Nový život

Autorka: Giner

Zbývalo mi už jen pár metrů do skladiště, musela jsem se tam dostat dříve než vyjdou první sluneční paprsky a začnou vycházet lidé ze svých domovů, pak bych už neodolala a znovu se napila lidské krve. A co víc, byla bych odhalena a tajemství by bylo prozrazeno, čekala by mě jistá smrt. I když někdy jsem po smrti toužila, tak dneska ani ne, pořád doufám, že najdu svou vysněnou rodinu a ta mě přijme.

Při té představě lidské krve jsem se otřásla, přísahala jsem, že už se nikdy této krve nenapiji a zatím se mi to dařilo, je to už přes pět let. Jsem tak slabá, to skladiště je na dosah, musím se tam přece dostat! Nemůžu být přece tak slabá nebo ano? Už je to pár týdnů, co jsem byla naposledy na lovu a jasně jsem to pociťovala, měla jsem nehoráznou žízeň a ta slabost... I když slabost byla spíše díky něčemu jinému, moc jsem si neodpočinula, výčitky svědomí jsou hrozná věc.

Neuvěřitelné, sama jsem se divila, že jsem se ještě ovládala a nikoho nevysála. Dnes v noci jsem vyšla po dlouhé době ven z mého úkrytu a chtěla ulovit nějaké zvíře, ale nic jsem nakonec nenašla, nechtěla jsem jít příliš daleko do lesů, abych se stihla včas vrátit.

Konečně jsem se dostala rozbitým oknem do budovy staré továrny, kam nikdo nikdy nechodil. Jen co jsem vstoupila, cítila jsem, že je něco špatně.

Ve vzduchu jsem cítila jiné upíry a netušila jsem, jestli mají dobré či špatné úmysly, byli pro mě hrozbou. Ale co, alespoň třeba konečně zemřu, bez něj můj život stejně nemá cenu. Vysílením jsem se sesunula na zem a matně jsem vnímala, jak ke mně přicházely tři vysoké postavy.

„Pij,“ podstrčil mi někdo sklenici s červenou tekutinou.

„Nepiji lidskou krev,“ zašeptala jsem namáhavě a znovu zavřela oči.

„Je srnčí,“ řekla nějaká žena milým hlasem. Napila jsem se, přímo jsem hltala tu životodárnou tekutinu až byla sklenice prázdná. Za chvíli jsem cítila, jak se m vrátilo trochu síly.

Konečně jsem otevřela oči, které jsem měla dosud zavřené a prohlédla si dvě osoby, které se nade mnou skláněly.

Byl to krásný černovlasý upír a vedle něj hnědovlasá upírka s něžným úsměvem na rtech. Kousek dále stála mladá dívka, pravděpodobně jejich dcera, mohla být stejně stará jako já. Něčím mi připomínala Rosarii, možná tím chladným výrazem ve tváři a blonďatými vlasy.

„Jmenuji se Lestat a toto je moje žena Elis a Michel,“ představil svou rodinu upír.

„Isabella,“ řekla jsem tiše.

„Proč sis něco neulovila,“ zeptala se jemně Elis.

„Byla jsem už příliš slabá a nechtěla jsem jít daleko od téhle budovy,“ přiznala jsem.

„Jak dlouho jsi tady,“ teď se zajímala Michel.

„Asi půl roku,možná víc.“

„Nemáš rodinu?“ Vzpomněla jsem si na Cullenovi, je jsem považovala za svou opravdovou rodinu, ale oni ani neví, že jsme upírka, natož že je potřebuji více než kdy jindy. Mlčky jsem zavrtěla hlavou a sklonila tvář k zemi, bylo bolestivé vzpomínat.

„Nechceš se přidat k nám,“ navrhla mi Elis, jen co se očima domluvila s Lestatem, oběma jim mě bylo líto a nový člen nikdy neuškodí.

V místnosti bylo náhle ticho a já se na ni ohromeně dívala, ani v tom nejdivočejším snu(V tom nejdivočejším možná jo) jsem si nepředstavovala, že bych ještě někdy měla milující rodinu.

„Ano,“ zašeptala jsem dojatě a Elis to poznala, objala mě okolo ramen a já vzlykala bez slz, které jsem již dávno neměla.

