Lauřin svět 3

Vzbudil mě příjemný smích. Rána nebolela, ale bolelo mě něco jiného. Nemám otce, zabili ho přerostlí psy. Do očí se mi nahrnuly slzy. Nechala jsem jim volný průchod a obličej složila do dlaní.

Po nekonečně dlouhé době jsem se uklidnila natolik, abych byla schopna se vůbec postavit. Rychlím tahem jsem si utřela slzy a vstala. Cítila jsem odpočatě a  plná síly. Čeká mě mnoho nepříjemných otázek. Mám odpovědět pravdu? Mohu jim věřit. Každopádně se mi snažili pomoct, tak bych to měla pojmout, jako vděčnost. Asi..

S obavami jsem sestupovala dolů schodištěm s kobercem neurčité barvy a zápolila s obvazem. Jak ho někdo může takhle zpevnit? Ani ho nemohu sundat.

„Být tebou, tak bych to nedělal.“ Ozve se čísi přátelský hlas.

„Jo, jenže mnou nejste, sundáte mi to prosím?“ Natáhla jsem k němu ruku.

„Carlisle. Proč bych to měl sundávat? Mohly by se porušit stehy.“

„To je v pořádku, nemůžu se z toho dostat. Jste..totiž, jsi lékař?“

„Ano, tebe to neudivuje?“

„Ani ne.“ Díky čtení myšlenek….

„Tak ukaž.“ Tou dobou se už místnost naplnila členy „rodiny?“. Opatrně, jako by měl v ruce tu nejkřehčí věc, sundal obvaz a zatajil dech. Má ruka byla uzdravená, ani jizvička. S úsměvem jsem si prohlédla zápěstí.

„Co se stalo? Jak je to možné?“

„A jak je možné, že spíš?“ Trhla jsem s sebou. No nazdar. Alice si mě měřila pohledem. „Byla jsem se podívat jak ti je, neodpovídala jsi, myslela jsem, že mě ignoruješ, nebo jsi mrtvá. Přešla jsem k tobě a zjistila, že spíš.“ Odpověděla všem tázavým pohledům.

„To bys nám mohla vysvětlit. Jsi upír…nedokážeme spát.“

„Posaď se.“ Esme, i za tu krátkou chvíli jsem si ji oblíbila ze všech nejvíc. Byla tak vlídná, laskavá, bezelstná. Místo do křesla jsem se ale svezla na zem do tureckého sedu.

„Bude to na dlouho…“

„Hlavně povídej..“ Pobídnul mě Emmett.

„Já totiž nejsem obyčejný upír…jsem něco jako..poloupír.“ Pokrčila jsem rameny.

„Poloupír?“ Opakoval Jasper. Moment…někdo chybí, ta blondýna. Má smůlu, opakovat to nebudu.

„Vím, že mi nebudete věřit, ale, je mi sedmnáct, to víte.“ Pohlédla jsem na všechny zvlášť.

„Na tom přece není nic divného.“

„U mě ano. Já jsem se totiž jako… „upír“….narodila.“

„To ale není možné…“ Skočil mi do řeči Edward.

„U mě ano. Má matka byla člověk a otec upír.“ Při pomyšlení na otce se mi oči opět zalily slzami.

„Upíři nemohou mít děti.“ Nevěřila Alice.

„Já, matka, ani otec nevíme jak se to stalo.“

„Ty brečíš? Upíři nebrečí..“ Kroutil hlavou Carlisle.

„To je další zvláštnost, dělící mě od opravdového upíra. Brečím, mohu, ale nemusím spát. Při spánku se mi hojí rány.“ Bezděky natáhnu zhojenou ruku. „Nejsem bledá jak mramor, mohu na slunce, aniž bych zářila, mám…svou vlastní…krev, která je ale pro vás a vlkodlaky jedovatá. Ten vlkodlak co mě včera kousl, ten mrtví, do tří vteřin zemřel. Nevím jak to říct, ale…neprahnu po lidské krvi, nepotřebuju ji, nějak mě nevábí. A…“ Odlepím pohled od rudého koberce. „Mám modré oči.“  Zdálo se, že teprve teď si toho všimli.

„Máš nějaký dar?“ Narovnal se Carlisle na židli.

„No, ono jich je víc.“

„Tak nenapínej.“ Povzbudil mě vesele Emmett. Oko ještě víc zfialovělo.

