Nashle v příštím životě

Autorka: Anika

21. Dlooouhý den

Bella:

                Neuběhl ani týden a já byla schopná normálního pohybu. Ale ten týden mi připadal jako věčnost. Sice za mnou pořád někdo chodil, ale i tak byla nuda. Dobře, ještě mi zábavu obstarával Edward, ten u mě byl pořád. No, zábava není to správné slovo… Jakmile Carlisle zaznamenal jeho každičký větší pohyb ke mně, zpražil ho naštvaným pohledem. Načež se Edward zatvářil uraženě a přešel na druhý konec místnosti, kde se opřel o zeď a žárlivě sledoval Carlisla, který mi kontroval zranění (On se mě dotýkat mohl!). Pak Carlisle vždycky odešel a Edward se pochopitelně nahrnul ke mně a věnoval mi dlouhý, vášnivý polibek. Takže vlastně zas taková nuda nebyla.

 A pak nadešel osudný den, kdy jsem konečně mohla vylézt z postele. A toho samozřejmě okamžitě využila Alice a spolu s Rose mě vytáhli na nákupy. „No tak Bell! Vyber si už něco, nebo ti něco vyberu já!“ vyhrožovala Alice. Zasténala jsem a rychle popadla první tričko, které mi padlo pod ruku. Jako na potvoru Alice prohlásila, že mi sluší a koupila mi ho. V dalším obchodě už ale nic nenechali náhodě a zatímco jsem se přehrabovala v mikinách, se ke mně nahrnuli, obě plnou náruč oblečení. Smála jsem se, že se nezapřou a řekla jim, ať si jdou teda vyzkoušet, že to zhodnotím. Úsměv ale vystřídalo zděšení, když mi oznámily, že je to všechno pro mě. Tomu se zase smály ony. Zamířili jsme taky do obchodu se spodním prádlem s tím, že Rose už zase dochází. Neubránila jsem se uchichtnutí. No jo, Emmett… Alice mi vybrala příšerné krajkové prádýlko – modré. Nemusela jsem se ptát proč a jen jsem na ní zavrčela. Protočila oči, vrazila mi ho do ruky a strčila mě do nejbližší kabinky. Takhle to pokračovalo až do šesti večer. Konečně jsme se vydali k domovu.

Tam mě pro změnu přepadl Emmett a než jsem stihla říct ahoj, už mě táhnul ven. Vyrazili jsme na lov a já musela uznat, že už jsem vážně pěkně dlouho nebyla, ani mi to tak nepřišlo. „Zírej ségra!“ vytahoval se Emmett a jedinou ranou skolil medvěda k zemi. „Vejtaho!“ zanadávala jsem mu, ale musela jsem se smát. Přeci jenom, když medvěd dostane jednou do čumáku a hned se složí. Vylítla jsem jako blesk a odhodila Emmetta pár metrů daleko. Pustila jsem se do jeho úlovku. „Hééééj!“ ozvalo se za mnou naštvaně. „Neboj, možná ti nechám“ vzhlédla jsem na chvíli od své ‚kořisti‘ a vyplázla na Emmetta jazyk. To jsem ale neměla dělat, protože tentokrát jsem se octla ve vzduchu já. Zapadla jsem do vysokého kapradí, aspoň byl tak milý, že mě hodil do měkkého. „Počkej až se to dozví Edward!“ řekla jsem na oko naštvaně, ale zase jsem se neubránila záchvatu smíchu. „Ty mu to řekneš? To je SUPER!“ vypískl. „Bude bitkáá!“ začal skákat jak malé dítě, svým způsobem pořád malý byl. „Tak to ani náhodou!“ zasyčela jsem, tentokrát jsem to myslela vážně. „Nějaká háklivá, ne?“ dobíral si mě. „Možná trochu“ připustila jsem. „Ale na rvačku rovnou zapomeň!“