„Tak pojďte,“ usmál se Lestat a pomohl mi vstát.

„Máme venku auto, nejprve zajdeme něco ulovit a pak nakupovat, máme to ještě domů daleko.“ Kývla jsem a byla mu vděčná, že mě podpíral, ještě jsem se necítila moc jistě.

„Kde bydlíte?“ Tahle otázka mě hrozně zajímala, třeba to bude nějaké místo, které znám.

„Ve Valdez, často tam prší a moc tam nesvítí Slunce,“ pověděla Michel a poprvé se na mě usmála.

Přikývla jsem a jemně chtěla oplatit úsměv, ale vyšel z toho spíše škleb.

Autem jsme zajeli do nejbližšího lesa a já se dala do lovu, když bylo po všem, zase jsem přišla k auta, už napitá jsem se posadila na zadní sedadlo černého Mitsubishi Lancer EVO X. Všichni upíři mají asi slabost pro rychlé auta, ale teď jsme to už chápala, rychlost byla pro nás přirozená.

Když jsme již byli všichni v autě, Lestat nastartoval a jel znovu do města, Slunce dnes bylo schované za mraky, takže jsme se nemuseli skrývat, ale mohli jsme v klidu nakoupit. Bylo mi blbé, že za mě vše platili, ale oni nad tím jen mávli rukou. S výběrem oblečení mi pomáhali všichni a já neprotestovala, dala jsme na jejich radu a určitě jsem udělala dobře, měli dobrý vkus. Trochu mi to připomínalo nákupy s Alice, oni mi nosili nové a nové věci,  které jsem jen zkoušela a popřípadě něco odmítla.

Domů, jak divně to znělo, jsme jeli docela dlouho. Nový dům jsem viděla pozdě odpoledne, byl schovaný v lese, trochu dále od města. Zvenku vypadal dost prostorně a světle, bylo tam hodně oken, kterými mohlo svítit slunce.

Ihned mi tento dům připomněl mou vysněnou rodinu a jejich domeček ve Forks a cítila jsem tíživý pocit u srdce. Hned jsem se ale začala usmívat, když jsem na sobě cítila pohledy ostatních, byli zvědaví, co na to řeknu.

„Je krásný,“ pověděla jsem jim, rozhodně jsem je nemínila zklamat.

„Ukážu ti tvůj pokoj,“ hned mě táhla Michel dovnitř.

„Vy jste věděli, že přijedu?“

„Jeli jsme pro tebe, měla jsem vizi, že budeš potřebovat naši pomoc,“ vysvětlovala a divoce u toho šermovala rukama.

„Vizi? Dokážeš vidět budoucnost?“ Ihned jsem si vzpomněla na Alice.

„Ne, jen dokážu vidět upíry, kteří by potřebovali pomoct,“ vysvětlovala.

„Takže tak jsme mě našli. Pomáháte takhle upírům často?“

„Ne, bylo jich jen pár a většinou se nesmířili s tím,že pijí lidskou krev, takže přešli na zvířecí a nějakou dobu zůstali tady u nás, aby se naučili ovládat.“

„Aha,“ pověděla jsem jen. Nejprve jsme vešli do prostorné haly, byl to ohromný prostor vhodný pro konání večírků, vprostřed bylo schodiště, po kterém jsme vyšly do patra, kde bylo několik pokojů a také jídelna s kuchyní, kterou tady stejně nevyužili.

Můj pokoj byl vedle Michelina. Hned co jsem vešla dovnitř, zůstala jsem překvapeně stát. Dům vypadal zvenku docela male, ale tady vevnitř bylo hodně prostoru. Pokoj byl v bílo-žluté kombinaci a větší než ten můj ve Forks.

Pokoji dominovala stěna, kde byl psací stůl s notebookem, hifi s cd, skříň na oblečení a menší knihovna. V prostoru pak byla velká bílá pohovka s několika velkými polštáři, které vypadali dost pohodlně.

„Líbí,“ čekala nadšeně Michel na můj názor.

„Je to nádherné,“ přisvědčila jsem a nejistě vstoupila dovnitř a dívala se všude okolo, viděla každý detail pokoje a po dlouhé době jsem na chvíli zapomněla na své vlastní problémy.

