Nezaslouží si tě!

Autorka: Casidy

4.

Z pohledu Rosalie

,,Miláčku!“ Upozornil mě Emmet:,,Zvoní ti telefón!“ Letmo se podíval na displej. Volala Alice.

,,Volali všichni, až na Edwarda samozřejmě!“ ušklíbla jsem se:,,Nechci s nima mluvit“ dodala jsem na vysvětlenou. Seděla jsem Emmeta a se zájmem si prohlížela interiér bytu upírské rodiny, o které jsem až do téhle doby neměla ani tušení. Co jsem zatím stihla pochytit bylo, že jsou čtyři, tedy dva páry. A neušel mi fakt, že obě upírky byly biologické sestry a to, že jsou obě krásné se taky nedalo přehlídnout. Ještě nedávno by to ve mně vyvolalo přirozeně pocit žárlivosti, ale dnes jsem nic takového nepociťovala. Změna prostředí nám oběma prospěla, po třech měsících co jsme odešli z Forks, jsem viděla Emmeta upřímně se smát. Pochopila jsem, že naše dosavadní rodinné vztahy nebyly až zase tak silné, jak jsem se domnívala. Nepostřehla jsem, kdy přesně si ode mě Emmet odsedl. Byla jsem příliš zaneprázdněná vlastníma myšlenkama, než abych si všímala vlastního okolí. Zadívala jsem se na partičku smějích se upírů. Taylor, upír kterého jsem potkala spolu s jeho družkou Miley už před pár hodinami, měl uhlově černé vlasy, pod pravým okem měl dvě vybledlé jizvy, nebylo pochyb, že mu je způsobil jiný upír. Vycítil můj pohled a přátelsky se usmál.  Druhý neznámý se jmenoval Chad. Měl bronzové vlasy, když se usmál, připomněl mi Edwarda. Jenže jeho rysy nebyly tak ostré, byl mnohem hezčí než Edward. Z přemýšlení mě vytrhly dvě dunivé rány, celý strop nademnou se chvěl. Emmet se tvářil stejně nechápavě jako já. Zato Chad s Taylorem dělali, že chvění, které by člověku připadalo jako lehké zemětřesení slyšíme jenom mi.

V pokoji nad námi byly dvě upírky. Podle zvuků bych soudila, že se perou. Situace v místnosti se vrátila do do doby před ,,zemětřesením“ , Taylor s Emmetem se bavili o zemětřesení, Chad nehybně seděl v křesle, pohled upřený na schodiště a na obličeji přiblblý úsměv. Zdá se mi to, nebo si opravdu píská? Usmála jsem se a zavřela oči. Zhluboka jsem se nadechla a nasála do plic čerstvý vzduch. Žádný dráždivý člověčí pach, pouze nasládlá vůně. Žádná Bella před, kterou bych si musela dávat pozor na to, co řeknu, žádnej Edward domáhající se odpovědi, když jsem pomyslela na něco nepřijatelného. Většinou týkající se právě Belly. Prostě tenhle dům, tahle místnost se pro mě staly středem vesmíru a vůbec mě nazajímalo, že někde v širým světě je obyčejná lidská holka, která neví, pro koho se rozhodnout, žádný věčně zamlklej Edward, žádná hrozba v podobě vlkodlaků, žádná........v tu chvíli do mě vší silou něco narazilo. Přimáčklo mě to do opěradla gauče, náraz byl příliš prudký, takže se spolu se mnou převrátil dozadu. Hlavou jsem silně praštila do podlahy, být člověk, mám silný otřes mozku. Pokusila jsem se zvednout, bezúzpěšně, opět mě něco tvrdého přirazilo k zemi. Štěňata? A v domě upírů? Asi uznali, že se zvedat jen tak nehodlám, protože se začali zaobírat mýma vlasama. Jejich oči, pohyby, pach nebylo pochyb, že jim v těle koluje stejnej jed jako mně. Někdo tiše zapískal, tuším, že Chad, štěňata mne přestali cupovat vlasy a odvrátili ode mě svou pozornost. Nad hlavou se mi zjevili tři andělé. Emmet ztěží zadržoval smích a Taylor ve snaze pomoct mi s trhnutím zvedl gauč. Jenže se trošičku přepočítal. Tentokrát jsem letěla dopředu. Naštěstí nebo naneštěstí mně zachytil Chad dřív než jsem stihla narazit do skleněné vitríny. Držel mě pevně, hypnotizoval mě svýma očima, nesnažila jsem se mu vytrhnout, jeho upřený pohled pohled ve mně vyvolal bolestivé vzpomínky. Všiml si mého smutného pohledu a opatrně mě položil na zem. Schoulila jsem se Emmetovi v náruči. Šeptal mi uklidňující slova typu :,,Všecko bude dobrý, uvidíš“ Neposlouchala jsem ho. Naše rodina dala přednost Belle před námi. I přesto, že jsem na sobě cítila pohledy všech, jsem se hlasitě rozvzlykala. Bolest ze zrady byla příliš veliká. Nejsem připravená jim odpustit. Zatím.