Lauřin svět 6

Při posledním zvonění jsem shrnula všechny věci do báglu a chystala se vstát.

„Lauro počkej…můžu tě doprovodit?“

„Jo, proč se ptáš?“

„Nevím, celý den se chováš divně.“

„Promiň, necítím se ve své kůži.“

„Já tě chápu.“

Nic nechápeš! Měla jsem co dělat, abych mu tu větu nezařvala přímo do hlavy. Ale on se snad ještě nepřeměnil. Nic o tom neví. Asi se mu zdá normální, že roste jako z vody a horečky jsou u něj na denním pořádku.

Šli jsme zalidněnou chodbou.

„Ahoj mládeži.“ Ze zadu přikvačil Emmett. Nezdálo se, že by si toho smradu všimnul. Copak se pomátl? Nebo má rýmu.

„Ahoj bráško.“ Usměji se na něj. „Kde máš Rose?“

„Ta asi bude v jídelně. Ahoj Tome.“

„Ahoj.“ Hlesl a nepřestal si ho měřit pohledem.

„Vy se znáte?“

„Jo, od vidění.“ Zasmál se Emmett a vzal mě kolem ramen. Tom se trošku odtáhl a znechuceně zíral do země.

Emmette?? Snažila jsem se, aby to bylo jemné a on se tam nezačal zmítat. Přesto s sebou trhl a zděšeně se na mě podíval. Náznakem jsem mu ukázala, aby zůstal v klidu.

Stačí, když si to budeš myslet

Aha, no, co se děje?

Ty to necítíš?

Co?

Toma?

Jo, Toma cítím. Co s ním je?

Udiveně vydechnu.

Cítím z něj vlkodlaka.

To se ti musí zdát. Já nic necítím.

Emmette!!  Zasyčela jsem vztekle.

Co?

Tohle říkáte vždycky.

A co by se mohlo stát? Stojím vedle něj a nic necítím.

To je fuk.

Hlavně nezačni zmatkovat. A kušuj z mé hlavy, není to dvakrát příjemný.

V tvé hlavě jsem den co den a nijak ti to nevadí…

Cože?!

Nic…

Došli jsme k jídelně. Má rodina seděla jako obvykle u obvyklého stolu. Nejedla, nepila, jen mezi sebou vesele rozprávěli.

„Co jsi dělal o prázdninách?“ Otočila jsem se na Toma.

„Byli jsme na pláži. Celkem fajn. Co ty?“

„Více méně, taky dobrý.“

Radši vynechám ty četné boje.

„Vím jak ti je. Mě zemřeli dva kamarádi a jeden má ošklivě zlomená žebra.“

Cože? Ztuhnu. Emmett si mezi tím přisedl ke zbytku rodiny a já zaujala své místo u stolu.

„Co se jim stalo?“ Nemusím panikařit…třeba to nebudou oni. Třeba…

„Já ani nevím. Nikdo nám to nechce říct. Ani Sam, nebo Jakob.“

„To je kdo?“

„Kámoši.“

„A co ten se zlomenými žebry? Jak mu je?“

„No, popravdě to vypadá hodně ošklivě. Jakoby dostal z boku pořádnej kopanec. Ale tak, jak to má on, by to normální člověk neudělal.“

Polk….

„Kdy se uzdraví. Těch dvou kamarádů je mi líto. Kdy se jim to stalo?“

„Jednomu před čtrnácti dny, kdy jsi se přistěhovala. A Paul zemřel před třemi dny.“

Jo, je mi jich líto. Zabila jsem je já. Tady můj kamarád se bratříčkuje s vlkodlaky a asi se co nevidět také promění.

„A Embry je na tom zle. Ještě si tak čtrnáct dnů poleží. Vážně by mě zajímalo, co se stalo.“

Já to vím. Všechny jeho kamarády jsem měla na svědomí já. Ale neměli si začínat. Jeho „přátelé“, mi zase zabili otce.

„Hm.“

„Lauro, pojď už!“ Ani jsem si nevšimla, že ostatní už odnášejí nedotčené jídlo.

„Já musím. Ahoj zítra.“

„Ahoj.“

Zvednu se ze židle a tác skoro hodím do okénka. Kuchařka si mě jen změří pohledem a dál se věnuje mytí nádobí. Doběhnu své sourozence.

„Tak co?“ Vyzvídal Edward. Určitě si prohlédl Emmettovy myšlenky. Při obědě po mě tak divně koukal.

„Mám špatné i dobré správy.“

„Tak povídej.“

„Vydrž do auta!“

V rychlosti jsme zaujali svá místa, Edward nastartoval a vyjel z parkoviště.

„Tak?“

„No, jakou chceš první?“

„Špatnou..“

„Asi bude další vlkodlak.“

„Co?“

„Ty jsi to z Toma necítil?“

„Ne.“ Změřil si mě pohledem.

