Evanesco Lophius

Pars 8. - Intermezzo před pádem do temnoty

Vzduch v uzavřeném prostoru nahrávacího studia byl nedýchatelný. Téměř všechen kyslík už z něho vyprchal, ale já jsem se stále ještě nepřiměl k tomu, abych vstal z gauče a zapnul klimatizaci. Vůně jejího těla se stále vznášela všude okolo mě a já jsem ji vstřebával všemi svými smysly. Byla tak intenzivní, že jsem ji dokonce mohl viděl. Jako hemživou zářící mlhu. Miliarda mikročástic stříbrného prachu, které právě ozářilo sluneční světlo. Měl jsem ten dar. Dokázal jsem vidět to, co ostatní ne. Nevím, jestli to ve mě bylo od začátku, a nebo jsem se to naučil během své nekonečné existence, ale byl to jediný dar, který jsem nedokázal vypnout, i když jsem se hodně snažil.

Kdybych měl vyprávět svůj příběh, nevěděl bych odkud začít. Musím se přiznat, že si nepamatuju, kdy to všechno začalo. Jestli jsem někdy byl malé dítě, tak jako lidé, a nebo jsem se zrodil takový, jaký jsem dnes. Opravdu nevím. Několikrát jsem se snažil, dopátrat se toho tajemství, ale asi zůstane navždy uzavřeno ve skřínce záhad. Ani muž, kterému po vzoru lidí říkám otče, si na to období počátku moc nepamatuje. Jediné, co jsem se od něho dověděl, byly vzpomínky na zlatý svět plný radosti a bezstarostnosti, který jsem si matně pamatoval i já. Prý jsme žili v zemi bez válek, svárů a utrpení. Byl jsem ke svému otci přidělen, aby mě do všeho zasvětil a získal jsem to, co bylo potřeba. Živili jsme se božským nektarem, který nás udržoval krásné a silné, ale tohoto období jsem si moc neužil. Zničila ho přírodní katastrofa, která se na nás zřítila rovnou z nebes. Přežila nás jen hrstka.

Nemám sny tak, jako lidé. Nepotřebuji totiž spát. Nikdy se neunavím. Moje tělo funguje jinak. Ale když se hodně soustředím, dokážu se uvést do něčeho spánku podobného, ale hlubšího. Jakoby to byl nějaký trans, v němž dokážu vidět obrazy toho, co jsem prožil. Občas se mi v takovém stavu zdá, jak se procházím po tom zlatém světě. Příroda okolo mě je medově zlatavá, jak na každý její kousíček dopadají sluneční paprsky. Mé tělo je ohebné a hladné. Zavírám oči a vychutnávám si teplo, které oblažuje mou kůži. Najednou ve své hlavě uslyším ten vemlouvavý hlas. Vůbec mě to nepřekvapuje. Je se mnou vždycky. Bezděky se usměju.

Můj nesmrtelný zlatý synu. Miluješ mne? Uděláš pro mne cokoliv? Dneska je ten hlas naléhavější než jindy. Otevřu překvapeně oči, ale nikde nikoho nevidím. V této chvíli se vždycky probudím.

Situace se mění, ale hlas je vždycky přítomný. Často už jsem na pokraji poznání, ale vždycky se mi ten obraz rozpije a zmizí.

Zakroutil jsem hlavou a zvedl se. Usedl jsem ke klavíru a začal na něj brnkat neurčitou melodii. Chuť její krve mě příjemně šimrala na horním patře, těsně za zuby. Nevzal jsem si z ní moc, ale stačilo mi to, abych se cítil spokojený. Chutnala dobře. Její krev byla mladá a na jejím pozadí bylo ještě něco. Nedokázal jsem to identifikovat. Znervózňovalo mě to. Vždycky podle vůně a chuti krve dokážu přesně určit zdravotní stav své oběti. Vím, jak chutná krev nakažená rakovinou, nebo virem HIV. Je mdlá a málo sladká. Nemám ji příliš rád. Vím, jak chutná krev člověka, který se právě pomiloval. Taková krev je sladce ostrá. Štiplavá. Vzrušující. Její krev však byla jiná. Ještě lepší. Bylo v ní něco.. Já nevím. Byl to adrenalin. Spousta adrenalinu, a pak.. Hmm. Vím, že přede všemi něco tají. Jsem ten nejlepší herec na světě, takže poznám, když se mi snaží někdo konkurovat.

