Kéž by to byl sen

Autorka: Mája

1.Kapitola Koncert

„ Ahoj“

„ Ahoj, tak jak se těšíš?“ zeptala jsem se mé nejlepší kamarádky Žofie.

„ Ani nevíš jak moc, jen jsem zvědavá, co tam zas budou vyvádět!“ dořekla se smíchem.

„Tak to jsme dvě“, z jejího vyprávění jejich koncert nikdy není nudný, vždycky něčím překvapí. To jsem ještě netušila, jaké překvapení mě tam čeká. Pamatuji si, že měli píseň s mým jménem – Adriana. Tento song se stal součástí mého života. Vždy když jsem se s někým seznámila, tak se mu píseň vybavila (byl to hrozně velký hit) a později se refrén stal pozdravem mých přátel.
Koncert měl začínat za dvě hodiny – podle mamky, tam budeme do hodiny – ale při našem orientačním smyslu, jsou ty dvě hodiny akorát. Moc jsme se v Praze nevyznaly, i když je to naše rodné město, je to smutné.

  Hrozně moc jsem se tam těšila, to jsem ovšem netušila, jak mi dnešní večer změní život, mile ale i nemile. Bohužel.

  Stály jsme před klubem a byly samy překvapené, že tu jsme s půl hodinovým předstihem. Tentokrát jsme moc nebloudily. Vlezly jsme dovnitř. Koncert se konal v jednom malém klubu. Dalo mi to celkem námahu, přesvědčit mojí maminku, aby mě pustila, ale stálo to za to. Ve vnitř to vypadalo velmi útulně. Červené sedačky (byly mohutné, ale velmi pohodně se na nich sedělo) byly rozmístěny kolem černých konferenčních stolků (kolem každého stolku byly většinou čtyři sedačky) podél stěn klubu. Včele místnosti bylo podium, na kterém vrcholily poslední přípravy. Naproti podiu byl malý taneční parket. Na druhé straně místnosti byl bar. Tam už ale bylo spousta lidí, dychtící po nějakém pití. S Fí jsme si šly sednout k nějakému volnému stolu. Byl celkem blízko podia, měly jsme dobrý výhled i přes tu hromadu lidí co před námi stála.

  „Jsou fakt skvělí“ říkala jsem Fí a přitom jsem nespustila oči od zpěváka Mirka, který mi tak neskutečně změnil život.

„A co jsi čekala??“ podívala se na mě tázavě.

„Sama nevím, jen mě mile překvapili“ pořádně sem nevnímala, co jsem říkala, protože jsem nemohla z Mirka odlepit oči. Byl dokonalý. Některým mým spolužačkám se moc nelíbil, ale pro mě to byl nejkrásnější chlap na světě. Měl hnědé vlasy a modré oči. Působil jako obyčejný kluk, ale nebyl. V jeho očí bylo něco, co jsem nikdy nedokázala popsat, ale milovala jsem je. Měl taky hrozně velký charisma. Pokud na vás nezapůsobil vzhledem, tak charismem určitě. Byl všemi moc oblíbený a na koncertě to bylo znát. Pod podiem bylo hodně křičících fanynek, které jakoby čekaly na to, až Mirek vstane a skočí do podia. Doufala jsem, že to neudělá, protože by to byla jeho smrt, ty holky by ho roztrhaly, jen aby mohli mít něco z něho.

 A pak to začalo, moje písnička. Podívaly jsme se na sebe s Fí a začaly se hrozně smát, ani nevím proč. Při mém “záchvatu“ jsem se podívala na podium a ON na mě koukal jak na naprostého cvoka. Rychle jsem uhnula pohledem a začala se hrozně červenat a smích pomalu odezníval. Místo toho jsme s Fí začaly zpívat, celkem nahlas. Po skončení písničky jsme kapelu obdarovali bujarým potleskem a všemožnými výkřiky. Bohužel to byla jejich poslední píseň.  Kluci odešli a Mirek s nimi. Byla jsem smutná, že už to skončilo. Potřebovaly jsme na záchod, ale tam se teď všichni hrnuli, takže jsme se rozhodly počkat, až tam bude míň lidí a místo toho, jsme seděly na svých místech a povídaly si o koncertě. O půl hodiny později tam už skoro nikdo nebyl. Šly jsme tedy na toalety. Fí musela rychle na vzduch, protože se jí udělalo nevolno a navíc jí volala mamka, jak na to jsme. Když jsem vycházela z toalet, tak jsem do něčeho či někoho vrazila.