Omamná vůně frézie
Autorka: Alča
14.
Musel jsem jít na lov, tělem mi procházely vlny
nedočkavosti a strachu. Byl jsem zvědavý na její sestru, ale zároveň
jsem tady Bellu nechtěl nechat na pospas lidským lékařům. Snad Carlisle
ví co dělá …
Běhal jsem po lese, plně nasycený, jenom tak,
neměl jsem ke svému počínání důvod. Musel jsem si čekání na ráno nějak
zkrátit. Nachystat doklady, peníze, zamluvit a zaplatit letenky tohle
byla otázka půl hodinky, ale přede mnou byla celá noc.
***
Po vynuceném rozloučení s Esme (ona si ho
vynutila) jsem čekal před domem na Carlislea. Nečekal jsem dlouho,
pravděpodobně odjel z práce dříve. Slunce se teprve blížilo k obzoru a
snažilo se nic neurychlit. Sledoval jsem černý mercedes, který se pomalu
šoural z kopce od centra města. Problikl dálkovými světly a zastavil se
před domem u krajnice. Naskočil jsem a mlčky jsme vyrazili směr letiště.
Cesta byla rychlá a let pohodlný, jako vždy jsme
letěli luxusní třídou, která byla prázdná. Takže jsem své choutky lehko
ovládal. Myslím, že ani kdyby byla plná ty choutky bych neměl. Moje tělo
a myšlenky se ubíraly jiným směrem než mi bylo přirozené.
To ale neplatilo o letišti v Paříži, bylo
přeplněné, tolik chodících snídaní … nikdo by si nevšiml kdyby jeden
z nich zmizel … možná jsem udělal něco co Carlislea rozrušilo, protože
mě chytil za paži a držel si mě u těla. Ale nic neříkal, ne že by musel.
Slyšel jsem jeho myšlenky, ale nevěnoval mi ani jednu z nich.
Před letištní halou se Carlisle rozhlédl a zavolal
nám taxi. Sedli jsme si na zadní sedadla. Otec řidiči cosi zamumlal. A
rozjeli jsme se.
„Carlisle jak víš kam máme jet?“ mluvil jsem
tichounce, tak aby řidič náš rozhovor neměl šanci zaregistrovat.
„Jsem lékař, vím kde Alici „léčí“, myslím že to
bude rychlá akce …“ pootočil hlavu mým směrem. Z jeho myšlenek jsem se
dozvěděl, že rychlou akcí má na mysli její únos.
„Ty, ale myslel jsi na její matku?“ nevěřil jsem,
že by jí vzal i druhou dceru. Stačí, že Bella se možná nevrátí.
Zakroutil hlavou a protočil oči. „Nechci ji unést
k nám …“
„A kam teda?“
„Uvidíme …“ dál to nekomentoval, z jeho hlavy se
nedalo nic spojit, byly to takové útržkovité popisy Belly promíchané
s jeho myšlenkami.
„Je pod mrakem, to je perfektní ..“ koukal se
z okna a řekl to možná více hlasitě než bych já chtěl. Ozval se řidič.
„Ne, ne pane to je jenom dopolední opar nad
městem. Odpoledne budete mít nádherně ..“
„Skutečně? Děkuji vám za upozornění.“ Carlisle se
na mě podíval a pokračoval čistě jenom k mým uším. „Nebudeme mít čas na
blbosti Edwarde! Musíme to stihnout než ten opar zmizí.“
Přikývnul jsem, ale napadlo mě, že jiné oblečení
by nás před slunečními paprsky mohlo uchránit. Nicméně jsem Carlislemu
nechtěl kazit jeho dopolední akci. Takže jsem si to nechal pro sebe.
„Ták, pánové jsme tady …“ rychle jsem vystoupil a
čekal na to, až Carlisle zaplatí. Hleděl jsem na rozložitou budovu,
šedou omítku dokreslovaly bílé okenice s mřížemi. Opravdu děsivá budova.
Z hlavních dveří vyšel mladý muž v obleku v hlavě
mu hučelo a na něco nadával. Jeho myšlenky se nepodobaly žádným, které
jsem znal. Byly plné obrazů mě a Belly. S úžasem jsem ho sledoval, mohl
být ode mě asi metr. Aniž by se na mě podíval zarazil se a s přísným
výrazem ve tváři zvedl své oči k těm mým. Svraštil jsem obočí a čekal na
další příval informací z jeho hlavy. Další věc, která mě zarazila bylo
to, že jsem si nedokázal vysvětlit, proč se zastavil právě u mě.
„Vylez mi z hlavy!“ syknul po mě.
Napadlo mě, že je to asi citlivý jedinec … protože
nevím o nikom kdo by věděl, že mu čtu myšlenky. „Nejsem v tvé hlavě.“
Mile jsem se na něho podíval. Ale jakoby se mi za tu lež moje tělo
pomstilo. Chtělo se mi zvracet. Zalil mě pocit, že mám v břiše lidské
jídlo. Dráždilo mě … ale věděl jsem, že jsem nic nesnědl. Z jeho
myšlenek jsem pochopil, že to vyvolává on ..
„Dobře, dobře nech toho …“ mladík se pousmál a
moje nechutné sevření žaludku povolilo.
„Děje se něco?“ přiskočil k nám Carslie.
„Ne nic tati.“
„Tati? Není tvůj otec …“ řekl, jak jsem pochopil
z dřívějších myšlenek Jasper. Díval se na nás přes přivřená víčka.
Carlisle nečekal na nic a dále se ptal „Co jsi
zač? jak víš …“
„Ona na vás čeká. A já to vím protože s ní chodím
…“ jeho výraz se ani trochu nezměnil. Byl to jenom člověk. Voněl sice
podobně jako Bella a jako my, ale dozníval jako vanilka. A měl hodně
silné nadání …
„Ona ví, že přijedeme?“ udiveně se otázal.
„Od včerejšího večera … řekla mi to před chvílí …“
„Jak se jmenuješ?“ Carlisle naklonil hlavu na
stranu a čekal …
„Jasper.“
Carlisle se ucuknul a střelil po mě pohledem.
„Edwarde, už jste všichni …“ poslal mi myšlenku.
Zamrazilo mě v zádech, neuvědomoval jsem si význam
slova „všichni“. Vykoktal jsem ze sebe „Ty chodíš s Alicí?“
Jenom mi pokynul a možná trochu uvolnil svůj
strnulý výraz. Pootočil se a s nataženou rukou nám naznačoval směr
kterým se máme ubírat. „Běžte, čeká na vás …“ nadechl se a pokračoval
„Jestli se jí něco stane … přísahám …!“ cedil skrze zuby.
„Zabiješ nás?“ musel jsem se zasmát na pošetilostí
jeho slov a myšlenek.
„Ano …“ odpověděl a měřil si mě pohledem.
„Nikomu se nic nestane.“ Řekl klidným hlasem
Carlisle. Jasper přikývnul a s hlubokým nervózním nádechem kráčel pryč.
„Říkal jsem to … vrátili jste se všichni … ale
jenom u Belly se zatím neprojevují její schopnosti. Jestli Alice opravdu
vidí budoucnost … a on ovládá emoce. Ty a Bella jste nejslabší články.
Kdysi tomu bylo jinak.“
„Možná to chce čas …“ sykl jsem k němu.