Když jsem ji viděl poprvé, měl jsem žízeň a byl jsem na lovu. Její krev voněla zajímavě, ale nebylo to nic výjimečného. Byla však přesně ten typ, který jsem právě potřeboval. Zrovna se vypotácela z baru. Byla opilá. A byla sama. Ideální podmínky. Vydal jsem se za ní. Sledoval její kroky. Potácela se. Trvalo jí to nekonečně dlouho dostat se z obydlené oblasti. Už jsem ztrácel trpělivost a zvažoval, jestli ji nezabiju hned na místě a neodnesu si ji do bezpečí. Pak se ale konečně dostala do ideálního místa. Nikde žádný nechtěný svědek a příhodné šero, kde se mohla skrýt šelma se svou kořistí... Spokojeně jsem se nadechl a napnul se ke skoku. Do nosu mě však uhodila vůně další krve. Rozčíleně jsem střelil pohledem do temnoty.

"Sakra." zaskřípal jsem zubama, když jsem zahlédl toho pobudu. Zvažoval jsem, co dál. Rychle a tiše ho zabít, a pak si vychutnat tu opilou holku? A nebo napřed zabít tu holku, pak pobudu a nasytím se až budou oba vyřízení? Přemýšlel jsem moc dlouho. Špinavý chlap rozhodl za mě. Vrhl se na mou kořist a povalil ji na zem. Začal jí vyhrožoval.  U dívčina krku se zaleskl nůž.

Zavrčel jsem zlostí. Nesnáším, když mi někdo kazí plány. Bylo načase udělat jasno. Jedním skokem jsem se dostal k bizardně vypadající dvojici. Měl jsem v plánu chlapovi zlomit vaz, a pak si konečně vychutnat tu holku, ale osud si se mnou pohrál jinak.

Podívala se na mě. Těma svýma zeleno modrýma očima. Byla v nich smrtelná úzkost. Strach z budoucnosti. Zabíjel jsem rychle. Nikdy jsem své oběti nedovolil pohlédnout mi do tváře, ale ona se dívala a prosila mě o pomoc.

Měl jsem pokračovat v tom, co jsem započal, ale nedokázal jsem to. Chtěl jsem. Moc jsem to chtěl. Hlad propaloval mé útroby. Potřeboval jsem se nasytit. Ale nešlo to.

Popadl jsem toho hnusně špinavého chlapa a odtáhl ho tam, kde jsem plánoval zabít tu dívku. Bránil se, ale neměl šanci. Nikdo není schopen se mi ubránit. Zuřivě jsem se mu zakousl do krku a snažil se nevnímat puch, který se linul z jeho pokáleného těla. Umřel rychle. Neměl jsem sebemenší chuť náš tělesný kontakt, byť jen o setinu vteřiny, prodlužovat.

Vrátil jsem se zpátky. Ani nevím proč. Věděl jsem, že už ji dneska nezabiju.

"Panebože!!! Jste zraněný.." vyhrkla jen co mě zahlédla přicházet.

"Nic mi není." odsekl jsem. Co si jako myslela? Mně by neublížila ani atomová bomba!

"Ale teče vám krev z pusy." nedala se jen tak odbýt.

"Ksakru." zanadával jsem si v duchu. Taková školácká chyba! Okamžitě jsem si koutek utřel do rukávu a podíval se na tu, která mě přistihla. Znovu jsem zauvažoval, jestli přece jen svou práci nedodělám. Byla nervózní. Její tělo nevědomky reagovalo na mou přítomnost. Vědělo, že mu hrozí smrtelné nebezpečí, ale mozek varování nedbal. Nutil ji stát na místě.

"Neměla byste se takhle toulat nocí. Londýn není tak bezpečné místo, jak si myslíte." Musel jsem se v duchu ironicky pousmát. Já, její skoro vrah, ji varuji. Otočil jsem se. Tímhle pro mě tahle epizoda měla skončit, ale ta pošetilá holka udělala tu nejhorší věc, co mohla.

"Děkuju. Nevím, jak bych se vám odvděčila. Zachránil jste mi život!" vrhla se mi do náruče.

Zastihla mě dokonale nepřipraveného. Mé tělo zareagovalo automaticky obranou. Byl jsem vycvičen zabíjet. Tenkrát mě od jejího zabití dělila jenom opravdu nepatrná hranice. Kdyby jen tušila, jak blízko byla smrti...

Zaťal jsem zuby a přikázal si, uklidnit se. "Utíkejte domů!" to bylo maximum, co jsem ze sebe dostal. Než se na cokoliv zmohla, vystřelil jsem z místa. Spěchal jsem pryč, jakoby mi za patami hořelo.

