Lauřin svět 5

V Quileutské radě starších:

Poranění, strašně vypadající vlkodlaci se právě vrátili domů, do Quileutské rezervace. Většina ran se zhojila, ale jeden měl stále zlomená žebra. Museli ho podpírat, aby vůbec mohl jít. Proměnili se zpátky v lidi. Zranění vypadalo mnohem hůř, než když byl vlk. Doklopýtali k bílému domku s malou, pečlivě udržovanou zahrádkou.

„Pane bože, kdo vás tak zřídil? A kde je Paul?“ Ve dveřích stála mladá žena. Byla by velmi pohledná, nemít jednu část tváře četně zjizvenou. Sam zavrtěl hlavou.

„Zabila ho ta malá pijavice, co zabila Jareda.“ 

„To není možné!“ Emily si přiložila ruku na ústa. Do očí ji vhrkly slzy. Sam pouze kývl.

„Zranila tady Embryho.“ Ukázal na chlapce, co podpíral rameny. „Má zlámaná žebra.“

„Ale jak to že….“

„Nevím Emily. Ranění od ní, se nám hojí stejně, jako u lidí.“ Pokrčil Sam rameny a Embry při tom pohybu zasténal.

„Pojďte honem. Same, polož ho na gauč.“ Láskyplně se podívala na zraněného chlapce.

„Za jak dlouho se uzdraví?“ Jakob se nahnul nad svého přítele. Ještě s tou pijavicí, co zabila jeho kamarády neměl tu čest, ale už teď ji zhluboka nenáviděl. Celý se roztřásl při pohledu na zuboženého Embryho.

„Jako u lidí. Musíš mu to něčím zpevnit. Nějaký studený obklad, aby ho to nebolelo. Budeš mít tak na dva týdny volno hochu. Zavolám Billyho, ten už si s tím poradí.“ Sam měl velký strach o svého svěřence, ale zároveň cítil vztek, smutek a něco, co si nedokázal připustit. Zvědavost.

„Jak to myslíte, že se rány od ní se nehojí?!“ Zařval člen Quileutské rady starších.

„Hojí, ale lidskou rychlostí.“  Sam byl neklidný, vždy se cítil nesvůj, stojíc před radou.

„Co dál?“

„No, dokáže s námi komunikovat, Jakob si všiml, že má modré oči.“

„Modré oči? Upíři je mají rudé nebo zlaté.“ Billy se poškrábal na bradě.

„Ano, přesně tak. Také je velmi rychlá, ne rychlejší než ostatní, ale jakoby předvídala naše příští pohyby. Prý mluvila s jiným něco jako o daru.“

„O daru?“ Většina z rady pozvedli obočí.

„Něco v tom smyslu. Také Jareda zabila divným způsobem. Viděl jsem, jak se jí zakousl do ruky, do tří vteřin padl mrtví k zemi.“

„Je možné, aby se otrávil její krví?“

„To nevíme. Když mluvila s ostatníma, s těmi v druhé skupině, říkala, že on ji kousl.“

„Zvláštní. Ještě něco?“

„Ano, říkala, že ten, co zaútočil na toho člověka, byl její otec. Do teď nevěří, že se to stalo.“

„Dobře.“ Říkal jsi, že s vámi dokáže komunikovat? Jakým způsobem?“

„Slyšíme jí v hlavě, stejně jako když komunikujeme spolu. A k tomu vůbec nesmrdí jako pijavice.“

„Hm. Měli by jste ji přivést.“

Sam se zašklebil.

„O co myslíte, že jsme se pokoušeli dneska ráno? Jeden z nás přišel o život!“ Přestal se ovládat. 

„Je pro nás velmi, velmi nebezpečná.  Zabila sama dva vlkodlaky a jednoho vážně poranila. Potřebujeme ji mít pod dohledem.“

„Až se Embry uzdraví, pokusíme se o to.“

„Dobrá, ale chceme ji „živou“. Je ti to jasný?? Můžeš jít.“

Sam rád opustil místo přeplněné napjatou a dusnou atmosférou.

