Lauřin svět 4

„Mládeži, to by stačilo. Mám důležitý hovor z nemocnice!“ Do obýváku se jako blesk vřítil Carlisle.

„Tak mi jdeme ven.“ Emmett se vyhrabal spod pohovky. Moct, tak mu oči slzí smíchy, stejně jako mě.

„Jestli mi pošlapete záhon…!“ Nedokončila výhružku Esme.

„Pokusíme se.“ Zazubil se Emmett a než jsem stačila cokoliv namítnout, čapnul mě za zápěstí a táhnul ven.

„Ne, ne, ne!“ Pozdě…Emmett mě strčil do domácího bazénu s ledovou vodou. To ovšem platilo pro „smrtelníky“.

„Za co?“ Vyplivla jsem vodu a hrabala se ven. Zastoupil mi cestu na schůdkách.

„Já ti ani nevím.“

„A co ty vlastně víš? Uhni!“ Strčila jsem do něj, ale v zápětí skončila zpátky v bazénu. „Tohle není fér.“ Zaskuhrala jsem. „Použiji hrubou sílu jestli neuhneš!“

„Se předveď…“ Našpulila jsem vztekle rty. Říkal sis o to. Naběhne mi úsměv.

Uhni!!!! Zakřičím vztekle do jeho mysli. Bolestně se chytil za uši a o dva kroky ustoupil. Jako blesk jsem vystřelila z vody a závěrně jeho samého tam strčila. Bazén byl žalostně malý pro naše plavecké dovednosti. Osm metrů na délku a pět na šířku…slabota.

„Tohle není fér.“ Sklepá vodu z tmavých vlasů.

„Smůla.“ Pokrčím rameny. „Ale myslela jsem že máš větší náturu…ani Edward se takhle nesložil.“ Emmett se vyřítil z vody a vrhnul se na mě. To jsem já čekala a mrštně se sesunula k zemi. Hromotluk mě přeletěl o dobré dva metry.

„Lauro, on neumí číst myšlenky.“ Na zahradu vejde Edward.

„Jeho pech.“

„Já ti dám.“ Zavrčí Emmett.

„Tak sleduj Edwarde…“ Neubráním se smíchu při pohledu na nemotorně vstávajícího upíra. „…jak se bojuje pomocí mysli.“ Nahrbím záda do obranného postoje a vetřu se do Emmettovi mysli, aniž by to nějak zaregistroval nebo pocítil.

Grrr.

Znělo mu hlavou. Edward očividně slyšel to samé, protože se za Emmettovými zády chlemtal smíchy.

Vrhl se na mě. Odrazila jsem se od země a ladně o přeskočila. Hodil placáka do vody. Měkce jsem dosedla do zažloutlé trávy. Emmettovy zlaté oči sršely jeden blesk za druhým na mě a Edwarda, za břicho se popadající, sotva stojící díky neustálému veselí na jeho účet. Zavrčel. Střela vyletěla z vody. Kvůli smíchu jsem nebyla schopna pohybu a pod jeho vahou dopadla na zem. Neustále jsem se smála a ani se nesnažila vyškubnout se jeho pevnému sevření. Smích mi to nedovoloval. Edward také ležel na zemi, ale z jiného, mě známého důvodu.

„Vtipný co?“ Procedil.

„Dobře, dobře, už jsem v klidu. Ale uznej, na mě jsi pomalý.“ V jeho hrudi cosi zamručelo a já opět vyprskla. Opět zavrčel ale začal mě lechtat.

„Emmette, pojď sem, zlato.“ Poznala jsem Rosalie.

„Už běžím.“ Zamručel. Měla jsem co dělat, abych se dokázala postavit. Na nohy mi pomohl Edward.

„Jak to funguje?“ Pochopila jsem.

„Musíš mu po celý boj číst myšlenky. Já asi nebudu nejlepší pokusný králíček. Do mysli tě nepustím.“ Zatvářil se štěněčím výrazem, co tak dobře za těch čtrnáct dní znám. „Ne!“

„Ach jo..“

„Emmett ti rád vyhoví. Musíš trénovat, jinak to nebude mít žádnou odezvu. Bože..cítím se jako učitelka. Fuj…“ Edward se uchechtl.

