Toto je ta část dne kdy
jsem si přál, abych byl schopný spánku. Střední škola. Nebo spíš očistec
je to správné slovo? Jestliže existoval nějaký způsob jak si odpykat své
hříchy, tak se mu to tady v určité míře přibližovalo. Nuda nebyla něčím
co jsem si sám vybral a proto se každý den zdál nemožnější a
jednotvárnější než ten předešlý. Měl jsem za to, že tohle je má podoba
spánku, tedy pokud by se spánek dal popsat jako nezáživný stav mezi
aktivními obdobími. Nepřetržitě jsem zíral na pukliny v omítce ve
vzdáleném rohu a představoval jsem si v nich tvary, které tam ve
skutečnosti ani nebyly. Tohle je jeden ze způsobů jak přestat vnímat
hlasy, které působily uvnitř mé hlavy jako vytrysknutí proudu řeky.
Několik stovek z těchto hlasů jsem ignoroval kvůli tomu, že mě nudily.
Když přicházely lidské myšlenky, vybavoval jsem si vše, i to, co se
stalo předtím a bylo toho poměrně dost.
Dnes se všichni kolem
zabývali triviálním dramatem a to novým přírůstkem do malého počtu
studentů. Chvíli mi zabralo než jsem si je utřídil. Spatřil jsem nový
obličej, který se opakoval v myšlence za myšlenkou z každého možného
úhlu. Jen obyčejná lidská holka. Vzrušení nad jejím příchodem bylo nudně
předvídatelné, stejně jako když probudíte zvědavost dítěte nějakým
lesklým předmětem. Polovina natěšených kluků si už představovala sama
sebe jak s ní chodí a to jenom kvůli tomu, že pro ně byla něčím novým na
pohled. O to víc jsem se snažil abych jejich myšlenky přestal vnímat.
Pouze čtyři hlasy jsem
blokoval spíše ze zdvořilosti než z nechuti, mou rodinu, mé dva bratry a
dvě sestry, kteří už byli tak zvyklí na nedostatek soukromí v mojí
přítomnosti, že to jen zřídka dávali najevo. Snažil jsem se jim
poskytovat co nejvíc soukromí. Když jsem se tomu mohl vyhnout, snažil
jsem se je neposlouchat. Můžu se pokoušet jak chci, přes to já ale
stále……….vím.
Rosalie myslela jako
obyčejně na sebe. Zachytila obraz svého profilu v odrazu něčích brýlí a
dumala nad svou vlastní dokonalostí. Rosaliiny myšlenky byly mělkým
jezírkem pouze s několika překvapeními.
Emmett zuřil kvůli
wrestlingovému zápasu, kterým se zabýval společně s Jasperem během noci.
Sebral bych všechnu jeho omezenou trpělivost a čekal bych až skončí
školní den abych připravil odvetu. Opravdu u Emmettových myšlenek jsem
si nikdy nepřipadal vlezlý, protože on si nikdy nemyslel nic, co by pak
nepověděl nahlas ostatním anebo to, co by před nimi neuskutečnil. Cítil
jsem se trochu vinen kvůli čtení myšlenek ostatních, protože jsem tušil,
že jsou tam i věci, o kterých si nepřejí abych se dozvěděl. Jestli
Rosaliiny myšlenky byly mělkým jezírkem, tak potom ty Emmettovy byly
jezerem bez jediného stínu, zrcadlově čisté.
A Jasper……..trpěl.
Potlačil jsem povzdech.
Edward. Alice pomyslela
na moje jméno a hned tak získala moji pozornost. Bylo to úplně stejné
jako kdyby moje jméno vyslovila nahlas. Byl jsem šťastný, že mé jméno už
naštěstí vyšlo z módy, protože bylo otravné, že pokaždé když někdo
pomyslel na jakéhokoliv Edwarda, moje hlava se k tomu člověku
automaticky otočila.
Tentokrát se má hlava
neotočila. Alice a já jsme byli velmi dobří v našich soukromých
rozhovorech. Jen zřídka nás u nich někdo chytil. Oči jsem stále upíral
na pukliny v omítce. „Jak je na tom?“, zeptala se mě Alice. Zamračil
jsem se, jen na mých ústech nastala malá změna. Nic takového co by
upoutalo pozornost druhých. Vlastně bych se jednoduše mohl mračit jen
tak z nudy. Alicin mentální tón mě okamžitě znepokojil, viděl jsem
v její mysli, že sleduje Jaspera periferním zrakem. Je tady nějaké
nebezpečí? Zkoumala blízkou budoucnost přeskakujíc jednotvárné vize a
hledala příčinu mého zamračeného pohledu. Pomalu jsem pootočil hlavu
doleva, stále koukajíc na čáry ve stěně, povzdychnul jsem si a pak se
otočil zpátky doprava, zpátky k puklinám na zdi. Pouze Alice věděla, že
jsem zakroutil hlavou. Uklidnila se. Dej mi vědět až se to stane příliš
hrozným. Upřel jsem oči na chvilku na strop a pak zase zpátky dolů.
Děkuji, že to děláš. Byl jsem rád, že jsem nemohl odpovědět nahlas. Co
bych jí tak asi řekl? „Potěšení na mé straně?“ To by bylo asi těžko
pravda. Netěšilo mě poslouchat Jasperovo usilovné snažení. Bylo vážně
nezbytné abychom tak hodně experimentovali? Nebylo by bezpečnější
připustit si, že možná nikdy nebude schopen zvládnout svou žízeň tak
jako zbytek z nás a neposune mezní hranice? Proč flirtovat
s katastrofou? Byly to už dva týdny od našeho posledního loveckého
výletu. Pro nás ostatní to nebylo zas až tak obtížné těžké období. Tu a
tam trochu nepohodlné, obzvlášť když člověk přišel až příliš blízko,
zejména pokud vítr foukal špatným směrem. Ale lidi jen výjimečně přišli
příliš blízko k nám. Jejich instinkty jim napovídaly to, co by jejich
rozum nikdy nepochopil a to to, že jsme nebezpeční.
Jasper byl právě teď
velice nebezpečný. V ten okamžik malá holka na okraji jednoho
z nejbližších stolů pohlédla k nám, přestala si povídat se svou
kamarádkou. Pohodila při tom svými krátkými světlými vlasy, které si
prohrábla prsty. Radiátory přivanuly přímo naším směrem její vůni. Už
jsem si zvykl na pocit, který doprovázel ucítění lidské vůně, na suchou
řezavou bolest v hrdle, na pocit prázdného žaludku, touhy ho naplnit, na
automatické napnutí svalů, na nadměrné proudění jedu v ústech…….. To vše
bylo zcela normální, obvykle jednoduché to ignorovat. Bylo to pro
Jaspera obtížnější jen teď, s pocity silnějšími, dvakrát takovými,
sledoval jsem jeho reakci. S dvojnásobnou žízní lépe řečeno než jakou
mívám já.
Jasper nechal své
představy aby od něj odešly. Představoval si to, představoval si sám
sebe jak vstává ze své židle nacházející se vedle Alice a chystá se
postavit vedle té prťavé holky. Přemýšlel o tom, že se k ní nakloní jako
kdyby jí chtěl pošeptat něco do ucha a přitom nechá své rty dotknout se
křivky na jejím krku. Představoval si jak by cítil horké proudění tepu
pod její jemnou pokožkou, pod svými ústy……
Kopl jsem do jeho židle.
Na okamžik se setkal
s mým upřeným pohledem a pak se podíval dolů. Mohl jsem si vyslechnout
pocit hanby a vzpurné války v jeho hlavě. „Mrzí mě to,“ zašeptal Jasper.
