Měsíc za úsvitu

Autorka: Entity

4.kapitola

„Co se ukrývá v tvém nitru, komu patří tvoje tělo? Nech mě ochutnat tvou krev a nech mě cítit tvou bolest… “

            Vzbudila jsem se. Venku už svítilo světlo, jak dlouho jsem spala? Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že už je po poledni. Rychle jsem vstala a převlékla se. Dole jsem našla dopis od Charlieho, stálo tam jen „šel jsem s Billym na ryby, udělej si něco k jídlu“. Byl pátek a na Forks to byl krásně prosluněný den. Chvíli jsem váhala, co budu dělat, ale zničehonic, dostala jsem nepopsatelnou chuť jít se projít kousek do lesa. Asi i takové motovidlo jako jsem já má nějaký světlý okamžik, kdy je pohybu chtivý. Vzala jsem si tepláky, svetr a obula boty….oproti Phoenixu tady bylo chladněji. Pokud se neotužím, budu tu chodit zabalená jako eskymák.

            Les byl přenádherný. Sluneční paprsky se snažily prodrat si cestu mezi hustými větvemi, jakoby přímo toužily prosvítit v lese místečko po místečku. Stačil jen lehounký vítr a stromy se roztančily až to lesem mocně zahučelo, jako by chtěl říci: ano, jsem tady, já žiju. Lehounkým krokem jsem se vydala opatrně našlapujíc na cestičku, kterou lemovalo opadané jehličí. Užívala jsem si pohled na ten oživlý les a vnímala jeho vůni. Každý strom, větev, květina, i ten nejmenší lísteček tady vyzařoval volnost a svobodu a já jsem se cítila jako vetřelec. Toužila jsem po jejich svobodě, chtěla jsem cítit jejich volnost a aniž bych si to uvědomila z opatrných krůčků se staly svižnější, rychlejší, chtivější a aniž bych zaznamenala nějakou změnu dala jsem se do běhu. Už jsem nebyla vetřelcem. Byla jsem součástí lesa. Součástí každého květu, lístku, stébla trávy ba i kapky rosy, kterou ještě sluneční paprsky nestačily vysušit. Cítila jsem, že jsem volná, bez jakýchkoli zábran, jakýchkoli povinností, oproštěná od všeho, od lidí, od světa, od života. Bylo to tak perfektní, téměř bezchybné a … plác.

            Zakopla jsem o větev a švihla sebou na zem. Uslyšela jsem tlumený smích. „Je tu někdo?“ Pokusila jsem se být odvážná.

„Ahoj“ odpověděl neznámý a pobaveně dodal „co tady děláš sama?“

„To není tvoje starost, co tu vůbec děláš ty?“ odsekla jsem. Maminka mi říkala, že se nemám bavit z cizími lidmi… Myšlenku rychle vyhnala z hlavy a soustředila se na dotyčného.

„Chodím tu přemýšlet.“

„Přemýšlet??“

„Jo, přemýšlet. Prostě přemýšlet. Utřídit si myšlenky, chápeš? Nestalo se ti nic? Ten pád vypadal hrozivě“ zeptal se starostlivě.

„Ne, díky za péči, zažila jsem už i horší“ ušklíbla jsem se.

„Promiň, nechtěl jsem se ti smát“ zatvářil se ublíženě.

„V pohodě, nic se neděje.“

„Jak se jmenuješ? Já jsem Paul.“

„Já jsem Isabella Swanová“ odpověděla jsem a pokusila o úsměv, ale moc to člověku nejde, když před chvíli spadl a není si jistý, kterou část těla má víc otlučenější.

„Ty jsi dcera Charlieho? Myslím tedy náčelníka Swana. Tak to mě těší dvojnásob. Já jsem z Quilleutské rezervace. Často k nám jezdí za tátou mého kamaráda. Už několik dní básnil o tom, že za ním přijede jeho dcera. Raději tě doprovodím zpátky. Dostala jsi se už moc daleko, mohla bys zabloudit.“

„Neboj, myslím, že ještě nějaký orientační smysl mám“ zakřenila jsem se.

„To jistě ano, ale co kdybys náhodou zabloudila nebo třeba znovu zakopla a třeba si zvrtla kotník? Bude mi potěšením doprovodit dceru policejního náčelníka“ pousmál se.

            Nečekal na mou odezvu a společně jsme vyrazili. Ukázalo se, že zpáteční cesta je pro mě mnohem náročnější. Začala se opět ukazovat ta nešikovná Bella. Neušla jsem ani deset metrů, aniž bych jedinkrát nezakopla nebo neuklouzla. Paul se tím očividně bavil.

„Co je?“ vyjela jsem na něj.

