Live Changes
Autorka: Deatonna
27.
kapitola
Zastavili
jsme kousek za domem, kde jsem byla zvyklá nechávat si auto. Vedle stál
ojetej fiat. Asi bráchův.
Viděla jsem
dům a všechno kolem a najednou jsem dostala strach. Nechápala jsem proč,
vždyť jsem byla doma!, ale něco ve mně se pořád svíralo.
Zhluboka jsem
se nadechla a vydechla. Musim přestat blbnout. Okamžitě.
Chris mi
pevně stisknul ruku. Otočila jsem se na něj. Ustaraně si mě prohlížel.
Pohladil mě po tváři.
„Všechno bude
v pohodě, Lee..“
„Já vim..
nechápu, co to se mnou je…“ zašeptala jsem.
Chystal se
něco říct, ale umlčela jsem ho polibkem. Vnímala jsem ho každou buňkou
svého těla a cítila jsem, jak ze mě všechen stres opadává. Po chvíli už
jsem byla úplně klidná.
Usmála jsem
se na něj. „S tebou zvládnu všechno.“
Jen co jsme
vešli do dveří, mamka se mi vrhla kolem krku. Potěšilo mě, že mě ráda
vidí a že jsem se rozhodla přijet. Vypadalo to, že jí to pomůže a mě
třeba taky.
„Chyběla si
mi.“ zašeptala mi do ucha.
„Ty mě taky,
mami.“ řekla jsem jí a chtěla jí pevněji obejmout, když jsem si
uvědomila, že by to nebyl nejlepší nápad. Radši jsem svůj stisk povolila
pustila jí.
Chytla jsem
Chrise jednou rukou kolem pasu a představila je…
Blížilo se
k večeru a já se konečně odhodlala a vydala se na hřbitov. Po dlouhém
ujišťováni jsem Chrise přesvědčila, že to zvládnu a nechal mě jít
samotnou. Věděla jsem, že vidí, jak jsem z toho všeho smutná a nervózní,
a tak jsem byla ráda, když přišel Sam s klukama a vytáhli ho ven. Cítila
jsem se provinile a mrzelo mě, že se kvůli mně trápí.
Klekla jsem
si k taťkovu hrobu a položila na něj květiny, co jsem koupila. Moc jsem
tenhle lidskej zvyk nechápala, protože jsem věděla, že i když někoho
ztratíme, pořád nám zůstane v srdce, ale přesto jsem ten chladný mramor
políbila a zapálila svíčku.
Slunce už
dávno zapadlo, ale já pořád seděla na tom samém místě. Koukala jsem se
na ten šedý studený mrtvý kámen, ale ve skutečnosti jsem ho neviděla.
Nechala jsem svou mysl toulat se, vzpomínat, a bylo mi to jedno. Vítala
jsem to.
Trochu jsem
zaostřila a zjistila, že už se nedívám na ten samý mramor. Tenhle byl
tmavší a byl v dálce, blíž k lesu. To mi ale nebránilo přečíst si, co
bylo na náhrobku..
Přerývavě
jsem se nadechla a pomalu k němu došla.
Annie
Sandersová.
Milovaná
dcera, sestra, vnučka, přítelkyně.
Jestli jsem
si myslela, že už dnešek smutnější nebude, šeredně jsem se zmýlila…
Uslyšela jsem
za sebou šustění listí v lese. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, kdo tam
je, ale pak jsem ucítila ten známej odpornej štiplavej pach a věděla, že
je to nějakej upír. Vzpomněla jsem si na Cullenovi, ale jejich pach jsem
znala a tenhle to nebyl. Pomalu jsem se otočila a spatřila postavu na
kraji lesa, pár metrů ode mě.
Byla mrtvolně
bílá, nadpozemsky krásná a její medové oči mě probodávaly jako jehly.
Bylo to už
přes rok, už dávno nebyla člověk, ale přesto jsem jí poznala. Nevěděla
jsem, jestli mám halucinaci a už jsem kompletně zešílela, ale bylo mi to
jedno. Pomalu jsem vstala a šla k ní.
„Annie?“
zašeptala jsem nevěřícně.
Chvíli na mě
koukala s mrtvolným výrazem, ale pak jako by si to uvědomila.
„Leah.“ řekla
hlasem, který nebyl její.
Vykročila
směrem ke mně, když v tom jsem uslyšela šum a vteřinku po tom se objevil
Jasper, Emmett a Edward.
Postavili se
před Annie a zuřivě se rozhlíželi kolem.