Pokrčil jsem rameny. „Ty bys nic neudělal,“ zašeptala k němu Alice,
utěšující tak jeho smutek. „Mohla jsem to vidět.“ Potlačoval jsem
ušklíbnutí, kterým bych prozradil její lež. Měli jsme složitou dohodu,
Alice a já. Není snadné mít schopnost čtení myšlenek nebo vidění vizí
z budoucnosti. Oba jsme byli těmi, kteří byli jeho reakcí mimořádně
zaskočeni. Chránili jsme si však tajemství navzájem. „Trošku pomáhá
pokud na ni myslíš jako na člověka,“ tvrdila Alice svým vysokým
melodickým hlasem příliš rychle, než aby tomu lidské uši rozuměly, kdyby
nějaké, které jsou dost blízko, poslouchaly. „Jmenuje se Whitney. Má
malou sestřičku, kterou má strašně moc ráda. Její matka pozvala Esme na
zahradní party, pamatuješ si to?“ „Já vím kdo to je,“ řekl Jasper
úsečně. Odvrátil svůj upřený pohled a zíral ven z jednoho z malých oken,
které byly rozmístěny pod okapy podél dlouhé místnosti. Důrazně tak
ukončil rozhovor.
Musí jít dneska na lov.
Bylo směšné abychom takhle riskovali, abychom úmorně zkoušeli jeho
odolnost, abychom tím tak upevňovali jeho schopnost snášet utrpení.
Jasper by měl rozumně přijmout svá omezení a v hloubi duše na nich
pracovat. Jeho dřívější návyky nebyly vhodné pro náš životní styl, neměl
by takto dál pokračovat. Alice si tiše povzdychla a vstala, zároveň
s tím si vzala svůj podnos se svým jídlem, rekvizitami, a nechala tak
Jaspera o samotě. Věděla kdy už Jasper má dost jejího povzbuzování.
I když u Rosalie a
Emmetta bylo zjevnější vše okolo jejich vztahu, byli to právě Alice s Jasperem,
kteří navzájem poznali v jakém rozpoložení se ten druhý nachází, stejně
jako věděli to, v jakém rozpoložení jsou oni sami. Jako kdyby také
dovedli číst myšlenky, ale pouze jeden druhému.
Edward Cullen.
Normální reakce. Otočil
jsem se po zvuku mého jména k bytosti, která ho vyslovila třebaže to
neudělala nahlas, jen na něj pomyslela. Nepatrnou chvilku moje oči
hledaly dvojici doširoka rozevřených, čokoládově hnědých lidských očí,
které se nacházely v bledém srdcovitě tvarovaném obličeji. Poznal jsem
tu tvář, ačkoli já sám jsem ji nikdy předtím neviděl. Dnes byla tím
nejdůležitějším v každé lidské mysli. Nová studentka, Isabella Swanová.
Dcera ředitele městské policie, který ji sem přivedl, aby tu s ním díky
nějaké nepředvídatelné situaci bydlela. Bella. Tak opravovala každého,
kdo použil celé její jméno…
Otráveně jsem se
odvrátil. Vteřinu mi trvalo než jsem si uvědomil, že ona nebyla tou,
která pomyslela na moje jméno. Samozřejmě, ona už drtila Cullenovi.
Slyšel jsem její první myšlenky, které neustávaly. Teď jsem poznal hlas
Jessici Stanleyové, do té doby mě věčně otravovala tím svým vnitřním
žvatláním. Jaká to byla úleva, když překonala svou nemístnou bláznivou
lásku. Bylo skoro nemožné abych unikl jejímu stálému směšnému malování
vzdušných zámků. V té době jsem si přál abych jí mohl přesně vysvětlit,
co by se mohlo přihodit s mými rty a zuby za nimi, kdybych se někdy
dostal blízko k ní. To by umlčelo ty její protivné představy. Pomyšlení
na její reakci mi skoro vytvořilo úsměv. K ničemu není, aby se jí
zabývali. Jessica pokračovala. Doopravdy není ani moc hezká. Nevím,
proč na ní Eric tak často zírá……..nebo Mike.
Vnitřně sebou trhla při
posledním jménu. Její nové pobláznění, všeobecně oblíbený Mike Newton,
si ji naprosto nevšímal. Ale vypadá to, že si všímá té nové holky. Znovu
jako to dítě s lesknoucím se předmětem.Takhle průměrně komentovaly její
přednosti Jessičiny myšlenky, ačkoli navenek byla k nově příchozí
přátelská, když ji objasňovala všeobecně známá fakta týkající se mé
rodiny. Ta nová studentka se na nás musela zeptat.
Dnes se na mě taky
všichni dívají. Pomyslela si Jessica samolibě stranou. Není to štěstí,
že Bella má společně se mnou dvě hodiny? Můžu se spolehnout na to, že se
mě Mike bude chtít zeptat, co je ona zač.
Snažil jsem si hlavu
zablokovat před tím hloupým přízemním bezvýznamným švitořením, které mě
dohánělo k šílenství. „Jessica Stanleyová poskytuje té nové Swanové
veškeré špinavé prádlo o Cullenově klanu.“ zašeptal jsem na rozptýlení
Emmettovi. S výdechem se pro sebe zasmál. Doufám, že jí to podává dobře,
pomyslel si. „Lépe řečeno bez fantazie, ve skutečnosti jsou to jen
bezvýznamné narážky na skandály. Ani trochu hrůzostrašné. Jsem maličko
zklamaný.“
„A co ta nová holka? Je
z těch pomluv také tak zklamaná?“ Poslouchal jsem abych uslyšel co si ta
nová holka, Bella, myslí o Jessičiných výmyslech. Co si představovala
když hleděla do neznáma o rodině s křídově bledou pokožkou, že by bylo
všeobecně lepší se nám vyhýbat? Byla to trochu i povinnost znát její
reakci. Choval jsem se jako pozorovatel, zatímco jsem se snažil zachytit
více slov vztahující se k mé rodině. Abych nás ochránil. Kdyby někdo
někdy pojal podezření, mohl jsem nás včas varovat a lehce vyklidit pole.
To se čas od času přihodilo, že nějaký člověk s aktivní představivostí
by v nás mohl spatřit podobnou charakterizaci známou z knih nebo
z filmů. Obvykle ji získali špatnou, ale pak bylo stejně lepší se
přestěhovat na nějaké jiné místo, než riskovat podrobné zkoumání. Velmi,
velmi vzácně, by někdo mohl uhodnout pravdu. My jim však nedali žádnou
příležitost, aby si mohli ověřit svou domněnku. Jednoduše jsme zmizeli,
bylo to lepší než zanechat hrůzu nahánějící vzpomínku……..
Nic jsem neslyšel i když
jsem zablokoval pozornost hloupého vnitřního monologu Jessici, který
pokračoval a rozplýval se. Bylo to jako kdyby vedle ní nikdo neseděl.
Jak zvláštní, nepřesunula se ta holka? Nezdá se mi až zase tak
pravděpodobné, že si Jessica pořád mumlá sama pro sebe. Vyvedený z míry
jsem si ověřoval své tušení. Ověřoval jsem si to co mi moje mimořádné
„slyšení“ říkalo a to nebylo něco, co jsem někdy předtím udělal.
Znovu jsem se podíval do
těch samých širokých hnědých očí. Seděla vpravo na tom samém místě kde
seděla i předtím a dívala se na nás, což bylo instinktivní chování,
předpokládal jsem, že jí Jessica stále prozrazuje místní drby o
Cullenových. Mluvili zrovna o nás, což je samozřejmé.
Ale nedokázal jsem
uslyšet šepot.
Sklopila svou
přitažlivou červenající se tvář a zahanbeně uhnula pohledem, pryč od
trapné chyby, kdy byla přistižena jak upřeně zírá na neznámého člověka.
