Odi et Amo

Autorka: Giner

Kapitola 7

Trhla jsem sebou až když jsem slyšela něčí tichý zpěv a smích. Rychle jsem vyskočila z pohovky a postavila se do obranné pozice, v mém pokoji stála Victoria a zpívala si Edwardovu ukolébavku, broukala tu melodii stejně jako on mi před spaním... Zajímalo by mě, kde se ji naučila.

„Dlouho jsme se neviděly, že,“ pozdravila a já tiše zavrčela, nenáviděla jsem ji.

„Ale, ale, přece bys mi nevyčítala, že jsem tě navštívila až teď.“

„Co chceš,“ zeptala jsem se jí a byla neustále v pozoru, nikdy nevím, co od ní čekat, je tak nevyzpytatelná.

„Zabít tě, Edward tě už opravdu nemiluje a tak ti prokážu tuhle laskavost.“

„Proč bys to dělala?“

„Nikdo si nezaslouží žít věčnost bez lásky, je to až příliš kruté,“ odpověděla zcela vážně a já v ní viděla zlomenou osobu.

„Nech mě žít,“ požádala jsem ji.

„Cože?“

„Myslím, že tahle věčnost se mi začíná líbit,“ přiznala jsem jí.

„Opravdu?“

„Ano, ale pokud chceš, můžu prokázat službu já tobě, vím, že ještě před rokem bych udělala cokoliv, abys mi tohle nabídla.“ Dívala se na mě dosti vykuleně a nerozhodně, nechápala, proč chci žít, když jsem při přeměně tolik nechtěla.

„Opravdu bys to pro mě udělala?“

„Jo, ale budu si to hrozně vyčítat,“ přiznala jsem jí. Zamyslela se a dívala se mi do tváře a já čekala na její rozhodnutí.

„Ne, nechci, abys mě zabíjela. Pojedu do Rumunska nebo Itálie, kde bude dost upírů, kteří to udělají bez výčitek.“

„Dobře, v tom případě doufám, že se s Jamesem setkáš.“

„Díky,“ vypadala dojatě, dokonce mě i objala a poté zmizela. Oddechla jsem si, přece jen jsem se v její přítomnosti necítila nejlépe.

Znovu jsem se posadila na pohovku, tentokrát jsem ale přemýšlela nad chováním Cullenových. Proč má Carlisle v pracovně obraz i se mnou? A proč jsou tak smutní? Opustili mě, zbavili se magnetu na nehody a nebezpečí, neměli by být spíše šťastní?

K tomu mě mátlo chování Edwarda, neviděla jsem ho smát se, ve tváři měl jen ten bolestný výraz, nemluvil, jen když se ho někdo na něco přímo zeptal.

Ani jsem se nenadála a někdo mi klepal na dveře. Šla jsem otevřít, cítila jsem, že za dveřmi stojí někdo z Cullenových a dost mě překvapilo, že to byla Rosalie s naštvaným výrazem ve tváři. Věděla jsem, co to znamená a doufala jsem, že si to v jejích myšlenkách nepřečetl i on.

„Ahoj Bello,“ pozdravila mě a skřípala zuby.

„Ahoj Rose, pojď dál,“ pokynula jsem jí, aby vstoupila do mého domu.

„Co si myslíš, že děláš,“ zavrčela na mě tak hrozivě, že to mělo větší efekt než kdyby křičela.

„Posaď se a já ti to vysvětlím,“ ukázala jsem hlavou na pohodlnou pohovku a já vedle ní. Povídala jsem snad hodinu v kuse, kdy se mě sama na některé věci vyptávala.

„Chápu, proč to děláš, ale neschvaluji to,“ uzavřela to nakonec. „Všichni se trápí,“ přiznala.

„Všichni,“ pozvedla jsem své obočí.

„Ano, dokonce i já. Edward je můj bratr a první syn Esme a Carlislea, má u nich výjimečné postavení. Když se trápí on, trápí se taky a pak my všichni ostatní, k tomu nám všem chybíš, bez tebe to není ono.“

„Já mu nemůžu pomoct ani kdybych chtěla sebevíc,“ sklonila jsem své oči.

„Proč?“

„Nemiluje mě.“

„Cože? Co to jsou za nemysli! Edward si vyčítal, že tě opustil, bylo to ale pro tvé dobro, nechtěl ti vzít tvou lidskost. Ach bože, víš jak moc chtěl, abys měla děti a byla šťastná?“ Nevěřícně jsem se na ni dívala a začala chápat.

„On.. on mě opustil jen proto, abych mohla žít lidský život?“

„Ano, když si uvědomil, že je naprostá blbost držet se od tebe dál, tak už bylo pozdě. Ve Forks jsme našli jen tvůj hrob a Charlie se přestěhoval do rezervace k Sue, která mu hodně pomáhala.“

„To jsem nevěděla,“ přiznala jsem. „Nikdy jsem ani nepomyslela, že by se mohl tak trápit kvůli mně.“

„Ale teď to víš a můžeš s tím něco udělat.“

„Ano, máš pravdu. Jak jsi vůbec přišla na to, že jsem to já?“

„Ani nevím, přišla jsi mi nějaká povědomá a pořád jsem nad tím přemýšlela a došlo mi to dneska při lovu.“

„Ví to i Edward?“

„Ne, to by tady už byl a prosil o odpuštění.“

„Neříkej mu to prosím a dej si pozor na myšlenky,“ požádala jsem ji a ona nejistě souhlasila.

„Ale řekneš mu to.“

„Neboj, vše mu povím, možná zítra na narozeninách Esme. I když zase to jsou její narozeniny, neměla bych je jí brát, pak by se vše točilo okolo mě.“

„Naopak, myslím, že by jsi to měla udělat, bude to pro ni ten nejlepší dárek,“ usmála se povzbudivě a já netušila, jak je Rose skvělá. Vždycky jsem ji viděla  v jiném světle, ale byla jsem ráda, že jsem ji poznala i takovouhle.

Rosalie se už nezdržela dlouho, ale byla spokojená a já vlastně taky.