Live Changes

Autorka: Deatonna

17. kapitola

Jako bych zmrzla. Mám otevřít? Nemám? Co se bude dít?

Na jednu stranu jsem ho chtěla vidět, představa, že je hned za dveřma a já jen tak sedim v kuchyni a nevlítnu mu do náruče, mě mučila, ale ta druhá půlka, ještě trochu realistická a nenakažená otisknutím, byla vyděšená.

„Leah..“ řekl potichu a slyšela jsem, jak se opřel o dveře.

Tomu hlasu se nedalo odolat a moje omámená část zvítězila. Vstala jsem a šla pomalu ke dveřím.

Věděla jsem, že mě slyšel, protože se odlepil od dveří, abych je mohla otevřít.

Odemkla jsem je a otevřela.

A tam stál on.

Byl naprosto dokonalej, úžasnej, nádhernej, a ty upřímný oči … doprdele. Takováhle jsem nikdy nebyla…

Úplně zvláštně se na mě díval. Zdálo se mi to nebo to vypadalo, jako by se taky vevnitř s něčím pral?

Uhnula jsem pohledem a on udělal krok ke mně. Udělala jsem rychle krok dozadu a chytla se dveří.

„Ehm, poď dál.“ řekla jsem směrem k podlaze a otevřela doširoka dveře, ve snaze zakrejt, jak jsem se před nim snažila utýct.

Chvilku tam stál a pak vešel. Zavřela jsem dveře a šla do obýváku. Nejistě jsem se zastavila v půlce místnosti a otočila se na něj.

Díval se na mě s takovým výrazem, až se mi z toho rozbušilo srdce. Panebože. To je.. To není možný, jak na mě může mít takovej vliv?

„Ahoj.“ řekl

Tohle se nedalo snýst. Uhnula jsem pohledem, než bych udělala něco, čeho bych pak litovala.

„Ahoj,“ řekla jsem, ale znělo to dost chraplavě. Jako bych snad chvíli ani nedejchala.

Zdálo se, že v jeho přítomnosti si nemůžu bejt jistá ničeho..

„Je ti už líp?“ zeptal se po chvíli.

„Eh..,“ co na to říct? Že v jeho přítomnosti sem se najednou cejtila dobře? Jako by vyplnil tu chybějící část ve mně, která mi tak dlouho scházela. „jo, teď už jo.“ řekla jsem potichu. Když tady byl on..

„Vypadáš pořád unaveně..“

Ježiši. Snad není vidět, jak jsem brečela..

Pomalu jsem vydechla a při tom pořád koukala na zem.

„Proč si přišel?“ zeptala jsem se, protože jsem chtěla změnit téma a mimochodem mě to i zajímalo.

„Chtěl jsem.. tě vidět a promluvit si.“

Odtrhla jsem oči od koberce a koukla se na něj. „Promluvit?“ zeptala jsem se opatrně.

„Něco se o tobě dozvědět.“ řekl a slabě se usmál.

Slušelo mu to, když se smál.

Chvilku sem nad tim přemejšlela. Vždyť já jsem se o něm taky chtěla něco dozvědět, ne? Tohle.. bylo férový. Dobrej začátek, ne? Začátek? Co bude potom? Co bude, až se budem znát?

„Dobře,“ řekla jsem nakonec. „Um.. co by si chtěl vědět?“ docela sem se bála, s čim na mě vybafne. Moc se mi nechtěl tahat kostlivce ze skříně… A že sem jich tam pár měla..

Možná viděl, že sem z toho nebyla moc nadšená, protože řekl: „No.. můžem začít třeba příjmením.“ a zase se u toho usmál.

Trochu jsem si oddechla a taky se usmála. „Clearwaterová. Leah Clearwaterová“

„Hezký.“

„Díky, Chrisi-“

„Townsed.“

Jo, tohle bylo trochu trapný. Možná trochu víc.

„Seth mi říkal, že tu nebydlíš dlouho..“

Jo, jasně, mě se zdálo, že mu o příjmení vůbec nejde.

Ne že bych se o tomhle chtěla bavit.. ale.. nevim proč, ale měla jsem takovej pocit, že má právo to vědět. Pěkně blbej pocit.

Stejně jako celá tahle situace. A taky že sme stáli tři metry od sebe v mým obýváku.