Měl jsem vztek sám na sebe i na ni. Dostala mě do situace, ve které jsem už stovky let nebyl. Dokázal jsem žít mezi lidmi. Naučil jsem se dokonale odolávat a ovládat se. Můj otec mě za to nenáviděl, ale já jsem si oblíbil pobývat mezi smrtelníky. Byli zábavní a rozbíjeli tu stojatou nekonečnou nudu věčné existence. Zabíjel jsem pouze, když jsem musel. To nedokázal můj otec pochopit. Ano byli malicherní, závistiví, nepřejícní a byli cítit potem, ale měli něco, co mě už od začátku fascinovalo. Hudbu. Ať bylo lidské pokolení sebevíc zkažené. Za tenhle vynález jsem jim byl neskonale vděčný. Protože mě zachránil od frustrující a ubíjející neměnnosti.

Každý den, každá noc, pořád to samé. Není většího hlupáka, než toho, kdo touží žít věčně. Kdyby jen věděl, jaké to ve skutečnosti je... Kdybych mohl, dávno bych se zabil. Tohle bylo moje soukromé peklo a očistec, jenom ten ráj se nikdy nedostaví...

První stovky let to ještě nebylo tak těžké. Cestoval jsem. Poznal jsem snad každý kout světa. Dostal jsem se do míst, která ani dnes ještě nebyla objevena. Naučil jsem se mluvit desítkami, ba stovkami jazyků. Seznámil jsem se s nejrůznějšími kulturami. Našel jsem dokonce jednu společnost, která se velmi podobala té, ze které jsem vzešel. Egypťany. Stavěli ty své obří pyramidy a uctívali sluneční bohy. Zrovna tam jsem snad nejintenzivněji cítil přítomnost mého hlasu a mé minulosti. Můj otec v té době začal se svým odvěkým bojem o nadvládu. S ostatními našeho druhu se rozhodli navrátit náš zlatý věk, ale dlouhý pobyt mezi lidmi je změnil. Naučili se být ctižádostiví a bezohlední. Poznali, co je to závist. Z kompaktní skupiny, která vždy držela při sobě, se stali rivalové. Každý z nich se rozutekl po světě a začal budovat svou osobní armádu. Ze začátku jsem byl na otcově straně, ale když jsem viděl, co jejich počínání dělá s lidmi a s jejich světem, s otcem jsem se rozešel. Samozřejmě, že zuřil, ale neměl sílu, aby mě zabil, a tak mě nechal jít.

Znovu jsem začal cestovat, ale už to nebylo jako dřív. Už mě to tak nenaplňovalo. A pak jsem narazil na skupinu potulných kejklířů. Jejich hudební vystoupení mě tak zaujalo, že jsem poprvé za svou existenci zatoužil být jako oni. Ztratit svou nesmrtelnost a být obyčejným člověkem. Prožít svůj život naplno. Spokojeně zestárnout se svou rodinou po boku a zemřít. Ale tohle milosrdenství bohužel nikdy nezažiju. Nedokážu se sám zabít. Technicky je to nemožné a nikdo na tomto světě, vyjma mého otce a jemu podobných, by to nedokázal.

Cestoval jsem po světě a hrál. Naučil jsem se ovládat všechny nástroje, co kdy byly vynalezeny a vždycky jsem se radoval, jako malé dítě, když se objevil nějaký nový. Žil jsem hudbou. Ta jediná mi dávala zapomenout na nekončící utrpení nudy.

Roky plynuly. Staletí ubíhaly. Čas od času jsem se potkal se svým otcem. Vždy se mě snažil dostat zpátky na svou stranu, ale já jsem nechtěl. Změnil se. Také se naučil žít mezi lidmi, ale ne proto, aby s nimi splynul, ale aby je využil. Hnusil se mi způsob jeho života. Vytvořil si okolo sebe armádu nesmrtelných, kteří ale nebyli jako my dva. Byli to lidští míšenci. Dost silní, avšak zkažení. Toužící pouze po nasycení. Byli to stroje na zabíjení, které můj otec dokonale ovládal. To oni rozpoutali všechny války. Oni mohli za hladomory a pustošení země.

Byl jsem rád, když se situace trochu uklidnila a začal nový věk, který mi nabízel další dobrodružství. Vynález elektřiny a prvního automobilu. Vychutnával jsem si to všechno plnými doušky. Naučil jsem se dokonale potlačovat svou přirozenost. Zakázal jsem si využívat své schopnosti. Svou rychlost, sílu, i ty duševní dary, které mi umožňovaly odhalovat všechny lidské vlastnosti. Alespoň navenek, jsem se stal a dokonce i žil jako člověk.