Bylo dobře, že Jasper dosud zíral z okna ven. Nerad jsem si představoval
jak bych dokázal aby touhu po tak snadné zásobárně krve udržel pod svou
kontrolou. Emoce, zračící se na jejím obličeji byly tak zřejmé jako
kdyby to, co se dozvěděla, bylo vepsáno do jejího čela, údiv, jako kdyby
nevědomě vstřebávala nepatrné odlišnosti mezi jejím druhem a tím mým,
zvědavost, když poslouchala Jessiciny historky a bylo tam ještě něco
jiného………okouzlení? To by nebylo poprvé. My jsme pro ně nádherní,
samozřejmě, pro naše zamýšlené kořisti. Potom jsem nakonec uviděl
rozpaky, když jsem zachytil její pohled upírající se na mě. A ještě,
přestože její myšlenky byly tak zřejmé v jejích neobvyklých očích,
neobvyklých kvůli jejich hloubce, její hnědé oči se často zdály mělké
v jejich temnotě, nemohl jsem nic slyšet, kromě ticha z místa kde
seděla. Vůbec nic.
V té chvíli jsem pocítil
neklid.
Toto bylo něco s čím
jsem se ještě nikdy předtím nesetkal. Je se mnou něco v nepořádku? Cítil
jsem se přesně tak jako vždycky. Znepokojen jsem poslouchal ještě
usilovněji. Všechny hlasy jsem blokoval, ale neočekávaně se dostaly do
mé hlavy.
……..lámu si hlavu s tím,
jakou má asi ráda hudbu……možná bych se mohl zmínit, že to nové cédéčko…..
přemýšlel Mike Newton o dva stoly dál, zírající na Bellu Swanovou.
Podívej se jak na ní civí. Není to dost, že si na tohohle kluka pomýšlí
polovina holek ze školy……. Eric Yorkie myslel na obdobné myšlenky rovněž
se motajících okolo té nové holky.
…….jak nechutné. Myslíš
si, že ona je slavná nebo tak něco….…Dokonce i Edward Cullen zírá……
Lauren Malloryová rovněž žárlila na její obličej, ucházející, měl by být
víc opálený. A Jessica se předvádí jako její nová nejlepší kamarádka.
Jaký vtip…….. A jízlivá kritika pokračovala, podobné myšlenky chrlily i
jiné dívky.
……Vsadím se, že se mě
pak na ni bude každý vyptávat a proto jsem ráda, že s ní mluvím.
Vymyslím nějakou nápaditější otázku….… přemítala Ashley Dowlingová.……Snad
se mnou bude na španělštině….… Doufala June Richardsonová.……zvládnu to
udělat dnešní večer? Test z trigonometrie a z angličtiny. Doufám, že mi
moje maminka…… Angela Weberová, tichá dívka, jejíž myšlenky se kupodivu
zabývaly obyčejnými věcmi, byla jediná ze všech u stolu, kdo nebyl
posedlý tou Bellou.
Mohl jsem slyšet
všechny, slyšet každou bezvýznamnou věc na kterou pomysleli, zatímco
jsem procházel skrz jejich mysl. Ale nic od docela nové studentky
s klamně sdílnýma očima. A pochopitelně jsem mohl slyšet i to, co ta
dívka říkala když mluvila s Jessicou. Nemusel jsem číst myšlenky abych
byl schopný uslyšet její hlubší jasný hlas na opačné straně dlouhé
místnosti.
„Kdo je ten kluk
s bronzovými vlasy?“ slyšel jsem se ji ptát, nenápadně se na mě podívala
koutkem oka jenom proto aby rychle odvrátila pohled, když uviděla, že se
na ni stále dívám. Když jsem měl teď příležitost očekával bych, že
jakmile uslyším zvuk jejího hlasu, pomohl by mi zjistit charakter jejích
myšlenek ztracených někam, kam jsem k nim neměl přístup, ale byl jsem
bezprostředně zklamaný.
Obvykle ke mně lidské
myšlenky přicházejí na stejné úrovni jako jejich fyzické hlasy. Ale
tento tichý, nesmělý hlas byl neznámý, nepatřil ani k jednomu ze stovek
myšlenek odrážejících se po celé místnosti, tím jsem si byl absolutně
jistý. Naprosto nový.
…..…hm, hodně štěstí ty
hlupačko! Tohle si pomyslela Jessica těsně předtím než odpověděla na
dívčinu otázku. „To je Edward. Je nádherný, samozřejmě, ale neplýtvej
časem. On na rande nechodí. Žádná z holek pro něj asi není dost hezká.“
odfrkla si.
Odvrátil jsem hlavu
abych skryl svůj úsměv. Jessica a její spolužačky neměly představu jaké
mají ohromné štěstí, že mě ani jedna z nich obzvlášť nepřitahuje. Pod
přechodným humorem jsem pocítil podivné nutkání, kterému jsem vůbec
nerozuměl. Mělo to co dočinění se zlomyslným tónem Jessiciných myšlenek,
kterých si ta nová holka neuvědomovala……..Cítil jsem to nejpodivnější
nutkání abych se mezi ně vložil, ochránil tak tuto Bellu Swanovou od
temného chodu Jessičiných myšlenek. Co jsem to pocítil za zvláštní věc?
Zkoušel jsem přijít na podnět k tomuto impulsu tím, že jsem si dlouho
prohlížel tu novou holku.
Snad to je jen nějaký
pochopitelný dlouhou dobu pohřbený ochranný instinkt, silný chrání
slabší. Tato holka vypadala zranitelněji než její noví spolužáci. Její
pokožka byla tak průsvitná, až bylo těžké tomu uvěřit, poskytovalo jí to
takovou ochranou vrstvu od vnějšího světa. Mohl jsem vidět pravidelný
tep krve pod svěží bledou membránou…….Ale na to bych se neměl zaměřovat.
Byl jsem dobrý v tomto životě, vybral jsem si to tak, ale byl jsem
zrovna tak žíznivý jako Jasper, ale nemělo by smysl upozorňovat na to a
přitahovat tím lákavé pokušení.
Nepatrně mezitím
svraštila obočí, vypadala jakoby si neuvědomovala……..To bylo
neuvěřitelně frustrující! Jasně jsem viděl, že je pro ni velmi namáhavé
sedět tam, povídat si s těmi neznámými lidmi, které neznala a být
v centru té vší pozornosti. Mohl jsem cítit její nesmělost jen ze
způsobu jakým držela svá křehce vypadající ramena, trošku shrbené, jako
kdyby každou chvíli očekávala odmítnutí. Nicméně mohl jsem jenom cítit,
mohl jsem jenom vidět, jenom se domnívat. Nebylo tam nic kromě ticha od
evidentně úplně obyčejné lidské holky. Nic jsem nemohl slyšet Proč?
„Jdeme?“ řekla Rosalie,
která tak přerušila mou soustředěnost. S pocitem úlevy jsem od dívky
odvrátil pohled. Nechtěl jsem pokračovat v tom selhávání, to mě
dráždilo. A také jsem nechtěl vyvinout nějaký zájem o její utajené
myšlenky jenom proto, že byly přede mnou skryty. Nepochybně kdybych
rozluštil její myšlenky a já bych našel způsob jak to udělat, byly by
pouze banální a bezvýznamné stejně jako myšlenky u ostatních lidí.
Nevyplatilo by se mi to úsilí, které bych vynaložil abych dosáhl cíle.
„Takže má z nás už ta
nová strach?“ zeptal se Emmett, stále ještě čekající na mou odpověď na
svou předešlou otázku. Pokrčil jsem rameny. Kupodivu se o to nezajímal
natolik, aby se více dožadoval informací. Neměl bych se taky zajímat.
Vstali jsme od stolu a odešli z jídelny. Emmett, Rosalie a Jasper
předstírali, že jsou maturanti a tak odešli do svých tříd. Já jsem si
hrál na to, že jsem mladší než oni. Uzavíral jsem nižší stupeň přednášek
biologie a tak jsem připravoval svůj intelekt na nudu. Vyučoval ji
nejistý profesor Banner, který neoplýval o moc větší inteligencí než
průměrnou, zvládl bych řízení jakékoliv jeho hodiny, až to budí úžas, že
někdo takový vlastní dva vysokoškolské tituly v oboru medicíny.