„Eh.. Můžu ti něco nabídnout?“ zeptala jsem se, jako správná hospodyňka a vydala se do kuchyně. No, možná jsem trochu doufala, že to na chvilku oddálim a trochu ho rozptýlim z těch upřenejch pohledů..

„Ne, díky.“ Hm. To bylo dobře nebo špatně?

Otočila jsem se k lince a dala vařit vodu. Rozhodla jsem se, že si dám čaj. Bylinkovej, na uklidnění. Ne že bych nějak doufala, že mi pomůže.

Otočila jsem se. Stál tam mezi dveřma a koukal na mě.

„Sedni si..“ řekla jsem a neurčitě mávla ke stolu.

Sednul si, ale celou dobu na mě koukal a bylo jasně vidět, že chce, abych začla mluvit.

Hm.. No jo, no..

Otočila jsem se zpátky k lince a hledala čistej hrnek. Prostě stručnej výtah mýho podělanýho života.. Co je na tom? 

„Jsem tu asi dva měsíce. Přijela jsem sem proto, že jsem chtěla vypadnout z La Push. Nějak… mě tam honili vzpomínky, takže jsem počkala, až mi bude osmnáct a odjela sem.“

Podívala sem se na něj. Vypadal hodně jako že to nepochopil.

Vzdychla jsem. Sepjala jsem ruce a koukala na ně. I když se mračil, vypadal božsky.

„Když mi bylo šestnáct, poprvý sem se..proměnila. Nějak jsme to zvládala, ale asi tři tejdny po tom, jsem šla s kamarádkou do lesa a narazila na upíry..“ Trhavě jsem se nadechla. Tak moc jsem o tom nechtěla mluvit.. „a..oni zaútočili a Annie…“ zavrtěla jsem hlavou otočila se a byla jsem ráda, že jsme pro to měla i výmluvu. Voda se dovařila.  Sáhla jsem po konvici a chtěla si zalejt ten čaj, ale zjistila jsem, že se mi děsně klepou ruce. Sakra. To mi ještě scházelo. Položila jsem konvici a třela si ruce, ve snaze se uklidnit. Ne že by mi to pomohlo.

„Sakra.“ zamumlala jsem.

Najednou stál u mě a opatrně vzal mí třesoucí se ruce do těch jeho, velkejch a klidnejch.

Působil na mě jako štít. Jako opora. Po chvilce se mi přestaly klepat. Vzhlídla jsem na něj, protože byl o půl hlavy vyšší než já. Zahleděla jsem se do těch jeho hlubokejch tmavě modrech očí a cejtila se úžasně.

„Děkuju.“ zašeptala jsem.

„Ne, to já děkuju. I když to je pro tebe těžký, tak si mi to řekla… Je mi líto, co se stalo tvojí kamarádce..“

Jemně jsem se mu vytrhla a otočila se. Občas jsem pochodovala, když jsem byla nervózní. Šla jsem k oknu. „Ona.. nezemřela.. proměnil jí..“

Zírala jsem z okna, ale ve skutečnosti jsem nic neviděla. Zase se mi přehrávala ta scéna.. Měla jsem jí navždy vyrytou do mozku a pořád jsem cítila tu bezmoc a vztek…

Zatřásla jsem hlavou. Tohle jsem si nechtěla znova přehrávat. Fakt ne.

„Už je to dávno..“ řekla jsem ve snaze zakrejt, že mě to tolik rozhodilo. Šla jsem zpátky k lince a zalila si čaj. Cestou jsem se střetla s jeho pohledem. Tvářil se tak.. smutně, lítostivě.. ale ne v tom špatnym smyslu. Ale jakoby viděl a chápal, jak mě to bolí..

„Takže.. ty bydlíš tady?“ zeptala jsem se.

„Na kraji města, v Cirellu. .. To proto se tomu tak bráníš? Muselo to pro tebe bejt hodně těžký, ale nebolí tě ještě víc bojovat proti tomu, kdo opravdu si?“ zeptal se a přitom se do mě vpíjel očima.

„Zatím se mi to celkem dařilo…“ zašeptala jsem.