„Co si o tom myslíte?“ Otočil se Billy na své druhy.

„Není pochyb….“

U Cullenů:

Obvázala jsem Alice její ošklivé škrábance na ruce.

„Jak se cítíš?“ Zvedla zlaté oči od svého zranění.

Ona mi snad vidí až do duše!

„Popravdě? Příšerně.“

„Proč?“

Zahýbala s rukou, zda-li jí obvaz nebude vadit při pohybu. Vypadala s prací své mladší sestry spokojeně.

„No, ti vlkodlaci říkali něco v tom smyslu, že „mě“ chtějí živou. Nelíbí se mi to.“

„To mě také ne Lauro. Ale to se časem objasní, uvidíš. Jsi zvláštní, to je na tobě asi udivuje.“

Uteče mi úšklebek.

„Hm, i tak se mi to nezdá.“

Carlisle obezřetně poslouchal náš krátký rozhovor při zalepování Edwardova kotníku.

„Nemusíš mít strach Lauro. Ti blbí čoklové už si sem netroufnou a jestli jo…tak uvidí zač je toho loket…au, no tak Rose, opatrně.“ Emmett s sebou škubnul, když mu Rose vylila větší množství desinfekce na ránu.

„Jako malé dítě.“ Povzdychla si.

Všichni už byli ošetřeni, ale mě pořád sžíral divný pocit. Stále jsem si v hlavě přehrávala vlkodlakova slova. Proč mě nechtějí zabít? Co kruci chtějí ?! Každopádně je ale nevidíme naposledy.

„Lauro, podej mi prosím tě, ten obvaz.“ Vytrhl mě Carlisle z myšlenek. Přes celou místnost jsem mu hodila zabalenou ruličku.

„Měli bychom jít na lov. Ztratili jsme mnoho krve.“

„Mě nic není, počkám na vás tady.“ Výhoda vlastní krve, na lov potřebuji tak jednou za měsíc.

„Jak myslíš.“

Poté rodinka odběhla kamsi do lesa. Stále jsem cítila jejich přítomnost. Neběželi daleko.

Vrátili se až za půl dne. Slunce tou dobou zapadalo za koruny stromů a naplňovaly mraky rudou barvou. Vypadali mnohem, mnohem lépe. Emmett si ještě hodnou chvíli pomlaskával.

„Měla jsi jít s námi Lauro. Edward spadl do potoka.“ Jasper plácl Edwarda, zmáčeného jako myš, po zádech.

„Vážně? Na první pohled to vypadalo, jako kdyby skákal z útesu do moře.“

„Ha, ha, ha.“ Zašklebil se Edward.

U Quileutů:

Jakob seděl v křesle vedle raněného přítele. Od pasu po ramena byl zafačovaný obvazy a obinadly.

„Jak se cítíš?“

„Jako se zlomenými třemi žebry.“

Jakob se neubráni smíchu.

„Stále smysl pro humor brachu?“  

„Ten ho snad nikdy nepřejde.“ Do malé obývací místnosti vešel Sam.

„Tak jak to dopadlo?“ Jacob se na sedačce napřímil.

„Chtějí ji živou.“

„Cože?“ Zavrčel vztekle Jacob. Začal se třást. Zaťal čelist i pěsti, aby se uklidnil.

„Ano. Zajímá je. A mě popravdě také.“ Pohlédl na Embryho.

„Pch. Až se mi dostane do rukou…!“

„Jestli se ti dostane do rukou, přivedeš jí sem!“ Skočil mu Sam do řeči. Jacob znovu zavrčel.

„Jak vlastně přišli na to, že na ně budou čekat?“

Na to Sam nepomyslel.

„Nevím. To má na svědomí asi taky ta malá pijavice.“ Ucedil.

„Nelíbí se mi to. Vůbec.“

„To nejsi sám, příteli.“ Položil mu ruku na třesoucí se rameno. „Hlavně se uklidni. Čas odplaty přijde. Neměj strach.“

Jacob se přestal klepat. To ho uklidnilo.