A pak přišla nabídka vytvořit kapelu. Našel jsem ve svých spoluhráčích první opravdové přátele. Brali mě jako jednoho z nich a já jim za to byl neskonale vděčný. Po těch nekonečných tisících let jsem konečně někam opravdu patřil a měl jsem svou "rodinu". Byl jsem pro ně přesně tím, kým si přáli, abych byl. Na nic se zbytečně nevyptávali.

Jen jednou za čas se ze mě musela nevyhnutelně stát šelma, která se vydala na lov. Léty tréninku jsem dokázal tuto neodvratnou chvíli oddalovat. Krůček po krůčku. Až jsem to vydržel i měsíc a půl. I přes tuto nepříjemnou nutnost jsem si svou spokojenou "lidskou" existenci užíval.

A pak do prdele přišla ona!!!

Po tom incidentu, kdy jsem ji nechal běžet a nezabil, jsem odjel se svou kapelou na turné. Pevně jsem věřil, že změna prostředí a dostatek práce mi pomůže se vyrovnat se svým selháním a opravdu se mi to brzy podařilo. Zapomněl jsem na ni. Když jsme se po několika měsících vrátili do Londýna, byl jsem opět v pohodě.

Avšak ten nápad, jít se provětrat do parku, abych získal inspiraci na nový song mi nakukal někdo, kdo měl opravdu hodně špatný smysl pro humor. Námět jsem získal, ale jaký??!

V klidu jsem si hověl na široké větvi a zapisoval si úryvky textů do ochmataného bločku, který jsem sebou pro takové případy nosil. Okolo mě se ozýval zpěv ptáků a s mými vlasy si pohrával příjemný vánek. Z mého soustředění mě však vyrušil dusot koňských kopyt a ten zvuk, který už od té doby nezmizel. Byl to tlukot srdce. Duněl více než koňská kopyta. Byl v něm strach. Zastrčil jsem blok do kapsy a naklonil se, abych se podíval, co se děje. Měj jsem ze stromu spadnout, když jsem poznal, kdo se ke mně žene na neovladatelném koni. Neviděla mě. Vzdálenost mezi námi se každou vteřinou zkracovala. Uvažoval jsem, co udělám. Její srdce i ústa volaly o pomoc. Chtěl jsem být sobec, ale ona mě dokonale opanovala. Aniž by to tušila ovládala mě jako hadrovou panenku.

Skočil jsem a zachránil ji. Znovu jsem pohlédl do jejích očí. Pokusil jsem se dokonce nezávazně konverzovat. Přece jsem si takhle s lidmi povídal i předtím, ale s ní jsem měl neustále pocit, že mi vidí až do mozku a čte si v něm všechny mé pochyby. Nabourala mou dosud neprostupnou obranu. Připadal jsem si hloupě. A ještě hůř mi bylo, když se k nám přihnal ten zrzek, co ji doprovázel a odvedl si ji pryč. Cítil jsem hořkou pálivou pachuť v krku. Třásl jsem se po celém těle a měl jsem sto chutí toho kluka zabít.

Vystřelil jsem z parku rychleji, než by to zvládl jakýkoliv smrtelník. Odešel jsem domů a vybil si zlost na nábytku. Když jsem se alespoň trochu uklidnil, odklidil jsem trosky vybavení mého bytu a vydal se ven. Rád jsem se takhle v noci procházel. Nesměřoval jsem určitým směrem. Jednou jsem zahnul doleva, jindy doprava. V hlavě jsem slyšel jen to jediné. Bum bum, bum bum. Slyšel jsem tlukot jejího srdce i na takovou vzdálenost... Probouzela ve mě to, co jsem se tak dlouho a pracně snažil zadusit. Šel jsem po tom zvuku. S každým metrem byl zřetelnější. Dostal jsem se tak na povědomé místo. Tady jsme se poprvé setkali. Pokračoval jsem dál, až jsem se dostal k velkému domu. Tlukot se ozýval zevnitř. Byl klidný. Patrně spala. Nerozhodně jsem přešlápl u vstupní brány. Bum bum, bum bum, bum bum, bum bum...

