Nashle v příštím životě
Autorka: Anika
22. „Ano“ a asi si máme problém
Bella:
Spokojeně jsem si hověla na jeho hrudi, hladil mě po
vlasech. „Ani nevíš, jak moc bych tohle chtěla zažít znovu“ šeptala
jsem. Cítila jsem, že ztuhnul. Zvedla jsem se, abych na něj pořádně
viděla. „Co je?“ zeptala jsem se. „Opovaž se!“ zabrblal. Nechápavě jsem
se na něj podíval, zvedl oči v sloup. „Tvoje schopnost…“ vysvětloval.
Cože? Jak o tom sakra ví? „Nevím, o čem to mluvíš“ odporovala jsem mu.
Nenechal se rozházet. „Teda pokud nevidíš do budoucnosti…“ Vyvalila jsem
na něj oči. „Jak jinak bys asi věděla, že po tobě jdou Volturiovi?“
zeptal se se zdviženým obočím. Tak teď mě dostal. Zírala jsem na něj
s pusou dokořán. Uchopil mě za ruku a lehce mě stáhl zpátky k sobě.
„Takže, můžu vědět, co přesně má Bella umí?“ zajímal se, oči mu hořely
zvědavostí. Poraženě jsem zasténala. „Tak fajn! Umím vracet čas“ mluvila
jsem nejtišeji, jak jsem dokázala. Mlčel. Začala jsem si nervózně kousat
spodní ret. „Páni Bell! TO-JE-ÚŽASNÉ!“ vypadlo z něj nakonec a z hlasu
mu vyzařoval neskutečný obdiv. Proč obdiv proboha? Vždyť já za to
nemůžu! Rozpačitě jsem sklopila zrak, Edward mi zvedl bradu a donutil mě
podívat se na něj. Na tváři měl roztažený široký úsměv. „Nejen, že jsi
krásná, chytrá…a prostě dokonalá, ale ještě navíc máš ten nejúžasnější
talent, jaký jsem kdy viděl“ konstatoval a já zase musela uhnout
pohledem – zahrnoval mě komplimenty pořád, ale tohle bylo i na něj
trochu moc. Pevně mě objal. „A navíc jsi moje“ zašeptal spokojeně. Tomu
jsem se musela zasmát. „Nejsi trochu majetnický?“ dobírala jsem si ho.
„Myslím, že ani ne“ vrátil mi to. Tentokrát jsme se zasmáli oba. „Bell?“
promluvil Edward s obavami. Celkem mě vyděsil. „Co se děje?!“ vyhrkla
jsem okamžitě. Ozvalo se zaklepání na dveře. Něco zabručel. Dovnitř
vtrhla Alice. „Kdy? Kde? Jak?“ valila ze sebe otázky, vypadala hrozně
nadšeně. „Co?“ zeptala jsem se nechápavě. Edward na ní vrhl vražedný
pohled. Alice zase zmizela. „Co to mělo být?“ zeptala jsem se vyjeveně.
„Trošku předhání…“ řekl mi jenom. Zamračila jsem se. „Chtěl jsem se tě
na něco zeptat…“ začal. „O co jde?“ „No…ehm…vzpomínáš na dobu, kdy jsi
byla ještě člověk?“ otázal se, ačkoliv znal odpověď. „Ano“ odpověděla
jsem obezřetně. „A pamatuješ na podmínku? Co jsem po tobě chtěl za to,
že tě přeměním?“ pokračoval nervózně. Nějak jsem to nepobírala. Zmizel a
vzápětí se zase objevil s něčím malým v ruce. Překvapeně jsem zamrkala.
Poklekl na jedno koleno. Nechce udělat, co si myslím, že chce udělat, že
ne? „Isabello Marie Swanová. Uděláš mě nejšťastnějším mužem pod sluncem
a staneš se mou ženou?“ Och, pane bože! Už zase. Nemusela jsem dlouho
přemýšlet nad odpovědí. „Ano“ zašeptala jsem tichounce. Navlékl mi
prstýnek, který už jsem viděla dřív – byl to ten po jeho matce. Než
stihl udělat cokoliv dalšího, skočila jsem mu kolem krku. „Edwarde!“
vypískla jsem. „Děkuju“ dodala jsem ještě. „Ty děkuješ mně?“ zeptal se
pobaveně. Přikývla jsem. „V tom případě ode mě prosté díky nestačí…“
prohlásil a vášnivě mě políbil. Zatočila se mi z toho hlava. Znovu jsem
uslyšela zaklepání na dveře. Ta Alice si nedá pokoj. „Prosím tě Alice!
