Lauřin svět 7

U Quileutů:

„S tou holkou už se nebudeš vídat!“ Sam si Toma vztekle měřil.

„C cože? Jak si to představuješ takhle mi zasahovat do života?! Je to má kamarádka a já se s ní nepřestanu kvůli tobě bavit! A co to mělo dneska znamenat?“

„Kamarádka? Pch, pěkná kamarádka! Je pro tebe nebezpečná!“

„Děláš si srandu? Jacobe! No tak, řekni něco!“

Jacob vypadal zamyšleně, více, než zamyšleně. Nevnímal okolí. Jen zíral na déšť, tančící za okny.

„A vůbec, dejte jí pokoj!“

„To nebude tak snadné.“

„Same! Přestaň plácat hlouposti!“

Tom prudce otevřel dveře a vyběhl ze Samova domu, rád, že nemusí poslouchat ty řeči.

U Cullenů:

Emmett se mračil, Jasper vypadal zaraženě. U ostatních jsem nedokázala z výrazu vyčíst jedinou emoci.

„Budeme tě muset víc hlídat.“ Prohlásil na konec Carlisle.

„To v žádném případě.“ Vytřeštila jsem oči, vztekem i údivem zároveň. „Nic mi neudělají, nemají šanci mě chytit. A i kdyby, dokážu se o sebe postarat.“

„To nic nemění. Sama nikam chodit nebudeš.“

„Carlisle!“ Ani jsem si to nestačila uvědomit a už jsem na něj syčela.

„Ne!“

„Kruci, jednáš se mnou jako s dítětem. Není ti to divný?!“

„No, možná máš pravdu….“

„Jsem ráda, že sis to uvědomil!“

„Pochop že..“

„Já to chápu. Máte o mě přehnaný strach. Sami víte. Že se mnou si není radno zahrávat. Já se těch přerostlých čoklů nebojím!“

Carlisle něco nesrozumitelného zamručel a otočil se na patě.

„Carlisle no tak.“ Zaskučela jsem. Nehodlala jsem mu nějak ublížit, ale tohle hraničilo s mou svobodou.

„Ne, to je v pořádku Lauro, měla jsi pravdu a já se omlouvám za svou chybu. To víš, instinkty otce.“ Usmál se na mě prosebným výrazem.

„Já se nezlobím. Jen jsem měla vztek, že mi nevěříte.“ Pokrčila jsem úlevně rameny.

„Věříme ti.“ Řekla Esme a položila mi ruku na rameno.

„Děkuju.“ Zašklebila jsem se pobaveně. „Jak je ale možné, že dokážu poznat, když se má stát kluk vlkodlakem, dřív, než se jím stane. Nikdo ho nepoznal.“

„Možná to bude tvá další schopnost.“ Nahodil Emmett.

„A není už toho trošku moc?“

„Na tebe?“ Zasmál se Edward.

„Hm.“

Po víkendu jsem byla čerstvě po lovu, svěží, v dobré náladě. Měla jsem pocit, že mě nemůže nic rozhodit. Ale jakmile jsem vešla do učebny a ucítila ten pach Toma, okamžitě jsem toho litovala.

„Ahoj.“

„Ahoj.“

„Hele, za ten pátek, nevím, co se tam dělo, ale omlouvám se zato, i za kluky.“

„Nemůžeš za nic. Já se taky omlouvám, že jsem odtamtud tak vystřelila.“

„Běháš celkem rychle.“

Tomu jsem se musela zasmát.

Sedla jsem si vedle něho a snažila se ignorovat stále silnější zápach vlkodlaka.

„Co jsi dělala o víkendu?“

„Všechno možné. Co ty?“

„No, byli jsme kampovat.“ 

„Kde?“

„Daleko.“

Tiché třídní hučení prorazilo zvonění.

Za celý den jsem si tak nějak zvykla na ten puch, ale dokázala bych ho poznat na míle daleko, tím jsem si byla víc, než jistá. Tom se pořád tak divně tvářil a prohlížel si mě zkoumavým pohledem.

„Děje se něco?“ Nevydržela jsem sílu jeho hnědých očí při obědě.

„Ne. Já jen, Sam, říkal o tobě divné věci…“

„Divné věci?“ Ou, co mu proboha navykládali?!

„Že jsi pro mě nebezpečná.“

„Nikdy bych ti neublížila, ani, kdybych měla vůbec nějakou šanci.“ Vážně, byl nejméně o dvě hlavy vyšší než já, a to jsem nebyla žádný prcek, jako třeba Rose nebo Alice.

„Já vím, ale proč by to Sam říkal, vždyť tě vůbec nezná.“

Zná jen tu špatnou stránku. Pomyslela jsem si trpce, ale nahlas to neřekla.

„Já nevím.“

„A ty jsi na ně v pátek koukala jako kdyby byli kdoví co.“

Oni jsou vlkodlaci!!!!

„Tome já nevím. Ale ať ti řeknou cokoliv, ať se stane cokoliv, vždy mi musíš věřit a vědět, že tě mám ráda a jsi můj přítel.“

S těmi slovy jsem vstala od stolu a odešla za svými sourozenci, čekající u dveří. Asi to s tím hlídáním opravdu mysleli vážně.

„Jaký byl den?“ Edward mě chytne přátelsky kolem ramen a vedl chodbou.