„Jo, to máš pravdu. Nevyrazíme na lov?“

„Jo, to by šlo…vezmeme Jaspera. Už včera byl nervózní.“

„Ok.“ Edward odběhl a já osaměla. Náhle mě udeřil tak známí smrad. Byli ještě daleko, ale rychle, velmi rychle se blížili.

„Vlkodlaci!!!“ Zařvala jsem do domovních dveří. V mžiku stáli všichni u mě.

„Cože?“ Carlisle mě jako první přestal považovat za blázna a zavětřil. Ostatní ho napodobili. „Já nic necítím.“ Prohlásila Esme.

„Já také ne. Lauro, nezdá se ti to.“ Položí mi dlaň na rameno Jasper. Zaskřípu zuby a zlostně zavrčím.

„Ne!“

„Moment…!“ Edward zavětřil ještě jednou. Hluboce se nadechl ranního vzduchu. „Ano, už je cítím…“

„Jen ať přijdou.“ Zazubil se Emmett.

„Jsou jenom dva.“ Zamračím se. Tak málo??? Musí to být past..nebo si jdou pro smrt. „Nezdá se mi to..“ Objasním své obavy nahlas.

„Proč?“ Rosalie zvedla obočí.

„Ví, že je nás víc. Copak by byli tak hloupí, že si půjdou pro smrt?“

„A…?“

„Bude jich víc.“ Znovu nasaji vzduch. „Jsou blízko.“

„Ano, už je také cítím..“ Carlisle se, jako obvykle, zamračí, avšak výraz udržoval klidný…jako vždy. „Dokážete číst jejich myšlenky?“

„Pokusíme se.“ Zavřela jsem oči pro lepší soustředění. Jejich mysl byla skoro nedosažitelná, pohybovali se příliš rychle. Jakoby ucítili mou přítomnost.

Říkal jsem, že se vrátíme.

Proč?

Slíbili jsme vám pomstu za toho člověka!

Můj otec by lidem neublížil!!!  Doslova jsem na něj křičela. V duchu zavrčel.

Na vlastní oči jsem to viděl. Jak zaútočil a zabil! Na krvi si moc nepochutnal. V minutě jsme byli u něj.

Ne, to není možné!

Neboj, jdeme si pro vás.

Z jeho mysli jsem stihla vyčíst vše potřebné. Nejsou sami. Druhá skupina se přikrade ze severu a podpoří bojující druhy. Budou tři. Dva z jedné strany, tři z druhé..jak chytré. Pomyslím si kysele.

„Je jich víc. Tři nás překvapí uprostřed boje. Mají to dokonale promyšlené. Dohromady jich bude pět.“ Vydechnu.

„Cože?! Pět?“ Zanaříká Esme.

„Budeme to muset zvládnout.“ Uklidnil ji Carlisle. „Všichni se připravte! Kolik máme času?“ Obrátil se na mě.

„Pět, nanejvýš deset minut.“

„Dobře. Jasper, já, Alice a Esme budeme bojovat s těm prvními. Laura, Edward, Rosalie a Emmett půjdou na tu druhou.“

„To vás tu máme nechat?“ Zaskučel Edward.

„Lauro, víš odkud půjdou?“

„Ze severu.“

„Mě také nedělá radost, že se rozdělíme, ale nějak to zvládneme. Nejdříve se pokuste vyjednávat! A opatrně!“

„Dobrá.“

„Běžte..!“

Rozběhli jsme se podél řeky na sever. Už je cítím. Vyčkávají.

„Zatím o nás nevědí.“ Prohlásil Edward, když přeskakoval spadlý kmen. Soustředila jsem se.

„Teď už jo..“ Ušklíbnu se. Zavyli na poplach. To je ale hnusný zvuk.

