Měsíc za úsvitu

Autorka: Entity

7.kapitola

„Isabello, jsi doma?“ zahulákal Charlie na celý dům.

„Jooo, tady nahoře“ odpověděla jsem a zamířila po schodech dolů s vrnícím Brunem v náručí.

„Prcka nechej doma, jedeme k Jacobovi pro to tvoje auto.“

Rychle jsem se převlékla, vlasy svázala do uzlu a utíkala za Charlim.

„Tak to je ono“ vydechl v úžasu nad svým dílem Jacob.

Koukala jsem se na stařičký Volkswagen Brouk a snažila se skrýt před ostatními obavy, zdali tohle auto ještě někdy pojede.

„Od té doby, co je Billy na vozíčku s tím nikdo nejezdil, celkem levně mi ho prodal a Jacob se nabídl, že udělá pár úprav na motoru.“

Sice jsem neměla jistotu, že tohle auto někdy pojede, ale broučka jsem si okamžitě zamilovala. Bylo vidět, že si s ním Jacob hodně vyhrál, protože temně modrý lak odrážel naše postavy jako zrcadlo.

„Díky tati, je nádherný a díky i tobě Jacobe, dal sis s tím nejspíš hodně práce.“

„To víš, léta zkušeností“ uchichtl se Jacob.

„Jsi automechanik?“ zeptala jsem se automaticky. A postřehla jsem, jak se Jacob začervenal.

„Jacob chodí ještě na základní školu, je mu 14, chodí tam ještě s dalšími kluky z rezervace.“ Odpověděl Charlie a já jsem viděla rozpaky v Jacobově obličeji.

Vůbec nevypadá na kluka, který….

Z mého přemýšlení mě vytrhla ruka, která dopadla s duněním na Jacobova záda. A než jsem se stihla vzpamatovat, Jacob chytil útočící ruku a přes záda praštil s útočníkem na zem.

„Čau chlape“ slyšela jsem pobavený hlas ze země. Koukla jsem se dolů a spatřila krásnou usmívající se tvář.

„Paule, já tě přerazím“ rozchechtal se Jacob. „Vymýšlíš blbiny, a pak se ulíváš ze školy. Co mám říct třídní? Dneska se po tobě zase ptala, psali jsme z matematiky, víš?“ ušklíbl se. „Náčelníka Swana jistě znáš a tohle je jeho dcera Isabella.“

„Bella“ opravila jsem ho a věnovala Paulovi letmý úsměv.

„Bello, to je Paul, jeden z mých spolužáků. Téměř jako můj bratr nebo možná spíš dvojče, je jen o pár dnů starší.“ S těmi slovy šťouchnul Paula do žeber.

Něco mi tu nesedělo a tak jsem se rychle zeptala: „Kdy máš vůbec narozeniny Jacobe?“

„Třetího listopadu, proč se ptáš?“

„Jen tak“ odpověděla jsem spěšně a hodila na Paula zlostný pohled. On mi lhal!

„No nic, tak si tu povídejte děti, půjdu se kouknout za Billym“ prohlásil Charlie a pomalu odcházel.

„Tati, já se půjdu projít na pobřeží, jo?“ Nechtěla jsem tu být už ani minutu, ne s ním.

„Neměla by jsi chodit sama Isabello, už se stmívá“ odpověděl nekompromisně Charlie.

„Já s ní půjdu“ vypadlo okamžitě z Paula a já bych ho za to nejraději zatloukla do země.

„Dobře, dobře, tak jděte“ souhlasil Charlie a já jsem koutkem oka viděla, jak Jacob nepříčetně hodil hadr na zem.

Naštvaně jsem vyrazila ze dveří dílny a Paul se musel dát do poklusu, aby mě dostihl.

„Bello, Bello, stůj, “ volal za mnou.

Doběhl mě, chytil mě za paži a přitáhl k sobě.

„Co si sakra myslíš, že děláš“ vyjela jsem na něj. „Myslela jsem, že bychom mohli být přátelé, ale ty jsi mi lhal, kdo si myslíš, že jsi?“

„Bello, prosím tě, uklidni se.“

„DIFFICILE EST TAGERE, CUM DOLEAS“ vyprostila jsem se z jeho sevření a snažila se utéct.

Paul stál chvíli ohromeně na místě, ale ve chvíli, kdy jsem zakopla a začala padat mě jeho silné ruce chytily a já jsem se opět ocitla v jeho náruči.

„Pusť mě“ zaprosila jsem.

„Ne, dokud si to nenecháš vysvětlit a nevysvětlíš mi to, co se teď stalo.“

„Co by se dělo? Zakopla jsem a spadla, je to tak nepochopitelné?“ Nemohla jsem věřit tomu, že si ze mě zase dělá srandu. Podívala jsem se do jeho očí, ale ty byly naprosto vážné.