„Nic, já jen…. Když jsem tě viděl, jak jsi běžela, vypadala jsi jako by byl každý tvůj pohyb detailně provedený. Jako by jsi to celé prožívala, tančila a vznášela se zároveň. Pozoroval jsem tě delší chvíli a takhle jsem ještě nikdy nikoho neviděl běžet. Takže teď prostě nechápu, že jsi tak nešikovná.“ Uchichtl se.

„Někdo umí plavat, někdo běhat, někdo hrát míčové hry a já jsem prostě áááá“ podjela mi  noha na mokrém listí a nebýt toho, že mě Paul rychle chytil, byla bych opět na zemi.

„Díky“ hlesla jsem. Držel mě těsně u sebe. Naše obličeje se téměř dotýkaly a já jsem cítila jeho teplý zrychlený dech, usmíval se. „Jsi v pořádku?“ zeptal se už asi po dvacáté. Minimálně tolikrát už jsem totiž zakopla.

 „Mhmm“ polkla jsem na prázdno. Nedokázala jsem totiž vnímat nic jiného než jeho rty.

 Naklonila jsem se k němu blíž a zašeptala mu do ucha: „Mohl by jsi mě prosím postavit zpátky na zem, drtíš mi zbytky kostí, které zůstaly celé po mých předešlých pádech.“

 „Promiň“ zatvářil se provinile. „Měla by sis na sebe dávat větší pozor, neměl bych tě raději nést?“ v jeho očích jsem viděla veselé jiskřičky.

 „Ne, děkuji, chodit jsem se naučila, když mi byl rok“ odpověděla jsem pobaveně.

 „No já se jen nabídl, kdyby sis to rozmyslela jsem tu pro tebe“ hodil na mě okouzlující úsměv.

„Zase takové dřevo nejsem“ prohlásila jsem, abych trochu nadlehčila situaci.

 „Kolik ti je?“ zeptal se náhle.

„Nedávno mi bylo šestnáct a tobě? Nejmíň 18, co?“

„Mně je patnáct“ bylo vidět, že je v rozpacích. A já jsem byla v šoku. Byl tak vysoký, vypadal dospěle a ne jako patnáctiletý kluk. Už jsme byli skoro u našeho domu. Paul se ošil. „Už budu muset jít, uvidíme se ještě někdy?“ zeptal se nesměle.

„Určitě“ usmála jsem se a vydala se domů.

            Charlie ještě nebyl doma. Chystala jsem se mu udělat bramborové placky, poněvadž v domě stále nebylo mnoho jídla.

Rozdrnčel se telefon „Prosím Isabella Swanová.“

„Ahoj Isabello, tady je Billy Black, mohl bych mluvit s Charliem?“

„Bohužel, ještě není doma. Mám něco vyřídit?“ jeho hlas se mi zdál povědomý. Konečně když na to přijde, VŠECHNO se mi tu zdálo povědomé.

„Dnes jsme se domluvili, že pokud budeš chtít, mohli byste se k nám stavit na večeři. Dlouho jsem tě neviděl, ale jestli se ti nechce, můžeme to odložit na jindy.“

„Děkuji za pozvání, přijedu ráda. Kvůli toho jste ale asi nevolal, že?“

„Máš pravdu“ zasmál se „chtěl jsem požádat Charlieho, aby přivezl brambory, nějak mi tu zbylo pár posledních. Jacob je posledních pár let nenasytný.“

„To by neměl být problém. Máme sice také poslední,ale zítra jedeme nakupovat.“

„Tak dobře, děkuji, budu se těšit Isabello.“

„Nashledanou.“

            Brambory jsem umyla a naškrábala do velkého hrnce. Pak jsem se šla umýt a převlíknout tepláky, které byly umazané od hlíny. Přitom jsem si vzpomněla na ty havraní krátké vlasy a zelené oči. Paul.

„Bello, jsi tady?“

„Ano, už běžím.“ To jsem samozřejmě myslela obrazně, jinak bych se přerazila na prvním schodu.

„Jedeme?“ zeptala jsem se okamžitě.

„Kam?“ opáčil překvapený Charlie.

„Volal Billy, zval nás na večeři, ne?“

„Ty by jsi chtěla jet? Budeme se dívat na fotbal, ale myslím, že tam bude i Jacob, spravuje ti auto, aby jsi měla čím jezdit. Myslím, že budete kamarádi.“

Rezervace byla nedaleko. Bylo vidět, že je to živá vesnice a že se o ní lidé starají s láskou. Cestou mi táta vyprávěl, že Quilleuťané jsou jeho dobří přátelé a Billy za všech nejlepší.

První, co mě udivilo když jsme přijeli bylo, že Billy byl na vozíku. O něco málo starší než Charlie. Podle jeho přístupu k nám však bylo zřejmé, že už si zvykl a ostatní ho brali prostě jako toho veselého Billyho, kterého má každý rád. To křeslo nebyla bariéra. Ne pro něj.