„A ty to takhle chceš dál? Věčně před tím utíkat?“

Uhla jsem očima. „Já.. nevím.. nevim, co mám dělat.. jsem zmatená.. nechápu tolik věcí…“ zakroutila jsem hlavou. Tohle se prostě nedalo vysvětlit, to bylo ve mně..

„To chápu, ale když se tomu budeš bránit, nic se nevyřeší.“

Zavřela jsem oči a schovala si hlavu do dlaní. Když to řikal on, bylo to tak jasný, tak pochopitelný, tak správný..

„Já vim..“ zašeptala jsem.

Slyšela jsem, jak šel ke mně. Odtáhnul mi jemně ruce z obličeje. Dívali jsme se vzájemně do očí a jakoby jsme navzájem v sobě chtěli najít odpověď.

„Chtěl bych.. chtěl bych ti to všechno ukázat.. Můj život… a chtěl bych ti pomoct vyrovnat se s tím, kdo jsi..“

Trochu nechápavě jsem se na něj dívala.

„Kdyby ses přeměnila…všechno bys to viděla a já bych ti mohl líp pomoct..“

Zděšeně jsem na něj zírala. Dělá si srandu? Právě jsem mu řekla, jak je to pro mě těžký a co sem zažila a on po mě chce tohle? Já se tomu tak moc vyhejbám a nechci to a on po mě chce pravej opak?? Jak by mě tohle mohlo pomoct?

Uckukla jsem a ustoupila jsem od něj krok dozadu. „To.. ne.. To nejde, nemůžeš po mě chtít..“ nemohla jsem to ani doříct, jak jsem z toho byla zděšená.

„Leah, já nemůžu vidět, jak se trápíš..“ řekl naléhavým tónem.

Ne? Vždyť mě vůbec nezná! Tohle by mě fakt nepomohlo!

Ale malej hlásek vzadu v hlavě, ten v té vlkodlačí části, mi říkal, že má samozřejmě pravdu. Že máme neskutečnou šanci poznat jeden druhého jako nikdo jiný, protože si můžeme navzájem ukázat život, kterej jsme žili předtím.. odděleně.. 

To bylo zase otisknutí, samozřejmě…

Odstrčila jsem oba ty šílený hlasy do nejzadnějšího koutu hlavy a snažila se zase soustředit.

Ale v tom jsem sebou trhla, protože jsem to cítila. A nejen jednou. Postupně čtyřikrát za sebou.

Přeměnili se. Jeho smečka. Nejspíš ho scháněj.. Jo, on má svý místo v životě.. Budu ho mít někdy i já?

„Leah, já..“

„Běž.. už tě čekají..“ řekla jsem, ale snažila se o jemnější tón.

Udělal krok ke mně. Nevím, co chtěl udělat, ale já ustoupila.

„To je v pohodě. Já to chápu..“ Sama jsem přesně nevěděla, proč mu to řikám, ale měla jsem takovej pocit, že bych mu měla něco takovýho říct.

Povzdechnul si, otočil se a šel pomalu ke dveřím.

Pak se na mě otočil. „Promiň, jestli jsem… udělal něco..“ Panebože.. Když on se tvářil tak nešťastně. Tak.. bezmocně. Nešlo to.. Nešlo se na něj koukat, jak je nešťastnej.. A nejhorší bylo, že jsem věděla, že je to kvůli mně..

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne.. to já.. prostě se s tim nedokážu vyrovnat..“ řekla jsem a smutně se na něj usmála.

Taky se trochu usmál. „Měj se..“ řekl, ale nikam nešel.

Najednou jsem měla strašnej pocit. Pocit, že nechci, aby šel pryč. Ty neviditelné provazy mezi námi se natahovaly a protestovaly.

„Jsem.. ráda, žes přišel..“ nějak jsem chtěla, aby to věděl.. pravda byla ale mnohem hlubší.. Ale kvůli celý věci s otisknutím, jsem tomu nedůvěřovala a nevěděla, co jsou moje city a co pouto otisku.

„Já taky..“ řekl potichu a pak zaváhal. Natáhl ruku k té mojí, položené na klice. Krátce jí stisknul. „Opatruj se.“

Chvíli se mi díval do očí a pak se otočil a šel rychle pryč.

„Ty taky.“ zašeptala jsem, když jsem se trochu vzpamatovala. Byl už na kraji lesa, ale věděla jsem, že mě slyšel.