U Cullenů:  

Od posledního boje uběhli dva dny, zítra se mělo jít do školy. BRRR… Ležela jsem na pohovce v obýváku a dívala se, spolu s Emmettem, Rosalie a Jasperem na jakousi komedii, kterou jsem za mák nevnímala. Teprve když Rosalie zděšeně vykřikla jsem zvedla hlavu od knihy.

„Co se děje?“

„Texaský masakr.“

Komedii???

„Rose, copak tebe něco takového rozhodí?“ Rýpnu si.

„Ty se nekoukáš…!“ Obvinila mě.

„Ne..nemám na to náladu. Jaspere, neříkal jsi komedii?“

„Komedii?!“ Vyhrkla Rose zděšeně.

„Ale jdi ty. Vždyť to nic není.“ Mávl Emmett rukou.

„Možná tak pro tebe.“

„Co tím myslíš?“

„To, že tebe by nerozházelo ani kdyby to byla skutečnost a ty jsi stál uprostřed toho všeho.“

„Díky za kompliment.“ Zazubil se. Rose ho naštvaně plácla přes rameno.

„A proč ty se nekoukáš?“ Všiml si Jasper mé knížky a pohlédl přes rvoucí se pár.

„Slaďárny neberu..“

„Cože?“ Emmett a Rosalie po mě zároveň hodili polštář. Jen taktak je odrazím zvednutou knihou.

„Copak se po tomhle domě musí pořád házet polštářem?“ Zaskučel Jasper.

„Ne, ale je to lepší než židlí.“  Zakřením se na brášku.

O den později jsem vystupovala z Edwardova Volva. Všichni jsme se tam nevešli, tak vzali ještě BMW. Úžasná auta se neobešla bez pozornosti.

„To zase bude.“ Sykl Edward, když si všiml, jak nás okukuje partička druhaček. 

„To se nějak podá.“ Plácnul ho Emmett přes vypracovaná záda.

„Za týden se na to zvykne.“ Uklidnila ho Alice, držíc se s Jasperem za ruku.

Společně jsme vešli do areálu školy.

Čekala mě biologie.

Vejdu do třídy. Bez svých sourozenců po boku jsem si připadala samotná a zranitelná, navzdory proudícímu počtu studentu. V lavici seděl Tom. Přisednu si s úsměvem k němu.

„Ahoj.“ Hlesla jsem. Jeho pronikavý pohled mě vyváděl z míry.

„Ahoj??“ Zeptal se nevěřícně.

„No, dobrý den ti říkat nemusím, ne?“

„Lauro!“ Chytil mě za paži. Teprve teď jsem si to uvědomila. Jeho ruka hřála, cítila jsem z něj vlkodlaka. Vylekaně jsem se odtáhla. „Co se děje?“ Zdálo se, že neví o co jde.

„Ale nic..“

„Jak ti je?“

Co ta péče?

„Jak by mi mělo být?“

„No, zemřel ti táta.“

„Snažím se na to nemyslet.“ Odbudu ho příkře.

„Promiň…“

„To je v pořádku. Cullenovi jsou skvělá rodina.“

„Cullenovi?“ Znělo to jako překvapení, naštvání i strach zároveň.

„Ano, adoptovali mě.“ Přimhouřím oči jako náznak, aby to dál nerozebíral.  Zdálo se, že porozuměl.

Zazvonilo. Poprvé v životě jsem byla za tento pronikavý zvuk vděčná.

Den se šinul pomalu. Pondělí mám vždy stejné hodiny jako Tom. Akorát jsem chtěla načerpat energii. Tak jsem místo učení většinu dne prospala. Alespoň mi to dovolovalo elegantně si nevšímat Toma. Už jen ten jeho pach mi dělal problémy udržet chladnou hlavu. Mám vedle sebe vlkodlaka. Dělá jakoby nic, úplně v pohodě se se mnou baví, jakoby nic. Nebo o tom neví? Stále jsem ho však měla za přítele, kamaráda. Asi bych mu nedokázala ublížit, ale platí to i z jeho strany??