„Ahoj Isabello, rád tě zase vidím“ prohlásil, když mě zahlédl. „To je můj syn Jacob, jako malí jste byli nerozluční přátelé. Dokonce jsem vám četl pohádky, když jsi u nás párkrát spala. A ty lotroviny, co jste vymýšleli. Jacob  rozbil okno a ty jsi prohlásila, že jsi to udělala ty, aby  nedostal“ zasmál se.

„Jo jasně tati, to my známe“ prohlásil červenající se kluk ve dveřích a napřáhl ke mně pravici „Čau, já jsem jmenovaný Jacob.“

„Ahoj, já jsem Bella“ pípla jsem.

„Tak mládeži, než tady já a Billy uvaříme večeři, bežte se někam projít.“

„Chtěl jsem jít ale za klukama“ ošil se Jacob.

„Nemůžeš toho nechat? Máme návštěvu, s klukama jsi každý den.“ Snažil se Billy.

„To je v pořádku, jen ať jde, chlapi v kuchyni jsou stejně pohroma, někdo na vás musí dohlížet.“ Oba se zatvářili naoko uraženě.

„Díky, to ti nezapomenu Bello, na večeři tu určitě budu a pak ti ukážu tvoje autíčko, už je téměř opravené“ sliboval Jacob a než stačil kdokoli cokoli říct, byl už pryč.

            Jak Charlie předem prorokoval, mluvili jen o fotbale, tak jsem je nadobro vyhnala z kuchyně a pokračovala s přípravou večeře sama. Řízky jsem obalila a usmažila a uvařit brambory taky není žádná věda.

„Večeře se servíruje na stůl“ zahlásila jsem „Došel už Jacob?“

„Ne, jeho problém, všechno mu to sním, nádherně to voní.“ Odpověděl okamžitě Billy.

Když jsme společně usedli za stůl, přiřítil se Billyho syn.

„Omlouvám se, trošku jsme se zapovídali. Copak je dneska dobrého?“

„Pro tebe nic. Kdo pozdě chodí…“prohlásil nekompromisně Billy.

„Počkej,“ zavolala jsem, když jsem viděla jeho smutný hladový obličej. „Schovala jsem ti večeři v kuchyni.“ Okamžitě se mu rozjasnily oči.

„Ty jsi fakt zlatá, už vím, proč jsme kdysi byli kamarádi. Taky že mi kluci vyhubovali, že jsem tě nevzal sebou. Prý by viděli raději tebe než mě, ani se jim nedivím“ pousmál se. „Něco jsem ti přinesl. Zavři oči a nastav dlaně….. tááák a opatrně, ať se mu nic nestane.“

Otevřela jsem oči. V mé dlani leželo třesoucí se černé chlupaté koťátko.

„Ale to přece…to nejde….to si nemohu vzít“ hypnotizovala jsem uzlík v dlaních.

„A proč ne? Naší kočce se narodily mladé. My bychom je všechny neuživili. A Charlie je stejně dlouho v práci. Budeš mít malé milé rozptýlení….neříkej, že se ti nelíbí“ povzdychl si smutně. „Chtěl jsem ti udělat radost.“

„Ale to ne, je nádherná“ vzdychla jsem.

„Nádherný“ opravil mě „je to kocourek.“

„Nikdy jsem neměla zvířátko, nevím, jak se o něj starat. Líbí se mi, moc, ale já fakt nevím…“ byla jsem bezradná. Co když mi třeba umře? Kulička v mé dlani se na mě koukala malýma očkama.

„A co ty vůbec víš,“ rýpnul si Jacob.

„SCIO ME NIHIL SCIRE” vypadlo ze mě bez rozmyslu.

„Fakt vtipné“ poznamenal „co tak na mě mluvit v jazyce, kterému rozumím.“

„Co jsem provedla?“

„Mluvila jsi na mě latinsky, řekla jsi…..já nevím co, když tomu nerozumím.“

„Řekla jsem jen Vím, že nic nevím. Ptal jsi se mě, co vůbec vím, tak jsem ti odpověděla“ nechápala jsem, o co tu jde.

„Muslm ž ve tvych rukach se bude mt dbře, alspoň dle těch žížků“ blábolil, když do sebe cpal jídlo, až se mu dělaly boule za ušima.

„Bello, už pojedeme domů, ano?“ zavolal Charlie z obýváku.

„Jak chceš, mám pro tebe novinku“ nadhodila jsem tajemně tátovi.

„Snad nejsi těhotná!“ zhrozil se Charlie.

„Ne, ale máme nového obyvatele domu“ musela jsem se usmát, když jsem viděla v jeho očích velikánské otazníky.

„Nějakou dobu u nás bude bydlet malý Bruno.“

„Bruno? Kdo to je Bells?“ bylo vidět, jak začíná být bezradný.

„Tohle“ řekla jsem stručně a ukázala mu černý chomáč chlupů.