Konec věčnosti?
Autorka: Tracy.Hale
6.
Vtom se Edward
objevil přímo přede mnou. Pohlédl mi do očí a usmál se. Nemohla jsem
zastavit ten příval radosti a štěstí. Edward. Živý. (Ne)šťastné shledání
po roce bolesti a slz! Padla jsem mu kolem krku. Trochu se zajíkl
bolestí. Zapomněla jsem na sílu novorozených. Zamumlala jsem omluvu.
"Bello, Bello, Bello..."
šeptal mi stále mé jméno do ucha. Věděla jsem, kolik toho asi má na
srdci.
"Já čekám," prohlásil
silný hlas. Edward mi lehce pokývl hlavou, ať řeknu ne. "Jiná
možnost neexistuje?" místo odpovědi jsem položila otázku. Ozval se
smích. Až teď jsem si uvědomila, kolik upírů tady asi je... Nechtělo se
mi to počítat.
"Oko za oko. Zub za
zub. Ale abych pravdu řek, vy my nic podstatného nemůžete dát. Bello, ty
mi sloužit nechceš. Nikdo z vás. Edwarde, tys mi už svůj dluh splatil.
Zřejmě budete... moct jít." Vytřeštila jsem oči.
"Děkujeme," prohlásil
Carlisle. Zmizli jsme odtud rychlostí blesku.
"Nezdržujte se ve
Volterře!" slyšela jsem poslední slovo. To myslím vůbec nebude
problém... =)
"Stejně jsi pořád
stejně nádherná," Edward mě objal pažemi kolem pasu. "O nic víc než ty."
Odfrkl si. Naše polibky mluvily za vše.
"Edwarde, bylo to tak
těžké bez tebe!" Zesmutněl.
"Myslím, že jsem oba
trpěli víc než dost. Jeden pro druhého... Nechci tě už nikdy ztratit."
Pohlédla jsem do jeho dokonalých očí a pohladila křivku jeho úsměvu.
"Jsi ráda, že jsi...
tohle?" změřil si mě pohledem. Přikývla jsem.
"Nebýt toho, nejsme
tu teď spolu." Lehli jsme si na jeho koženou sedačku. Naše prsty se
navzájem proplétali. Užívala jsem si každou chvíli strávenou s ním. Náš
polibek byl jako první. Ale mnohem lepší a vášnivější. Bez všech
nejistot a strachu. Ne polibek dvou milenců, nýbrž polibek dvou polovin
které patří neodvolatelně k sobě. V duchu jsem zabloudila na naše
nejkrásnější společné chvíle - včetně prvního polibku, prvního běhu na
jeho zádech, nyní i prvního lovu, prvního tance na stužkovacím plese,
seznámení s jeho rodinou... Bylo toho více než dost. Jsem za to vše
vděčná. On je můj anděl. Moje poslání. Můj život. Nic jiného už pro mě
neexistuje. Jen Edward. Pohlédl mi hluboce do očí. Naše prsty si
spolu nepřestávaly pohrávat ani teď, když dovnitř vešla Alice. Dokonalá
Alice. Milovaná Alice. Naše Alice.
"Jdete s námi všemi
na lov?" Oba jsme přikývli. Žízeň je drásavý pocit. Edward mě zvedl z
postele, Alice mezitím odešla. Místo ní přišel Jasper. Dychtivě jsem na
něj pohlédla.
"Bello, ehm... chtěl
jsem se ti za vše omluvit," ?....?....? "včetně toho na tvých
narozeninách. Nemůžu za to. Jsem ale rád, že k nám patříš." Usmála jsem
se na něj a poděkovala mu. Odešel jako předtím Alice. Pohlédla jsem na
Edwarda. Tiše se uchechtl. "Jasper je Jasper, lásko." Chytila jsem ho za
ruku a chystala se jít za ostatními dolů, abychom společně odešli lovit.
"Počkej." Další
otazníky v mých očích. "Když teď budeme oba žít věčně... ehm... pro co
žiješ?" Nad svou odpovědí jsem nepřemýšlela ani sekundu: "Pro tebe."
Jeho výraz v očích mi napovídal, že já se ptát nemusím. Naší rozmluvu
ukončil dokonalý polibek. A pohled do jeho hlubokých upířích očí.