Evanesco Lophius

Pars 3. - Skok mezi žraloky

Procházela jsem ztichlou temnou opuštěnou ulicí. Pouliční osvětlení chladně poblikávalo. Jako bludičky tancující nad tajemným močálem a propůjčovalo ulici strašidelný ráz. Spěchala jsem. Podpatky mých lodiček vyťukávaly rytmickou melodii, která s každým krokem zrychlovala a nabírala na síle.Všude panovalo mrtvolné ticho, rušené pouze mým neklidným dechem a bušením srdce. Každou chvíli jsem se vystrašeně otáčela a snažila se ostřit do temných zákoutí. V každém z nich na mě číhalo nebezpečí. Nebo jsem si to alespoň myslela. Blížila jsem se ke zděnému domu. Už jsem rozeznávala červené bytelné dřevěné dveře s mosazným klepátkem ve tvaru lví hlavy. Úlevně jsem si oddechla a chystala se udělat posledních několik kroků. Něco do mě bolestivě narazilo a vyrazilo mi dech. Spadla jsem na zem a uhodila se do týla. Kost zapraštěla. Ve vlasech se mi rozlilo lepkavé teplo.

Pak jsem zahlédla tu tvář. Ďábelský úšklebek. Mastné rozcuchané vlasy a zkažené zuby. Páchlo mu z úst. Nahnul se těsně k mému obličeji.

"Dej sem všechny své cennosti, křepelko.." zachraptěl.

"N...nic u sebe nemám.." zaskučela jsem zděšeně.

"Ale máš. Ty víš, že máš.." zachechtal se chlípně a olíznul mi tvář. Nadavovala jsem se z toho hnusem.

"Pomooooooooooc!!!!!!" proťala jsem ticho svým výkřikem.

"Je to zbytečné.. Nikdy to neskončí.. Budu tady. Všude. Chachachachacha.." rozchechtal se až se mu natřásalo objemné břicho v potrhané haleně.

"Nééééééééé" řvala jsem celá bez sebe a mlátila kolem sebe rukama i nohama.

S trhnutím jsem se probudila. Ležela jsem ve své posteli s nebesy. V místnosti panovala tma, kterou ředil pouze svit měsíce. To poznání mě uklidnilo. Byl to jen sen. Jen sen! Odhrnula jsem si rukou vlasy ze zpoceného čela a posadila se na posteli. Svěsila jsem nohy na zem. Na chodidlech mě zašimral koberec. Vstala jsem a vydala se do koupelny. Opláchla jsem si zpocený obličej a napila se vody z kohoutku. Vzhlédla jsem a uviděla se v zrcadle. V měkkém světle zářivek jsem rozpoznala zřetelné stopy po nočním útoku. Modřiny na krku a u klíční kosti. Jemné škrábnutí u ucha, kde mě olízl útočníkův nůž. Starostlivě jsem si rukama sevřela krk a svraštila obočí. Pořád jsem toho hnusného chlapa viděla před sebou. Jeho odporný obličej, nůž, který svíral v ruce. Najednou se mi udělalo zle. Na poslední chvíli jsem se zohnula k záchodu a zvedla prkýnko. Dávivě jsem se rozkašlala a zvracela.

Trochu se mi ulevilo. Alkohol byl pryč. Vypláchla jsem si pusu a utřela obličej do ručníku. Byla jsem k smrti unavená, ale můj mozek pořád běžel na plné obrátky. Nebyla šance, že bych znovu usnula. Napadlo mě, že bych se mohla poohlédnout po nějakých prášcích na spaní. Pozotvírala jsem všechny koupelnové skřínky, než jsem našla lékárničku. Byly v ní prášky proti bolesti, proti nevolnostem, pak nějaké zelené, které jsem neznala a konečně prášky na spaní. Jeden jsem vyloupla ze stříbrného obalu a zapila ho vodou. Vrátila jsem léky zpátky na místo a odšourala se do postele. Chvíli jsem ležela a zírala do stropu. V hlavě jsem měla prázdno. Jen můj hrozný sen se mi odehrával pořád dokola.