Zastavíme se na nemalé loučce, naproti u lesa stáli tři obrovští vlci. To byli oni.

„Lauro…“ Kývnu.

Nechceme bojovat, nic jsme neudělali.

Že to říkáš zrovna ty, ty co jsi nám zabila jednoho druha a zmrzačila dva přítele. Zavrčí čistě bílý.

To bylo v sebeobraně.

Zabíjet v sebeobraně?

To on mě kousnul.

Cože…? Zahřměl.

To je jedno, to co udělal můj otec,neznamená, že jsme to udělali my.

Smlouva byla porušena. Našemu lidu hrozí nebezpečí z vaší strany!

Nechceme nikomu nic udělat!

To už vám nemůžeme věřit. Ale ty mě zajímáš. Jsi jiná než ostatní pijavice. Ani nesmrdíš. Co jsi zač??  Bože!!!

Do toho ti nic není. Odejděte…!

Odejdeme, ale až se s vámi vypořádáme. Tebe ale zabít nechci. Zajímalo by mě, proč se po tvých útocích nehojí rány. No, hodně by mě toho zajímalo…. V duchu se usmál. Cítila jsem to až do morku kostí. Z mích úst se vydralo vzteklé zasyčení.

„Co se děje?“ Emmett vypadal nervózně, Edward rozzuřeně. Sice nemůže komunikovat, ale slyší každé jeho slovo.

„Nehodlají odejít bez boje. A bez Laury.“ Zavrčel Edward.

„Co…?!“

„Edwarde, budeš schopen použít svůj dar v boji?“

„Nevím….“

„Tak se rychle rozhodni.“ Vlkodlaci se na nás vrhli. Po mě šel ten vůdce, či jak si říkali. Automaticky jsem uskočila a plnou ranou ho klackem šlehla přes hřbet. Menší kláda se rozlítla v třískách do stran. Pes zlostně, s podtónem bolesti zavrčel a vrhnul se po mém krku. Kotoulem jsem se svezla pod ním a ještě mu dala pořádnou ránu nohou do břicha. Letěl vzduchem a zastavil se až o tlustý strom, který s dunivou ránou a za doprovodu praskajících větví spadl na bílého vlka. Byl mrtev. Stromový titán ho rozmačkal. Jeden je z kola ven!

Rozhlédla jsem se po okolí. Rosalie s Emmettem bojovali proti hnědému vlkovi a Edward zápolil s černým. Rozběhla jsem se mu na pomoct a vlkodlaka srazila prudkým kopancem do boku na zem. Odkutálel se pár metrů dál.

„Díky.“

„Potom.“

Vlk se vracel. Obnaženými dásněmi hrozil tesáky, kterými cvakal kolem sebe.

„Pozor.“ Odstrčila jsem Edwarda stranou, abych ho obránila před druhým vlkem, co po něm skočil zezadu. Jen taktak jsem uhnula. Vlkodlaci narazili do sebe a naříkavě zakňučeli.

Nevidíme se naposledy!  

Odběhli. Jako dvě malá štěňata utekli. Ale proč zaútočil ten druhý? Zatrnulo ve mně.

„Rose! Emmette!!“ Prudce jsem se otočila a hledala dva sourozence.

„Tady jsme! Nic nám není!“ Slyšela jsem Emmetta ale neviděla ho.

„Támhle v té jámě.“ Ukázal Edward na otvor, kterého jsem si předtím nevšimla.  Nahnula jsem se přes okraj. Rose i Emmett stáli tak dvacet metrů pod zemí.

„Jste v pořádku?“

„Ano, vše je v pohodě. Běžte pomoct Ostatním. My se odtud dostaneme!“ Radila Rose. Pohlédla jsem na Edwarda.

„Má pravdu. Pojď.“

Běželi jsme zpátky k domu. Boj skončil Všichni byli, až na četné šrámy, v pořádku. Ale nikde jsem neviděla těla vlkodlaků. Znamená to, že také utekli. To znamená jen jediné. Ještě to neskončilo.