Královna noci

Autorka: Isabella Swan

5. Sen, co mne skoro zabil...

   Kousl do mě. Bolelo to, ale zažila jsem i horší bolest. Začalo to pálit, ale koho by to zajímalo??? Mě ne.

   A v tom jsem se probudila. Alice seděla vedle mne na jediné posteli, co byla v celém domě a držela mě za ruku. Pochopila jsem, že viděla můj sen a proto zůstala jako jediná doma. Byla jsem ráda, že je Edward pryč, musela bych mu ho vyprávět. A to jsem nechtěla.

   Ani jsem nechtěla myslet na to, co by moje vyprávění způsobilo. Ale díky tomu snu jsem věděla. Věděla jsem, že jsem absolutně připravená a srozuměna s tím, co mě čeká. Jedna věc mě ale hodně zajímala. „ Jak jsi věděla, kdy se mi ten sen bude zdát?“ ptala jsem se Alice, vadilo mi, že jí nevidím do tváře. „ Bello,“ její hlas zněl dost stísněně, „ zmlkla jsi. I Edward to poznal. Běží sem…“

   Kdyby existoval způsob jak ho udržet venku, už by mi to řekla. Takže je odhodlán vědět, co se mi zdálo a nic, co já bych mohla udělat nepomůže. A což skočit z okna? Nepomohlo by to? Přemýšlela jsem nad tím dost dlouho, aby to mohla moje nová sestra vidět. Zavrtěla hlavou. „ Ne, on by se k tomu vrátil..“ Tak ze skoku nebude nic. Alice asi mohla vidět i skrz tmu můj zděšený výraz a snažila se mě uklidnit, že prý nic nezničí a nikoho nezabije. Ha ha very funny, kdyby situace nebyla taková, tak bych se zasmála. Pak mě to napadlo. Prostě mu nic neřeknu. Nebudu mu lhát, ale jestli mě nezabije, tak to ze mě nedostane… Alice rozsvítila a tvářila se dost pobaveně. Uvažovala jsem jak to ze mě bude chtít vytáhnout. Zřejmě začne obvyklou metodou. Jak moc se asi bude divit, když to nezabere???

   A pak byl najednou u mě. Držel mě a houpal mě v náručí. Co se to dělo? Nic jsem nechápala. Byla jsem zmatená. Nemohl pochopit co se mi zdálo, že ne?

   Ne, nemohl. „ Co se ti zdálo Bello? Řekni mi to… prosím… Ty mi to neřekneš? Proč? Pověz mi to, nebudu se zlobit…“ Takhle mě chtěl přesvědčit. Kdyby šlo o něco jiného, asi už bych povolila. Ale teď to nešlo. Prostě jsem nechtěla aby to věděl.

   Nezlobil by se. Věděla jsem to. On by udělal něco jiného. Znala jsem ho dost dobře na to abych věděla, jak zareaguje. A já nechtěla vidět ani slyšet tuto reakci. Vím, že ho moje tajnůstkářství děsí a zraňuje, ale bylo to lepší. O mnoho lepší…

   Nezlobil by se. On by se začal obviňovat. Přemýšlela jsem proč se mi zdál tenhle sen jedinou noc, co byl pryč. Proč se mi zdálo, že se změním v upírku? To bylo divné samo o sobě. Došla jsem k rozhodnutí, trvalo to jen zlomek sekundy. Takhle mu to řeknu… „ zdálo se mi, že jsem upír.“ Neřeknu mu přesně proč. „ Zdálo se ti, že jsi monstrum? Už je dobře…“ on si myslí, že se mi zdálo o monstrech??? Tohle mu můžu vyvrátit. „Nebylo to tak, Edwarde. Byl to nádherný sen,“ to byla pravda. „ v tom snu jsem k vám patřila.“ Bylo na něm vidět, že pochopil. Přejel mi prstem po krku. Natáhla jsem se a chytila jsem ho za ruku. Stiskl mi ji. Byla jsem připravena.

   Políbil mě. „Pamatuj si to. To je naposled…“ jeho slova ve mně na chvíli vyvolala paniku, ale ta trvala krátce. Pochopila jsem… Byl připraven. Položil mě na postel. Velmi opatrně a něžně… pak si lehl vedle mě. Odhrnul mi vlasy z obličeje. Položil si hlavu na moji tvář.     „To je nádherné.“ Chvíli jsme tak leželi. Nespěchali jsme. Edward najednou učinil jeden z těch nesnesitelně rychlých pohybů. A jeho špičáky se mi zabodly do hrdla…