Ve třídě jsem se posadil
na své místo a chystal si knihy, rekvizity, jako vždy totiž tyto knížky
neobsahovaly nic, co bych ještě doposud neznal, vysypal jsem je na stůl.
Byl jsem jediným studentem, který měl stůl sám pro sebe. Lidé nebyli
dostatečně chytří, nevěděli, že by se mě měli bát, ale jejich instinkty
přežití byly natolik dostatečné, že se ode mě drželi dál. Třída se
pomalu plnila jak ostatní postupně přicházeli z oběda. Svalil jsem se
zpátky na židli a očekával konec přestávky. Znovu jsem si přál abych byl
schopný spánku. Vzhledem k tomu, že jsem o ní přemýšlel a tak, když
Angela Weberová doprovázela tu novou holku ke dveřím, mě její jméno
vyrušilo a vynutilo si tak mojí pozornost.
Bella vypadá zrovna tak
nesměle jako já. Vsadím se, že je pro ni dnešní den opravdu těžký. Přeji
si, abych dokázala něco říct…..…ale pravděpodobně by to znělo prostě jen
hloupě…….
Ano! Pomyslel si Mike
Newton, otočil se na své židli a podíval se na vstupující holku. Dosud
z místa kde stála Bella, nic. Prázdné místo zatímco by mě měly její
myšlenky dráždit a deptat. Prošla blízko, kráčela po uličce vedle mě a
dostala se k profesorskému stolu. Ubohá dívka, židle vedle mě byla tou
jedinou, která byla k dispozici. Automaticky jsem uklidil to co se
nacházelo na její straně lavice, shrnul jsem své knihy na hromadu.
Pochyboval jsem, že by se tu cítila příjemněji. Bude tu přítomna dlouhý
semestr, v této třídě, přinejmenším. Třeba, když budu sedět vedle ní,
budu schopen vyhnat na povrch její tajemství….…ne, že bych je někdy
předtím potřeboval poslouchat.
Bella Swanová se dostala
k místu proudění zahřátého vzduchu, který ke mně vanul od ventilace.
Její vůně mě praštila do nosu jako demoliční koule, jako úder beranidla.
Bylo to tak nepředstavitelné a intenzivní na to abych zestručnil
mohutnost, toho co se mi v tu chvíli přihodilo. V tu chvíli jsem byl tak
málo podobný člověku jako nikdy předtím, nezůstala mi ani známka po
lidství, ve kterém jsem byl natolik úspěšný abych v něm sám sebe ukryl,
abych v něm nadále zůstal.
Já jsem predátor. Ona je
má kořist.
To, že na celém světě
nebylo nic dalšího, bylo krutou pravdou. V místnosti plné svědků nebylo
nic, v mé hlavě s tím byli zničeni. Na záhadu jejích myšlenek bylo
zapomenuto. Její myšlenky neznamenaly vůbec nic vzhledem k tomu, že by
v nich už dále nepokračovala.
Já jsem upír a ona má tu
nejsladší krev jakou jsem kdy ucítil v posledních osmdesáti letech.
Nepředpokládal jsem, že by taková vůně mohla kdy existovat. Kdybych to
býval věděl, odešel bych ji hledat už dávno předtím. Pročesal bych kvůli
ní celou planetu. Dokázal jsem si představit tu dokonalou chuť………
Žízeň mě pálila v celém
hrdle jako oheň. Moje ústa se pekla a vysychala. Čerstvé proudění jedu
vůbec nepomohlo rozehnat ten strašný pocit. Můj žaludek se zkroutil
společně s hladem, který mi připomínal tu nehoráznou žízeň. Mé svaly se
stočili jako pružiny. Neuplynula ani celá vteřina. Ona se dosud blížila
tím samým krokem, kterým poslala svou vůni po větru ke mně.
Zatímco se její chodidlo
dotýkalo země, její oči sklouzly na okamžik směrem ke mně, zřejmě
myslela, že je ten pohled kradmý. Ten letmý pohled se setkal s mým a já
zahlédl sám sebe, jak se odrážím v širokých zrcadlech jejích očí.
Leknutí v její tváři,
které jsem tam spatřil ji zachránilo život na několik palčivých momentů.
Nedělala mi to lehčí. Když zpracovala výraz na mé tváři, krev se jí
znovu nahrnula do tváří, měla tu nejnádhernější barvu pleti, kterou jsem
kdy viděl. Vůně její krve mi silně zatemnila mysl. Přes tu vůni jsem
mohl stěží přemýšlet. Moje mysl běsnila, vzdorovala sebeovládání, nebyl
jsem schopen souvisle přemýšlet. Kráčela mnohem rychleji jako kdyby
rozuměla tomu, že potřebuje uniknout. Její spěch byl nemotorný, klopýtla
a zakopla dopředu, skoro se svalila na holku, která seděla přede mnou.
Zranitelná, bezbranná, slabá……..
Dokonce ještě víc než
bylo obvyklé pro obyčejné lidi. Snažil jsem se soustředit na svůj
obličej, viděl jsem ho v jejích očích, rozpoznával jsem obličej
s výrazem hnusu. Obličej zrůdy ve mně, obličej, který znovu zvítězil po
desetiletích snahy a nekompromisního sebeovládání. Jak snadno bych ji
okamžitě roztrhal a vyplynul na povrch! Vůně znovu zavířila okolo mě,
rozprášila špetku mých myšlenek a téměř mě popoháněla ven z mé židle.
Ne.
Moje ruce sevřely okraj
stolu zatímco jsem se pokoušel udržet se na židli. Dřevo neodpovídalo
tomuto účelu. Mé ruce ho z obou stran drtily, vykračovaly si a bez
přerušení dorazily souběžně s hrstí dřeva v mých rukou, které byly
rozdrcené na kaši a které zanechaly obrys od mých prstů vyrytý do
zbylého dřeva.
Zničit důkaz. To je to
nejdůležitější pravidlo. Okamžitě jsem zdemoloval dřevěný okraj, který
zjevně neodpovídal tomuto účelu. Rychle jsem rozdrtil na prach dřevěněný
okraj s obrysem mých konečků prstů, nenechávající tam nic kromě
kostrbaté díry a hromady hoblin, které jsem měl rozptýlené po nohách a
na podlaze.
Zničit důkaz. Vedlejší
zničení……….
Věděl jsem co se to se
mnou děje. Ta holka musí přijít, musí si sednout vedle mě a já ji musím
zabít. Nevinní náhodní diváci v této třídě, osmnáct dalších dětí a jeden
muž, kterým bych nemohl dovolit aby opustili tuto místnost až by uviděli
to, co by mohli brzy vidět.
Trhnul jsem sebou při
myšlence na to co musím udělat. Ani za nejhroznějších okolností jsem
nespáchal nic podobného tomuto druhu zvěrstva. Nikdy jsem nezabíjel
nevinné, ne přes osm desetiletí. A nyní jsem plánoval vyvraždit dvacet
lidí najednou.
Tvář zrůdy v odrazu se
mi vysmívala.
Zatímco se kousek ze mě
chvěl z plánu zrůdy, další kousek mě to klidně plánoval. Kdybych zabil
tu holku jako první, měl bych na ni pouze patnáct až dvacet vteřin do té
doby, než by ostatní lidi v místnosti začali reagovat. Možná o malinko
víc než by si první z nich uvědomil co jsem udělal. Ona by neměla čas
vykřiknout nebo ucítit bolest, nezabil bych ji surově.Tak moc bych si
chtěl dát tuto cizí dívku s její strašlivě přitažlivou krví.
Teprve pak bych je musel
zastavit v jejich útěku. Nemusel jsem se obávat oken, byly vysoko a
málokomu by poskytly útěkovou cestu. Jen dveře, zablokovat je a
jsou polapeni.
