Krev neproudící žilami
Autorka: Tracy.Hale
15.ČÁST
Všichni v místnosti
včetně mě slyšeli tlukot jejího srdce. Její krev voněla jako krev
ostatních lidí. Ale nebyla jako ostatní - byla to má máma. Renée.
"Já to věděla...
věděla jsem, že jsi naživu..." Místo nějakého vroucného obětí přišla v
klidu ke mně a hleděla. Na tváři měla o pár vrásek více a na vlasech se
jí začaly zvýrazňovat šediny. Chtěla jsem se jí zeptat, jakto že to
věděla, ale ona naštěstí pokračovala dál.
"Před pěti minutami
mi volal Mikey... tvůj přítel z Forks. Že tě potkal... Nevěděl vůbec, že
máš být mrtvá. Odjel pryč těsně před tím, než vypukl požár v Charlieho
domě... ach... proboha... myslela jsem, že si dělá legraci, ale on řekl,
že jsi jiná. Ještěže jsem náhodou byla blízko... vydala jsem se
po cestě, kterou mi naznačil, po které vás viděl odjíždět... byla jsem
rychlejší? Ach bože... proč... proč... jak dlouho... ty a mrtvá... a
Charlie? Už vše vím... Proč jsi mi nic, nepřišla za mnou?! Něco nebylo v
pořádku celou tu dobu. A teď ten nepořádek je i s tebou. Udělali z
tebe... tohle monstrum."
Teď už plakala.
Chtěla jsem jí utřít slzy nebo zastavit náhle zběsilý tlukot jejího
srdce, ale nemohla jsem se pohnout ani o píď. Ze vzteku.
"Frank mi zachránil.
Kdyby mě... neproměnil, hnila bych na hřbitově vedle Charlieho,"
procedila jsem skrz zuby.
Vrhla na mě zděšený
pohled a potom na všechny okolo.
"Byli jste tak...
milí lidé!"
Slyšela jsem šeptat
Edwardovu matku: "Co uděláme?"
Má matka vše ví a
mohla by to říct. S největší pravděpodobností by ji sice zavřeli do
blázince, ale přece jen je tu možnost, že by Renée vše zničila.
To co jsme vybudovali... Zničila by nás.
"Matko... že to
nikomu neřekneš?" Dívala jsem se jí do očí a ona pořád těkala pohledem.
Bála se? Tlukot jejího srdce ustal, spíše se dal do normálu. Ale hluboké
oddechy vycházející z její hrudi byly velmi snadno slyšitelné.
"Ne, to bych
neudělala. Miluju tě a nikdy to nebude jinak, Bello... i když jsi teď
tohle." Díky, že zase nepoužila slovo "monstrum".
"Děkujeme. Můžu vás
vyprovodit?" zeptal se zdvořile Frank. Vrhla na něj pohled plný
opovržení a beze slova odešla sama. Edward mě objal a začal lehounce
líbat na čelo. Cítila jsem se tak slabá... a teď se opravdu bojím.
* * *
Nevěděli jsme si
rady. Zřejmě se budeme muset ihned odstěhovat na jiné místo. Renée ví o
našem tajemství a teď už i Mikey. Zřejmě. Co když se to dozví další
lidé? Tohle je opravdu pádný důvod k odchodu.
"Jaké místo
navrhujete?" zeptal se Edwardův otec a napětí v místnosti se uzemnilo.
Všichni vyčkávali nápady druhých.
"Co zpátky do Anglie?
Někam více na sever?" navrhl Edward.
Chytila jsem ho za
ruku a položila si obličej na jeho rameno. Konejšivě mě políbil do
vlasů.
"Norsko? Finsko?"
Nápady se teď šířily ze všech stran.
"Ráda bych zůstala
blízko domova," zašeptala jsem a hlas se mi zlomil. Ostatní si toho
všimli a všem se ustaraně nakrčilo čelo. Snažila jsem se jim vysvětlit,
že Renée bydlí až na Floridě a Mikey o tom možná vůbec neví. Není tedy
důvod ke stěhování. Alespoň ještě chvíli bychom mohli zůstat... Co nám
to udělá? Jsem si jistá, že by se vše dalo do normálu, ale má rodina
tomu nevěří...
"Uděláme kompromis.
Rok zůstaneme tady a pokud se nic nestane, podotýkám cokoliv,
můžeme zde přetrvat i nadále, pár dalších let, než... no znáte ten
koloběh."
