"Summer dnes musíš zapomenout na vše, co jsi dosud o upírech slyšela. Žádný česnek, svěcená voda nebo sluneční světlo. Všechno jsou to jenom pohádky, které si povídali lidé, aby se zbavili strachu, když slunce zašlo za obzor. Tohle na upíra neplatí.

Speciální tříštivé náboje, meče, dýky, sekery, surové násilí... Můžeš použít cokoliv, co by platilo i na člověka, akorát naše zbraně musí být účinnější a síla úderů musí být vyšší. Upír se nedá jen tak jednoduše zabít. Zbraněmi ho můžeš zneškodnit, ale zabít se dá jediným spolehlivým způsobem. Vystavit jeho tělo vysokému žáru.

To je jediná možnost, jak se ho nadobro zbavit. Můžeš ho také nechat vyhladovět, ale to je zdlouhavé a nebezpečné. Nedostatek krve upíra dokáže paralyzovat a způsobit mu něco jako smrt, ale hladem šílený upír je to nejhorší, co tě může potkat... Touha po nasycení u něj zamlží vše ostatní a takový upír nevnímá bolest, ani strach. Jde jen za jediným cílem. Nasytit se.

Předtím než dojde na konečnou likvidaci, musíš upíra najít a realita je taková, že je to velice obtížné. Upíra vůbec nemusíš rozpoznat od normálního člověka. Vypadá stejně, chová se stejně, dokonce i pracuje v těch nejobyčejnějších zaměstnáních. Můžeš na něho narazit kdekoliv. V metru, na poště, v bance, v parku, kdekoliv tě napadne. Upíři se dokážou přizpůsobit jakémukoliv prostředí, proto je tak obtížné s nimi bojovat. Možná jsi kolem nich prošla už stokrát, aniž bys tušila s kým máš tu čest. Proto jejich druh tak dlouho nebyl odhalen. Dokonalé maskování je zárukou jejich další existence. Jejich moc sahá až do nejvyšších kruhů. Sám si netroufám odhadnout, jak moc je do toho zapletená naše vláda. Stalo se už tolik hrozných věcí, které byly jasné jako facka. Každý, kdo ta zohyzděná těla viděl, nemohl pochybovat, jakým způsobem zemřely, ale pak zasáhl někdo shora a vyšetřování bylo zastaveno. Všechny případy byly smeteny ze stolu.

Ale my se nedáme uplatit. Naší povinností je pomstít smrt těch stovek a tisíců nevinných obětí, které musely zemřít tak ukrutným a strašlivým způsobem.

Naučím tě vnímat prostředí jinak. Časem se u tebe vybuduje citlivost. Začneš si všímat maličkostí... Bude to obtížný a zdlouhavý proces, ale s každou novou zkušeností, pro tebe bude jednodušší rozpoznat potencionálního upíra.

Při jakémkoliv podezření, nevyjasněném úmrtí, násilnostech, nastupuje náš tým, který provádí důkladný průzkum. Nemusíš se bát. O každém cíli budeš podrobně informovaná. Dáváme si pozor, abychom maximálně minimalizovali nebezpečí, že se něco zvrtne."

"Všichni upíři zabíjejí? Neexistuje nějaký, který je třeba hodný?" musela jsem se zeptat. Vrtalo mi hlavou, že by bylo možné, aby byli všichni zlí. Lidé jsou také různí, tak proč by nemohli být i upíři?

"To je naprosto vyloučené! Sice se chovají a žijí jako lidé, ale nejsou to lidé. Všichni bez výjimky zabíjejí. Je to jejich přirozenost a také jediný způsob, jak přežít a trvale si zachovat svou sílu a podobu. Samozřejmě, že jsou někteří horší než jiní, ale pořád jsou to vrazi a vrahy nemůžeme nepotrestat. Je to dost složité. Nedá se to takhle jednoduše shrnout, abys to správně pochopila a neměla pochybnosti. Proto ti vše musím vysvětlit od začátku...

Naše výzkumy se desítky let intenzivně zabývají zkoumáním nemrtvých jedinců. Náš úspěch tkví v dokonalém prostudování situace a nalezení nejoptimálnějších řešení.

V historii a slovesné kultuře jsou už od nepaměti zmínky o upírech. Je zvláštní, že čím je člověk s vývojem vědy dále, tím sveřepěji popírá fakt, který byl již tolikrát zdokumentován v historii. Samotná osoba upíra není démon, jak je zpopularizováno v hororové literatuře, ale je to jedinec, jehož organismus se v průběhu vývoje zdokonalil natolik, že se vymyká normálu. Obyčejný Darwinův cyklus vývoje. Není v tom žádná magie, ani ďábel. Je to čistá genetika. Zákon, že v každém úseku vývoje planety se objevil druh, který diametrálně vyčnívá nad ostatní. Jedním takovým druhem byli například dinosauři. Takový druh na různě dlouhou dobu naši planetu ovládne, aby byl po čase vyhuben a nastoupil další neméně dominantní druh. Samozřejmě, že to nevíme přesně, ale asi to vypadalo takto:

V dávné době po naší planetě chodil národ, který byl ve všech směrech dokonalý. Jeho jedinci byli takřka nesmrtelní a silní. Dějiny tomuto období říkají Zlatý věk. Je pravděpodobné, že v této době upíři nepotřebovali krev. Jejich organismus žil podle úplně jiných vzorců. Tohle období bylo ve všech směrech dokonalé a idylické. Ale pak došlo k armagedonu, který rozmetal zažité pořádky. Jejich civilizace byla zničena a tento národ byl vyhuben... Až na pár výjimek, které byli ještě dokonalejší a odolnější než ostatní. Přizpůsobili se novým podmínkám a jejich organismus se s každým novým podnětem vyvíjel. Ve všem tady začala hrát hlavní roli krev. Z mírumilovného zlatého národa se vlivem prostředí stali predátoři bojující o holý život a zachování svého druhu. Od té doby je v krvi upíra skryt ten vražedný kód, který je pro nás nyní tak zhoubný...