Vyjeveně jsem
na ně koukala.
Jasper
chytnul Annie pevně za paži a v očích mu plály divoké plamínky. „Tohle
už víckrát prosimtě nedělej. Mohla si něco říct, šli bysme - “
Annie, která
se dosud dívala do země, prudce zvedla hlavu. „se mnou. Já vim.“ řekla
ostře. „Nikomu jsem neublížila.“ zamumlala potom.
Jasper jí
pustil a povzdychnul si. „Dobře, promiň. Měla by ses ale držet dál od
města.. a ostatních“ střelil po mě očima.
„Jasně…
jasně…“ řekla trochu otráveně.
Pak se koukla
na Edwarda a chvíli se mu dívala do očí. Ten po chvíli kývl. „Jazzi, Em,
pojďte. Ona to zvládne.“
Jasper se na
něj nedůvěřivě kouknul.
Už jsem se
trochu vzpamatovala a tušila, proč se dohadujou. Nevěděla jsem, jestli
se dřív něco stalo, ale nelíbilo se mi, že Annie takhle nedůvěřujou.
„Ehm.
Zapomněli ste kdo jsem? Umím se o sebe postarat.“ řekla jsem, ale v tom
jsem si vzpomněla, jak jsem Annie nedokázala uchránit a sklopila jsem
oči.
Uslyšela
jsem, jak se rozběhli pryč a vzhlídla jsem.
Annie se
trochu mračila a koukala se do dálky. „Půjdeš se se mnou projít?“ řekla
najednou rychle.
„Moc ráda.“
Ani jsem to nedořekla a Annie vystřelila do lesa. Zmatená jsem se za ní
vydala.
Šla docela
daleko, pak se zastavila a otočila se na mě.
„Ehm.. Víš,
já se jim nedivim, že mě nechtěj pouštět samotnou.. nezazlívám jim to,
jen.. mě to občas štve..“ řekla mi, když viděla mou zmatenost.
Ale už jsem
to pochopila.
„Já.. je mi
to strašně líto, Annie. Co se stalo.. tenkrát.. všecho je to kvůli mně..
já vim, že to nemůžu vrátit zpátky, ale chtěla jsem.. chtěla jsem abys
věděla, jak moc je mi to líto…“ až slzy mě zastavily. Chtěla jsem jí
říct, jak moc mě to mrzí, ale tak velkej žal se slovy vyjádřít nedal.
Když jsem jí
viděla na vlastní oči, jen pár metrů ode mě, bílou, nehybnou, z kamene..
bylo to ještě horší.
„Já bych dala
cokoliv.. cokoliv..“
Najednou se
objevila jen centimetr ode mě. Cítila jsem, jak z ní sálá chlad, její
pach mě uvnitř sžíral, ale nevšímala jsem si toho. Zvedla ruku a pomalu
mi setřela jednu slzu, aniž by se mě dotkla. Stála jako socha, jako
kámen, a na tu jednu slzu se dívala. Pak se podívala na mě a zakroutila
hlavou.
„Vůbec si se
nezměnila. Pamatuju si, že si si často vyčítala věci, za který si
nemohla.“ lehce se usmála.
„Ne, Annie,
tohle byla moje chyba.. měla jsem - “
„Ššš.“ řekla
a zastavila se s ukazováčkem těsně před mými rty. Nedotkla se mě, ale
asi chtěla. Tohle bylo gesto, který dřív dělala často. Pocítila jsem
naději, že tam někde pod tím kamenem je možná trochu té mojí staré Annie.
„Víš, jak
jsem dřív mluvila o osudu.. Já věřím, že tohle byl můj osud. Sát se
upírem.. je to fajn, až na tu žízeň,“ zakřenila se.
Jen jsem na
ní zírala a nebyla schopná nic říct. O kousek ustoupila a slabě se
nadechla.
„Ale no tak.
Od kdy si tak vážná?“
„Já.. já
jsem. vždycky jsem tě chtěla ještě vidět, ale strašně jsem se bála, že
mě budeš nenávidět..“ zašeptala jsem.
Vzdychla a
zakroutila hlavou. „Ty si mě nekousla, Leah.. Mimochodem, jak to, že si
vlkodlak? Musim ti říct, že si mě tenkrát dost vyděsila..“
„Uh. Jo, to
je dlouhej příběh..“
„Já mám celou
věčnost.“ mrkla na mě.
Usmála jsem
se a sedla si pod jeden strom. Opřela jsem se o něj a začaly jsme si
vyprávět.