Live Changes

Autorka: Deatonna

18. kapitola

Seděla jsem a zase koukala do prázdna, když mi zazvonil telefon.

„Ano?“ řekla jsem nejistě. Jestli to bude zase Amber..

Ale nebyla. Byl to klučičí hlas. „Čau Leah.“ řekl Sam.

Sam? Co se děje? Tohle se mi nelíbilo….

„Same?“

„Jo jo, to sem já. Volám ti proto, že sem se s tebou chtěl domluvit.“

„Domluvit na čem?“

„No.. myslim, že nebude vadit, když nebudeš v naší smečce, ale Chrisově. Když jsem s nim mluvil, zdál se v pohodě a svý území hájí dobře. Ptal sem se i staříků, protože řikali, že to jen tak asi nepude, ale s tebou jeden neví. No ale určitě to zjistíme, až se znova proměníš, takže jsem se chtěl dom-“

„Počkej. Co to.. o čem to sakra mluvíš?“ Co to jako mělo znamenat??? Zbláznil se?

„No.. pochybuju, že by ses chtěla vrátit do La Push, když teď máš Chrise.. takže je celkem logický, že budeš v jeho smečce..“ řekl to tónem, kterej používaj dospělí pro tupý děti.

„Tak zaprvé, nikoho nemám a za druhý se do žádný smečky nechystám.“ To sem mu snad už vysvětlila dávno, ne?

„Leah! Copak ty si nic nepochopila? Teď už nemáš vůbec na vybranou. Nehraj si na paličatý dítě. Tady už nejde jenom o tebe!“

„Na nic si nehraju…“ řekla jsem potichu. „Já.. prostě nemůžu..“ řekla jsem zoufale.

Prudce vydechl. „Ale můžeš. Dokonce musíš. Jinak to nejde. To je.. prostě tak daný. Smiř se s tim.“

Mlčela jsem.

„Teď už neubližuješ jen sama sobě.“ řekl najednou.

„Jak to myslíš?“

Povzdechl si. „Ty si nepamatuješ, co sem ti říkal o otisku?“

To mě trochu zmátlo.

„Ale jo…“

„Jenže to vždycky bylo, že se vlkodlak otisk do člověka. Vy ste oba vlkodlaci. Vaše pouto je mnohem silnější, protože jste oba dominantní.“

Nějakej chytrej.. „Na tos přišel ty?“

„Eh.. ne, mluvil jsem o tom se staršíma… Copak ty to necejtíš?“

Polkla jsem. „Jo.. cejtim..“ řekla jsem potichu.

„Tak potom nechápu, proč to všechno..“

Zase jsem mlčela. Uslyšela jsem tlumené „Same, dej mi jí.“ a poznala jsem ten hlas.

„Mami?“ vyjekla jsem.

„Ahoj, zlatíčko, jsem to já.“

„Ale.. Seth mi slíbil, že ti nic neřekne..“

„Přeci sis nemyslela, že bych to nechala jen tak.. Navíc je tady kolem toho docela poprask..“

Zamračila jsem se. To mě snad celý La Push pomlouvá? No.. vlkodlačí část asi jo..

„Nezlob se na něj.. Ale teď.. pověz mi všechno. Chci to slyšet od tebe a z tvojí perspektivy..“

S mamkou jsem si povídala ještě asi hodinu. Dlouho jsme spolu nemluvili a nakonec jsem byla ráda, že to ví. Ale samozřejmě.. snažila se mi vysvětlit, jako všichni ostatní, že se tomu nemám bránit. Jenže ona řekla ještě něco jinýho, že nejsem smutná a zmatená jenom já. Že jsme teď s Chrisem propojení a když budu nešťastná já, on bude taky. Moc jsem to nechápala, ale nějak podvědomě jsem to cejtila. A nechtěla jsem, aby byl kvůli mně smutnej.

Bylo to celý strašně zamotaný a já už se v tom nechtěla plácat, takže jsem šla ven.

Tentokrát jsem ale nemínila jít do lesa…

Byla už tma, to mě ale samozřejmě nevadilo, a procházela jsem se městem.

Moc jsem nedávala pozor, kam du, dokud jsem nenarazila na ceduli s názvem čtvrti. Cirrel.

Koukala sem na ní a nechápala to. To snad není možný… Zakroutila jsem hlavou, ale šla dál..

Ale nedošla jsem daleko.

Protože jsem je uslyšela, ucítila a nakonec i uviděla.

Zrovna vycházeli z lesa. Chris a jeho smečka..

Zkameněla jsem na místě. Chris se taky zarazil a koukal na mě. Byla tma a byli jsme od sebe dost daleko, ale nevypadalo to, že mě nepoznává.

Uf.. co teď..? Sem vážně tak pitomá, jak to všichni řikaj? Chovám se jako malá?

Jak mám vědět, co je správný? A je vůbec něco z toho správný?

Protřela jsem si jednou rukou spánek a snažila se uvolnit. Hm… Odlepila jsem se z místa a šla směrem k nim.