Tak přesně takhle vypadalo mé první školení. Tu noc jsem nemohla usnout. Seděla jsem na okenním parapetu a zírala ven do temnoty. Cítila jsem, že od tohoto dne už nebude nic jako dřív. Do této chvíle jsem mohla chodit bezstarostně po světě, ale od té noci se všechno stalo složitější. V každém kolemjdoucím jsem viděla potencionálního upíra. V řidiči autobusu, v pekaři, dokonce i v prodavačce hotdogů, která měla svůj prodejní stánek nedaleko školy. Prostě se ve mě usadilo neutuchající podezření. Už jsem nemohla nikomu věřit.  

+ + +

"Mám pro tebe dárek." usmál se na mě tajemně Townsend a postavil přede mě bílou krabici převázanou stříbrnou mašlí.

"To je pro mě?" vydechla jsem překvapeně a pohlédla na nečekaný dárek.

"Ano. Nechal jsem je vyrobit jenom pro tebe. Doufám, že jsem se trefil do tvého vkusu.. Je to odměna za tvou píli." usmál se Townsend a pokynul mi, abych krabici otevřela.

Nenechala jsem se dvakrát pobízet. Nedočkavě jsem zatáhla za mašli a zvedla víko. Uvnitř byla pěkná dřevěná vykládaná bednička.

"A hele? Dostala jsi bednu. Wow." zachechtal se škodolibě Jazz. Ale viděla jsem, že i jeho přemohla zvědavost. Nedočkavě mi nakukoval přes rameno. Opatrně jsem bedýnku vytáhla a otevřela ji.

To, co bylo uvnitř jsem opravdu nečekala. Na tmavě rudém sametu tam ležely dvě zlaté pistole. Vytřeštila jsem na ně oči. Opatrně jsem jednu vzala do ruky a potěžkala ji. Byla chladná, ale příjemně mi padla do dlaně. Trénovala jsem s podobnou, ale to byla obyčejná tuctová, léty prověřená zbraň. V mé dlani oproti tomu ležel dokonalý umělecký i technický skvost. Zlatý kov se lesk novotou a rukojeti zdobil ornament.

"Líbí? Náš zbrojíř ti je vytvořil na míru. Jsou odlehčené a mají vbudovaný proti-zpětný systém. Nekopou tak, jako ty, se kterými jsme trénovali.

"Jsou nádherné." vydechla jsem obdivně a zkusmo jsem zamířila a naznačila výstřel.

"Hmm.. Townsend se praštil přes kapsu." zamručel Jazz a závistivě se na mě zašklebil.

Neměl si však na co ztěžovat. V ramenním pouzdře se mu leskl stříbřitě kovový kvér, vykládaný tmavě modrými kamínky, které tvořily obrazec lebky se zkříženýma hnátama. Rád se s ním chlubil a dal mu ženské jméno. Britany. Podezírala jsem ho, že tu svou pistoli má radši než holky, se kterýma se stýká.

+ + +

Následujících několik dní a týdnů mi splývalo. Neexistoval pro mě volný čas. Můj život přestal existovat. Pendlovala jsem mezi školou a výcvikem v otcově firmě. Připadala jsem si jako hadr na holi. Pořád se mnou někdo zametal a já jsem si to nechala líbit.

Každé ráno bylo stejné. Nepříjemné probuzení dřív než bych sama chtěla, snídaně, cesta do školy, hodiny výuky, kterým jsem nerozuměla a nebavily mě, pak cesta do firmy a tvrdý trénink až do večera. Cesta zpátky domů, večeře a postel. Víc jsem nezvládala. Už jsem si ani nepamatovala, jaké to bylo, mít volný večer a moct si vyrazit s přáteli do klubu. Nyní jsem neměla ani přátele, ani kluby.

Katherine a její skupina mě terorizovala kde mohla, ale já jsem se snažila nevnímat jejich nepřátelské pohledy a sprosté urážky.

Od příhody s dívkou a zapalovačem se se mnou nebavily, ale snažily se mi všemožně můj pobyt na škole znepříjemnit. Začalo to nevinně. Ztratilo se mi několik učebnic ze skřínky. Našla jsem je vyhozené u popelnic. Přešla jsem to. Nechtěla jsem zbytečně vyvolávat problémy a strhávat na sebe pozornost profesorů, ale jejich chování začalo přerůstat v otevřený teror. Katherine se snažila poštvat celou školu proti mně. Pomlouvala mě a dokonce jsem zjistila, že proti mně připravuje nějakou velkou akci, na které mě hodlá totálně společensky znemožnit.

Nejraději bych vytáhla své nové pistole a vyzkoušela si na Katherinině hlavě jejich účinnost. Při tom pomyšlení mě zasvrběl ukazováček. Ještě že jsem zbraně do školy nenosila, protože jsem opravdu neměla daleko k uskutečnění svých představ. Raději jsem jen zlostně zaskřípěla zubama, rozrazila dveře a spěšně nasedla do auta.

+ + +

"Summer, ty se dneska vůbec nesoustředíš!" pokáral mě Townsend a záměrně mi vrazil pěstí do ramene. Poslušně jsem se skácela na zem, jako hadrová panenka.

"Tomuhle říkáš obrana? Sám jsem tě položil na lopatky... To by se ti nemělo stávat."

"Já vím. Omlouvám se. Zamyslela jsem se." zvedla jsem se ze země a znovu se postavila do obranné pozice.

Townsend si mě zkoumavě změřil a svěsil ruce. "Máš nějaké problémy? Chceš si o něčem promluvit? Víš, všiml jsem si už před několika dny, že jsi roztěkaná a nesoustředíš se tak, jak bys měla. Takový výcvik je k ničemu. Neděláš žádné pokroky."

"Omlouvám se. To jen něco ve škole, ale vyřeším to. Nebojte se."

"Nezvládáš probíranou látku? Kdyby jsi čemukoliv nerozuměla, stačí říct. Rád ti to všechno vysvětlím a pomůžu ti."

"Tak to byste asi musel protáhnout den na dvojnásobek, protože takhle se to nedá zvládnout."

Townsend si povzdechl a položil mi chápavě ruku na rameno. "Já vím, že je to těžké. Přetěžuju tě, ale myslím to dobře. Čím dokonaleji budeš připravená pro praktickou zkoušku, tím lépe. Víš, jsi opravdu dobrá Summer. Tvůj otec byl vynikající bojovník. Měl dokonale zvládnutou techniku a dokázal být doslova smrtonosný. Ty máš stejné nadaní jako on, ale oproti němu máš i něco navíc, co je pro tebe ohromnou výhodou. Umíš improvizovat a jsi velice vynalézavá. Sebelepší technika je k ničemu, když je lehce čitelná, ale s tebou nikdo neví, co se v příštím okamžiku stane. Jak zareaguješ. A to je tvé velké plus. Drž se toho. Věř si a dokážeš všechno."