Bylo by pomalejší a
obtížnější pokoušet se je sejmout všechny když by zpanikařili a drali se
ven, pohybovat se v chaosu. Ne nemožné, ale kromě toho by tu udělali moc
hluku. Čas na mnoho výkřiků. Někdo by je mohl uslyšet……… a já bych byl
okolnostmi donucen zabít v této černé hodince ještě víc nevinných lidí.
A její krev by ochladla
během toho co bych vraždil ostatní.
Vůně mě znovu udeřila,
svírala tím moje hrdlo suchou bolestí………Takže jak tedy na první svědky.
Podrobně jsem si to v hlavě plánoval. Nacházel jsem se uprostřed
místnosti v nejvzdálenější řadě vzadu. Jako první bych vyřídil pravou
stranu. Dokázal bych zlomit čtyři nebo pět krků za vteřinu, odhadoval
jsem. Nebyl bych hlučný. Pravá část by byla tou šťastnou stranou, oni by
mě totiž neviděli přicházet. Pohyboval bych se dopředu a pak zpátky na
levou stranu, kdybych to takhle vzal, nanejvýš pět sekund a skončí každý
život v téhle místnosti.
Dost dlouhá doba na to
aby Bella Swanová pochopila, krátká na to aby chápala co přichází pro
ni. Dost dlouhá doba pro ni aby pocítila strach. Dost dlouhá doba třeba
na to aby ji šok nepřimrazil na místě, vzhledem k tomu že by mohla
vykřiknout. Jeden tlumený výkřik díky kterému by se nikdo nezvedl, nikdo
by neutíkal.
Zhluboka jsem se nadechl
a vůně byla pekelným ohněm, který se hnal skrz mé vyschlé žíly v mé
vyhaslé hrudi, aby pohltila jakýkoli lepší impuls, který jsem byl
schopný udělat. Teď se otočila. Za pár vteřin se posadí jen kousek ode
mě.
Zrůda v mojí hlavě se
usmála a dychtila.
Někdo po mé levici
práskl při zavírání deskami. Nepodíval jsem se abych odhalil to, který
z lidí odsouzených ke zkáze to byl. Ale ten pohyb odeslal obvyklou vlnu
vzduchu bez vůně, vzduchu, který zavanul až k mé tváři. Pouze na jednu
krátkou vteřinu jsem byl zase schopný myslet jasněji. V té drahocenné
chvilce jsem v mojí mysli uviděl vedle sebe dvě tváře.
Jedna patřila mně, nebo
lépe řečeno by mi mohla patřit, zarudlé oči, které zavraždili už tolik
lidí, že jsem přestal počítat jejich mrtvoly. Odůvodňovaly,
ospravedlňovaly, omlouvaly ty vraždy. Zabiják zabijáků, vrah druhých,
méně silných zrůd. To byl syndrom Boha, to jsem uznával, rozhodovat o
tom, kdo si zaslouží rozsudek smrti. To byl kompromis se mnou samotným.
Živil jsem se lidskou krví, ale pouze od těch nejnemorálnějších bídáků.
Mé oběti byly ve svých zlověstných kratochvílích sotva lidštější než
jsem byl já.
Další tvář patřila
Carlisleovy.
Mezi těma tvářemi byla
taková nepodobnost. Jedna byla zářivý den a druhá černočerná noc. Nebyl
vlastně žádný důvod aby mezi nimi nějaká podoba byla. Carlisle nebyl mým
biologickým otcem v tom jednoduchém slova smyslu. Nenesli jsme žádné
společné rysy. Podobnost v našem zabarvení pleti byla výsledkem toho čím
jsme byli, každý upír měl tu samou ledově bledou pokožku. Podobnost
v barvě nebo našich očích byla způsobena ještě jednou věcí, výsledkem
naší vzájemné volby.
A ještě třebaže to
nebylo zásadní pro tuto podobnost, domníval jsem se, že moje tvář
významně začala zrcadlit tu jeho, v posledních sedmdesáti podivných
letech, tehdy když jsem přijal jeho volbu a následoval tak jeho kroky.
Moje rysy se nezměnily, ale připadalo mi jako kdyby nějaká z jeho
moudrostí ovlivnila můj výraz, že malinko z jeho soucitu by mohlo být v
tvaru mých úst, že troška z jeho trpělivosti byla patrná na mém čele.
Všechna ta zdokonalení
se ztratila v tváři zrůdy. Za pár okamžiků mi nic z nich nezůstane, nic,
co by odráželo ty roky strávené s mým stvořitelem, mým učitelem a mým
otcem ve všech ohledech, s tím jsem počítal. Moje oči by planuly
červenou stejně jako ty ďáblovi, veškerá podobnost se ztratí navěky.
V mojí mysli mě ale Carlisleovy shovívavé oči neodsuzovaly. Věděl jsem,
že by mi odpustil ten strašlivý čin, který hodlám udělat. Protože mě má
rád. Protože jeho mysl je lepší než ta moje. A měl by mě rád i kdybych
se mu teď ukázal jako ten špatný.
Bella Swanová se
posadila na sousední židli svými strnulými a nemotornými pohyby
společně s obavou.......a vůně její krve kolem mě vytvořila neúprosný
oblak.
Ukázal bych mému otci,
že se ve mně zmýlil. Utrpení z této myšlenky bolelo skoro stejně tak moc
jako oheň v mém krku.
Odklonil jsem se od ní
v hnusu, vzpíral jsem se zrůdě dychtící po tom, aby si ji vzala. Proč
sem musela přijet? Proč musí existovat? Proč musí zničit tu krátkou dobu
poklidu, který jsem měl v tomto mém neživotě? Proč se tento protivný
člověk vůbec narodil? Ona mě zničí……….
Odvrátil jsem od ní tvář
zatímco mě zaplavovala prudká nenávist neovládaná rozumem. Kdo je tento
lidský tvor? Proč já? Proč teď? Proč musím všechno ztratit kvůli tomu,
že si vybrala toto nehostinné město na to aby se v něm objevila?
Proč přijela sem!?
Já se nechci stát
zrůdou! Já nechci vyvraždit tuto místnost plnou neškodných lidí! Já
nechci ztratit všechno co jsem získal životem plným obětování a odpírání
si!
Nechci…….. Ona mi to
nemůže udělat……..
Vůně je ale obrovský
problém, ta odporně přitažlivá vůně její krve. Kdyby tu byl aspoň jediný
nějaký způsob jak odolat……… kéž by další prudký závan čerstvého vzduchu
dokázal pročistit mou hlavu.
Bella Swanová pohodila
mým směrem svými dlouhými hustými mahagonovými vlasy. Je snad duševně
chorá? To je jako kdyby povzbuzovala tu zrůdu! Popichovala ji!
Nebyl tu přátelský
vánek, který by odvál její vůni pryč ode mě. Všechno může být brzy
ztraceno. Ne, nebyl tu vstřícný vánek. Jen se nesmím nadechovat…….
Zastavil jsem průtok
vzduchu přes mé plíce. Úleva byla sice okamžitá, ale ne úplná. Pořád
jsem měl v hlavě památku na její úžasnou vůni, její chuť na kořeni
jazyku. Nebudu schopný dlouho odolávat. Ale možná bych mohl odolat
hodinu. Jednu hodinu. Snad dost času na to abych opustil tuto místnost
plnou obětí, které by se možná nemusely oběťmi stát. Když nepodlehnu na
jednu krátkou hodinu.
Necítil jsem se ve své
kůži a nebylo to tím dýcháním. Moje tělo nepotřebovalo kyslík i když se
dýchání neztratilo z mých instinktů. Spoléhal jsem se více na vůni než
na mé další smysly ve stresujících obdobích. Nacházel jsem takovou
alternativu při lovu a to bylo první varování v případném nebezpečí.
Nenarazil jsem zas tak často na něco tak nebezpečného jako jsem byl
já, tedy kromě pudu sebezáchovy, který byl zrovna tak silný u mého druhu
jako tomu bylo u obyčejných lidí. Nepříjemný, ale zvládnutelný.
