Měsíc za úsvitu

Autorka: Entity

2.kapitola

Prudce jsem otevřela oči. Usnula jsem nad učebnicí. Kolik je hodin? 0:59 ukazují neúprosně číslice na hodinách. Zase? Zvláštní, skoro jak ve 3:15 zemřeš. Vstala jsem od stolu, dobelhala jsem k posteli, přikryla se peřinou a tvrdě usnula.

            Ráno jsem opět zaspala, co to se mnou je? Rychle jsem na sebe hodila první, co mi přišlo do ruky, vydrhla si zuby a popadla müsli tyčinku, abych zahnala hlad. Cestou ke dveřím jsem nakoukla do ložnice. Ani jsem nemusela, postel sice nebyla ustlaná, ale po mámě ani vidu ani slechu. Momentálně je zamilovaná jako malá školačka. Sice jsem Phila ještě osobně nepotkala, máma o něm moc nemluví, ale vidím na ní, jak je šťastná. Jen se bojím, že se opět spálí. Z nás dvou jsem od svých 13 let já ta zodpovědnější a ta, která platí účty. Takže je přirozené, že když máma něco bere na lehkou váhu, já mám strach. Zavrtím nad tím hlavou, abych zahnala chmurnou myšlenku a utíkám na autobus.

            Písemka z biologie byla neuvěřitelně lehká. Sama jsem divila, že jsem napsala více než jednu větu, když jsem si to včera jen jednou zběžně přečetla a pak usnula. Asi to je znamení, že tentokrát mi bylo odpuštěno, ale příště se na to nesmím vykašlat.

            Po hodině jsem se ptala Kate, jak to napsala.

„Ani mi o tom nemluv, horší písemku by snad nenapsalo ani pětileté dítě“ bezradně si povzdechla.

„Tak jsi se měla včera učit a ne si chatovat s tím tvým Italem“ zakřenila jsem se na ni.

„Každý si to nečte před spaním, jako ty. Navíc já jsem si včera s Antoniem skoro vůbec nepsala. Chápej, dobrý známky jsou pro mě důležitý. Učila jsem se celé odpoledne, ale bylo toho hrozně moc. Přečíst těch třicet stran v učebnici mi trvalo skoro hodinu“ stěžovala si. 

„Hodinu?Mě to přišlo celkem jednoduché, včera jsem to měla za pět minut přečtené, pak jsem nad tím usnula a myslím, že dostanu nejhůř o jeden stupeň dolů.“

„Haha, dobrý fór, za pět minut sis tak možná stihla přečíst nadpisy. Přece si nemůžeš myslet, že ti na to skočím, když jsi na testu věděla úplně všechno. Musela jsi se to učit hrozně dlouho.“

„Kate, já si to vážně stihla přečíst jen jednou…“ snažila jsem se ukončit rozhovor.

„Neříkej, že jsi druhý Einstein“ prohodila ironicky.

„Náhodou, významné problémy, s nimiž se střetáváme, nemůžeme vyřešit pomocí myšlení téže úrovně, které je vytvořilo“ cituji jmenovaného.

„Swanová ty jsi fakt cvok“ zazubí se na mě „a ještě k tomu navíc máš i štěstí.“

„Pamatuj si, že jenom dvě věci jsou věčné: vesmír a lidská hloupost. Jenom si nejsem jistá, co bylo dřív“ prohodím s úsměvem, to jsou opět slova Einsteina.

            Po návratu domů jsem už v první chvíli zaregistrovala, že je něco v nepořádku. „Mami, jsi doma?“zahulákala jsem.

„Ano, tady v obýváku.“

Vyzula jsem se a šla se s ní pozdravit a poděkovat za dárek.

„Mami…“ stačila jsem pouze hlesnout, protože jsem se zarazila. Nebyl to jen  pořádek všude kolem, René v černých šatech na ramínka, stůl prostřený pro tři osoby, ale především takový nepatrný kroužek kolem jejího prstu s naopak velice znatelným kamínkem uprostřed.

Když viděla můj bezradný obličej, okamžitě pochopila proud mých myšlenek.

„Klid zlato, pojď a posaď se vedle mě, všechno ti vysvětlím“ a ukázala na místo vedle sebe na pohovce.

Tiše jsem si sedla, stále zaražená a čekala, co bude dál.

„Bells, zlatíčko, sama jsem neočekávala, že dojde k takovému zvratu. Phil mě požádal o ruku, včera večer, ale já jsem mu řekla, že to nejprve oznámím tobě a pak až se rozhodnu.“

„Ale ty už máš prstýnek.“

„Phil trval na tom, ať si jej vezmu, abych si při každém pohledu na ruku vzpomněla, jak moc mě miluje. Vím, že to bude něco jiného, pro nás pro obě.“

„Mami“ objala jsem ji „já to chápu. Vždycky jsem vnitřně tušila, že k tomu jednou dojde, ale nedokázala jsem si to připustit. Moc ti to přeju“ a dala jsem ji pusu na tvář. Uvnitř sebe jsem cítila zmatek, to tu ještě nebylo. Určitě si to zasloužila, ale co budu dělat já?