Krásně se to poslouchalo. Bylo to po těch dlouhých dnech, kdy jsem musela snášet ve škole i od Jazze úšklebky a ústrky, jako balzám na duši. Musela jsem uznat, že doktor věděl přesně, jak člověka povzbudit.

"Dlouho jsme to v radě probírali a debatovali. Do dneška jsem si nebyl jistý, ale teď už jsem. Myslím, že je čas tě vyzkoušet v ostrém boji."

Tím mě dokonale rozhodil. Věděla jsem, že tahle chvíle nastane, ale netušila jsem, že to bude právě teď.

"Cože???" vytřeštila jsem na Townsenda oči. "To jako myslíte, že budu  bojovat se skutečným protivníkem?"

"Ano." odpověděl mi doktor a zatvářil se velmi vážně. "Budeš s ním bojovat a tvým úkolem bude... zabít."

Naprázdno jsem polkla, jak mi najednou vyschlo v ústech. Od začátku jsem se připravovala na tuhle chvíli. Ale pořád mi to připadalo tak daleko, že jsem na to nemyslela, ale nyní to bylo tady.

"Kdy? Teda, chci říct, kdy přesně se to stane?" koktala jsem nervózně.

"Zítra." přišla stručná a jasná odpověď.

Promnula jsem si nervózně obličej a můj pohled padl na mé prázdné ruce. Zítra budu muset zabít... Těmato rukama. Ještě nikdy jsem nikoho nezabila. Jaké to asi bude? Zvládnu to? Budu vůbec schopná bojovat, když budu vědět, že to není jenom jako? Změní mě to?Panebože, zvládnu to??? Hlavou se mi honilo milion a jedna otázka.

"Zvládneš to! Kdybych si tím nebyl jistý, nevystavil bych tě tomu riziku. Zítra ráno přijdeš a dozvíš se všechny detaily." ujistil mě Townsend, jakoby četl moje myšlenky.

+ + +

Druhý den ráno jsem se probudila časně. Dokonce dřív, než se objevil William se svým oblíbeným rozhrnováním závěsů. Vyskočila jsem z postele. Celou noc jsem spala neklidně. Převalovala jsem se a trápily mě noční můry. V každé z nich byla spousta krve a smrt. Většinou má.

Tak dneska se to stane...

S takovým heslem jsem vpadla do koupelny a osprchovala se a umyla si zuby. Hodila jsem na sebe jeansy a tmavě fialové triko. Podívala jsem se na sebe do zrcadla.

"Tak takhle vypadá vrah?" pomyslela jsem si při pohledu na svůj bledý obličej. Vždycky jsem měla zakódovaný prototyp zabijáka. Tmavé střapaté mastné vlasy, vodnaté chladné oči, jizva přes tvář. Ale nyní jsem to měla být já.

"Jsem zabiják." zkusila jsem si to říct nahlas. Můj hlas mi zněl dutě. Bezbarvě. Jakoby to vyslovil nějaký neživý stroj. Spěšně jsem se otočila na patě a zaklapla dveře od koupelny. Nechtěla jsem se na sebe víc dívat. Bralo mi to odvahu.

Přešla jsem k šatně a vzala si odtud svůj oblíbený kabát. Pak jsem ho tam zase vrátila a vzala si kožené sáčko. Přece jen. Nevím, jak to bude večer vypadat. Z kůže se dá krev smít lépe než z vlněného kabátu.

"Vy už jste slečno vzhůru?" ozval se ode dveří Williamův vážný hlas. Zněl překvapeně. To bylo poprvé.

"Ano. Dobré ráno Williame. Dneska je totiž zvláštní den. Nemohla jsem dospat..."

William jen přikývl a uhnul pohledem.

A v ten okamžik jsem si byla naprosto jistá, že William všechno ví. Možná tady dělá majordoma, ale určitě patří do společenstva.

"Williame, vy víte, co je dneska za den, že?" chtěla jsem si potvrdit svůj odhad.

"Samozřejmě, je sobota, slečno." odpověděl mi William a jeho výraz viditelně znejistil.

"Tak jsem to nemyslela. Vy víte, co mě dneska čeká, že? Vidím vám to na obličeji..."

"Pan doktor si nepřál, abych vám to říkal. Měla jste zůstat u toho, že jsem komorník. A já jím vlastně opravdu jsem."

"Ale?"

"Také mám i jinou funkci..."

"A to?"

"Jsem váš ochránce. Tak jako vy, mám určité schopnosti. Dokážu vycítit nebezpečí, když se blíží. Než zabili vašeho otce, věděl jsem, že se něco pokazí, ale on neposlouchal má varovaní a odešel. Bylo to naposledy, co jsem s ním mluvil..."

Po zádech mi přeběhl mráz, když se William zmínil o smrti mého otce. Představila jsem si sama sebe, jak bojuju a co když se něco pokazí...

"Nemusíte se bát. Dneska je všechno v normálu. Vše by mělo jít podle plánu." upokojil mě William.

Nesměle jsem se na něho usmála. Oplatil mi to, i když ten jeho úsměv jsem spíše tušila, než viděla. Jakoby naše rozprava probořila tu jeho chladnou hradbu, co si ve svém nitru budoval.

"Víte, že jste fajn chlap?" pochválila jsem Williama a vzala si hrnek s kávou, co mi přinesl.

"Fajn chlap?" zopakoval má slova, jakoby přesně nerozuměl jejich významu.

"Ano. Mámě byste se rozhodně líbil. Má ráda takové naoko přísné, ale ve skutečnosti hodné a milé chlápky..."

"ahmmm." zaskočilo Williamovi. Raději rychle přerázoval pokoj a energicky rozhrnul závěsy. "Kdybyste slečno ještě něco potřebovala, stačí zavolat."

William spěchal ke dveřím, jakoby mu hořelo za patama.

"Jsem Summer. Summ. Můžete mi tykat Williame. Ta slečna, to je příliš neosobní."