„Super,“ zajásala Michel. „Tohle jsme zařizovala sama, bála jsem se, že se ti nebude líbit.“

„Ahoj,“ ozval se od dveří mužský hlas. Rychle jsem se otočila a dívala na kluka s dost velkými svaly a širokým úsměvem na rtech. Tolik mi připomínal Emmeta.

„Tohle je Alex,“ představila mi ho Michel a majetnicky ho objala okolo pasu, aby dala jasně najevo, jaký je mezi nimi vztah.

„Isabella,“ podala jsem mu ruka a přidala malý úsměv.

„Isabella, takže Bella...“ Při tom, jak to vyslovil, jsem sebou trhla, takhle mi dlouho nikdo neřekl.

„Jen Isabella, neříkejte mi prosím Bella,“ požádala jsem je a oni jen kývli, nepátrali po důvodu a vůbec se vlastně nepátrali po mé minulosti.

Je to už skoro dva roky, co jsem žila s Lestatovou rodinou a zatím to klapalo. Život s nimi byl zvláštní, nikdy se neptali na nic z mé minulosti a nechtěli vědět, jak jsem se stala upírem. Zajímala je jen současnost, jak se mi daří ve škole, co chci dělat.

Nejčastěji jsem byla ve svém pokoji, i přes snahu ostatních vytáhnout mě mezi ně. Musela jsem si vše urovnat v hlavě, ale čím déle jsem v pokoji zůstávala, tím těžší bylo se vrátit. Ale když jsem se překonala, tak pak jsem s nimi trávila čas ráda a sama je vyhledávala.

Často jsme s Lestatem diskutovali o hudbě a začal mě učit hrát na klavír. Elis mě zase začala učit cizím jazykům, měla jsem totiž spoustu času a ukázalo se, že mi jdou jazyky celkem dobře. Zatím jsem se celkem obstojně domluvila německy a francouzsky, začala jsem i se španělštinou, ale tam mé výsledky zatím nejsou příliš valné. Už jsem chápala, proč byl Edward ve všem tak dobrý, měl prostě jen spoustu času a tak jej využíval učením.

„Isabello,“ oslovila mě trochu nejistě Elis, když jsme se spolu dívaly na televizi, právě tam běžel nějaký romanťák.

„Ano?“

„Dnes k nám přijde návštěva a byli bychom rádi, kdybys tady byla taky,“ vysvětlila a napjatě se na mě dívala. „Jsou to naši staří známí a určitě by tě rádi poznali.“

Nesnáším návštěvy, zvláště když nikoho neznám, ale budu to muset snést, jednou to snad přežiji.

„Tak jo, v kolik?“ Mrkla na hodiny, které visely u dveří na stěně.

„Asi za půl hodiny,“ usmála se pobaveně a v očích jí zajiskřilo.

„Půjdu se převléct,“ prohodila jsem jen a chtěla jsem si převléct ošoupané domácí tričko za něco slušnějšího. Usmála se a přikývla. Podezřívala jsem ji, že mi o návštěvě svých známých pověděla schválně až teď, abych už nemohla nikam odejít s nějakou věrohodnou výmluvou jako vždycky. Už mě za tu dobu, co s nimi žiji, stihla trošku poznat.

Nechala jsem si rifle, ale místo vytahaného červeného trička jsem si vzala černé, které vypadalo slušněji.

Lehla jsem si na pohovku a pustila si Debussyho. Přesto, že mě ještě bolely vzpomínky, nemohla jsem to vypnout a začít poslouchat něco jiného. Alespoň vzpomínky mi po Edwardovi zbyly...

Slyšela jsem, jak zazvonil zvonek, ale ponořila jsem se do hudby a nevnímala hlasy v hale, počkám, až mě sami zavolají.

„Carlisle,“ objal Lestat svého dávného přítele jen co otevřel dveře. „Rád tě po dlouhé době vidím,“ pověděl srdečně. „Pojďte dále,“ vyzval je a vítal všechny ostatní.

„Nebylo vás minule více?“

„Ano, ale Rosalie a Emmett teď chvíli zase žijí jako manželé,“ vysvětlila Esme.

