Nashle v příštím životě

Autorka: Anika

14. Nepříjemnosti

Bella:

Ahh. Mě z té Alice jednou klepne! Je to půl roku co jsem se stala upírem… což je podle ní důvod k oslavě. Ví, že nesnáším pozornost! Tak proč mi tohle dělá? Už vím. Je to přece Alice. „Ale no tak. Bude legrace Bell!“ švitořila, zatímco dělala chlebíčky – jen pro mě. Měla jsem chuť zavýt, ale to by se asi moc nehodilo. Přece jenom, vlkodlaci jsou odvěcí nepřátelé upírů a naopak. Asi by nebylo nejvhodnější zahrát si na ně, když je dům plný upírů a já sama jsem poloupír. „Přestaň se tvářit jako na mučidlech! Emmett se postará o zábavu…“ „No právě…“ to je další důvod. Nechce se mi celý večer poslouchat jeho kousavé poznámky kolem mého…vztahu s Edwardem. Pořád se pošklebuje, zrovna on! Jedinou útěchou mi bývá, že mu to můžu vrátit. Pousmála jsem se. „No vidíš, že to jde!“ zavýskla Alice. Vrátila jsem se do obýváku, kde k mému potěšení nevisely žádné balónky a tak. Uf. Esme mě popadla rolem ramen. „Přežiješ to, uvidíš…“ uklidňovala mě. „Hm“ zněla moje odpověď. Moje vyjadřovací schopnosti se nezlepšily. Alice přiběhla s tácem, na kterém byly chlebíčky. „Co tu ještě děláš?!“ vyjekla. „Mazej se převléct! Ježiši, Bello ty seš případ…“ Nápodobně Alice! Vyběhla jsem nahoru do pokoje, kde na mě čekal Edward. Jakmile jsem zavřela dveře, přitiskl mě na zeď a začal mě líbat. Tohle by mělo být nelegální. Snažila jsem se ze sebe vymáčknout kloudnou větu. „Edwarde… přes..taň…“ sypalo se ze mě. Začal mi přejíždět rty po krku. „A s čím?“ zeptal se. „S… tímhle… nechce se mi poslou…chat Emmettovy pozná…mky“ podařilo se mi dostat ze sebe. Přestal a zahleděl se mi do očí. Byly jak tekutý karamel, vpíjely se do mých. Viděla jsem v nich touhu. A Edward viděl očividně to samé v mých, takže zase pokračoval. „Musím se převléknout!“ vysvětlila jsem mu a snažila se vymanit, stále zbytečně. „Můžu ti pomoct…“ zamumlal a já využila jeho chvilkové nepozornosti a vylítla směrem skříň. Popadla jsem první věci, které mi přišli pod ruku a rychle je na sebe natáhla. Všimla jsem si, že jsou modré. Zasténala jsem. Edward si mě chvíli zlobně měřil z druhé strany pokoje. Vydala jsem se směr dveře, ale neušla jsem ani metr. Okamžitě jsem byla uvězněná v jeho náruči, rty spojené s jeho.Ježiš Edwarde! Chceš, abych se tady složila? Tohle mi sice vyhovuje, ale za chvíli sem nejspíš vtrhne Alice a zaškrtí mě! Radši jsem to neřekla nahlas a užívala si tuhle chvíli. Očividně pookřál, když zjistil, že mu nehodlám znovu utéct. Polibek se stával vášnivějším. A pak vtrhla do pokoje Alice. „PROBOHA! To si nemůžete nechat na dýl? Všichni čekají dole! Bello upaluj tam a ty Edwarde taky!“ poroučela nám zuřivě. A já na Edwarda hodila pohled, který naznačoval Já jsem ti to chtěla říct, ale tys mě nenechal! Pobaveně sledoval rozzuřenou Alici. „Přestaň se uculovat, jako puberťák!“ napomenula ho a já si všimla, že už nesleduje ji, ale kouká na mě. Povzdechla jsem si. Tolik jsem chtěla být jen s ním a on jen se mnou, ale pořád nám někdo bránil. Poslala jsem mu vzdušný polibek a Alice mě plácla přes ruku, za kterou mě táhla po schodech. Edward zavrčel, nemohla jsem se uchichtnout. „Jen počkejte! To si vypijete!“ zašeptala k nám. „Omlouvám se, že jdou pozdě. MĚLI NA PRÁCI NĚCO TROCHU JINÉHO!“ zakřičela, div ne na celou zeměkouli. Emmett se začal strašně chechtat a ostatní se přidali. Jen počkej Alice! Já ti to vrátím… pomyslela jsem si a vysílala k ní nakvašené pohledy.

Bylo to přesně, jak jsem čekala. Emmett si nás celou dobu dobíral a mě jako na potvoru zrovna nenapadla žádná inteligentní odpověď. Rozesmálo ho to ještě víc. A aby nás Alice naštvala, tak když jsem si chtěla sednout vedle Edwarda na pohovku, posadila se vedle něj a poklepala na místo, které bylo na druhém konci gauče. Grrr! „Děje se něco Bell?“ zeptala se nevinně po tomhle činu. „Ne, nic Alice“ odpověděla jsem jí kousavě, přešla k druhému konci pohovky a sedla si Edwardovi na klín. Vyplázla jsem na ní jazyk, propalovala mě pohledem. Ale pak strnula a upřela oči do prázdna. A sakra! Byla zase sama sebou, ale vyděšeně se dívala kolem. „Co se děje Alice? Co jsi viděla?“ ptal se okamžitě Jasper a ostatní s obavami očekávali odpověď. „Volturiovi . Jdou sem“ zašeptala sotva slyšitelně. „Víme proč?“ prolomila jsem ticho, které zavládlo. Alice se na mě nešťastně podívala. Bylo mi hned jasné proč. Jdou si pro mě. „Musím pryč! Hned!“ vykřikla jsem, ale Edward mě pevně mě chytil kolem pasu a nehodlal mě pustit. „Stejně sem přijdou. Bello, nemyslím si, že stopují tebe. Nejspíš tě nemohou najít. Tak jdou za námi“ vysvětloval ledovým hlasem. „Tak jim půjdu naproti!“ vyjela jsem a konečně se mi podařilo vymanit se z jeho sevření. To mě ovšem zase chytil Emmett, ruce mi spojil za zády. „HEJ!“ obořila jsem se na něj. „Dík Emmette“ ozvalo se od Edwarda. „A co asi tak hodláte dělat?“ zeptala jsem se a zuřivě se prala s Emmettovými pažemi. Zatvářili se odhodlaně. „NE!“ nebudeme bojovat! Prostě ne! „Odkud přijdou?“ zeptala jsem se. Alice si mě chvíli pochybovačně měřila. „Z jihu…“ řekla nakonec, když usoudila, že jim nejspíš neuteču. Nejspíš! Nedovolím to! Musím to změnit! Najednou se se mnou všechno zatočilo.