"Hodně štěstí slečno... Summer." odpověděl mi a zmizel za dveřmi.

"Tak tohle bude asi chvíli trvat." pomyslela jsem si a spokojeně dopila své kafe. Udělalo mi opravdu radost, že William je na stejné lodi. Nějak jsem se cítila líp. Nebyla jsem na všechno sama. Alespoň doma jsem nemusela nic předstírat a být sama sebou. Dodalo mi to odvahu. Odložila jsem prázdný hrnek a otevřela šuplík v nočním stolku. Vytáhla jsem z něho zbrusu nové černé kožené pouzdro, ve kterém se leskly dvě zlaté pistole. Upevnila jsem si ho za pasem a povzdechla si.

Byl čas...

+ + +

S napjatým pocitem u žaludku jsem nasedla do auta a David mě odvezl do centrály. Všichni už tam na mě čekali a byli na trní, stejně jako já.

Helen se na mě povzbudivě usmála a ukázala na židli vedle sebe. "Ahoj drahoušku. Jak se dneska cítíš?"

"Jde to." odpověděla jsem jí a usmála se. Tolik mi připomínala mámu. Byla jsem ráda, že je tady.

Minutu po mně se objevil Jazz. Opět ve svých oblíbených kožených kalhotách a tmavém triku. Mrkl na mě a našpulil rty, jakože mi posílá polibek. Zamračila jsem se na něho a otočila se na druhou stranu.

Trénovali jsme s Jazzem každý den. Stovky hodin, tisíce minut. A čím důkladněji jsem ho poznávala, tím odpornější se mi zdál. Byl jediný, koho jsem ve společnosti opravdu ze srdce nemohla vystát. Po prvním prohraném zápase se z nás stali nesmiřitelní soupeři. Jazz mi chtěl za každou cenu dokázat, že je lepší než já a já jsem mu to chtěla zase za každou cenu vyvrátit. Cítila jsem zadostiučinění vždy, když se mi podařilo toho nafoukance, co s holkama zacházel jako s nějakou věcí na jedno použití, povalit na lopatky.

"Tak vidím, že jsme všichni, můžeme začít. Prosím světlo." přerušil mé úvahy Townsend. Někdo snaživý zhasnul a rozjela se promítačka. Na bílém plátně se objevila mužská tvář. Jejímu majiteli mohlo být tak okolo třiceti, třiceti pěti. Černé vlasy měl nagelované a uhlazené. Byl oblečený do dokonale padnoucího obleku.

"Richard Oldmenton. To, že je upír jsme zjistili před několika týdny. Podrobně jsme sledovali jeho činnost a s jistotou můžeme prohlásit, že patří do kategorie "likvidace". Je asi dvacet let po proměně. Transformaci zvládl bez komplikací a stal se z něho plnohodnotný upír. Není známo, že by byl něčím výjimečný, ale opatrnost je samozřejmě na místě. Nepatří mezi nezvladatelné, dokáže se dokonale přetvařovat a přizpůsobit se prostředí, ale rozhodně není neškodný. Dorazil k nám odněkud z Walesu. Přesné místo neznámé. Jeho krycí identita je finanční poradce pro managment Royalty Bank. Za svůj nedlouhý pobyt stihl zabít asi desítku civilistů, což je dost služný nadprůměr. Dnes se s největší pravděpodobností opět vydá na lov. Summer tvým úkolem bude sledovat ho a zlikvidovat. Jazz ti bude krýt záda. Očekávám pravidelné hlášení, náš tým vám bude neustále na blízku. Nějaké otázky?"

"To si děláte prdel ne???! To jí mám jako dělat nějakého poskoka, nebo co??!!" vyprskl Jazz a praštil pěstí do stolu, až poskočily všechny předměty, co na něm ležely.

"Dost Jasone!! Kroť se!!" okřikla ho Helen naštvaně a střelila po něm takovým pohledem, že kdyby oči mohly zabíjet, Jazz by zemřel několikrát za sebou.

"Jazzi chci, abys Summer jistil. Jste tým a tak byste se jako tým měli chovat. Jestli s tím máš nějaký problém, tak si o tom můžeme promluvit. Ale ne teď! Teď budete spolupracovat a splníte úkol! Spoléhám na tebe!" zpražil Jazze Townsend a sklapl desky, ze kterých před chvílí četl.

Jazz se zamračil, ale už se vyvaroval jakéhokoliv komentáře. Zvedl se ze židle a odešel. Ostatní ho postupně následovali. Jako svázaná jsem se postavila a vykročila ke dveřím. Helen mě však zadržela a chytila mě za ruku.

"Omlouvám se za svého syna. Chová se jako pitomec. Místo toho, aby tě povzbudil, hází ti klacky pod nohy, ale chci abys věděla, že Jason není špatný kluk. Chová se tak od smrti svého otce. Je to naprostá hloupost, ale Jazz se z jeho smrti obviňuje. Bylo mu osm, když jeho a manžela napadla skupina upírů. Jazz se tehdy bál. Schoval se. Udělal samozřejmě dobře. Můj manžel byl výborný bojovník, ale oni byli v přesile. Zabili by i Jasona, kdyby ho našli. Jason si od té doby vyčítá, že nic neudělal a můj muž tehdy zemřel.

"To jsem nevěděla." najednou jsem před sebou viděla malého tmavovlasého kluka, který se krčí ve skrýši a sleduje, jak mu přímo před očima zabíjejí otce. To by ovlivnilo na celý život každého. Sama nevím, jak bych se s tím vypořádala já. Sice jsem taky přišla o tátu, ale vidět to takhle na vlastní oči a navíc být nevinné dítě-.

"Jazz se od té doby uzavřel do sebe. Zakrývá svou bolest přehnaným sebevědomím a nikoho k sobě nepustí... A nejmíň mě. Stala jsem se pro něho bolestivou připomínkou toho, co se stalo."

Helen mě pohladila po zádech, jako bych to byla já, kdo nyní potřeboval utěšit a ne ona. "Jazz ti pomůže. Ví, co je jeho povinnost. Dneska to dopadne dobře. Uvidíš. Jsi připravená a tak podobná svému otci. Byl by na tebe hrdý."

"Děkuju Helen. Zvládnu to. Je mi to moc líto... to s vaším mužem."

