Ve stájích voněla čerstvě posečená tráva. Sluneční
paprsky se kolem mě omotávaly jako hřejivá háďata. Prostor kterého se
slunce dotýkalo byl jako pozlacený. Prsty jsem přejela po rozehřátém
kovu a vzala koženou uzdečku. Santos netrpělivě přešlapoval, kopyty
dusal čerstvou slámu a nozdrami nasával mou vůni.
Jako každé ráno jsem se s ním přivítala podáním
kostky cukru a pomuchlováním se. Byla jsem snad krom obsluhy stájí
jediná ke komu měl důvěru. Měla jsem pocit, že se mnou v sedle by šel i
do pekla. Nikdy nezaváhal a já ho za to veliké srdce milovala.
S Edwardem jsme se odstěhovali do slunného
Španělska, ale byla jsem s ním stále jenom jako zranitelný člověk. On
pracoval jako lékař v městské nemocnici v Cordobě. Pomalu jsem
zapomínala na to, že já opravdu stárnu a jemu je stále nádherných
sedmnáct let. Vrásky od sluníčka všem napovídaly můj skutečný věk,
doslova to hlásaly do světa. „Belle je 26 a pořád stárne, každou sekundu
je starší!“
Naštěstí jsem věděla, že k tomu nejhoršímu
zestárnutí nedojde. Edward mi slíbil, že mě přemění ve chvíli kdy už by
se dal považovat za mého syna a né druha. To ani jeden z nás nechtěl.
Nakonec jsem ale musela uznat, že prodloužení mého lidství nebyla špatná
podmínka. Nemusela jsem se tolik omezovat jako on, ale na druhou stranu
jsem byla vykoupena častou samotou. Pokud jsem chtěla ve slunečném
Španělsku ven, tak jedině sama nebo večer po setmění s ním.
Edward mi koupil Santose na nějaké aukci, abych se
necítila tak sama, znal mou lásku ke všemu živému. Byla jsem mu za to
vděčná, přes den jsem doslova žila na koňském hřbetě. Projížděla jsem
krajinou kolem Cordoby a poslouchala potichounku mé oblíbené Iron Maiden
a Bruce Dickinse.
Přes hudbu linoucí se ze sluchátek jsem tlumeně
vnímala dusot kopyt, který se zrychloval. Na pár vteřin jsem se ponořila
zpět do mé mysli a vnímala jenom hudbu. Nenapadlo by mě, že se může něco
stát. Santos byl mé druhé já a tak jako věřil on mi, já věřila jemu.
Teplý vítr mi olizoval tváře a já si dovolila
zavřít oči. Seděla jsem v sedle a najednou sebou můj neohrožený kamarád
trhnul. První co mě napadlo bylo, že zakopl. Hned mě nenapadlo nic co by
mohlo být důvodem takového škubnutí. Během následující vteřiny mi to
došlo. Hudbu v mé hlavě přehlušilo naléhavé troubení. Otevřela jsem oči
a hledala jsem kde je nahoře a kde dole. Santos se neohroženě vzpínal
proti rozjetému kamionu, kterému se od brzd zvedaly oblaka jemného
červeného písku.
Možná jsem na tisícinu vteřiny zalitovala jeho
odvahy. Co si myslel, že se mu postaví aby mě mohl chránit? Asi ano.
Snažila jsem se strhnout ho stranou, ale jediné
čeho jsem docílila byla neúprosná pirueta, kterou Santos předvedl.
Ocitla jsem se zády nastavená chladiči obřího kamionu, i když bylo
neuvěřitelné horko prošla mnou chladná vlna. Cítila jsem jak mě nabral a
já jako jeho součást nabírala Santose. Obří stoj mě mačkal jako motýlka
a já jsem na malou chvíli opravdu letěla. Než mě Santos s sebou stáhnul
pod kola kamionu. Slyšela jsem jak mám křupají kosti. Všechny smysly
jsem měla ostré jako břitvy. Slyšela jsem snad i tep řidiče a každé
zrnko písku, které se mi míhalo před očima, jsem viděla tak jasně, že
bych je snad dokázala spočítat, jen kdybych dostala pár vteřin života
navíc.
Mé tělo nejdříve zaplavila vlna bolesti, byla tak
silná, nevěřila jsem, že je to možné. Ale najednou během toho všeho
běsnění jsem cítila neuvěřitelnou úlevu. Bolest ustupovala, ustupovala
pomaličku od konečků prstů až se mi dostala z hlavy. Věděla jsem, že je
to konec. Věděla jsem, že dvě svíčky dohořely a ani Edwardův krvavý
polibek to nespraví.
Šla jsem pomalu, krok co krok dlouhým tunelem. Na
jeho konci bylo oslňující světlo a natahovaly se ke mně skoro průsvitné
ruce, zvaly mě, vítaly mě s otevřenou náručí. Ale čím jsem byla blíže,
cítila jsem se hůře. Mé tělo zaplavovala bolest ještě horší něž kterou
mi poskytl dotyk kamionu. Jako by mi najednou někdo vytrhnul srdce
z těla.
Tunelem se prohnal vítr, který na svých bedrech
nesl vzkaz … „Neodcházej, prosím.“ Ten hlas … hlas … otočila jsem se
přes rameno a na chvíli strnula. Za mými zády byl stejný konec tunelu.
Byl ozářený, ale natahovaly se ke mě jenom dvě ruce. Ruce, které jsem
důvěrně znala. Konečky jeho prstů se třpytily jako diamanty a vysílaly
ke mně jasné impulsy.
Zastavila jsem a rozmýšlela se kam se vydat. Dva
podobné konce, oba zářily. Má to být mé největší rozhodnutí? Srdce jako
bych ani neměla, takže za ním jít nemůžu. Kolena mi podlomila prudká
bolest. Jako by mi je někdo ukradnul. Sesunula jsem se na studenou
podlahu a snažila se tu prudkou bolest vyhnat z hlavy. Věděla jsem, že
jsem mrtvá a tohle je jenom iluze. Iluze bolesti.
„Bells, vrať se mi.“ Ozvalo se z jedné strany. Ta
druhá mlčela. Naposledy jsem se ohlédla směrem kterým jsem šla původně a
natáhla ruku opačným směrem. Edwardovy ruce se mi zdály tak vzdálené a
jako by se s mou snahou je zachytit ještě více vzdalovaly. Na chviličku
jsem ruce spustila a odpočívala.
„Bells.“ Zvedla jsem hlavu a najednou ty ruce byly
mnohem blíže. Vzaly mě a lehce mě táhly k sobě.
Černý tunel zmizel, viděla jsem jenom úžasně
narůžovělou záři a cítila hroznou bolest v hrudníku. Snažila jsem se
zvednout ruku a chytit se za místo kde to nejvíce bolelo, ale nepodařilo
se mi s ní ani pohnout.
„Lásko, jsem tady.“ Slyšela jsem jeho medový hlas.
Něčí jemné teplé rty mě políbily na čelo. „Stihnul jsem to.“ A polibek
se opakoval. Neměla jsem ani tušení jak moc jiné to všechno bude. Jsem
ráda, že jsem se vydala tou správnou cestou. Cestou neživých.