Proklouzl jsem neslyšně přes zahradu a dostal se zezadu domu. Ve všech oknech panovala tma. Zavřel jsem oči a vnímal pouze ten nekončící tlukot. Když jsem oči otevřel, byl jsem si naprosto jistý, které okno patří k jejímu pokoji. Obezřetně jsem se rozhlédl, a pak se odrazil a vyskočil nahoru. Bezpečně jsem se zachytil širokého parapetu v horním patře. Přidřepl jsem na něj a nahlédl dovnitř. Výhled mi však zakrývaly těžké sametové závěsy. Za nimi jsem cítil její spící tělo. Voněla po levanduli. Klička na okně byla bezpečně zajištěná. Odemkl bych ji, kdybych rozbil sklo, ale to jsem nechtěl. Žádné důkazy. To bylo vždy na prvním místě.

Nejistě jsem si promnul spánek a přemýšlel. Byla ještě jedna možnost, jak tuhle překážku zdolat... Ale nebyl jsem si jistý, jestli to po tak dlouhé době ještě svedu. Pak jsem si ale řekl, že když už jsem byl takový blázen a dostal se až sem, musím to alespoň zkusit. Zaostřil jsem svůj pohled na okenní kliku a začal se intenzivně soustředit, až se mi udělala mezi obočím hluboká vráska. Přikazoval jsem té neživé věci, aby se pohnula. Silou vůle jsem se snažil porušit všechny přírodní zákony. Trvalo to snad minutu a nic se nedělo. Chystal jsem se to vzdát, když v tom jsem zaznamenal ten nepatrný pohyb a kovově to cvaklo. Nevěřícně jsem zatlačil na okno a to se mi bez problémů otevřelo. Odhrnul jsem závěsy a opatrně vlezl dovnitř.

Vypadala jako anděl. Skoro se v té velké posteli s nebesy ztrácela. Ležela klidně. Plavé vlasy rozložené po polštáři. Jednu ruku za hlavou, druhou na peřině. Spokojeně oddechovala.

Až teď jsem si uvědomil, když mi to nekazilo žádné aroma koňské srsti, že voní jinak, než poprvé. Bylo to vůbec možné? Jakoby byla jinou bytostí. Bylo to příjemné a intenzivnější než dřív. Pozoroval jsem ji. Nemohl jsem se toho pohledu a vůně nabažit.

"Kdo jsi?" zničehonic zašeptala.

Ztuhl jsem úlekem. Nachytala mě. Střelil jsem pohledem k oknu, ale neutekl jsem. Ona spala. Měla zavřené oči. Nemohla mě vidět. Mluvila jen ze spaní. Úlevně jsem si oddechl.

"Drž se ode mě dál." zašeptal jsem a naklonil se nad postel. Nadechl jsem se její vůně a podíval se do její spící tváře z minimální vzdálenosti.

Něco zamumlala, ale nebylo jí rozumět. Tvář se jí bolestivě stáhla a začaly jí téct slzy.

Byl jsem z toho v šoku. Nevěděl jsem, co mám dělat. Chvíli jsem pozoroval, jak se ty slané potůčky pohybují po jejích tvářích a kloužou do polštáře. Připadal jsem si jako slídič, který sleduje cizí neštěstí. Nevydržel jsem a  vyskočil z okna. Donutil jsem se ho zase zavřít. Tentokrát to však trvalo dvojnásob dlouho. Nemohl jsem se soustředit. A spěchal jsem co nejrychleji odtud.

To, co následovalo potom, už bylo jen horší. Doufal jsem, že ji nikdy více neuvidím a zvažoval jsem dokonce, že uteču. Ano, styděl jsem se za svou slabost, ale opravdu by to bylo to nejrozumnější, co jsem tehdy mohl udělat, ale já to nedokázal. Zůstal jsem a pokračoval ve svém sebedestruktivním chování. Poslední krok do propasti jsem učinil, když jsem ji vzal sem do studia a vyléčil jí tu pokousanou ruku. Pil jsem její krev a dal jsem jí pár kapek té své. Ne dost, aby se stala nesmrtelnou, ale dost na to, aby mi nyní patřila. Byla mou součástí. Byli jsme spojeni.

Nyní už jsou přede mnou pouze dvě cesty. Ona rozhodne, po které se nakonec dám. 

Musím zjistit, kdo ve skutečnosti je. Obávám se pouze jediné věci. Jestli se má obava vyplní, budu muset udělat to, k čemu jsem předurčen? Budu bránit náš druh a svou "lidskou" existenci za každou cenu, a nebo ...?

Tu noc jsem složil novou písničku. Přišla tak nějak sama. Seděl jsem u klavíru a brnkal. Bilancoval jsem svou existenci a přemýšlel. Myslím, že to je zatím to nejlepší, co jsem kdy vytvořil. Pojmenoval jsem ji Wherever You Will Go...