„Dokážu se transportovat.“

„To dokáží i lidé, drahoušku.“ Usměje se na mě Esme nesměle.

„To vím taky, ale já třeba ze státu do státu během jedné vteřiny. Ale to místo musím předem vidět, tak, abych si ho dokázala plně představit.“ Upírům kolem spadla čelist. „Díky otci jsem imunní proti darům ostatním. Proto nemůže Edward slyšet mé myšlenky. Po otci jsem též podědila telepatii.“

„Takže ty s námi dokážeš komunikovat pouze myšlenkami? Teda…“ Uteklo Emmettovi.

„Dá se to tak říct. Včera jsem mluvila s vlkodlaky…“

„Ty jsi s nimi mluvila?“ Carlisle svraštil čelo do úšklebku.

„Ano.“

„A ještě něco?“ Ošil se nervózně Jasper.

„Slyším myšlenky lidí, když chci, dost jasně. Dokážu je najít pouze podle jejich mysli. Ale to je dost omezené.“

„Pěkný.“ Usoudil Emmett po chvíli.

„Takže ty dokážeš mluvit s vlkodlaky? Co ti říkali?“ Carlisle složil ruce na rukou. Vzpomínka na jejich slova mě vyvedla  z míry.

„Že porušili smlouvu, zabili člověka. Toho upíra zlikvidovali, byl to můj otec. Nechápu co se stalo, ale táta by člověku neublížil. K lidské krvi cítil určitý…odpor. Říkali něco v tom smyslu, že jsem další na řadě.“

„Pokud tvůj otec porušil smlouvu, půjdou po nás.“ Povzdychla si Alice.

„Jakou smlouvu??“

„My nekousneme člověka a oni nás nechají být.“ Objasnila mi situaci Esme.

„Pokud jsi přišla o otce, kde je tvá matka?“ Optal se Carlisle.

„Před pěti lety zemřela.“

„To tedy nikoho nemáš.“ Carlisle opět svraštil obočí.

„Dokážu se o sebe postarat.“ Odsekla jsem.

„To možná ano, ale úřady a sociálka s tím nebude souhlasit.“ Pokrčil rameny.

„Tak zůstaň u nás. Můžeme tě adoptovat.“ Navrhla vesele Esme. Cože?!

„Moment, zbušila jsem vám děti a vy mě chcete do rodiny? Jen se na ně podívejte.“ Ukázala jsem na Emmettovo fialové oko.

„To byla větev.“ Bránil se.

„Kterou jsem po tobě já mrštila.“

„No dobrý…je to na tobě. Já osobně bych tě do rodiny přijal  rád. Ostatní nemají nic proti?“ Zavrtěli hlavami.

„Děkuji.“ Vydechla jsem překvapeně.     

„Až se zjistí, co se stalo s tvým otcem…“

„Myslím, že to se nestane.“

„Proč?“

„Zabili ho vlkodlaci….“

„Aha….“ Na víc se nezmohl, nevyčítala jsem mu to. Já sama bych netušila, co říct. A navíc, přijali mě do rodiny. Předešlá nenávist se vypařila a zůstal pouze vděk a radost.

„O Edwardovi vím, že čte myšlenky, má někdo další z rodiny dar?“

„Ano, Alice vidí budoucnost a Jasper cítí a ovládá pocity.“ Pokynula Esme rukou na jmenované. Obdařili mě úsměvem a já jim ho s radostí vrátila.

„Ovšem tebe jsem nikdy ve svém vidění nespatřila.“

„Jsem imunní proti všem darům.“

„To je zvláštní.“

„Zdědila jsem to po otci.“

„Myslím, že vás pro tento týden omluvím ze školy. Nemůžete tam takhle přijít.“ Poukázal Carlisle na stav mých nových sourozenců. „Řeknu, že jsme jeli kempovat, to bude nejlepší.“

„Prima.“ Zaradoval se Emmett.

„Ještě jsem ale neměla to štěstí seznámit se s posledním členem rodiny, ani nevím, jak se jmenuje.“

„To je má žena Rosalie.“ Usmál se Emmett a já si nemohla nevšimnout, s jakou zamilovaností to jméno vyslovil.

Dny plynuly a já se zabydlovala v nové rodině. Nastal čas podzimních prázdnin a my měli další volný týden. Tou dobou jsem si už natolik zvykla na nové prostředí, cítila jsem se jako doma.