Snesitelnější než její vůně a ne až zas tak skličující jako mé zuby skrz
její jemnou tenkou průsvitnou pokožku až k rozpálené mokré
pulsující……Hodinu!!!!!!!!
Jenom jednu hodinu.
Nesmím myslet na tu vůni, na tu chuť. Ta tichá holka nechala své vlasy
přepadnout mezi nás dva jako nějakou clonu, naklonila se dopředu tak, že
se jí vlasy rozprostřely přes desky. Nemohl jsem spatřit její tvář,
pokusit se přečíst si její emoce v jasných hlubokých očích. Byl to právě
ten důvod proč si nechala své vlasy rozprostřít mezí nás? Ukrýt své oči
přede mnou? Ze strachu? Z nesmělosti? Skrýt svá tajemství přede mnou?
Moje předchozí
podrážděnost k bytosti, zmařená díky jejím tichým myšlenkám, byla slabá
ve srovnání k potřebnosti a nenávisti, které mě teď zcela ovládly. Kvůli
tomu jsem nenáviděl tuto křehkou ženu – dítě vedle sebe, nenáviděl jsem
ji se vším zápalem společně s tím, s kým jsem lpěl na svém někdejším já,
na mé lásce k rodině, mým snům, vzhledem k něčemu lepšímu než, co jsem
já……..
Nenávidím ji, nenávidím
jaký ve mně vyvolává pocit, ten, který částečně pomáhal…….. Ano,
podrážděnost kterou jsem cítil před tím než zeslábla, ale to teď
poněkud, příliš, pomáhalo. Držel jsem se nějakého pocitu, který by mě
odvedl od představ jestli by chutnala jako………..
Nenávidím
podrážděnost………. Netrpělivost. Copak ta hodina nikdy neskončí? A jakmile
hodina skončí……..pak ona odejde z místnosti. A co udělám já? Mohl bych
se představit…..Ahoj, jmenuji se Edward. Mohl bych tě doprovodit na
další hodinu?.....A ona řekne ano. Je zdvořilé aby to udělala. Dokonce i
kdyby se mě bála, a i kdyby, domníval jsem se, že by to udělala,
následovala by mě jak je to zvykem a šla by vedle mě. Mělo by být
dostatečně jednoduché odvést ji špatným směrem. Pokusil bych se ji
dostat pomocí pobízení k lesu, mezitím bych se prstem dotkl jejich zad
v rohu parkoviště. Mohl bych jí říct, že jsem si zapomněl knížky
v autě…….
Všimnul by si někdo, že
jsem byl tou poslední osobou se kterou se potkala? Pršelo jako obvykle,
dva tmavé nepromokavé pláště směřující špatným směrem by nevzbudily
příliš mnoho zájmu nebo by mě to alespoň neprozradilo. Až na to, že já
jsem nebyl jediným studentem, který si dnes všímal její přítomnosti, i
když ji nikdo tak vražedně nevnímal jako já. Obzvlášť Mike Newton si
uvědomoval jakoukoli změnu její pozice když se ošívala na své židli,
necítila se ve své kůži tak blízko u mě, zrovna tak jak by se necítil
někdo jiný, zrovna tak jako já jsem nečekal, že její vůně zničí všechno
hezké, všechny záležitosti. Mike Newton by si určitě všimnul kdyby
odešla ze třídy se mnou.
Kdybych vydržel poslední
hodinu, mohl bych vydržet i dvě?
Trhnul jsem sebou
v trýznivé bolesti.
Ona půjde domů do
prázdného domu. Policejní ředitel Swan pracuje celý den. Věděl jsem kde
stojí jeho dům jako jsem to věděl o každém domě v tomto maličkém
městečku. Jeho dům stál rovnou napravo, naproti hustému lesu bez
blízkých sousedů. Dokonce kdyby měla čas zakřičet, což by sice možná
nestihla, ale stejně by to tam nikdo neslyšel.
Byl by to natolik
uvážlivý způsob, takový kterým bych se měl zabývat. Chodil jsem sedm
století bez lidské krve. Kdybych zadržel dech, dokážu to vydržet i
poslední dvě hodiny. A když ji dostanu samotnou není tu šance, aby se
někdo jiný zranil a není důvod abych během této záležitosti spěchal a
zrůda v mé hlavě souhlasila.
To byla sofistika myslet
si, že zachraňuji devatenáct lidí v této třídě společně s tou námahou a
trpělivostí, budu přece menší zrůdou pokud bych zabil jen jednu nevinnou
dívku. Ačkoliv jsem ji nenáviděl, uvědomoval jsem si, že moje nenávist
je nespravedlivá. Věděl jsem že to, co skutečně nenávidím, jsem já sám.
A nenáviděl bych nás dva mnohem víc, kdyby byla mrtvá.
Přemítal jsem se
v těchto možnostech po celou dobu vyučování, představoval jsem si ty
nejlepší způsoby jakými bych ji mohl zabít. Pokoušel jsem se vyhýbat
představě svého momentálního skutku. Možná je pro mě většina z toho
příliš, protože bych mohl prohrát tuto vnitřní bitvu a skončit u
vraždění všech na dohled. A tak jsem plánoval strategii a nic víc. To mě
zabavovalo po celou hodinu. Jednou, přímo u samého konce vzhlédla přes
splývavou clonu ze svých vlasů. Mohl jsem cítit jak ve mně neoprávněná
nenávist vyhasíná když jsem se setkal s jejím pohledem, spatřil jsem
důsledek toho všeho v jejích vystrašených očích. Krev ji vymalovala tvář
dříve než se mohla znovu schovat za své vlasy a já tím byl málem
zničený.
Ale zvonek zazvonil.
Zachráněn zvonkem, jaké
klišé. My oba jsme se zachránili. Ona se zachránila před smrtí. Já jsem
se na krátkou dobu zachránil před bytostí, které jsem se bál i nenáviděl
zároveň. Nedokázal jsem odejít tak pomalu jak bych asi měl když jsem
vyrazil ze třídy. Kdyby na mě někdo pozorně koukl, možná by získal
podezření, že něco není v pořádku se způsobem jakým se pohybuji. Nikdo
mi ale nevěnoval sebemenší pozornost. Všechny lidské myšlenky se stále
točily okolo holky, která je odsouzená ke smrti za trochu delší dobu než
za hodinu.
Schoval jsem se dovnitř
svého auta.
Nerad jsem pomýšlel na
sebe jak se sám před sebou musím schovávat. Jak zbaběle to znělo. Až na
to, že to teď tak bezesporu je. Nevlastnil jsem dostatečné množství
sebekontroly na to abych zůstal tam kde se okolo nacházeli lidé.
Soustředil jsem rovněž velkou část své námahy na to, abych nezabil
jednoho z nich, abych se odvrátil od všech těch možností, abych odolal
druhým lidem. Jaké plýtvání by to bylo. Kdybych byl podlehl zrůdě, možná
bych z toho mohl také vytvořit cennou porážku………
Přehrával jsem si
hudební cédéčka, která mě za normálních okolností uklidňovaly, ale teď
mi moc nepomáhaly. Ne, to co mi teď nejvíc pomáhalo byl chladný vlhký
svěží vzduch, který ke mně směřoval společně s lehkým deštěm přes
otevřená okénka. I když jsem si pamatoval vůni krve Belly Swanové s
dokonalou přesností, s každým nadechnutím čistého vzduchu to bylo jako
kdybych smýval uvnitř mého těla její nákazu.
Znovu jsem byl rozumný.
Znovu jsem mohl myslet. Znovu jsem mohl bojovat. Mohl jsem bojovat proti
tomu čím jsem se nechtěl stát.
Nesmím jít k ní domů.
Nesmím ji zabít. Evidentně jsem rozumný, uvažující tvor a mám na výběr.
Pokaždé tu je další volba.