Právě jsme se… hele nech nám chvíli oddech jo? Nevíme ani kdy, ani kde,
ani jak! Zatím!“ houkla jsem za ní. Zaslechla jsem, jak nespokojeně něco
zavrčela. Ale bylo mi to jedno. Byla jsem tu jen já a můj anděl.
„To je úžasné“ švitořila Esme a na chvíli mi tím
připomněla Alici. Ta nám pořád pokládala stejné otázky: Kdy? Kde? Jak?
Měla jsem chuť šlápnout jí toho drobného obličeje, na kterém byl
širokánský úsměv. Udělala jsem chybu, když jsem jí jednou odpověděla.
„To mi řekni ty“ prskla jsem po ní nevrle. Úsměv se jí ještě více
roztáhl, a to jsem si myslela, že to už ani nejde. „Děkuju Bell!“
vypískla radostně. Za co? „Ujišťuju tě, že všechno bude naprosto
dokonalé“ hlaholila. Zavrčela jsem. „Špatně jsi to pochopila! Myslela
jsem, že to víš z budoucnosti!“ „Ale no tak, přece bys mi neodepřela tu
radost!“ dělala na mě psí oči. Zaúpěla jsem. „Dobře, dobře, FAJN!“
souhlasila jsem velmi, opravdu velmi neochotně. „Díky Bello! Já tě
miluju!“ prohlásila a skočila mi kolem krku, čímž si vysloužila zlobný
pohled od Edwarda. „Na to jsem tady já“ zabrblal a my jsme propukli
v obrovský smích.
***
Další ráno. Sluneční paprsky si prorazili cestu skrze
mraky. Nádhera. Ale nic jiného se nezměnilo. Ležím jako vždycky vedle
Edwarda na posteli a on mě dostává do rozpaků svým láskyplným pohledem.
Najednou se mi udělalo hrozně slabo. Musela jsem přivřít oči. A pak byla
tma.
Edward:
Pozoruju Bellu, jak se jí na tváři usadil spokojený
úsměv. Myslím, že za to mohlo sluníčko. A doufal jsem, že částečně i já.
Přivřela oči. Úsměv zmizel, nahradil ho nepřítomný výraz. Vypadala, jako
by spala… SPALA?! „Bell?“ promluvil jsem na ní a lehce s ní zatřásl.
Zmateně zamrkala. „Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se úzkostlivě. Zděšeně
vyjekla. Vyskočila z postele a přešla ke stěně. Co se děje? „Co tady
dělám?“ ptala se zděšeně. V tu chvíli jsem zaslechl další výkřik,
tentokrát to ovšem byla Rose. To se dneska ráno všichni zbláznili?
Rozletěly se dveře a v nich se objevila má blonďatá sestra, ve tváři
naprosté zděšení. Pohlédla do rohu pokoje, kde se krčila Bella a obě
najednou vyjekly. V tu chvíli dorazil Emmett. „Rose?“ zeptal se zmateně.
„Ano?“ ozvalo se od Belly. Jsem cvok? Nebo ona? Co se proboha děje? A
pak se mi Rose vrhla kolem krku. Lehce jsem jí odstrčil. „Co to proboha
vyvádíš?“ vyjel jsem na ní. Zatvářila se velmi ublíženě. Sesunula se na
podlahu, Emmett byl hned u ní. „Nesahej na mě!“ zavrčela. „MŮŽETE MI
NĚKDO VYSVĚTLIT, O CO JDE?“ nevydržel jsem to už a pohlédl na Emmetta,
který se zdál stejně zmatený, jako já. Bella pomalu přešla ke skříni a
otevřela jí. S hrůzou hleděla na svůj odraz v zrcadle, které bylo na
vnitřní straně dvířek. „Myslím, že máme problém…“