Jakmile jsme prošli dveřmi, Emmett to samozřejmě začal hned vyřvávat na celý dům. „Přepral jsem BELUUUU!“ chlubil se. Edward seběhl schody, na tváři naprosto rozzuřený výraz. „Co že jsi udělal?“ zavrčel na něj. A já se zase začala smát. Všichni na mě ohromeně pohlédli. „Ulovil medvěda a já mu ho skoro celého vypila…“ vysvětlovala jsem. „Moc se mi to nelíbilo…“ doplnil mě, „a tak letěla pár metrů daleko…“ vydával ze sebe mezi záchvaty smíchu. Edward na něj upřel naprosto vražedný pohled. „… dopadla jsem DO KAPRADÍ“ zdůraznila jsem a Edward se trochu zklidnil. „Ježiš, vy jste oba dva stejný“ zvedl oči v sloup Emmett. Edward se zatvářil nechápavě. „Z legrace jsem mu vyhrožovala, že ti to řeknu… znáš ho, začal jančit jak malej. No jo, chlapeček se chtěl prát…“ „Není jediný…“ zamumlal Edward. „A pak, kdo je tady stejný…“ poznamenala jsem a popadla Edwarda za ruku. Vyšla jsem sotva dva schody a už mě strhnul zpátky své náruče. Nechala jsem si to líbit. Když mě pak namáčkl na zeď a začal mě téměř zuřivě líbat, taky jsem si nemohla stěžovat. Emmett kolem nás prošel a něco znechuceně zabrblal. Nevšímali jsme si ho. Edward se na chvilinku odtáhl a dostala šanci mluvit. „Byl by takový problém, počkat s tím nahoru?“ zeptala jsem se. Odpovědí mi bylo, že pokračoval ve své předchozí činnosti. Po několika minutách přestal a já byla volná – částečně. Držel mě kolem pasu a pevně mě k sobě tisknul. „Mám pro tebe překvapení“ zašeptal mi do ucha. Zamračila jsem se na něj – věděl, jak překvapení nesnáším. Putoval mi rty od ucha až ke krku. Nebojoval fér! „Hm?“ vypadlo ze mě jen. Zachichotal se. „Snad se netěšíš?“ zeptal se pobaveně a pořád mi přejížděl rty po krku. „Podvádíš“ zamumlala jsem. Odtáhl se a zatvářil se zmateně. Když viděl můj omámený obličej, usmál se. „Já, vím, že ano“ přiznal. „Takže jdeme? Ať už to mám za sebou?“ zeptala jsem se netrpělivě. „Počkej tady! Ani se nehni!“ poroučel mi a zmizel. Už byl nějakou tu chvíli pryč a já začalo pociťovat nutkání jít se podívat nahoru. Prolítl kolem mě jen jako rozmazaná šmouha. Pak se vrátil lidskou chůzí, která mi přišla ještě pomalejší než jindy. „Hele, já jsem taky upír. Nemusíš se tak loudat“ poznamenala jsem. Zasmál se a zrychlil, najednou jsem měla jeho ruku položenou přes oči. „Edwarde neblázni! Já a schody, když na ně nevidím!“ postěžovala jsem si. Propukl v hlasitý smích, ale ruku nesundával. Povedlo se mi s jeho pomocí vyjít schody bez úhony. Prošli jsme chodbou a mě to přišlo neskutečně dlouhé. Zaslechla jsem vrznutí dveří a vstoupili jsme. Konečně jeho ruka zmizela a já se mohla porozhlédnout. Pokoj by vypadal celkem stejně… kdyby ovšem uprostřed nestál stolek se svíčkou a květinami. Židle u něj byly dvě, ale prostřeno bylo jen pro jednoho – vypadalo to celkem komicky. Zůstala jsem stát na prahu s otevřenou pusou. „Líbí?“ zeptal se Edward nejistě, když jsem nic neříkala. „Já…je to…“ nemohla jsem přijít na to správné slovo. „…nádherné“ řekla jsem nakonec, ačkoliv to ani zdaleka nevystihovalo to, jak mě to uchvátilo. Edward mě popostrčil dovnitř. „Hodláš tu takhle stát, než ti to vystydne?“ zeptal se zachmuřeně. Věnovala jsem mu letmý polibek na usmířenou. Fungovalo to. Posadili jsme se naproti k sobě ke stolu. Pobídl mě, abych jedla – pochopitelně připravil moje nejoblíbenější jídlo. Upřeně mě pozoroval. Vypadal, jako by si každičký detail mého obličeje zapisoval do paměti. Nechápala jsem ho. Po chvíli se zvedl, čímž mě celkem dokonale vyděsil. „Kam jdeš?“ zeptala jsem se zděšeně. Jen se pousmál a usedl ke klavíru. Začal hrát. Tu skladbu jsem poznala okamžitě, složil ji pro mě, už když jsem byla člověk. Zpívával mi jí, abych usnula. Moje ukolébavka. Po tváři mi stekla slza. Proboha! Já-pláču! To přece není možný! Jsem upír, nemůžu mít slzy! Edwardovi můj citový výlev neunikl. Okamžitě přestal hrát a přesunul se ke mně. „Bell? Bell, co je ti?“ ptal se vystrašeně. Nebyla jsem schopná slova. Stíral mi slzy, které už se teď valily proudem. Zvedl mě do náruče a položil mě na postel. Hladil mě po vlasech. Tolik lásky. To si ani nezasloužím. Co jsem udělala tak úžasného, že je mi dovoleno zůstat s někým tak dokonalým? Celou věčnost, ještě k tomu. Úzkostlivě mě pozoroval. Podařilo se mi zastavit slzy. Nápadně si oddychl, ale starostlivý výraz nezmizel. „Co se děje?“ zajímalo ho. Povzdechla jsem si. „Uvědomila jsem si, že si tě nezasloužím.“ Zatvářil se zděšeně, pak naštvaně, ale nakonec se výraz změnil na něžný. „To víš, že si mě zasloužíš. Zrovna od tebe to zní vážně… divně“ řekl nakonec. A tím myslel co? „Prosím?“ zeptala jsem se ho. „Jestli si tady někdo někoho nezaslouží, jsem to já a nezasloužím si tebe“ dotkl se špičky mého nosu a pousmál se. „Ale zdá se, že ty si to nemyslíš. Takže je všechno v pohodě“ úsměv se mu prohloubil. A já se začala smát. Tomu, jak absurdní je tahle situace. Oba si myslíme, že si toho druhého nezasloužíme. Tak to je dobrý!  Díval se na mě zmateně. „Miluju tě“ zašeptala jsem. Odměnil mě polibkem a zašeptal totéž. Ty dvě slovíčka byly jako rajská hudba…