Nashle v příštím životě

Autorka: Anika

4. Sen

Ell:

                Dojela jsem domů a pustila se do domácích prací – uklidila jsem si celý pokoj, vytřela v kuchyni… Nevím, asi jsem se potřebovala nějak zaměstnat, tak jsem se pustila do eseje na angličtinu. A najednou byl čas vařit večeři. „Ahoj zlatíčko!“ pozdravila mě máma, jakmile otevřela dveře od domu. „Ahojda mami!“ oplatila jsem jí pozdrav. „Jak bylo v práci?“ zeptala jsem se, když se objevila v kuchyni. „Jako vždycky, nuda, nuda, nuda. Co ve škole?“ „Taky tak.“, odpověděla jsem jí. Ale když jsem servírovala jídlo, uvědomila jsem si, že to není pravda. „Máme nové spolužáky.“ „Vážně? Teď? Není to zvláštní, přestěhovat se uprostřed školního roku?“, otázala se udiveně. Pokrčila jsem rameny. „Asi jo.“ „Hm… to je jedno, jací jsou?“ „Většina je jich taková zamlklá. Ale jedna holka, Alice, je hrozně milá a …….ukecaná. Nevím, jak jinak bych to řekla. Sedím s ní na matiku.“ Maminku to zjevně překvapilo. „Nová kamarádka?“ „Možná“ připustila jsem a musela se usmát při vzpomínce na Alicino vyptávání – už se těším na zítřek. Dojedla jsem. „Omyju nádobí a půjdu si lehnout…“ „Já to udělám, dneska jsi toho udělala víc než dost.“ Hodila jsem na ní nechápavý pohled. „Podlaha, záclony…“ začala vyjmenovávat všechno, co jsem dneska zvládla – musím uznat, že toho vážně bylo celkem dost. „Tak jo, nádobí ti přenechávám“ slevila jsem po chvíli a odloudala jsem se do pokoje. Maminka si pořád myslí, že mě nechává moc samotnou doma a že všechna práce zůstává na mně. Vždycky se neubráním protočení očí. Osprchovala jsem se a zalezla do postele. Uvědomila jsem si, že jsem dost unavená. Usnula jsem v minutě.

                Vkročila jsem na nádhernou louku, plnou květů. Slyšela jsem, jak nedaleko bublá potůček. Bylo tu nádherně. Chtěla jsem se posadit do trávy, ale zjistila jsem, že nejsem sama. Uslyšela jsem za sebou sotva slyšitelné kroky. Než jsem se stihla otočit, vzal mě neznámý kolem ramen. Šeptal mi do ucha. Ten nádherně sametový hlas bych poznala na míle daleko. „Miluju tě, Bells.“ „Já tebe.“, řekla jsem a usmála jsem se. Otočila jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli je vůbec skutečný. Takové božské stvoření, navíc zamilované do mě – to prostě nebylo možné. Zlehka přitiskl svoje rty na moje – dobře, asi to je skutečné. Trochu se odtáhl a vzájemně jsme se dívali do očí. Měla jsem pocit, že se rozplynu štěstím.

                Otevřela jsem oči do tmy. Co to mělo být? Panebože Ell, ty už vážně blázníš. Zvláštní sen. Už jen proto, že v něm byl Edward, ten kluk co přijel dneska – nebo včera? To je jedno. Choval se jako by mě znal roky. A tady je další zádrhel. Nebyla jsem to já. Oslovil mě Bells. Mám v hlavě totální zmatek. Co měl ten sen znamenat? Výplod mojí fantazie? To těžko, tak kreativní nejsem. Takže jsem blázen? Jo, asi jo. Zase jsem usnula.

                „Sakra Ell, vzbuď se!“, zaslechla jsem něčí hlas. Neochotně jsem otevřela oči, chtělo se mi spát. „Kdopak se to konečně rozhodl vzbudit?“ Máma na mě mluvila. „Ehm...“ zněla má inteligentní odpověď. „...asi jsem si zapomněla nařídit budík...“ vysvětlovala jsem a podívala se na něj při těch slovech. Vyjekla jsem. „Běž do práce mami!“ Bylo půl osmé. Ani  kdybych měla superrychlost nebo tak něco, nemohla bych to stihnout do školy včas. Stejně tak to maminka nemohla stihnout do práce. Nesouhlasně se na mě zamračila a vyletěla ze dveří. „Ahoj...“ zamumlala jsem a uslyšela bouchnutí vchodových dveří. Hodila jsem na sebe první oblečení, co jsem uviděla a rychle si pročísla vlasy. Brala jsem schody po dvou. Na předposledním jsem zakopla a sletěla dolů. „Au, sakra!“ zaklela jsem, protože jsem bolestivě dopadla na levou ruku. Tak, tak jsem se vyškrábala na nohy, popadla v kuchyni čokoládovou tyčinku, hodila ji do tašky a pelášila si to k autu. Nebylo to nic příjemného, když jsem řídila jen jednou rukou a druhou jsem volant jen přidržovala. Ta ruka vážně začínala bolet. Byl nadlidský úkol najít na parkovišti volné místo – nikdy jsem sice nejezdila jako jedna z prvních, ale vždycky se pár volných míst našlo. Nakonec jsem ho našla i dneska, bylo nejblíž škole. Vysoukala jsem se z kabinky a upalovala na první hodinu. Jako zázrakem jsem ani jednou nezakopla – možná, že svoji denní dávku neštěstí jsem už vybrala. „Ach, slečna Jenincsová. Čemu vděčím za tuto vzácnou návštěvu?“ zeptal se učitel sarkasticky. Zrudla jsem a nebyla schopná se hnout z místa. „Tak, když už jste přišla, mohla byste se prosím zapojit do výuky?“ pokračoval učitel a začínal vypadat naštvaně. „Jistě“ špitla jsem a zamířila jsem k lavici, ze které se na mě pobaveně dívala Lucy. „Kde jsi byla?“ zeptala se okamžitě. „To je na dlouhé vyprávění...“ řekla jsem a naznačila jí, že teď bych měla dávat pozor. Vzpomněla jsem si, že s tím dlouhým vyprávěním to byla pravda – myslí mi prolétla vzpomínka na můj sen. Instinktivně jsem se otočila za sebe, kde o dvě lavice vzadu za mnou seděla Alice a propalovala mě pohledem. Vážně pochybuju, že to je kvůli mému pozdnímu příchodu...

                Překvapila mě. Nevrhla se na mě, když jsem si o další hodině sedla vedle ní. „Nevypadáš, že bys toho moc naspala…“ zamumlala jenom. Ale já toho hodně naspala! Jen se mi zdál sen o tvém úchvatném bratrovi, jak mě-někoho jiného líbá! Prostě normálka. Měla jsem sto chutí jí tohle říct, ale nepotřebuju, aby se na mě dívala jako na blázna. Místo toho jsem ze sebe vydala jen neurčité „Hmm“ a pak jsem radši mlčela. Příšerné bylo, jak na mě na obědě všichni Cullenovic zírali – až na jednoho, Edwarda pochopitelně. Ten zíral na své netknuté jídlo. Jedli vůbec někdy? „Hm, Cullenovi mají nový objekt zájmu…“ zachichotala se vedle mě Lucy. Vždycky ví, jak potěšit. „Třeba přes víkend zapomenou…“ pokračovala. Tentokrát mě skutečně potěšila. Přestala jsem myslet na zkoumavé pohledy a radši se nechala unášet myšlenkou na dlouhé dva dny bez školy. Nádhera.