Viděla jsem, jak po sobě ostatní pokukujou, ale Chris se mi díval do očí. Chvíli mi to připadalo, jako kdyby sme tu byli jen my dva.

Odtrhla jsem od něj oči a slabě zatřásla hlavou, ve snaze si jí pročistit.

Ne že by se mi to podařilo.

„Tak tady jí máme! Konečně jí vidíme v lidský formě.. Teda holka, ty seš ale číslo…“ vybafnul na mě jeden, s blonďatejma vlasama, který vypadaly, jako by si je docela dávno stříhal sám.

Lekla jsem se a poděšeně jsem na něj zírala. Naprosto jsem nechápala, co to řek a význam toho už vůbec.

„Deriku,“ zamračil se na něj Chris. „Nech si to.“  Trochu to znělo jak když okřikujete psa.. Asi byl na to od něj zvyklej..

„Co je? Jen řikám..“ řekl, pokrčil rameny a zašklebil se na mě.

Zmeškala jsem snad něco?

„Promiň Leah..,“ řekl Chris. Za co se omlouvá? „Ostatní asi ještě neznáš.. Tohle je Josh, Marty, Derik a John.“ představil je.

„Eh.. čau kluci..“ řekla jsem nervózně. Zdálo se mi to celý takový.. divný.

„No.. minule si byla výřečnější.“ uchechtnul se Josh.

Chvíli jsem nevěděla, co myslela, ale pak se mi vybavilo, jak jsem na ně řvala. Jo, to držte huby nebylo zrovna nejzdvořilejší..

Sklopila jsem oči do země. „Jo.. eh.. to bylo…“ bože.. „minule“ řekla jsem nakonec.

„No, my už snad radši pudem.“ řekl jeden z nich.

Zvedla jsem hlavu a viděla, že to řekl John, ale asi to nebyl jeho nápad, protože se od nich zrovna Chris otáčel ne zrovna s přátelskym úsměvem.

Začli odcházet.

„Tak čau..“ řekla jsem trochu zmateně a za chvilku se vypařili.

„Oni sou.. občas sme jak smečka psů..“ usmál se omluvně.

Ani sem moc nevnímala co říkal, protože to nešlo, když se tak hezky smál… Byla jsem v jeho přítomnosti jako roztátá a i když sem se tomu možná příčila, nějak sem cejtila, že je to správný, že to prostě takhle nějak má bejt.. My dva.. Nerozuměla jsem tomu.

„Ehm.. Tvejm kámošům se asi moc nezamlouvám..“ nadhodila jsem.

„Ne, ty za nic nemůžeš,“ řekl rychle „to jen, že .. nejsou zvyklí, že na někoho myslim a nesoustředim se na práci.“ usmál se jemně. 

Samovy slova mě zněly v hlavě. Už neubližuješ jen sama sobě.

„Nechci, abys měl kvůli mně problémy..“

 „To nic není. Navíc…na tebe myslim rád.“ řekl něžně a přitom se mi vpíjel do očí.

Bylo to tak.. hezký, co mi řekl. Nejen, že mě to překvapilo, ale porazilo tím ty neviditelný zábrany, který jsem mezi nás dva stavěla a nechala se naplnit tím, co jsem doopravdy cítila.

Zjistila jsem, že ho mám ráda, že s ním chci bejt, že s ním potřebuju bejt.

Jo, asi to bylo divný, vždyť ho vlastně vůbec neznám… ale cejtila jsem to tak.

„Leah?“ řekl opatrně a přiblížil se ke mně.

„Já.. promiň, jen jsem se zamyslela..“ řekla jsem a pohlídla mu zpět do očí. Nechala jsem se naplnit tím pocitem a… líbilo se mi to.

Vypadalo to, že nad něčím váhá, ale pak udělal ještě jeden krok a byl jen pár centimetrů ode mě. Dívala jsem se do těch jeho krásnejch tmavě modrejch očí, který byli tak blízko..

„Leah..“ zašeptal.

Pomalu zvedl ruce a nejistě mě objal. Celá jsem ztuhla a snad i přestala dejchat. Už se začal odtahovat, když jsem se odhodlala a objala ho nazpět. Zavřela jsem oči.

Panebože. Cejtila jsem se tak… bezpečně, úžasně, úplně..

Objal mě silněji a mě nechtěně vyklouzla slza. Všimnul si toho a trochu se odtáhl, aby mi jí setřel. „Co se děje?“ zeptal se smutným hlasem.

„Promiň…já…nechápu, co se to se mnou děje..“ zavrtěla jsem hlavou.

„Taky tomu nerozumim..,“ řekl „ale jedno vim.. nemůžu bez tebe bejt..“

„Já taky ne.“ zašeptala jsem a víc se k němu přitiskla. 

Ale v tom jsem to ucítila. Upír. Lekla jsem se, vlasy se mi kompletně zježily a začla jsem se klepat. Chris se prudce rozhlížel kolem a vrčel u toho. Přikrčila jsem se v jeho náručí.

„Ale ale.. copak to tady máme? To je tak sladký…až je to nechutný.“

Ten hlas… přišel mi tak povědomej…

Otočila jsem se a spatřila toho upíra…