„Edwarde?“ Jmenovaný odtrhl oči od knihy a zadíval se na mě. „Už dlouho o tom přemýšlím. Proč nepoužíváš čtení myšlenek v boji?“

„C cože?“ Vykoktal a odložil knížku.

„No, často se perete, ale ty nikdy svůj dar nevyužíváš.“

„Copak můžu?“

„Samozřejmě. Jak myslíš, že bych vás jinak tehdy tak zbila?“ Od té doby uběhli skoro dva týdny. Pro mě skoro nic, přes to jsem měla svou novou rodinu k smrti ráda.

„Jak to myslíš?“

„Když přečteš něčí myšlenky, dřív, než uskuteční další pohyb, dokážeš předvídat, co udělá.  A to se v boji zatraceně hodí.“ K naší dvojici se připojil Emmett.

„Co řešíte?“ Zeptal se ze zájmem.

„Bojové umění, bratříčku.“ Hodil po něm Edward polštář.

„A můžu se přidat?“ Zaškemrá psíma očima.

„Asi tomu nebudeš rozumět.“ Upozorním ho.

„Že bych já nerozuměl boji? Neflákla jsi se náhodou do hlavy?“

„Podle mého myšlenky nečteš.“ Plamínky v jeho očích pohasnou, ale zájem neztratí.

„Budu alespoň poslouchat.“ Pokrčí svalnatými rameny.

„No dobrá….“ Pousmála jsem se nad jeho pohledem. Svalil se vedle mě na pohovku. Všichni mě považovali za mladší sestřičku, teda krom Carlisla a Esme, ti mě měli za dceru a já jim za to byla vděčná. Nepřestávalo mě udivovat, jak rychle mě přijali mezi sebe. Emmett objal má ramena a pohodlně se usadil. Nevnímala jsem chlad, vyzařující z jeho mramorové kůže, byla jsem zvyklá.

„Tak, kde jsme to skončili? Jo, u čtení myšlenek v boji, zvládnul bys to?“

„Myslím že jo, ale nevím, jestli v tom budu dost rychlý.“

„Mě to teda zprvu nešlo vůbec. Časem se procvičíš, pokud ovšem budeš chtít.“

„No jasně že chci. Víš jaká by to byla výhoda? Alespoň bych přepral tohohle hromotluka.“ Neodpustil si poznámku na Emmettův účet. Ten po něm pobaveně hodil polštář. Edward už se napřahoval na splacení dluhu.

„Opovaž se, ještě trefíte mě! Nebo něco rozbijete, jako obvykle.“ Nafoukla jsem tváře, ale dlouho to nevydržela a společně s „bratry“ mohla puknout smíchy.

„Přece bychom tě netrefili..“ Koktal Emmett.

„S tím si nejsem tak jistá.. Znáte svojí mušku.“ Emmett natáhl druhou ruku a rozcuchal mi vlasy. Sice schytal pár ran, ale sčesaný účes byl fuč.

„Prevíte.“ Edward se nám poťouchle smál, protože Emmett i já jsme vypadali s pocuchaným hárem dost komicky.

„Nechte toho, otřásá se celý dům.“ Do obývacího pokoje vešla Esme, ruce založené v bok.

„Promiň.“ Řekli jsme dvojhlasně, ale Emmett nepouštěl mé zápěstí, se kterým jsem nepřestávala divoce škubat.

„No tak, Edwarde! To nevidíš jak jí držím? Pojď jí zlechtat.“

„Cože?! Ne, ne, ne, ne. Opovaž se Edwarde!“ Nemělo to cenu. Emmettův návrh se mu víc, než líbil a v mžiku stál nade mnou. Chvilku se rozmýšlel, ale pak se sehnul a začal mě lechtat.

„Pust! Nechte toho!“ Koktala jsem mezi záchvatem nedobrovolného smíchu.

„Ale kluci! Necháte jí!“ Alice, má záchrana.

„Jo, necháte jí?“ Trhla jsem zápěstím tak silně, že Emmett přelítl pohovku a s žuchnutím dopadl na lněný koberec. Nemohla jsem se ubránit a vysmátá spadla na druhou stranu. To už nevydržela ani Alice, zacukaly jí koutky a po té bublala smíchy stejně jako my.