Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

16.

Scházel jsem ze schodů a snažil se vymyslet co nejlepší scénář našeho setkání. Mě a těch dvou, mám na to nejvýše dva dny … Po otevření hlavních dveří ústavu mě zamrazilo v zádech. Žádné zítra, ale hned teď a tady. Sklopil jsem oči a rozešel se k nim. Mýlila se, nebo to nejsou oni. Snažil jsem si představit toho mladého muže, který byl v jejích vizích. Alice mi ho nejednou popisovala … je to on …

Byl jsem v jejich úrovni a cítil jsem jak se mi hrabe v hlavě. Né, že by mi „jenom“ četl myšlenky, ale on se mi v hlavě doslova šťoural! Zastavil jsem a s nádechem jsem ze sebe vypravil „Vylez mi z hlavy!“ bylo by efektnější kdybych se mu při tom díval do očí, ale jakýsi druh pokory mi to nedovolil.

„Nejsem v tvé hlavě.“ Snažil se vypadat mile, ale cítil jsem z něj nejistotu, lhal. Kdybych nevěděl jaké emoce ho ovládají možná bych se i omluvil. Ale ne, on lhal. Zapracoval jsem na tom aby mu bylo špatně, chtěl jsem aby se pozvracel. Vypadal jako by měl v krku knedlík, ale nezvracel.

„Dobře, dobře nech toho …“ musel jsem se pousmát. I přes to, že se mi smát nechtělo, ale musel jsem. Necítil jsem sice změnu v mé hlavě, ale už to nebylo tak intenzivní.

Blížil se ten druhý, zaplatil řidiči taxi a přískokem stál u nás. Podíval se na svůj doprovod a rychle pochopil, že vše není tak jak má být.

„Děje se něco?“ cítil jsem z něho rozrušení, ale rozhodně byl klidnější a „vyváženější“ než ten hnědovlasý.

Sledoval jsem mladíka, který se pootočil na toho druhého a řekl „Ne nic tati.“ Chtělo se mi smát. Jednak lhal a navíc to nemohl být jeho otec. Možná bratr, to jo, ale otec? Ani omylem.

„Tati? Není tvůj otec …“ čekal jsem co z nich vypadne za moudro, ale „otec“ mě překvapil. Položil mi otázku která bylo úplně mimo tento hovor.

„Co jsi zač? jak víš …“

„Ona na vás čeká. A já to vím protože s ní chodím …“ nějak to ze mě vypadlo … snažil jsem se vypadat, že úplně přesně chápu o čem je řeč. Ale co jsi zač a jak víš … to mě docela vykolejilo.

„Ona ví, že přijedeme?“ takže to jsou oni …

„Od včerejšího večera … řekla mi to před chvílí …“ sice Alice chtěla abych jim pomohl, ale naše setkání nebylo ideální a já jim tady vykládám nepřímo, že ví o něčem co teprve přijde. Proboha aby mě nezavřeli jako Alici.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se „otec“ naklonil při tom hlavu na stranu a oči se mu zúžily v otázce a očekávání. Nebyl důvod jim to neříct.

„Jasper.“ Něco se jim asi nezdálo, protože se na sebe chvíli dívali.

Ten hnědovlasý ze sebe vykoktal „Ty chodíš s Alicí?“

Na to nebyla odpověď. Vždyť jsem mu to řekl možná před minutou. Tvářil se divně a jeho emoce byly plné rozrušení, jakoby to jeho hlava nechtěla přijmout jako fakt, který prostě je.

„Běžte, čeká na vás …“ přerušil jsem ticho jako první, rukou jsem jim ukázal směr kterým se vydat. Snad tohle Alici jako pomoc bude stačit. Ale měl jsem z jejich emocí divný pocit. „Jestli se jí něco stane … přísahám …!“

„Zabiješ nás?“ mladší z nich se začal smát jako pitomec. Tím mi vzal rovnováhu. Ale moje tvář to na sobě snad znát nedala.

„Ano …“ teď lžu já …

Ten starší mě zachránil „Nikomu se nic nestane.“ Tohle jsem potřeboval slyšet.

Nečekal jsem na další projevy „úcty“ a šel pryč, protože ti dva mě vážně vykolejili.

***

Seděla jsem na posteli, mohla to být tak půl hodinka od doby co Jasper odešel. Na mém „bílém plátně“ jsem viděla znova Jaspera a ty dva muže. Sledovala jsem jejich grimasy při rozhovoru a Jasper byl hodně nesvůj, vlastně ani jeden z nich nebyl přirozený.

Jasper mi pomohl, řekl jim kudy se mají vydat. Tuhle část jsem nikdy předtím neviděla. Hlavou mi problesklo tisíc myšlenek. Znamená to jediné! Jsou tady.

Vyskočila jsem ze svého hnízda v podobě postele a nalepila tvář na plastový kryt okna. Pár vteřin rozmazaného pohledu mi stačilo, abych věděla, že je to tady. Moje velká chvíle.

Tři mužské postavy stály na chodníku před ústavem. Mohl by to být kdokoliv jiný. Ale byla jsem si jistá, že je to Jasper s mými očekávanými. Jeden z nich odcházel, podle barevného složení oblečení tipuji, že to byl právě Jasper.

Odklonila jsem se od okna a opřela se zády o bílou studenou stěnu. Její chlad prostupoval tenkou látkou mého pyžama a snažil se mě obejmout v jemném sevření. Svezla jsem se na zem. Kolena u brady a tváře v dlaních. Z pozadí mých očí se s narůstající teplem draly slzy. Přes zahalený pohled jsem sledovala bílé dveře bez kliky. Nedostanou se ke mně … návštěvní hodiny byly u konce. I když já vlastně žádné stanovené neměla, nebo o nich nevím.

Jako blesk z čistého nebe mě probrala otázka v hlavě. Jsou tam ještě?

Vyskočila jsem a z toho prudkého pohybu mě zabrnělo v kolenou, znova se mi podlomily. Zachytila jsem se včas za jemné mřížoví na okně. Z nějakého důvodu jsou mříže na obou stranách okna. Teď si na ně ale stěžovat nebudu, protože mě udržely na nohou.

Tvář orosenou studeným potem a slzami bez důvodu jsem přitiskla na plastové okno. Mračné podnebí mi stěžovalo výhled, kdyby svítilo slunce, všechny obrysy by byly mnohem jasnější.

Pořád tam stáli, jako dva andělé. Volala jsem je k sobě. V duchu jsem se modlila aby se neotočili a neodešli. Neviděla jsem jejich budoucnost. Prostě tam stáli a asi na sebe mluvili. Soustředila jsem se na ně.

S tváří nalepenou na plast se mě zmocnila vize. Zase ta, kde jsme já, Bella, Jasper a tenhle muž. Proč nemám vizi, při které bych zjistila jak se ten čtvrtý  jmenuje … proč ho nehledali třeba na letišti s cedulí kde by stálo jeho jméno.

Se zastřeným pohledem jsem sledovala jejich kroky, které nabraly směr. Konečně … úleva. Směr k budově.

Moje budoucnost se vyjasnila. Vidím jejich plán, sice to není to s čím bych za normálních okolností souhlasila, ale není to tak špatné …