„Prostě z něj cítím vlkodlaka. Jak to, že je na našem území?“

„Postavení školy je na neutrálním území. Smějí sem všichni.“

„Ou…. Tom o tom ještě neví.“

„Hrabal ses mu v hlavě?“

„Jako by ty jsi to nedělal.“

„A ta dobrá?“

„Jeden má zlámaná žebra.“

„Ale u vlkodlaků se…“

„Já vím. Tom ale říkal, že to vypadá hrozně a nějaký čas si poleží. Takže budeme mít na chvíli pokoj.“

„Alespoň něco.“

Dojeli jsme domů těsně před třetí hodinou. Esme cosi ryla v záhonku a Carlisle byl vidět u okna, jak natahuje nové závěsy.

Všechno jsme mu, za přítomnosti rodiny, řekli.

„Nevím, co si o tom mám myslet. Sice máme nějaký čas pokoj, ale pokud budou další vlkodlaci, máme se na co těšit. Znáš nějaká jména?“

„Jména? Na co jména?“

„Hodí se pro komunikaci.“ Uličnicky se usměje. To je jeho, udeřit na slabou stránku.

„No, ten první, co jsem ho…zabila, byl Jared. Druhý Paul a ten zraněný Embry. Potom ještě další „kámoši“ Sam a Jakob.“

„Dál nic?“

„Myslím, že ne.“

„Dobrá.“ Kývl a vrátil se k věšení záclon. Očividně mu vlkodlaci dělali starosti.

Zalezla jsem do svého pokoje a potichu si pustila muziku. Natáhla jsem se na gauč.

Druhý den jsem měla s Tomem jen jednu hodinu a to tu poslední. Usmál se. Pach vlkodlaka čím dál víc sílil.

„Ahoj.“

„Ahoj.“

„Jak jsi se měla?“ Hlasem mu zněla upřímnost. I myšlenky měl čisté. Nic netušil.

„No, v pořádku. Co ty?“

„Nic moc. Embryho stav se vůbec nemění, akorát mu to nějak divně nateklo.“

„Aha. A jak je na tom?“

„Docela špatně. Vůbec nechce jíst. Hrozně se klepe a s nikým nemluví.“ Z očí mu trčel strach o kamaráda. Bavil by se semnou, vědět, že to mám na svědomí já? Těžko….

„Dneska přijedou kamarádi. Můžu tě představit?“

Cynicky zvednu obočí.

„Představit?“

„No, jo.“ Zdálo se mi to, nebo zrudnul??

„Tak jo.“

Co by se mohlo stát? Odnesu nedotčený oběd a počkám na kamaráda u vchodu.

Prošli jsme kolem areálu školy, po betonovém chodníčku.

Náhle mi něco dojde. Tohle není Tom. To je něco nového a při tom tak známého. Zastavím uprostřed kroku a nenápadně zavětřím, tak, aby si toho nevšiml.

„Támhle jsou.“ Ukázal na dvojici tak sedmnácti, devatenáctiletých kluků. Byli dost daleko, opírali se o černý mercedes. O něčem spolu vášnivě rozprávěli. Jeden se na nás otočil a jakmile si nás všiml, ztuhl, podobně jako já.

„Lauro, děje se něco?“ Slyšela jsem Tomův hlas.

Černovlasý dlouhán si mě s neuvěřitelným pohledem měřil.

„Jakobe?“ Na takovou dálku je Tom nemohl slyšet, ale mě to neuniklo. 

Ten menší se otočil nejdříve na něj a potom sledoval jeho pohled.

„Co je?“

„To je ta malá holka!“

„Která?“

„Ta pijavice.“

Kruci!!

O krok jsem couvla. Jakob ze mě nespouštěl vykulené oči, plné vzteku. Začal se třást. Hodila jsem pohled po nechápavém Tomovi. Nechápavě těkal pohledem mezi mnou a vlkodlaky.

Další krok do zadu.

„Lauro, co se děje. To je jen Sam a Jacob.“

 Jakob udělal krok k nám, zuby vyceněné, stále se neproměnil. Zatím….

S vyděšením si všimnu jedné zásadní věci. Park je prázdný. Všichni odjeli domů, nikdo tu není.

Otočila jsem se na patě a rozběhla se pryč, co mi lidské zákony dovolovali.

Ohlédnu se.

Náhle narazím na něco tvrdého a před pádem mě zachytí silná paže.

„Teda ségra, co tak jančíš?“

Emmett, díky bohu. Úlevou zavřu oči. Teda!!

„Vlkodlaci…!“ Vypadne ze mě.

„Kde?“ Emmett byl sám. Nikdo jiný. Palcem ukážu za sebe.

„Jeli pro Toma. Byli dva.“ Polkl.

„Jsi v pořádku?“

„Ano, nic mi není.“

„Co chtěli?“ Mračil se.

„Jeli pro Toma. Nevěděli, že se objevím vedle něj.“ Zopakuji.

„Dobrá…pojď honem, než se rozhodnou tě pronásledovat.“

Neprotestovala jsem. Poslušně jsem se za ním rozběhla a nastoupila do auta.

„Kde jsou ostatní?“

„Už jeli.“

Dál nic? Už jeli? Ach jo….