„V pohodě. Co tak najednou?“

„To se nemůžu zeptat, jak se měla moje ségra?“

„Mlčím.“

Druhého dne Tom nepřišel do školy. Cítila jsem neuvěřitelnou nervozitu. Co když už se proměnil? Co když mě bude nenávidět, přeci jen to bude vlkodlak

Na oběd jsem ani neměla náladu, sedět tam a předstírat stravování nepatřilo mezi mé koníčky. Potřebovala jsem si pročistit hlavu.

„Carlisle?“

„Ano?“

„Půjdu se projít.“

„Nikam daleko!“

„Hm.“ Chvíli po návratu ze školy jsem vyběhla zahradou, rovnou do lesa. Nálada byla pod „psa“, myšlenky si vyšly na výlet a tělo běželo dál a dál. Ani jsem si neuvědomovala, kam běžím, nebo jak dlouho. Prostě jsem se nechala unášet větrem.

Teprve krátce po západu slunce jsem se odhodlala na zpáteční cestu. Carlisle zná tyto mé výlety a snad se o mě nebude strachovat. Nejsem malá.

Jak jsem tak běžela lesem zpět domů, uhodil mě do nosu tak známý pach. Skokem jsem doskočila na padlý kmen a zavětřila. Ne! Jen to ne! ¨

Mezi třemi vlkodlaky jsem poznala tak známou vůni.

Tom.

Už se proměnil. Už je z něj také vlkodlak.

Jsou příliš blízko. V nejhorším se transportuji.

Připravím se do obrané pozice a tiše vyčkávám. Cítila jsem je stále blíž a blíž.

Ani ne po půl minutě krátkého čekání se ze stínu stromu vynořili tři mohutní vlkodlaci.

Černý, rudohnědý a béžový.

Co je zase?

Dostali jsme rozkaz. Musíme tě přivézt. Živou!

Proč? A Proč Tom?

Vlkodlaci ztuhnou. Béžový se na mě podívá hnědýma, inteligentníma očima, plnýma smutku, vzteku a bolesti.

Jak jsi to poznala?

Ten hlas mě raní jako rána nožem. Byl tak hrubý, drsný. Ne ten, co jsem znala.

Cítila jsem to z tebe už dva týdny předem.

Opět s sebou trhnou.

Měl jsi pravdu Same, je opravdu zajímavá.

Tento hlas jsem ještě neznala, musel patřit tomu rudohnědému vlkovi.

To je jedno. Obrátil obrovskou hlavu na mě. Máme tě přivést a to hned!

Nemohla jsem odtrhnout oči z Toma. Byl o hodně menší než ostatní, ale přesto tak velký. Po tváři se mi skutálela jediná slza.

Nikdy bych s vámi nešla. To se nemění. Ale, proč o mě tak stojíte? Co jsem sakra provedla?!

Ono je toho hodně. Quileutská rada tě chce mít pod kontrolou a mi jim musíme vyhovět. Mě samotného ale zajímá pár věcí. Jak to, že se od ostatních tak lišíš? Jak jsi „sama“ mohla zabít dva vlkodlaky, jednomu zlámat žebra a ty,  co s tebou měli tu čest, tak alespoň poranit!? Jak to, že se od tebe rány nehojí?!  

To je na dlouhé povídání. A vám se s tím rozhodně nehodlám svěřovat. Tome…Obrátila jsem se na přítele. Ale byl to Ten Tom, co ho znám? Nezapomeň, co jsem to říkala.

Ty jsi ale upír!

A když jsi neznal kdo jsem, co jsi si o mě myslel? Jen kvůli nějakým řečem mnou začneš opovrhovat. Ty jsi vlkodlak a já tě mám, i přes to, že mě chcete zabít, tak stále ráda jako přítele. Co si mám o tobě myslet teď?? To je jedno. Sbohem.

Sice to moc často nepoužívám, ale teď jsem zavřela oči a vybavila si obrázek našeho domu. Stačilo se jen trochu soustředit. Jediné, co jsem slyšela bylo udivené vrčení všech tří vlků, a objevila jsem se ve svém pokoji. Bílá záře, jen to vidím přes zavřená víčka, když se přemisťuji z místa na místo.

Seběhla jsem ze schodů.

„Co tu děláš? Nevšiml jsem si, že jsi se vrátila..“ Emmett seděl na křesle, v náruči Rose  a dychtivě sledoval nějaký pořad, od kterého moje blonďatá sestra neodtrhla ani na chvíli oči.

„Ani to nechtějte vědět.“

„Co se stalo?“ Do místnosti vešel Carlisle. Na tváři ustaraný výraz.

„Zase.“

„Ty jsi na ty vlkodlaky jako magnet.“ Zařehtá se Emmett.

„Na tom není nic vtipného!“ Zpraží ho Carlisle přísným pohledem.

„Nic se mi nestalo.“

„Co chtěli?“

„Mě….“

Zarazil se.

„Tebe?“ Zdálo se, že tomu nemohl, nebo nechtěl věřit. „Proč?“

„Říkali něco ve smyslu, že jsem jiná. A že to nařídila Quileutská rada starších. A tím, jak jsem se jim před očima transportovala jsem asi hodila více uhlí do ohně.“

„To si piš, že jo.“