„Nás místo toho přibylo,“ pověděla Elis a šťastně se na všechny usmívala. Nemohla si ale nevšimnout, že rodina Cullenových byla smutnější než dříve, zvláště Edward a Alice

„Stalo se něco? Vypadáte nějak přešle,“ zeptala se jich přímo.

„Nech to být, zase budeme jako dříve, jen nám dej ještě trochu času,“ pověděla Esme, když se nikdo neměl k odpovědi.

„Času máme dost,“ zasmála se.

„Takže? Kde máte ten nový přírůstek do rodiny,“ zajímalo Jaspera, který byl nyní docela uvolněný, když neměl v přítomnosti člověka. Jemně objímal svou dívku, která si prohlížela vše okolo sebe. Edward byl neklidný, připadalo mu, jako by tady všude cítil trochu Belly. Alice se na něj podívala a žádala vysvětlení. Jen zavrtěl hlavou, asi se mu něco zdálo, Bella je přece ve Forks a určitě žije šťastný život, možná už má manžela a děti.

„Michel, Alexi, Isabello,“ zavolal do patra Lestat a odváděl hosty do obývacího pokoje, kde se pohodlně usadili. Majitel domu si nevšiml bolestivého výrazu ve tvářích hostů, když zavolal na nový přírůstek v rodině. V pokoji hrála televize a také tichá hudba, které se tam skvěle hodila.

Poslouchala jsem svou nejoblíbenější skladbu, ukolébavku, kterou pro mě složil Edward, když jsem slyšela Lestatovo zavolání. I přesto jsem nechala skladbu dohrát a teprve poté jsem se zvedla a vypnula hifi věž. Ještě jsem se koukla pro jistotu do zrcadla a zastrčila si jeden zbloudilý pramen za ucho.

Od té doby, co jsme upírem, tak jsme se změnila, byla jsem nyní krásnější než předtím, ale stále mi připadalo, že nejsem tak okouzlující jako Rosalie, Alice či Esme.

Sestoupila jsem po schodech dolů normálním lidským krokem, nebylo přeci kam spěchat... Michel a Alex byli už dávno dole a nyní si povídali s hosty, já na ně nebyla právě zvědavá, chtěla jsem být teď sama a vzpomínat, někdo by řekl utápět se v žalu.

Když jsem vstoupila do obývacího pokoje, zůstala jsem v šoku stát. V křesle seděli jako andělé Cullenovi, nyní jsem viděla jejich rysy zřetelněji a byli nádhernější než jsem viděla předtím. Tak dokonalí, krásní, překvapení a ...smutní? Opravdu, vypadali smutněji než kdy jindy.

„Tohle je náš nový člen rodiny, Isabella,“ představil mě Lestat a usmíval se na všechny kolem.

„Bello,“ zašeptala Alice a vyskočila z Jasperova klína a hrnula se ke mně, aby mě mohla obejmout.

„Alice,“ vzlykla jsem a kdyby mi mohly téct slzy, již bych měla smáčený celý obličej. Drtila jsem svou nejlepší přítelkyni a skoro sestru ve svém objetí a nechtěla ji pustit, byla jsem tak ráda, že ji mám zase u sebe. Objímaly jsme se dlouho, teprve po odkašlání ze strany Lestata jsme se od Alice odtrhla.

„Bell,“ objala mě nyní i Esme, která vypadala, že právě našla ztracenou dceru.

„Vy se znáte,“ ptala se zmateně Elis a pozorovala, jak mě všichni radostně objímali.

„Ano,“ pověděl Carlisle a šťastně se usmál.

„Bells,“ zašeptal Edward a trochu nejistě mě pohladil po tváři. Zachvěla jsem se a znovu ucítila jeho sladkou vůni. Byl dokonalý, můj anděl.

„Edwarde,“ objala jsem ho jemně a cítila jsem jako by se vrátila část srdce, která mi dosud chyběla.

„Jak,“ řekla jen Michel.

„Ještě z mého lidského života, když jsem chodila s Edwardem,“ pověděla jsem tiše a v očích se mi možná na chvíli mihla bolest. Prvně, když jsme ho viděla, tak jsem po něm chtěla začít křičet, ale teď jsme nemohla. ¨

Viděla jsem jeho smutné oči, které křičely do světa, jak moc se trápí.

