Live changes
Autorka: Deatonna
3.
kapitola
Když jsem se
vymotala z lesa a šla k domu už se trochu stmívalo. Panebože. Máma.
Doufám, že ještě není doma. A co jestli je? Co když viděla můj pokoj?!
To ne.. Opatrně jsem vklouzla domů zadními dveřmi a rozhlídla se. Nikde
nikdo. Aspoň že tak. Zaposlouchala jsem se a všimla si, jak jsou moje
smysly ostřejší. Přesně jak říkal Sam. Vyšla jsem schody a zavřela se a
zamkla v pokoji. Už žádné nečekané návštěvy. Tentokrát by trefil šlak
je. Vypadalo to děsivě. Nikdy jsem tady neměla moc uklizeno, ale tohle
byl děs. Nechtělo se mi na to koukat ani to uklízet, takže jsem šla do
koupelny, kterou jsem měla hned vedle. Naštěstí. Zavřela jsem dveře a
svezla se po nich na zem. Fajn. Už jsem sama. Mám klid. Co teď? Dneska
se mi změnil celý život. Jako lusknutím prstů se všechno obrátilo vzhůru
nohama.
Co budu
dělat? Budu moct aspoň trochu pokračovat v tom minulém životě? Chodit do
školy, normálně se bavit s kámoškama a tak? Budu toho vůbec ještě
schopná? Snad jo, proboha. Vždycky, když mě něco trápilo, tak mě pomohla
kamarádka Annie. Ale teď? Tohle jí těžko můžu říct. Co by si pomyslela?
Bála by se mě? Já se sama sebe bojím, takže by to bylo přirozený…
Myšlenky se
mi vířily hlavou jako na tobogánu a padaly do velkého černého jezera,
které nevracelo odpovědi. Měla jsem strach, byla jsem úplně mimo a
nevěděla, co mám dělat. Šla jsem k zrcadlu a koukla na sebe. Vlasy jsem
měla rozcuchané, oči rozmazané od pláče a celkově jsem vypadala podobně
jako jsem se cítila. Bezva. Opláchla jsem si obličej a najednou uslyšela
klepání na dveře. Tlumené. Trhla jsem sebou, ale vyšla z koupelny. Za
dveřmi se ozval mamčin hlas.
„Zlatíčko,
otevři.. to jsem já.“ Zněla úzkostně. Jak jí vysvětlím ten bordel?! To
nejde.. pokračovala.
„Já vím, co
se stalo. Nemusíš mít strach. Já ti pomůžu. Promluvme si. Otevři,
prosím.“
Cože? Ona to
ví?!
„Ty si
mluvila s bráchou? Co ti řekl?“
Tiše vydechla
úlevou. „Ne. Se Samem. Nemusíš mít strach. Já o vlkodlacích vím. Už
dávno.“ Ona to ví? Aspoň jí to nemusím tajit. To byla docela úleva.
Odemkla jsem a mamka se mi vrhla do náruče.
„Zlatíčko…mě
je to tak líto…“
Začala jsem
vzlykat.
„Ššš. To bude
dobrý..“
„Co mám teď
dělat?“ zeptala jsem se jí.
„Měla bys být
s klukama. Oni ti pomůžou. Poradí ti, jak to zvládnout..“
Vytřeštila
jsem na ní oči. Tak ona taky?
„Já to
nechápu. To mám jít a běhat s nimi po lesích? Já … nechci být..v tom
zvířeti. Nemůžu to ignorovat?“ musela jsem se zeptat, i když jsem
odpověď znala.
„Ne, to
nejde. Ale nebuď z toho vyděšená nebo nešťastná. Časem si na tom všem
určitě najdeš části, se kterými budeš spokojená. Ať už to bude třeba jen
banalita jako chodit v sukni v mrazu a nezmrznout…“ snažila se mě
uchlácholit.. no jo.. možná…
„Ale než je
najdeš, musíš je poznat…já…že se změnil Seth… s tím jsem jakš takš
počítala, ale opravdu mě moc moc mrzí, že si tím musíš procházet i ty…“
smutně se na mě zadívala. „ale nesmíš se na to koukat jako na ..
prokletí nebo něco špatného… jsi pořád moje holčička a ty sama, i když
si se změnila fyzicky, jsi to pořád ty. A zůstaneš tak, když budeš
chtít.“ usmála se. Musím přiznat, že se mi trochu ulevilo. A to co teď
řekla.. no… něco na tom bylo…
„To víš že
budu chtít“ slabě sem se usmála.