Na Frankovo ultimátum
nikdo nic nenamítal a já byla nad míru spokojená. Přece jen ještě budeme
tady... Tahle část planety ve mně jako jediná vzbuzovala pocit štěstí a
svobody. Jako bych se nemusela schovávat.
"Nechcete tady
nastoupit na nějakou střední školu?" zeptala se Edwardova matka.
Tohle mě nenapadlo.
Ve skutečnosti jsem ještě nedodělala třetí ročník, o čtvrtém nemluvě.
Líbilo by se mi chodit znovu na střední... není to vůbec špatný nápad.
Edward si zřejmě všiml, jak se mi rozzářil obličej.
"Nastoupíme do
třetího ročníku." Bylo to, jakoby se mi rozsvítilo nové světlo. Škola...
bylo vůbec možné, že jsem do ní teď tak těšila? Po tak dlouhé době...
Tohle bude nový začátek. A co je na tom nejlepší? Nová začátek s
Edwardem!
* * *
Falšování je sice
zločin, ale škola je povinnost. A falšování + škola = zločin z
povinnosti. To zákon doufám schvaluje. Byl tady první den a já se těšila
jako malá holka. Edward si to zřejmě taky užíval. Nastoupit do nové
školy společně - co více si přát? Oblékla jsem si černí úzké džíny a
šedé tílko. Edward mi radši podstrčil černou koženou bundu (kratičkou a
při pohledu na ní bylo jasné, že se jedná o poslední model z přehlídek v
New Yorku), ať nejsem tak nápadná, když už krása mě zvýrazňuje.
Neubránila jsem se smíchu. On sám se hodil pěkně do gala - no, vlastně
se oblékl absolutně stejně jako já, jen vypadal ve všem tak skvěle, že i
v boxerkách mohl jít na galavečerní ples. Do školy jsme jeli jeho
nablýskaným (a starým dobrým) Volvem. Ovšem Edward přešel od značky C30
k modelu XC60. Na školním parkovišti bylo jen pár výjimečných míst, ze
kterých čouhaly zadky nablýskaných a drahých aut a my se k nim lehce
přidali. Před školou byly hloučky studentů. A my dva byli nové zboží,
takže se na nás všichni koukali. Seattle je velké město a člověk by
nečekal, že středoškolské studenty překvapí nějací dva noví žáci (bez
ohledu na to že to jsou upíři), ovšem mi jejich pozornost upoutali
absolutně. Slyšela jsem, co si všichni šuškají. Mezi sebou samozřejmě.
"Oni spolu chodí?" a
"To jsou ti noví?" nebo "Ten kluk... no wow... beztak patří k té stejně
dokonalé holce." Z Edwardovy hrudi se ozvalo tiché uchichtnutí a sevřel
mi pevně ruku, čímž do světa hlásal: Ona je moje.
První den šel hladce
jako po másle. Naštěstí učitelé příliš nezdůrazňovali, že já a Edward
jsme nové maso. Přece jen jsem si ze svého lidského života přinesla do
upírského života jistou vlastnost - a to stydlivost. Díky, že jsem ji
dnes nemusela použít. Už tak bylo těžké přehlížet ustavičné civění. O
obědové přestávce jsme společně zamířili do školního bufetu, velkého
jako celá tělocvična, takže spíše fungoval jako obrovská restaurace.
Koupili jsme si jen dva sendviče a colu, přece jen nebudeme jíst. Ruku v
ruce jsme odkráčeli ke stolu, který byl v nejvzdálenějším koutě jídelny.
"Kousneme si, ať
nejsme tak nápadní?" mrkla jsem na Edwarda a potlačovala smích.
"Mně se to potom
nechce vykašlávat, ale rád se podívám, jak se s tímhle... lidským jídlem
potácíš ty." Tentokrát jsme se už smáli oba dva. Střední škola je
perfektní, když s sebou máte anděla. Uslyšela jsem zavrčení a
automaticky pohlédla na Edwarda. Okamžitě mi došlo, co k tomu vedlo. Ta
vůně... hmm, vdechla jsem ji a to způsobilo nesnesitelné pálení v mém
krku. Našla jsem toho viníka. Blonďatá dívka, určitě prvačka, která
právě kolem nás prošla s prázdným tácem. Edward křečovitě svíral stůl a
stálo ho veškeré úsilí, aby se k ní nerozběhl a a nekousl ji. Zadržela
jsem dech. Ta vůně... byla něco neskutečného. Chtěla bych za ní jít a
vdechovat ji a kousnout ji... hmm... Tohle bude rozhodně problém. Ovšem
ona se vrátila... zase kolem nás prošla... Edward odsunul židli a
okamžitě byl na nohách.