Rozdrnčel se zvonek u dveří.

„Skočím tam“ řekla jsem mámě a nechala ji sedět na pohovce. Byla jsem na Phila opravdu moc zvědavá. Ne jen proto, že si chce mámu vzít, protože ji udělal šťastnou, ale hlavně proto, že jsem toužila spatřit muže, který dokázal zkrotit Renée tak, že se odhodlala podruhé se vdát.

Večeře probíhala přímo skvěle. Phil byl skvělý a zábavný společník. Bylo vidět, jak na něm René visí láskyplným pohledem a jak on ji moc miluje. Všimla jsem si, že oba využívají situace, kdy nedávám pozor, aby se mohli třeba jen letmě dotknout dlaněmi. Máma bude v dobrých rukách.

„Mami? Můžu jít dneska spát ke Kate? Slíbila jsem jí to už včera, ale nebyl čas, kvůli písemce z biologie“ cítila jsem se trochu nadbytečná a chtěla jim nechat trochu soukromí.

„Bello,“ odpověděl Phil s úsměvem „je to od tebe velice laskavé, ale já už stejně pojedu domů. Zítra mám důležité jednání kvůli fotbalovému týmu a musím se vyspat.“ Při posledních slovech se máma začala červenat.

O dva týdny později

„Bello, není s tebou nic? Posledních pár dní se mi zdáš nějaká zamlklá“ ptala se mě starostlivě mamka.

„Ne, nic mi není, jen jsem přemýšlela. Phil je skvělý chlap a budete spolu určitě šťastni. Opravdu mi to nevadí, ale víš…..nechci vám tady překážet, a proto…“

„Ale tady nikomu nepřekážíš, Phil tě má rád, jako by jsi byla jeho vlastní dcera“ skočila mi do řeči.

„Já vím, ale potřebujete více času sami pro sebe a já jsem se rozhodla, přestěhuju se k Charliemu.“

„CO? Neukvapuj se zlatíčko, ve Forks je k nevydržení. Nudné.“

„Jsem pevně rozhodnutá, táta už o tom ví, volala jsem mu a už jsem si i koupila letenky.“

Nesnáším loučení, nikdy se neobejde bez slz a ani pro tentokrát to nebylo jiné.

„Ukoušeš se tam nudou“ řekla mi Kate podrážděně „nemůžeš mě tu nechat.“

„AUDENTES FORTUNA IUVAT“

„Co jsi to řekla?“ zeptala se.

„Odvážnému štěstí přeje“ odpověděla jsem bez rozmýšlení.

„Odkdy se učíš latinu?“

„Neučím, proč se ptáš?“

„Tak odkud to umíš?“

„Umím  co?“

„No ten citát v latině.“

„Já nevím, jen tak mě to napadlo… Neplač pro mě má Argentino, vždyť já jsem stále s tebou….“ Pokusila jsem se zanotovat písničku se slzami v očích, obejmula jsem Kate a nasedla do auta.

„Kdykoli se můžeš vrátit. Budu na tebe čekat. Mám tě ráda Bells, nezapomeň se ozvat, že jsi dojela v pořádku.“

„Jasně, neboj, bude to v pohodě“ snažila jsem se nadhodit nenucený tón, aby máma nepostřehla nervozitu v mém hlase. Přece jen jsem Charlieho neviděla několik let, skoro ho ani neznám.

„Chápu to, je to tvůj otec a miloval tě od prvního dne, kdy tě spatřil. Není těžké s ním vyjít a alespoň se s ním konečně poznáš.“

„Díky za všechno mami“ cítila jsem, jak mě slzy pálí v očích.

„Ne, to já děkuji tobě Isabello.“

Pomohla mi odnést mé věci k odbavení, několikrát jsme se objaly, několikrát jsem jí slíbila, že s ní zůstanu v kontaktu a neustále mě ujišťovala, že mohu zůstat. Já jsem ale chtěla letět. Chtěla jsem jí a Philovi nechat více prostoru, chtěla jsem poznat tátu a místo, kde jsem pár let žila.

Chtěla jsem změnu, ale netušila jsem, jak bude velká.

A tak jsem opustila Phoenix. Nevěděla jsem, co mě potká a už vůbec jsem nevěděla, že mě čeká naprosto JINÝ život.  MORITURI TE SALUTANT (jdoucí na smrt tě pozdravují).