Smutně se usmála, pohladila mě po tváři a zmizela dveřmi za ostatními.

Osaměla jsem. Opuštěná místnost najednou vypadala tak neosobně šedivá a chladná. Promítačka divně chrastila. Už neukazovala žádný obraz. Natáhla jsem se přes stůl a vzala do ruky složku, která patřila Townsendovi. Otevřela jsem ji a z ní na mě vykoukla fotografie Richarda Oldmentona. Byl na ní zachycen, jak vychází z budovy banky a mává na taxík. Slušelo mu to. Nikdy by mě nenapadlo, že ten jížansky krásný uhlazený bankéř muže být krvelačný netvor, co zvládl za pár týdnů povraždit desítku nevinných lidí.

"Tak sakra, co je s tebou? Jdeme!!" zamručel naštvaný mužský hlas ode dveří, až jsem se lekla a složku upustila na desku stolu.

"Ty si tady čteš a já na tebe nahoře čekám jako nějaký debil." šlehl po mě nakvašený Jazz.

Nesouhlasně jsem zaskřípala zuby a se sebezapřením spolkla nadávku, která se mi už už drala na jazyk.

"Měl složité dětství. Buď shovívavá." přikazovala jsem si v duchu.

"Už se nemůžu dočkat, až si dneska nabiješ čumák." zachechtal se Jazz škodolibě, když jsem ho míjela mezi dveřmi.

"Sakra tak tohle bude těžké."

  + + +

Tady v Londýně se šeřilo rychle. S každou minutou ubývalo denního světla a ulice se halily do temných odstínů.

Tiše jsem seděla na místě spolujezdce a nervózně žmoulala v ruce obal od bonbonu, který jsem snědla už minimálně před hodinou. Čas se hrozně vlekl a ve společnosti Jazze, sedícího za volantem našeho nenápadného sledovacího auta, mi to připadalo ještě dvojnásobně víc.

"Tak sakra, kde je? Padla mu už nejmíň před půl hodinou... Je sobota, přece v té práci nebude tvrdnout přesčas?? Mám večer domluvenou úžasnou kočku. Nehodlám to kvůli nějakému workoholikovi prošvihnout!" zabrblal netrpělivě Jazz a zapálil si další, už asi miliontou cigaretu.

Zamračila jsem se na něho a cigaretu mu vytrhla z úst.

"Mohl bys toho prosím tě nechat? Sotva můžu dýchat, jak je tady zahuleno..." postěžovala jsem si.

Jazz se ani neobtěžoval odpovídat. Jen po mě střelil znechuceným pohledem a vytáhl si z krabičky další cigaretu. Zapálit si však už nestihl.

Na chodníku naproti nám se objevil náš upír. Byl dokonale oblečen a učesán. Vypadal, jakoby se tady vyloupl přímo z nějakého módního časopisu. Ležérně si přehodil kufřík do druhé ruky a dálkovým ovladačem odemkl malý tmavě zelený sporťáček britské provenience. Hbitě nastoupil, nastartoval a vystřelil z místa.

"Jeď, jeď, jeď!!" praštila jsem do Jazze, který stále ještě v ruce držel hořící zapalovač. Jediným pohybem ho zaklapl a hodil na palubní desku. Protočil klíčkem v zapalování a vytúroval motor na nejvyšší otáčky. Pneumatiky našeho auta nesouhlasně zakvílely, až zanechaly na povrchu cesty černé šmouhy.

Jazz bravurně kličkoval mezi černými taxíky a pomalejšími auty. Klobou dolů, byl vynikající řidič. Držel se těsně za zeleným sporťákem, ale dával si dobrý pozor, aby si nás náš cíl nevšiml. Směřovali jsme na sever. Okolní ulice mi splývaly v jedinou rozmazanou šmouhu. Upír musel být opravdu žíznivý. Očividně spěchal. Ručička na tachometru se neustále pohybovala v krajní poloze. Vyjeli jsme na dálnici a řítili se dál. Tempo se ještě zvýšilo. Začaly se mi nervozitou potit ruce. Jak dlouho bude naše pronásledování trvat?

Zničehonic Jazzovi zapípal mobil. Leknutím jsem nadskočila, až jsem se praštila hlavou o strop auta.

"Klid kočko." zachechtal se škodolibě můj společník a vytáhl si mobil z kapsy.

"Ano?" nezdržoval se s představením. Chvíli někdo mluvil a Jazz jen poslouchal. "Potvrzuji, cíl zaměřen. Směřujeme na sever. Zapínám vyhledávací systém. Ozvu se, až dorazíme na místo střetnutí..." Pak bez rozloučení mobil zaklapl a schoval zpátky do kapsy.

"To byl Townsend?" nedala mi má zvědavost.

"Hmm." zněla Jazzova stručná odpověď. Pak si to však rozmyslel a ještě dodal. "Jedou za náma. Setkáme se, až splníme náš úkol."

Naprázdno jsem polkla a otočila se zpátky na ubíhající silnici. Chvíli jsme jeli mlčky, ale nedalo mi to. Potřebovala jsem se uvolnit a to se mi mohlo povést pouze mluvením.

"Jazzi, je to těžké zabít?"

"Ale copak? Princezna má naděláno v kalhotách?" mrkl na mě Jazz a ukázal mi zuby v širokém úsměvu.

"Že jsem nemlčela." projelo mi hlavou.

"Hele kotě, poprvé je to vždycky nové, ale když v tom jedeš tak dlouho jako já, otupíš. A my děláme záslužnou práci. Jsou to prevíti. Není to zabíjení, spíš taková, jak bych to řekl, dobročinnost. Jsem taková matka Tereza v kalhotách. Víš kolik životů už jsem zachránil? Není lepší pocit než někomu pěkně nakopat prdel. I když... jak tě tak vidím v těch těsných jeansách, věděl bych i o něčem lepším. Už jsi se někdy milovala v jedoucím autě? Je to příjemné. Uvolní tě to. Uvidíš..."

Tak to byl přesně Jazzův styl. Měla jsem se cítit uražená a znechucená, ale kupodivu mě to uvolnilo a dokonce jsem se pro sebe usmála. Svůdně jsem našpulila rty a zamrkala jako mrkací panenka.

"To zní opravdu lákavě. Na tohle většinou odpovídám nikdy neříkej nikdy, ale myslím, že u tebe udělám výjimku."