Všichni se opět posadili a já si sedla vedle Edwarda.

„Jak dlouho jsi upír,“ zajímalo Jaspera, který se tvářil velmi vážně. Ostatní napjatě poslouchali, nejraději by o mně věděli vše.

„Stalo se to chvíli po tom, co jste odešli z Forks,“ přiznala jsem pravdu. Na Jasperově tváři a hrdle jsem nyní zřetelně viděla kousance od jiných upírů, bylo jich opravdu mnoho. Nikdy bych nevěřila, že tolik upířích kousnutí lze přežít, kolik upírů jej asi chtělo zabít? Pár to asi nebylo.

„Kdo,“ zajímalo Edwarda a já mu stiskla ruku.

„Victorie,“ přiznala jsem. „Čekala na mě v mém pokoji, moc si z toho nepamatuji. Jen její poslední větu: druh za druha,“ povzdechla jsem si. „Dva dny trvala přeměna a to mě nechával Charlie doma, myslel si, že jsme jen nemocná,“ v očích jsem měla bolest. „Po dvou dnech jsem se přeměnila, ale byla jsme tak žíznivá  a nemohla jsem se ovládat, prostě jsem ho kousla. Jsem zrůda, co zabila vlastního otce,“ sklonila jsem hlavu, nerada jsme na tohle vzpomínala, ale oni si zasloužili pravdu, dlužila jsem jim to.

„Ne, rozhodně nejsi zrůda,“ ujistil mě Carlisle a stiskl mou ruku. Za jeho podporu jsem byla vděčná, cítila jsem se hned lépe, asi i díky Jasperovi. Ostatní dávali taky jasně najevo, že se to mohlo stát každému. Vždyť skoro všichni z nich někdy zabili člověka, jen ne otce.

„To je mi líto,“ řekla tiše Esme.

„Kdybychom neodjeli,nikdy by se to nestalo,“ povzdechl si Edward. „Zbytečně jsem nám oběma ublížil,“ pokračoval.

„Třeba by se to stalo i tak, nemohli jste mě chránit pořád.“

„Kde jsi byla potom?“

„Tak různě, ale už nikdy jsem se nenapila lidské krve,“ řekla jsem rychle, chtěla jsem, aby to věděli.

„A málem jsi zemřela,“ podotkl Lestat.

„Ano,“ přiznala jsem.

„Zemřít?“ Teď byli už vyděšeni všichni, dokonce i Jasper. Jak může upír zemřít?

„Trochu jsem to neodhadla a neměla jsme už sílu jít na další lov, ale našel mě Lestat s Elis a Michel,“ snažila jsme je uklidnit.

Edward mě objal a já viděla,jak si to všechno vyčítá.

„Jak dlouho jsi tady?“

„Skoro dva roky.“

„Jsi tady šťastná,“ zajímalo Alice a napjatě čekala na mou odpověď, stejně tak i Lestat. To byla otázka do pranice, byla jsem tady šťastná? Byl to můj domov, ujali se mě, když jsem neměla kam jít.

Mlčela jsem, nevěděla jsem, co říct. Až po chvíli trapného ticha, kdy si mě všichni prohlíželi, jsem promluvila:

„Celých šest let, co jsem neměla domov, jsem doufala, že na vás někde natrefím a budu s vámi,“ otočila jsem se na Carlisle. „A pak mě našla Lestatova rodina, dali mi domov.“ Tohle byla ryze diplomatická odpověď.

„Isabello, nedržíme tě tady, pokud chceš, kdykoliv můžeš odejít,“ řekla mi Elis, která viděla , jak se trápím. Vděčně jsem se na ni podívala, byla jsem ráda, že mi nic nevyčítá.

„Odpustíš nám a půjdeš k nám?“ Chytl se toho ihned Carlisle a celá jeho rodina měla ve tvářích naději, že zase budou kompletní.

„Ráda,“ pověděla jsem dojatě a Edward mě šťastně objal, konečně jsem cítila, že je vše tak, jak má být. Být upírem není zas tak strašné, zvláště když vedle sebe budu mít svého anděla... Ale prvně si s ním budu muset pár věcí vyříkat, ale na to bude času dost.