„Ježiši..co
si tu vyváděla?“ optala se šokovaně když se rozhlídla po pokoji.
„No…to bylo
strašný..víš…když jsem se… proměnila, tak jsem měla strašně dlouhou
srst, já nevím proč a celá sem se zamotala a pak to na mě všechno
popadalo…“ otřásla jsem se při té vzpomínce.
„Neboj, dáme
to do pořádku…A .. ta srst, to proto, že máš dlouhé vlasy..to ti kluci
neřekli? To proto jsou všichni nakrátko..“ vysvětlovala mamka.
„To si musím
ještě ke všemu ostříhat vlasy?! To ne!!“ zděsila jsem se a šáhla si na
své do půl zad dlouhé vlasy. „Vždyť ty vlasy jsou na mě to jediný
hezký!“ zaskučela jsem.
„Co to
plácáš. To není pravda. Správný člověk kouká do duše a ne na vzhled…ale
chápu tě..to pro tebe bude těžké..ale ty to zvládneš, já ti věřím! A pak
si na to zvykneš…“chlácholila mě.
„Myslíš?“
zeptala jsem se nejistě a na pochybách. Neuměla jsem si sebe představit
krátkovlasou. To prostě nešlo. A co teprve až to uvidí lidi ve škole! To
mi něco připomnělo.
„A co řeknu
Annie? Ona pozná že se něco děje.. Nechci jí lhát, ale pravdu jí říct
nemůžu!“
„Neboj, to se
vyřeší. Prostě jí řekneš že máš teď těžké období a chtěla jsi změnu…
určitě to pochopí…“ mrkla na mě.
„Jo..asi máš
pravdu..“
S mamkou jsem
dali můj pokoj zase docela do pořádku. Mamka mě pořád uklidňovala a
snažila se mě přivést na jiný myšlenky. Docela to pomáhalo. Když jsem to
dodělali, nechtěla jsem být zase sama a přemýšlet, takže jsme se šli
dívat na film. Jenže pak film skončil a já zase začala přemýšlet…
„Takže.. co
mám dělat zítra? Mám jít do školy?“ ptala jsem se mamky.
„To nemusíš,
myslím, že..bys měla jít za klukama..a zvyknout si na to..ve škole..
musíš se to naučit ovládat..“
„Myslíš jako
že bych na někoho zaútočila? Někoho napadla?“ zeptala jsem se zděšeně.
„To ne,
zlatíčko, jen se musíš naučit ovládat své emoce..“
„Abych se
neproměnila jen tak…“ došlo mi.
„Neboj,
určitě to nebude zas tak zlé..a za pár dní to budeš zvládat..“
„Hm…“ doufám…
Normálně se mi do školy nechce, ale teď bych tam šla hned.. Normální
obyčejný život na střední… teď mi to přijde jako sen..
„Běž spát…
vypadáš unaveně..“ poznamenala mamka.
„Jo..asi jo..
dobrou..a díky mami.“
„Nemáš za co,
zlatíčko“ pousmála se.
Šla jsem po
schodech nahoru a přemýšlela, takže jsem si nevšimla Setha, který už se
vrátil a čekal na chodbě. Lekla jsem se a ztuhla, když jsem ho viděla.
„Čau ségra..“
řekl
„Eh, čau..“
„Takže..
koukal jsem, že máš uklizeno.“ Kývnul směrem k mému pokoji.
„Jo, mamka mi
pomohla…“
„Hm… Co budeš
zítra dělat?“ zeptal se opatrně.
„No.. mamka
říkala, že bych měla jít za vámi..“ řekla jsem potichu.
„Jo jo, to
bude nejlepší.“ rychle souhlasil. Asi jsem vypadala víc nejistě než jsem
chtěla.
„Mm, takže
zítra.“ zamumlala jsem a proklouzla do pokoje. Na zítřek nechci ani
pomyslet.. Vlastně na nich nechci myslet.. Nejvíc na to, co teď musím
udělat…