"Auu, tak to bolelo." zakabonil se naoko nešťastně Jazz a vrátil se k řízení.

Sporťák zničehonic zpomalil a hodil blinkr. Vzápětí sjel výjezdovou cestou z dálnice a my jsme ho s odstupem následovali. Ujeli jsme ještě několik dalších kilometrů než jsme zahlédli našeho upíra, jak vystupuje z auta u nějakého podniku, na jehož střeše blikal neonový nápis Oak´s PUB. Jazz projel okolo, jakoby nic a zastavil až o několik stovek metrů dál na malém parkovišti u supermarketu.

"Co uděláme?" zeptala jsem se hned, jak Jazz zhasl motor.

"Ty jsi tady šéfová. Já ti mám pouze krýt záda. Takže si poraď sama." odpověděl mi se stoickým nezúčastněným klidem Jazz a zapálil si cigaretu, kterou měl za uchem od doby, co jsme vyrazili z Londýna. Labužnicky potáhl a spokojeně vyfukoval kouř do tvaru kroužků.

"Fajn." sykla jsem po něm a vystoupila z auta. Přitom jsem si popravila pás s pistolemi, který jsem měla připevněný za pasem.

Odhodlaně jsem se vydala k hospodě. Zatím jsem neměla ponětí, co udělám, ale doufala jsem, že mě ozáří duch svatý a já vymyslím nějaký dokonalý plán.

Za mnou se z vrněním otevřelo okénko a Jazzova hlava vykoukla z auta.

"Ne, abys udělala nějakou blbost! Nehodlám tady potom žehlit tvé kiksy!" varoval mě.

Doufala jsem, že se třeba zvedne a půjde za mnou, ale Jazz to neudělal. Dál seděl v autě a vychutnával si svou cigaretu.

Došla jsem až k hospodě a osondovala zelený sporťák. Měl dokonalé tmavě červené, precizně ušité kožené sedačky. Palubní deska s tachometrem i ostatními ukazateli byla vyložená mahagonovým dřevem. Všechno tady bylo až neskutečně dokonalé a luxusní. Klíčky byly v zapalování. A tehdy mě to napadlo...

Takové auto není pro majitele jenom auto. Takový klenot je členem rodiny. Mnozí takové fáro mají dokonce raději než svou drahou polovičku. A co má takovýhle upír kromě hmotných radostí života? Lidskou rodinu těžko.

Vzala jsem za kliku a otevřela dvířka. Vypolstrované sportovní sedačky mě přijaly přívětivě do své náruče. Vzala jsem do rukou volant a nastartovala. Motor spokojeně zařval. Záměrně jsem ho nechala vyletět do ještě vyšších obrátek. Zavrčel jako podrážděný lev.

"Tak tenhle zvuk musí být slyšet až do hospody."

Přesně podle plánu se vzápětí ve dveřích do podniku objevil můj upír. V obličeji celý brunátný. Z očí mu sršely blesky a síra. Můj plán přesně vycházel. Aniž by mě kdokoliv zpozoroval, podařilo se mi můj terč vylákat ven.

Když uviděl, kdo mu krade jeho miláčka, na chvíli strnul. Pak se na jeho obličeji objevil spokojený lačný výraz. Záměrně jsem vyrazila z místa pomaleji, než bych mohla, přesně tak rychle, aby se mohl upír pohnout z místa a naskočit na sedadlo spolujezdce.

Předvedla jsem mu dokonalý vyděšený pohled a úlek, ale nezastavila jsem.

"Ale, ale. Kdopak mi to tady krade auto? Kdybych tušil, že taková krásná dívka touží po svezení, nemusela by mi krást auto. Rád bych ji svezl sám." jeho hlas zněl jako tekutý med se santalovým dřevem. Jeho pokožka voněla příjemnou kořeněnou vůní. Ani nepotřeboval žádnou kolínskou. Už jsem chápala, jak to Townsend myslel s tím, že upírova oběť sama touží po svém vrahovi.

"Já... nechtěla jsem..." zakoktala jsem bezmocně a zastavila auto u krajnice. Bylo to kousek od místa, kde parkoval Jazz. Koutkem oka jsem zahlédla jeho postavu, která stála opřená o kapotu. Uviděl mě, jak sedím v upírově sporťáku a má oběť se na mě usmívá z místa spolujezdce. Ten nechápavý výraz stál zato. Jazz na nás vytřeštil oči a cigareta, která doposud trůnila v koutu úst spadla na zem. Nevěděl, co má dělat.

"Nemusíme zastavovat." usmál se muž vedle mě. "Když už tady tak hezky sedíme, mohli bychom se projet, co říkáte? Nemusíte se bát. Já se na vás nezlobím. Naopak. Jsem rád ve společnosti takové příjemné a krásné dívky..."

Zahrála jsem úlevný povzdech a nesmělý úsměv. Znovu jsem nastartovala a vyrazila z místa.

"Dneska mám opravdu štěstí. Nikdy bych si nepomyslel, že se takovým způsobem seznámím s někým jako jste vy. Kde jste se tady tak vzala? Jste místní? Myslím, že nejste... Nemáte tu uspěchanou neosobní a až mužskou vizáž. Jste tak křehká a vaše krása je éterická."

Pohlédla jsem upírovi do obličeje. Jeho tmavé oči byly lačné, ale jeho rty se příjemně usmívaly. Kdybych nevěděla, kdo doopravdy je, nikdy by mě nenapadlo, že ten okouzlující člověk vlastně není vůbec člověk a v nejbližší době se mě chystá zabít.

"Jsem Američanka." promluvila jsem nesměle.

"Myslel jsem si to." usmál se tmavovlasý svůdce a ukázal mi řadu dokonale bílých zubů. "A co děláte tak daleko od domova ...?" zadrhl se, aby zjistil, jak se jmenuju.

"Teresa." doplnila jsem mu okamžitě to první, co mě napadlo.

"Krásné jméno. A co děláte tady Tereso?" pokračoval ve svém nenápadném výslechu.

"Jsem dobročinná pracovnice." usmála jsem se na něho.

"Á, tak to je bohulibá činnost... A jste tady sama, nebo pracujete v nějaké dobročinné organizaci?"