Ve třídě jsem toto
nepociťoval, to až teď, když jsem byl od ní dál. Možná kdybych se jí
velmi opatrně vyhýbal, nebylo by třeba abych svůj život měnil. Měl jsem
věci uspořádané takovým způsobem, který jsem měl rád. Proč bych měl
dovolit nějaké protivné voňavé bezvýznamné holce aby tohle všechno
zničila?
Nesmím zklamat mého
otce. Nesmím způsobit mojí matce zármutek, starosti, bolest……. Ano, taky
by to zranilo mou adoptivní matku. A Esme je tak jemná, tak křehká, tak
starostlivá a mírná. Způsobit někomu jako je Esme bolest by bylo
skutečně neomluvitelné.
Jak ironické, že jsem
chtěl chránit tuto lidskou holku před ubohými nevrlými výhružkami
hloupých myšlenek Jessici Stanleyové. Jsem tou poslední osobou, která by
někdy mohla zastávat postoj ochránce Isabelly Swanové. Ona by za žádných
okolností nepotřebovala ochranu o nic víc než jakou potřebovala přede
mnou.
Kde je ta Alice? Divil
jsem se. Nevidí mě ve velkém množství způsobů jak zabíjím Swanovu dceru?
Proč mi nepřijde na pomoc, zastavit mě, nebo mi pomoct zbavit se
jakýchkoliv důkazů? Je zcela zaměstnaná sledováním problémů s Jasperem,
že si nevšimla této strašnější pravděpodobnosti? Jsem silnější než si
myslím? Opravdu té holce nic neudělám?
Ne. Věděl jsem, že to
není pravda. Alice musí být intenzivně soustředěná na Jaspera. Hledal
jsem směr a věděl jsem, že by mohla být v malé budově používané na
hodiny angličtiny. Dlouho jsem nezaměřil lokalizaci jejího dobře známého
hlasu. Ale předpokládal jsem správně. Každá její myšlenka se týkala
Jaspera, který pozoroval ostatní osoby.
Přál jsem si abych ji
mohl poprosit o radu, ale zároveň jsem byl rád, že neví čeho jsem
schopný. Že si nebyla vědoma masakru, o kterém jsem uvažoval minulou
hodinu.
Pocítil jsem po celém
těle nové pálení, pálení z pocitu hanby. Nechtěl jsem aby o tom někdo
věděl. Když se budu vyhýbat Belle Swanové, kdybych neměl tu možnost,
abych ji zabil, zrovna když jsem na to znovu pomyslel, zrůda se svíjela
a skřípala v zuřivosti zuby, potom by to nikdo nemusel vědět. Kdybych se
mohl držet dál od její lákavé vůně……….
Nebyl žádný důvod proč
bych to nemohl přinejmenším alespoň zkusit. Správně si vybrat. Pokusit
se abych byl takový jaký si Carlisle myslí, že jsem.
Poslední hodina školy
byla skoro u konce. Rozhodl jsem se převést svůj nový plán do akce.
Pořád lepší než sedět tady na parkovišti kde by mě mohla potkat a zkazit
můj pokus. Znovu jsem pocítil nespravedlivou nenávist k té holce.
Nenáviděl jsem ji pro její nevědomou sílu, kterou nade mnou získala.
Mohla by mi udělat něco co by mě odhalilo.
Šel jsem rychle, trochu
příliš víc rychle, ale nebyli tu žádní svědci……..přešel jsem malý areál
školy přímo ke kanceláři. Nebyl žádný důvod proto, aby mi Bella Swanová
zkřížila cestu. Měla by se mi vyhýbat, byla jako mor.
Kancelář byla prázdná,
tedy až na sekretářku, tu jedinou jsem tu také chtěl vidět. Nevšimla si
mého tichého příchodu. „Paní Copeová?“ Žena s nepřirozeně červenými
vlasy vzhlédla a její oči se rozšířily. Pokaždé jsem je zaskočil,
bezvýznamná předzvěst toho čemu nerozuměly, nezáleží na tom kolikrát
jsem to zažil v naší přítomnosti.
„Ach,“ zalapala po dechu
trochu zmateně. Uhlazovala si svou sukni. Hlupačko, myslela si pro sebe.
On je tak mladý, dost na to, že by mohl být tvým synem. Příliš mladý
abych přemýšlela o způsobu jak……. „Ahoj, Edwarde. Co by sis přál?“ její
řasy se zatřepetaly za silnými brýlemi. Trapné. Ale věděl jsem jak být
okouzlující když jsem se jím chtěl stát. Bylo to jednoduché od té doby
co jsem byl schopný okamžitě rozluštit myšlenky a to jak každý zvuk nebo
gesto přijaly. Naklonil jsem se dopředu, setkal se s jejím pohledem jako
kdybych byl zmaten. Tohle by mělo být snadné.
„Přemýšlel jsem, jestli
byste mi mohla pomoci s mým rozvrhem hodin.“ promluvil jsem jemným
hlasem, který jsem si nevyhradil pro strašení lidí. Slyšel jsem jak se
jí rozbušilo srdce.
„Samozřejmě Edwarde. Jak
bych ti mohla pomoct?“ Příliš mladý, příliš mladý, neustále si v duchu
opakovala. Špatně pochopitelně. Já jsem starší než její dědeček. Ale
podle informací na mém řidičském průkazu, uhodla.
„Přemýšlel jsem jestli
byste mi mohla přehodit hodinu biologie do maturitní úrovně
společenských věd? Třeba fyziky?“
„Je nějaký problém
s profesorem Bannerem Edwarde?“
„Vůbec ne, je to tím, že
už jsem se tuto látku učil.“
„V tom pokročilém
programu osnov školy kde jste všichni studovali na Aljašce, správně.“
Její tenké rty se sešpulily, zatímco o tom přemýšlela. Oni by už všichni
měli být na univerzitě. Slyšela jsem učitele stěžovat si. Bezchybné
názory, nikdy neotálí s odpověďmi, nikdy žádná špatná odpověď v testu,
jako kdyby našli nějaký způsob jak švindlovat v každém předmětu.
Profesor Varner by spíš uvěřil v to, že každý podvádí než aby si myslel,
že je student chytřejší než on…….. Vsadím se, že je jejich matka
doučuje……..
„Ve skutečnosti Edwarde,
fyzika je teď přeplněná. Profesor Banner nesnáší, když má ve třídě víc
než pětadvacet studentů.“
„Nedělal bych žádné
potíže.“ Samozřejmě, že ne. Ne, perfektní Cullene.
„Já to vím Edwarde. Ale
není tam dost místa.“
„Mohl bych tedy potom
vynechat biologii? Mohl bych tu hodinu využít k soukromému studiu.“
„Vynechat biologii?“
její ústa se otevřela.To je šílené. Jak těžké je abys proseděl předmět,
který už umíš? Musí tu být problém s profesorem Bannerem. Co kdybych si
s Bobem promluvila? „Nebudeš mít dostatek splněných kreditů abys
postoupil.“
„Dohoním to příští rok.“
„Možná by sis o tom měl
promluvit se svými rodiči.“
Dveře za mnou se
otevřely, ale kdo to udělal mě nezajímalo, takže jsem příchozího
ignoroval a soustředil se jen na paní Copeovou. Naklonil jsem se o
trochu blíž a otevřel doširoka oči. Tohle by působilo lépe kdyby byly
oči zlaté místo černé. Ta černota lekala lidi jak jen mohla.
„Prosím paní Copeová?“
dělal jsem svůj hlas ještě neodolatelnějším, než mohl být a to mohlo
být značně podmanivé. „Není tu nějaká další třída do které bych mohl
přejít? Jsem si jistý, že tu musí být volné místo někde jinde. Šestá
hodina biologie nemůže být jedinou variantou.“ usmál jsem se na ni,
dával jsem si však pozor aby mi neprobleskly zuby až by jí to vyděsilo,
a tak přívětivější výraz změkčil můj obličej. Slyšel jsem jak jí srdce
bilo rychleji. Příliš mladý, připomínala si freneticky.
