Krev neproudící žilami

Autorka: Tracy.Hale

Zapomeňte na celý příběh Edwarda a Belly popsaný ve čtyřech úžasných knihách. Píše se rok 2005. Edward je 17-ti letý člověk a Bella 16-ti letá dívka, taky člověk. Ovšem na upíry zapomenout nemusíte... ;-)

2.ČÁST

"Dneska jsme se přistěhovali. Přímo naproti vašemu domu, zahlédl jsem tě tam včera večer."

Neubráním se zmatenému pohledu i když zpočátku mi připadá zvláštní, že cítím pocit štěstí. Jsem ráda, že je blízko...

"Opravdu? Wow... to tě... vítám." Co jiného říct? I když radši bych mu ihned skočila kolem krku a políbila ho. Nebo taky ne.

"Díky," zašeptá a nahodí ten úžasný pokřivený úsměv.

Jak jen to dělá? Zkusím si to doma natrénovat před zrcadlem, chci být také tak okouzlující. Když konverzace vázne (zčásti kvůli mému přemýšlení o jeho nadčasové kráse) rozhodnu se jít zpátky domů. Přece jen jsem ještě nesnídala a mé břišní svaly by mohly za chvíli začít protestovat.

Vstanu a on udělá to samé. Kráčíme společně po čtvrti, sem tam něco prohodíme a potom konečně dojdeme k mému domu. Odnaproti se na mě zubí jeho dům. Nový dům. Dokonalý dům. Ach, asi jsem se do toho domu zamilovala. Nikdy předtím jsem si ho nevšimla... Připadá mi teď tak tajuplný a zvláštní, až se mi zatočí hlava. Ubráním se pohledu na dokonalého Edwarda, protože to bych už asi ležela na zemi. Nakonec mi potřese rukou a je mi na omdlení. Doma to budu muset rozdýchávat.

"Rád jsem tě poznal, Bello."

Neubráním se úsměvu. Z mé hrudi se vydere něco jako poděkování a jsem šťastná když dokážu zamumlat: "Já tebe taky, Edwarde. Měj se."

Jsem na sebe pyšná, že to opět znělo lhostejně. Mám ráda své srdce a proto jsem odešla z jeho blízkosti dříve, než by mi vyskočilo z hrudi ven. Naposledy se po něm ještě ohlédnu a on pořád stojí jako dokonalá socha a dívá se na mě. Neubráním se dalšímu úsměvu a když ho opětuje, cítím, že mé srdce už si razí cestu do Alp.

Má máma mě políbí na čelo a zeptá se, jak jsem se měla. Zamumlám rychlou odpověď a neobtěžuji se zeptat na ni a Phila. I když je teprve něco před devátou ranní, cítím se unavená. To bude ale asi tím, že jsem skoro nespala. Vezmu si z ledničky jogurt a naleju si ho k cereáliím do misky. Měla bych jíst zdravě a hlavně málo, když je takové vedro skoro až na zvracení... Stalo se ale to, co jsem nechtěla - Phil mě po cestě do mého pokoje zastavil na nevinný pokec.

"Viděl jsem tě s tím novým klukem odnaproti. Ty ho znáš?"

Nenápadně zakoulím očima. "Jo, potkali jsme se v obchodě."

Vysvobození z rozhovoru? Ani náhodou... tohle vyvolalo další proud otázek. Jak, kdy, kde, proč... znáte ty rodičovské bláboly. Abych byla propuštěna do svého pokoje, musela jsem přihodit pár nových drbů ze čtvrti (které jsem si samozřejmě vymyslela) a nebylo nazbyt pochválit jeho dnešní účes. Pokud se těch pár vlasů na jeho hlavě dalo považovat za nějakou hezkou kreaci...

Líně jsem padla na postel. Hezky ten víkend začíná. Jestli si začne myslet i máma že je kněz a já hříšník, který potřebuje zpověď, odstěhuju se co nejdříve k tátovi... do toho chmurného městečka. Forks? Jo, Forks... nahání mi hrůzu už jen ten název... a co teprve ta zima. I když teď bych za zimu dala cokoliv! Ovšem bydlet tam asi bych se zbláznila... stačí mi, že tam jezdím na prázdniny. Vždy se vrátím tak skleslá a unavená a teprve dávka sluníčka ve Phoenixu mě dostatečně uklidní a nabije na další měsíc prázdniny, které tam budu opět muset strávit. I když není to u táty zas tak hrozné... mám ho ráda a mám ráda co má rád on takže i to chmurné Forks. Br.

Edwardovi by se tam určitě nelíbilo... v duchu se pokárám, že na toho kluka zase myslím. Je moc nebezpečný pro mou hlavu - z jeho dokonalosti a nerealistických představách o tom, že mě líbá, by se mohla rozskočit. I když na jednu stranu ho nenávidím. Buď jsem divná nebo zamilovaná, ale nějakým způsobem mě něco od něj odpuzuje... už vím co to je. Dívá se na mě jenom jako na sousedko.

Huso hloupá, zabručím si pro sebe.

Vtom mě ze zamyšlení vytrhne rána do mého okna. Tedy rána... v jistém slova smyslu. Byl to malý kamínek. Z nebe padají kameny a razí si kolmo cesto do mého pokoje? Vykouknu zvědavě ven. Jaký zvláštní pocit mě zaplaví, když uvidím stát před naším plotem Edwarda.

Na tváři ten úžasný pokřivený úsměv a v ruce další porci malých kamínků. Při pohledu na mě je zahodí a zamává. Gesto mu oplatím a okno otevřu.

"Co to děláš?" zavolám na něj s jistým úsměvem na rtech.

"Zkouším, jaké okno je tvé... pro případ, že bych se chtěl někdy vloupat do tvého pokoje a ukrást cennost."

Zasměji se. "Žádné cennosti nemám."

Také se zasměje. "Koukni do zrcadla."

Představím si samu sebe. Mám snad na krku nějaký náhrdelník nebo diamant, kterého si na mě všiml? Myslím, že ho opět rozesmál můj zmatený pohled.

"Bello, tím myslím tebe."

Tím? Takže já jsem ta cennost, kterou chce ukrást? Cítím krev pulzující mi v obličeji. Červenám se. On mi právě složil poklonu a já ji nepochopila. Řekl mi, že jsem cennost! Wow... sice to vyvolá další příval otázek a budu muset Philovi pochválit něco více než jen účes, abych se dočkala vysvobození, ale stojí to za to.

Vykouzlím kouzelný úsměv. Něco v mé hlavě mi s posměškem říká, že tímhle ruměnec nezakryji.

"Díky." Ach bože, umím mumlat jen blbosti. Měla bych mít nějakou vtipnou odpověď. Co když si dělal srandu a já mu na ni skočila?

"Není zač." Nedělal. Uf. "Co bys řekla na menší procházku?"

Rande? Ne, je moc dokonalý, pamatuješ?! Není pro tebe... nikdy by tě nechtěl. Beztak chce získat nějaké drby ze sousedství. Jako Phil.

"Ráda." Nejsem na sebe vůůůbec pyšná, protože můj hlas vůůůbec nezní lhostejně!