Královna noci

Autorka: Isabella Swan

6. Myšlenky

   Bolelo to, ale Edward ležel vedle mně a tak jsem pouze mlčela a koukala vzhůru. Cítila jsem jeho paži, kterou mě objímal a zdálo se mi, že se naše teploty vyrovnávají. Bylo mi jasné, že až se změním musíme oba na lov, ale nevěděla jsem jak na to. Musí mě to naučit. To bude zajímavé učit se jako malé děcko jíst a ovládat své nové tělo.

   Díky těm myšlenkám jsem byla schopna aspoň na chvíli zapomenout, jak moc to bolí. Nemusela jsem křičet a neuvědomila si jak mi slzí oči. Všimla jsem si toho teprve když mi Edward otřel oči a usmál se na mě. „Uvidíš lépe lásko. Mění se ti oči…“ Tohle byly moje poslední slzy. Neuvěřitelné.

   Pak mě sevřel v náručí a začal mě líbat. Otevřely se dveře. Byla jsem ještě červenější než kdy dřív. To mi Edward udělal naschvál, věděla jsem to. Ve dveřích stála Rosalie. Jen nás zmerčila začala couvat. Nelíbilo se mi, že se celou dobu neodlepila očima z mého obličeje. Edward uhodl důvod mého výrazu. „ Promiň chtěl jsem tě takhle ještě jednou vidět. A Rose si chtěla popovídat. Netušila, že jsem s tebou zůstal… řekl jsem jí, že tě jen změním a zase půjdu na lov…“ znělo to velmi ironicky, usmíval se. Nic jí neřekl.

   Ležela jsem potom velmi dlouho nehnutě přitisklá k Edwardovi, nevnímala jsem nic než jeho tělo. Ztratila jsem pojem o čase a v pokoji byly zatažené závěsy. Přese vše se mi nepodařilo usnout i když jsem byla schopná nevnímat spalující oheň v mém nitru. A tak jsem aspoň zavřela oči…

***

   Otevřela jsem je až když jsem si byla jistá, že už mě nebolí vůbec nic. Na kůži jsem cítila teplý dotyk Edwardovi ruky, cítila jsem jak mě hladí. Viděla jsem naprosto ostře a slyšela v přízemí Carlisla potichu rozmlouvajícího s Esme. Mluvili o Edwardovi a mě.

„Co je s Bellou? Už se mění dlouho… Jestli se její transformace protáhne ještě o jeden den, řeknu Emmettovi aby vyhodil Edwarda na lov… Potřebuje ho! Jestli se Edward bude cítit klidnější, klidně přinutím i Rosalli s Jasperem a Emmetem aby vedle ní seděli a usmívali se na celé kolo jak sluníčka… Chci pro oba dva jen to nejlepší…“  Esme zněla mírně hystericky a rozrušeně. V každém případě by bylo srandovní koukat na Rose a Jaspera jak sedí zrovna u mě a smějí se na všechny strany… Věděla jsem, že je Edward též slyší a myslí na to samé co já, ale zpoza jeho rtů nevyšel žádný zvuk. Lekla jsem se toho. Ale vzápětí jsem slyšela něco, co pronesl Carlisle. Něco, co jsem slyšet nechtěla a vylekalo mě to ještě víc…

   „Nevím, jak dlouho bude Bellina přeměna trvat. Nikdy jsem neviděl měnit se nikoho tak odhodlaného a připraveného na to, co ho poté čeká. Vím sám, že Edward se od ní nehnul celé ty dva dlouhé týdny, stejně jako vím, že během nich už byla upírem nejméně pětkrát. Nechápu její srdeční pulz. Zítra za Edwardem zajdu. Slibuji.“ Už jsem tu ležela dva týdny??? Proboha, nepamatuji se na nic, co se během nich stalo… Ale jsem si stoprocentně jistá, že teď už jsem upír. Koukla jsem na Edwarda. Postřehl pohyb mé hlavy. Usmál se, zvedl mě z postele a líbal mě. Byl to jediné co jsem v tu chvíli chtěla…

   Když jsme se od sebe konečně odtrhli vzal mě za ruku. „Musíme za Carlislem…“ souhlasila jsem s ním. Zkusila jsem velmi opatrně udělat krok. Byla jsem na druhém konci pokoje. Edward se jen uchectl a šel se mnou dolů. Jen jsme letěli. Bylo to nádherné. Carlisle se na nás pobaveně podíval.

„Vítej Bello,“ řekl jen. Stačilo to…