"Sama. Víte, je to těžká a velice smutná práce. Cítila jsem se opuštěná, a pak jsem uviděla vaše auto... hrozně jsem toužila se v něm svézt. Já vím, že to bylo špatné. Nikdy jsem nic takového ještě neudělala, ale když já jsem si nemohla pomoct. Tak mě to lákalo..."

Upír se zatvářil nad míru spokojeně. Můj herecký výkon ho přesvědčil. Nevím jestli jsem tak dobrá herečka, a nebo prostě byl příliš žíznivý. Každopádně se mi ho podařilo zmanipulovat přesně tak, jak jsem potřebovala a ve chvíli, kdy se mi díval do mých "upřímných" očí jsem si vytáhla jednu ze svých pistolí.

Má ruka se vyšvihla nahoru a zazněl výstřel. Čekala jsem, že se krev rozprskne po celém autě, ale kulka se zasekla hluboko v mase téměř bez krvavých efektů. Upír nechápavě pohlédl na svůj hrudník, ve kterém zela poměrně velká díra. Normální člověk by už zemřel, ale moje oběť byla upír.

Setinu sekundy jsme na sebe zírali. On překvapeně, já šokovaně z toho, co jsem právě udělala.

Pak se však má oběť vzpamatovala. Touha po životě byla silnější než bolest. Podařilo se mi ho ještě několikrát zasáhnout, ale bez většího účinku. Upír se na mě vrhl a začal mi rvát pistoli z ruky. Pořád jsme jeli a ne zrovna pomalu. Snažila jsem se držet volant rovně, ale bylo to téměř nemožné, když do vás někdo buší pěstmi a snaží se vám zlomit vaz.

Přišlo přesně to, co přijít muselo. Cesta se zvlnila a já nezvládla zatočit do zatáčky. Auto vystřelilo mimo silnici a zabořilo se do hustého porostu kolem cesty. Náraz nás na okamžik vystřelil ze sedaček, abychom v zápětí dopadly do airbagů. Nepříjemně mě štíplo na spánku, a pak už bylo ticho.

Naštěstí jsem neztratila vědomí, ale byla jsem v šoku. Snažila jsem se vyhrabat z bílého měkkého vězení. Můj spolujezdec mě znovu praštil a vyštrachal se ven z auta.

"NE! Sakra!" zaklela jsem a hrabala se ven, abych ho pronásledovala. Pistole zůstala někde v autě, ale nezdržovala jsem se hledáním. Měla jsem ještě jednu.

Rozhlédla jsem se okolo sebe, abych se zorientovala. Za mnou zakvílely brzdy a ozval se naštvaný hlas.

"Kde je? Do prdele co sis myslela, že děláš???? Nesmí utéct! Zná tvůj ksicht..."

Jazz ke mně přiskočil a zběžně na mě pohlédl. "Jsi v pohodě?"

"Jsem O.K. Několikrát jsem ho střelila. Musí tady někde být..." odpověděla jsem mu a znovu se rozhlédla okolo sebe.

"Prohledám to tímhle směrem. Ty jdi na opačnou stranu!" přikázal mi Jazz a rozběhl se směrem k hustému lesíku, který se rozšiřoval široko do krajiny. Já jsem se vydala na druhou stranu.

Křoviska tady lemovala cestu. Sem by se mohlo schovat celé fotbalové družstvo a já bych ho nikdy nenašla. V duchu jsem si nadávala, že jsem si ho nechala takhle snadno utéct a navíc mě pálil spánek jako čert a když jsem si na něho sáhla, na bříšcích prstů mi ulpělo lepkavé rudé mokro. Ucítila jsem kovově slanou vůni mé krve. Bezmyšlenkovitě jsem si utřela prsty do kapesníku.

Kousek ode mě zašustily větve křoví. Ostražitě jsem se tím směrem otočila a několika přískoky se k němu přiblížila. Rozhrnula jsem hustý porost. Podívaly se na mě dvě tmavé perličky vyděšených zvířecích očí a mrštné tělíčko vystřelilo k úprku.

"Zajíc. Byl to jen zajíc." vydechla jsem zklamáním, ale i úlevou. Chtěla jsem se narovnat, ale do hlavy mě udeřilo něco tvrdého a já jsem se skácela bezvládně na zem. Na několik vteřin mě ta rána omráčila. Když jsem konečně přišla k sobě a otevřela oči, přímo nade mnou jsem zahlédla mužskou tvář. Tmavé vlasy měl rozcuchané a špinavé od hlíny. Z průstřelů, které jsem mu způsobila v autě vytékala tmavě rudá hustá krev. Vypadal strašně. Ale to nejděsivější byly jeho oči. Tak lačně nepříčetné. Maska lidskosti spadla. Přede mnou stál krvežíznivý netvor, který se mě chystal zabít, aby se mohl nasytit čerstvou krví.

Držel mě za ramena a klečel na mě kolenem, abych se nemohla hýbat. Jeho obličej mě hypnotizoval. Pohlédla jsem kolem sebe. Ještě před okamžikem jsem v ruce držela pistoli. Musela tady někde být...

Lačností nepříčetný upír nade mnou nedočkavě zachroptil a sklonil se k mé krvácející ráně u obočí. Spokojeně slízl pramínek krve, který z rány vytékal.

Hnusem jsem se mohla zadusit. Znovu jsem se snažila najít pistoli, ale bylo to marné. Musela zapadnout do některého z keřů. Věděla jsem, že jestli něco neudělám, to zvíře mě v příští chvíli zabije. Jeho tělo se chvělo rozkoší z budoucí hostiny.

Zatnula jsem zuby a zapřela se nohama do země, až jsem v provlhlé hlíně vyryla dva hluboké důlky. Ze všech sil jsem se nadechla a převalila. Upír zavrávoral. Snažil se udržet balanc, ale můj výpad ho vykolejil tak, že to neustál a spadl na zem. Mé tělo se přes něho převalilo a naše situace se obrátila. Nyní jsem pod sebou svírala já jeho. Dvakrát rychle po sobě jsem ho praštila pěstí do obličeje až mu z nosu vytryskla krev a zaznělo duté křupnutí. Upír bolestně zasténal a ohnal se po mě. Chytila jsem jeho paži v letu a obrátila ji o 360 stupňů. Vyrvala jsem mu ji doslova z kloubu. Zůstala viset jen na kůži a potrhaných šlachách. Jeho výkřik proťal krajinu na míle daleko.

