Odi et Amo

Autorka: Giner

Kapitola 5

Dneska jsem nešla do školy, protože v deset si měli přijet konečně pro dokončený obraz. Čekala jsem na ně a u toho dělala návrh zahrady pro Esme a nějak jsem se do toho zabrala, z práce mě vyrušil až zvonek od dveří a já šla trochu naštvaně otevřít, zrovna jsem měla skvělé nápady a teď mě někdo vyrušil.

„Ahoj Izz,“ pozdravil mě můj známý a majitel muzea, kterého jsem docela dlouho neviděla.

„Ahoj Jacku, pojď, už to mám pro tebe připravené. Dáš si něco?“

„Ne, díky, znám tvé kuchařské umění, připálíš i vodu na čaj. Vůbec ses nezměnila, jak ty to děláš,“ smál se vesele a políbil mě na tvář.

„Minimum stresu a práce, která mě baví,“ mrkla jsem na něj.

„Tak fajn, teď jsi mě dostala. Vypadáš opravdu dobře, veseleji než jindy. Že by se vrátila stará láska?“

„To zase ne,“ povzdychla jsem si.

„No, to je jedno, ukážeš mi ten obraz?“ Vedla jsem ho do místnosti, kde jsem pracovala a on ohromeně zíral na to, co jsem dokázala.

„Fantastické,“ obdivoval mé dílo. „Myslím, že za tohle si zasloužíš bonus.“

„Možná,“ zazubila jsem se.

„Kdy se míníš vrátit do Chicaga?“

„Nevím, teď jsem doma tady.“

„Kde pracuješ?“

„V jedné restauraci.“

„V restauraci? S tím, co umíš?“

„Jo, chtělo to nějakou změnu,“ snažila jsem se mu to objasnit.

„Dobře, tohle asi jen tak nepochopím, pomůžeš mi to odnést do auta?“

„Jasně,“ spolu jsme obraz zajistili a zabalili, potom jsme ho opatrně přenášeli do auta, které stálo před domem. Měla jsem štěstí, že nesvítilo slunce, nevím, jak bych to vysvětlovala, že se má kůže třpytí. Ještě jsme si spolu docela dlouho povídali venku, dokonce jsme ho zatáhla i dovnitř, přestože původně spěchal, ale nějak na to zapomněl.

„Někdy se zastav,“ loučil se se mnou a podával mi šek, kde byl větší obnos než jsem čekala.

„Páni, tohle je i s bonusem?“

„Ne, ten pošlu rovnou na účet jako vždy,“ slíbil a poté mě objal okolo ramen.

„Sbohem Isabell, brzy se ozvi. A doufám, že bude naše spolupráce pokračovat, jsi fakt moc dobrá.“ Mávl mi a poté opravdu zmizel – jak z města, tak z mého života. A já si teprve teď všimla, že před mým domem stojí auto, ve kterém sedí Alice s Jasperem. Ztuhla jsem, dnes jsem měla pouze jemné zlaté brýle, nebyla jsem nalíčená a bez parfému, takže mě teoreticky mohli poznat po pachu, ale to nechci, snad mé oblečení je alespoň trochu nasáklé tak odlišnou vůní než byla ta moje. K tomu všemu museli slyšet náš rozhovor, vše, co mi řekl. Zajímalo by mě, co si myslí a jestli mě poznali, a tak jsem trochu nejistě mávla na Alici, která vystoupila z auta.

„Slyšeli jsme, že máš návštěvu,“ pověděla mi.

„Nechtěli jsme rušit, evidentně ses dobře bavila.“

„Starý známý,“ pokrčila jsem rameny neurčitě. „Jdeš dál?“ Měřila si mě pohledem a potom přikývla a naznačila Jasperovi, aby šel za ní.

„Proč ti říkal Isabell.“

„Je to mé druhé jméno, Ines Isabell Carvahall a používala jsem ho jako své umělecké jméno, pod kterým jsem kreslila a restaurovala.“ Usmála se jako že chápe, ale já si nadávala do blbců, že jsem si vymyslela jméno Ines, dvě stejné začáteční písmenka, tak by mohl dítě pojmenovat jen trotl. Trochu se mi ulevilo, nezdálo se mi, že by mě poznala, alespoň to nedávala najevo. Vedla jsem je do obýváku, což byla jediná plně vybavená místnost v domě. Ještě jsem zavřela dveře do vedlejšího pokoje, kde jsem restaurovala a nemohla jsem si nevšimnout zvědavého a trochu znechuceného Jasperova pohledu, což jsem nechápala. Vždyť tam byly jen plachty a staré prostěradla a jinak nic, i když je pravda, že místnost byla zatemněná. Rychle jsem uklidila občerstvení, které jsem Jackovi nabídla a ukázala jim návrhy na zahradu, zatím jsem měla vytvořené tři varianty, které se mi moc líbily.

„Vypadá to dobře,“ pochválil je Jasper.

„Díky, musím na tom ještě zapracovat, ale musíte mi říct, který návrh se vám nejvíce líbí a ten dodělám.“

„Ten druhý,“ řekla Alice a Jasper souhlasil.

„Dobře, zítra to vezmu do školy.“

„Zítra bude svítit slunce a pozítří taky.“

„Aha, tak vám to přivezu, možná ještě dnes, uvidím.“

„Dobře, budeme čekat. A omlouváme se za Emmeta.“

„Proč za něj?“

„Za tu blbou otázku o rodině.“

„To nic, byl jen zvědavý.“

„Dobře,“ usmála jsem se, ale já viděla, že otázka mé rodiny ji velmi zajímá. Pokynula jsem jim, aby se posadili na pohovku a já sama se usadila do křesla.

„Kdysi, už je to hodně dávno, jsem si myslela, že bych mohla mít rodinu,“ přiznala jsem a mírně jsem se usmála při té vzpomínce, jak nám bylo krásně. „Lepší rodina nemohla existovat, milovala jsem je.“

„Kde jsou teď?“

„Pryč a nezajímá mě to,“ řekla jsem prudce.

„Proč?“

„Pro mě zemřeli, moc mi ublížili, když mě opustili, nechali mě samotnou a já se musela naučit starat sama o sebe. Už nikdy jsem o nich neslyšela a nevím, co bych dělala, kdybych je potkala, oni jsou pro mě mrtví a já pro ně taky, i kdybych stála vedle nich, tak by mě nepoznali, už pro ně nic neznamenám.“

„To je mi líto,“ zašeptala Alice.

„Tak, už víte, proč nemám rodinu, ještě nějaké nepříjemné otázky?“

„A co nějaký...přítel?“

„Milovala jsem jednoho upíra, ale on mě přestal, asi jsem pro něj přece jen nebyla dost dobrá. Opustil mě a zlomil mi tím srdce.“

„Neměla jsi snadný život.“

„A kdo ho má,“ pověděla jsem trpce. Nezdrželi se dlouho, chtěla jsem být sama a oni to pravděpodobně pochopili... Ale doufám, že pochopili jen tohle a nic víc, jinak by mi to trošku zkomplikovalo situaci.