„Ne, to předtím, to co jsi řekla, než jsi se mi vytrhla.“

Nechápavě jsem se na něj podívala, protože mi nebylo jasné, co nepochopil.

„Říkala jsem, že je těžké mlčet, když cítíš bolest“ musela jsem se dívat do země, protože jeho oči byly tak blízko.

„No víš, já latinsky moc neumím, tak jsem z toho pochopil jen to TAGERE-mlčet.“

„TA-co?“ nechápala jsem, kam tím míří. „Já latinsky vůbec neumím.“

„A to co jsi mi teď řekla?“

„Já jsem ale celou dobu mluvila v angličtině.“

„To je divné…Ale Bello, prosím tě, vyslechni mě. Pojďme si o tom promluvit.“

„Není o čem Paule a teď mě pusť.“

Nejevil však žádné známky toho, že by se mě chystal pustit. Naprosto ignoroval můj nesouhlas a jako bych byla nějaká hadrová panenka, nesl mě dál a dál. Ne že by mi to vadilo, protože krásně voněl a jeho náruč byla příjemně teplá, ale měl by respektovat to, že jsem momentálně naštvaná.

„Bello,“začal „když jsem tě poprvé viděl a když jsem pak s tebou mluvil, naprosto jsi mi učarovala, rozuměl jsem si s tebou a pak jsem si připadal hloupě, když jsem ti měl říct, kolik mi je.“

Bála jsem se odlepit své oči od země, protože jsem věděla, že se na mě upřeně dívá a pak mě pomalu položil na zem.

„Paule“ začala jsem a nevěděla, jak dále pokračovat „…ty i Jacob jsem oba tak jiní, tak dospělí. Ani jednomu z vás bych neřekla, že má 14. Ale pravda je někde jinde….“

„Vidíš, proto, proto jsem chtěl, aby sis myslela, že mezi námi není velká věková vzdálenost. Nechtěl jsem, aby jsi se na mě dívala, jako na malého kluka.“ Jeho hlas začal znít hystericky.

„Proč?“ neubránila jsem se stupidní otázce a pomalu zvedala oči směrem k těm jeho. „Mohli jsme být dobří kamarádi.“

„Proč? Protože jsem se asi zamiloval Bello. Protože já nechci být jen kamarád.“ Řekl v okamžiku, kdy se naše oči střetly a já jsem se do těch jeho ponořila. I když už byla tma, věděla jsem, že jsou nádherně zelené.

Paul mi položil ruce kolem pasu, jemně si mě přitáhl a zašeptal:„Už tě nikdy nepustím princezno.“

Byla jsem omámená. Chladná temná noc, příjemné teplo sálající z Paula a opar lásky mezi námi.

„Ne“ udělala jsem krok zpět, když se naše rty vzájemně přibližovaly. „Paule, tak to nejde.“

„Udělal jsem něco špatně?“ zeptal se Paul s bolestným výrazem ve tváři.

„Ne, ne, já jsem…. Potřebovala bych jen více prostoru, víc času. Já, já tě mám taky ráda, ale všechno kolem tebe je hrozně záhadné, neobvyklé a ty jsi skvělý, až se mi z toho motá hlavy.“

„Budu tě chytat a budu na tebe čekat“ s těmi slovy mě objal. „Ty taky nejsi zrovna předvídatelná slečno Swanová“ usmál se a políbil mě do vlasů.

Páni, nikdy jsem nevěděla, jak je jednoduché se zamilovat. Asi jsem si to nechtěla připustit. A až dneska se to ve mně zlomilo. Jsem si ale jistá? Takový vztah přece nemůže vydržet. Jsem o dva roky starší. To nemůže vydržet. Ale Paul zase nevypadá na čtrnáct a je vyšší než já, má krásné zelené oči a……

„Kde to jsme? Proč jsi mi o tom nikdy neřekl dědo?“

„Snažil jsem se ti vyprávět příběhy, ale ty jsi je jen rád poslouchal.“

„Proč jsi mi neřekl, o co ve skutečnosti jde.“

„Čekal jsem, až budeš o něco starší, musel jsem věřit, že budu žít tak dlouho, aby jsi se všechno dozvěděl. Pravdu o mě, o svých předcích a o smrti tvých rodičů. To ale teď není důležité, teď ji musíme zachránit.“

„Proč ji tam nechali?“

„Báli se nás.“

„Nás? Co tím myslíš?“

„Myslí si, že je můžeme přemoci. Naše krev je odlišná od lidské, ONI ji poznají po čichu.“