„Takže možná bych si
mohla promluvit s Bobem, myslím tím profesora Bannera. Mohla bych ho
potkat, kdyby……“
Jediná vteřina stačila
k tomu, aby se všechno změnilo, prostředí v místnosti, můj úkol tady,
z toho důvodu jsem se naklonil přímo k červenovlasé ženě.
Jediná vteřina stačila
k tomu, aby se všechno změnilo, protože Samantha Willsová otevřela
dveře, zpomalila, vložila do drátěného košíku vedle dveří nějaký papír a
pospíchala znovu ven, aby rychle odešla ze školy.
Jediná vteřina stačila
k tomu, aby se všechno změnilo, protože prudký závan větru skrz otevřené
dveře do mě vrazil.
Jediná vteřina stačila
k tomu, aby se všechno změnilo, protože jsem si uvědomil proč mě první
osoba, která otevřela dveře nevyrušila svými myšlenkami.
Otočil jsem se i když
jsem nepotřeboval, abych se v tom musel ujišťovat. Otočil jsem se
pomalu, bojující o kontrolu nad svaly, které se bouřily proti mně.
Bella Swanová stála se
zády přitisknutými u zdi vedle dveří a svírala ve svých rukou nějaký cár
papíru. Oči měla ještě širší než obyčejně, když zaznamenala můj zuřivý
až nelidský pohled. Vůně její krve nasákla do každého kousíčku vzduchu
v mrňavé vytápěné místnosti. Můj krk zachvátil oheň…………..Ta zrůda na mě
znovu zírala ze zrcadel v jejích očích, ta maska zla.
Mé ruce ve vzduchu nad
pultem zaváhaly. Příkazem jsem se přinutil abych se neohlédl za účelem
toho, dostat se k ní na druhou stranu a pak praštit hlavou paní Copeové
do jejího psacího stolu s dostatkem síly na to abych ji zabil. Dva
životy jsou lepší než dvacet. Kompromis.
Zrůda nervózně,
dychtivě, hladově čekala na mě, kdy už to konečně udělám………
Ale vždycky tu byla
volba, musela tu být………
Zastavil jsem chod svým
plícím a zaměřil se na Carlisleův obličej před svýma očima. Obrátil jsem
se nazpátek k obličeji paní Copeové a slyšel její vnitřní údiv ve změně
mého výrazu. Ucukla přede mnou, ale její strach se nezformoval do
souvislých slov.
Celá desetiletí jsem se
přemáhal s pomocí veškerého mého sebeovládání a to odpíráním a tak jsem
udělal svůj hlas ještě jemnějším. V plicích bylo akorát tolik vzduchu
abych ještě jedenkrát promluvil, pospíchal jsem se slovy.
„Tak to nevadí. Vidím,
že to není možné. Mockrát vám děkuji za pomoc.“
Otočil jsem se a
vystartoval z místnosti, snažící se o to, abych necítil horkokrevnou
teplotu těla té holky když jsem ji jenom o kousek palce míjel.
Nezastavil jsem se do té
doby dokud jsem nebyl u svého auta, šel jsem až příliš rychle po celou
cestu z toho prokletého místa. Většina lidí už odešla, takže tu nebylo
moc svědků. Slyšel jsem studentku druhého ročníku, D.J. Garrettovou,
všimla si toho, ale nevěnoval jsem tomu tehdy pozornost.
Odkud Cullen přišel?
Vypadalo to skoro jako kdyby jen tak vystoupil ze slabého větříku.
……..zase ta moje představivost…… Maminka mi vždy říká……..
Když jsem nasedl do
Volva, ostatní už tam byli. Snažil jsem se abych ovládal své dýchání,
ale lapal jsem po čerstvém vzduchu jako kdybych se dusil.
„Edwarde?“ zeptala se
Alice s obavou v hlase. Stěží jsem na ni zakroutil hlavou.
„Co se ti zatraceně
stalo brácho?“ dožadoval se odpovědi Emmett, na chvíli vyrušen od
skutečnosti, že Jasper neměl náladu na jeho odvetu.
Místo odpovědi jsem s
autem trhnutím vycouval. Musel jsem odjet pryč z tohoto pozemku, dřív,
než by mě sem taky Bella Swanová následovala. Démon mé vlastní osoby se
ke mně neustále vracel. Stočil jsem auto na druhou stranu a pořádně
dupnul na plyn. Dosáhl jsem čtyřicítky ještě předtím než jsem byl na
silnici. Na cestě jsem dosáhl sedmdesátky dříve než jsem byl za rohem.
Aniž bych se podíval
věděl jsem, že Emmett, Rosalie a Jasper se všichni otočili a zírali na
Alici. Pokrčila rameny. Zcela určitě netušila čím jsem prošel, mohla
pouze tušit co přijde.
Okamžitě předpovídala
mou budoucnost. Oba jsme zpracovávali to, co ona viděla před sebou ve
své hlavě a oba nás to překvapilo.
„Ty odcházíš?“
zašeptala. Ostatní na mě okamžitě pohlédli.
„Vím já?“ ucedil jsem
skrz zuby. Potom viděla to, že jakmile moje rozhodnutí zakolísá, tak
jiná volba otočí mou budoucnost k temnému směru.
„Ach.“
Bella Swanová, mrtvá. Mé
oči, zářící rudou díky čerstvé nové krvi. Pátrání, které by následovalo.
Bezpečný čas bychom čekali do té doby, než by pro nás bylo bezpečné
odjet a začít znovu.
„Ach.“ řekla znovu.
Obrazy v mysli byly
konkrétnější. Poprvé jsem uviděl vnitřek domu policejního ředitele Swana,
spatřil jsem Bellu v malé kuchyni se žlutými skříněmi, zády ke mně, jako
kdybych se k ní plížil ze stínu………nechal jsem aby mě vůně dovedla přímo
k ní……….
„Přestaň!“ zasténal
jsem, nebyl jsem schopný vydržet toho víc.
„Promiň.“ zašeptala,
její oči byly široké.
Zrůda se zaradovala.
A vize v její hlavě se
opět změnily. Prázdná dálnice v noci, stromy vedle ní pokrýval sníh,
řítící se téměř dvě stě mil za hodinu.
„Ztratím tě.“ řekla. „
Nezáleží na tom jestli odjedeš jen na krátkou dobu.“
Emmett a Rosalie si
vyměnili znepokojivý pohled.
Byli jsme skoro u
odbočky na dlouhou příjezdovou cestou, která vedla přímo k našemu domu.
„Vysaď nás tady.“
nařídila mi Alice. „Měl by sis o sobě promluvit s Carlislem.“ přikývnul
jsem a auto zaskřípalo, protože prudce zastavilo.
Emmet, Rosalie a Jasper
v tichosti vystoupili, chtějí po Alici, aby jim vysvětlila z jakého
důvodu odjíždím. Alice se dotkla mého ramene.
,,Udělej správnou věc.”
zašeptala ,,Ona je Charlieho Swana jediná rodina. Toho by to taky určitě
zabilo.”
,,Ano.” řekl jsem,
přikyvující jen na tu poslední část.
Vyklouzla ven a
připojila se k ostatním, její obočí se znepokojeně stáhlo. Zmizeli v
lesích bez jediného pohledu dřív, než jsem mohl otočit auto na druhou
stranu. Zrychlil jsem a mířil zpátky k městu a uvědomil jsem si, že vize
v Alicině hlavě by mohly být zablesknutím temnoty tak jasné jako je samo
světlo. Jak jsem tak uháněl zpátky do Forks devadesátkou, nebyl jsem si
jistý, kam vlastně jedu. Říct sbohem mému otci? Nebo přijmout tu zrůdu
uvnitř mě samotného? Silnice mizela pod pneumatikami.