zase viděla jeho, cítila jsem jeho pavoučí dotek, který mě kupodivu nestudil. Tu změnu si uvědomil i on sám. Pozorně si mě prohlížel a pak z jeho úst lehce plynula slova. Chvíli mi trvalo, než jsem byla schopná zareagovat v jeho přítomnosti, na otázky co mi dal. Ptal se mě proč vypadám jako upír. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mé srdce bije zoufale pomalu a stále zpomaluje. Lehce jsem přejela jazykem své zuby a objevila dva pěkně ostré špičáky.

Nedokázala jsem si to vysvětlit, stávala se ze mě upírka. To není možné, zašeptal si pro sebe Carlisle. Esme se jako první vzpamatovala ze šoku a ptala se mě, kdo mě proměnil. Nevěděla jsem to, od odpovědi mě vysvobodil můj Edward. Její srdce ještě bije, ale pomalu přestává řekl. Bylo to neuvěřitelné, ale samovolně jsem se stala upírkou.

Před chvílí mi v Edwardově náruči přestalo bít srdce úplně a místo toho jsem dostala šílený hlad po krvi. Byl to můj prví lov a odnesl to nádherný jelen s ještě lepší krví. Splnil se mi můj sen. O rodiče jsem strach neměla, letadlo, kterým jsem měla letět původně za mamkou havarovalo. Nikdo to nepřežil a některá těla dosud nebyla objevena. Isabella Swan přestala žít a už brzy se stanu Bellou Cullenovou. Edward mě totiž požádal o ruku.

The End