Poraněný upír cítící svůj konec se snažil uniknout. Viděla jsem děs v jeho očích. Zmizela z nich ta zvířecí lačnost a vrátila se do nich lidská bezmoc.

"Nezabíjej mě..." zachroptěl vysíleně. "Prosím."

Má ruka zůstala viset ve vzduchu. Chtěla jsem ho znovu zasáhnout do nosu, ale jeho pohled mě přikoval na místě.

"Nezabíjej mě, prosím. Já už nikdy nezabiju. Přísahám, že..."

Dokončit větu nezvládl. Jeho čelo proťala tříštivá kulka a jeho obličej se změnil na krvavou kaši.

"Tak a máš to." ušklíbl se na nehybnou mrtvolu Jazz a schoval svou pistoli do pouzdra.

"Je mrtvý..." vydechla jsem a pustila bezvládné tělo. Vrávoravě jsem se postavila. Před očima se mi zatmělo. Asi to bylo způsobené tou ranou do hlavy.

"Není mrtvý. Jenom paralyzovaný." odpověděl suše Jazz a podepřel mě, abych nespadla.

Nechápavě jsem se podívala na hromadu krve a slizu, která ještě před okamžikem byla pohlednou mužskou tmavovlasou hlavou.

"Ale to další už nebude naše starost. Tohle udělají ostatní..." pak vytáhl Jazz mobil a vytočil číslo.

"Hotovo." oznámil do telefonu, když ten na druhé straně zvedl sluchátko. "O.K."

Pak schoval mobil zpátky do kapsy a podíval se na mě. "Budou tady do deseti minut. Jsi v pohodě? Vypadáš, jakoby tě přejel buldozer." ohodnotil můj vzhled a ušklíbnul se.

"Bolí mě hlava, ale jinak mi nic není. Ztratila jsem pistoli." rozhlédla jsem se okolo sebe.

"To jsem si všiml." odpověděl mi Jazz a ukázal nalevo do nás. "Leží támhle u toho keře."

"Díky." zvedla jsem ji ze země. "Druhá zůstala v autě. Neměla jsem čas si ji vzít."

Schovala jsem si pistoli do pouzdra a po očku znovu pohlédla na bezvládné ležící tělo. Zatřásla mnou zimnice. Ten pohled vůbec nebyl pěkný a byla jsem si naprosto jistá, že ho jen tak nedostanu z hlavy.

"Jsou tady." přerušil mé myšlenky Jazz a mávl na přicházející postavy.

Zvedla jsem obličej, abych uviděla Townsendovu postavu. Jeho tvář byla vážná. Zkoumavě mě pozoroval.

"Všechno v pořádku? Ty krvácíš Summer." zamračil se, když si všiml mé rány nad obočím.

"To nic není." odvětila jsem.

"Jak to šlo? Nepřišly nějaké komplikace?"

Tak teď to přijde. Jazz určitě Townsendovi prozradí, jak jsem naši akci téměř zvorala. Ale Jazz mě překvapil.

"Normálka. Já to sice umím rychleji, ale na holku to zvládla celkem obstojně."

Townsend spokojeně kývl a poplácal mě po rameni. Jazz na mě hodil kyselý obličej a otočil se k odchodu.

"Nabalte ho a ukliďte okolí! nesmí tady zůstat ani stopa!" ukázal Townsend směrem k rozstřílenému upírovi a dva muži oblečení v černém ho okamžitě poslechli. Nabalili bezvládné tělo do černého igelitového pytle a zakrvácenou zem zaházeli hlínou, polili benzínem a zapálili.

"Pojď Summer. Je to za námi. Potřebuješ ošetřit." vzal mě Townsend kolem ramen a začal mě odvádět pryč.

Došli jsme zpátky k zelenému vraku.

"Okamžik." vzpomněla jsem si a strčila hlavu do vraku. Airbagy se už vypustily, takže mi nedělalo problém najít svou pistoli. Ležela kousek od středového panelu. Natáhla jsem se, abych na ni dosáhla a schovala jsem si ji k druhé pistoli do pouzdra. Pak jsem se otočila, abych se podívala k autu, kterým přijel Townsend se svými muži. Překvapením mi spadla čelist.

Přede mnou stálo nefalšované pohřební auto. Na stranách kapoty mělo zlatým písmem vyvedený nápis a okénka zdobily krajkové záclonky.

Townsend si všiml, na co tak překvapeně zírám. Chápavě se usmál. "Je to dokonalá zástěrka pro převoz mrtvoly. Dřív jsme mrtvoly museli likvidovat na místě, ale před pěti lety jsme zakoupili jednu malou pohřební službu. Upíry likvidujeme v našem krematoriu... Je to pohodlnější a taky rychlejší."

"No to mě teda podrž."

+ + +

Krematorium vypadalo přesně tak, jak jsem ho už mockrát viděla v televizi. Smuteční síň s vínovými závěsy a záplavou omamně vonících květin vepředu a sterilní šedivou místností s velkou doběla rozpálenou pecí vzadu.

Muži, co s mrtvolou manipulovali už venku, vytáhli z auta černý pytel a hodili ho na pojízdný vozík. Townsend otevřel pomocí čudlíku dveře od pece. Všechny nás ovál horký vzduch. Muži postrčili vozík a mrtvola se poroučela do útrob rozpálené spalovny. Dveře od pece se zavřely. Townsend potočil knoflíkem a zvýšil teplotu. Plameny vyšvihly vysoko. Malé skleněné okénko se zalilo oranžovou září.

"AAAAAAAAAAAAAAAAA" ozvalo se kvílivé nelidské zavřísknutí.

Vlasy mi z toho vstaly hrůzou na hlavě. Jazz měl pravdu. Ten upír dosud žil.

"Neboj se Summer. Nebude to trvat víc než pár vteřin. Žár je příliš vysoký. Za okamžik bude konec."

"AAAAAAAAAAAAAAAAAAA" proťal místnost znovu výkřik, a pak ustal. Nastalo ticho.

Moje zkouška byla za mnou. Zabila jsem. Ne sice vlastníma rukama, ale to díky mě skončil ten upír v peci.

A skončí tam každý další, který mi zkříží cestu...