"Copak to budu mít pořád před očima??" promnula jsem si spánky a křečovitě zavřela oči. Překvapivě to pomohlo. Obludná tvář zmizela a vystřídala ji úplně jiná.. Mladá, pohledná, s modrýma očima. Můj zachránce. Byl tak vážný. Upřeně se na mě díval. Mlčel a neuhýbal pohledem. Natáhla jsem paži, abych se dotkla jeho dokonalých úst. Jako mávnutím kouzelného proutku zmizel. Rozplynul se jako dým...

+ + +

"Dobré ráno, slečno. Doufám, že jste se příjemně vyspala. Bude deset hodin. V jedenáct pro vás přijedete doktor Townsend a odveze vás do firmy. Budete si přát servírovat snídani zde, a nebo ji mám připravit dole v jídelně?"

Trhla jsem sebou a zakryla si oči paží. William rozhrnul závěsy a mě se do očí zabodly sluneční paprsky. V tu chvíli jsem si přála, aby pršelo, ale Londýn mě už po druhé překvapil. Bylo krásně. Odevzdaně jsem rozlepila víčka a vyhrabala se z peřin.

"Přijdu dolů. Děkuju." odpověděla jsem Williamovi a v polospánku jsem se vydala do koupelny. Sprcha mě příjemně probrala. Umyla jsem si vlasy, napěnila mýdlo a celá se jím vydrhla. Když jsem se teplé vody nabažila, zabalila jsem se do osušky a opatrně se přesunula k umyvadlu. Vzala jsem si kartáček a dala na něho pastu. Bezmyšlenkovitě jsem se pustila do čištění zubů. Jen tak náhodou jsem vzhlédla a lekla se. Odložila jsem kartáček a podívala se zblízka. Ještě jednou a zase znovu. Nic. Na krku, na klíční kosti, u ucha. Ani jeden tmavý flíček. Jako bych nikdy nebyla napadena. Žádné stopy po bolestném stisku..

Minimálně pět minut jsem tam nehnutě stála zírala na svůj krk.

"Můj dar? Tak takhle se projevuje moje výjimečnost? Rychlým hojením? Páááni!! To není vůbec špatné. Sice trochu děsivé, ale zajímavé."

Okamžitě se mi o poznání zvedla nálada. Sice se mi chvílemi sevřelo srdce a udělalo nevolno, když se mi vybavila noční událost, ale ve slunečním světle nic nebylo tak děsivé, jako v noční temnotě. Po ranní očistě jsem se oblékla do jeansů a trička a seběhla jsem dolů do jídelny. Snídaně už byla nachystaná. William byl jako vždy perfektní a až do detailů precizní. Stříbrné příbory. Na každou lahůdku ten správný. S chutí jsem zhltla čokoládový croissant a kafe a všechno jsem to zapila ananasovým džusem. Pak do mě zapadl i hemenex s celozrnným rohlíkem a dva plátky sýra. Po neklidné noci jsem měla hlad jako vlk.

"Dobré ráno, Summer. Jak jsi se vyspala?" ozval se ode dveří známý mužský hlas.

"Jé, vylekal jste mě." odpověděla jsem. "Vy už jste tady, doktore Townsende?"

Jmenovaný se přátelsky usmál a vešel do jídelny. Posadil se na vedlejší židli. William se vedle něho zjevil jako duch. Položil na stůl šálek kávy a zmizel dveřmi vedoucími do kuchyně.

"Děkuji vám, Williame. Vy jste hotový poklad!" pochválil jeho pohotovost Townsend. Zvedl šálek s černým mokem k ústům a s chutí usrkl.

"Dneska je tvůj první den s novými schopnostmi. Jak se cítíš? Nebolí tě něco? Cítíš změnu? Spala jsi dobře?"

Salva otázek. Postupně jsem na všechny odpověděla. "Cítím se dobře. Je to zvláštní, ale jakoby se nic nezměnilo.. A spala jsem..." chvíli jsem uvažovala, jestli mu řeknu pravdu o nočním přepadení, ale pak jsem odpověděla. "Spala jsem dobře." Přece jen. On mi doporučil nikam nechodit a já jsem jeho doporučení nedbala. Nemusí vědět všechno. Určitě by chtěl znát podrobnosti a já už o tom nechci mluvit. Udělám nejlépe, když na to co nejdřív zapomenu..

"Tak to  jsem rád. Dneska začneme s výcvikem. Není času nazbyt. Zlo nečeká a je toho tolik, co tě musím naučit.." 

+ + +

Auto zastavilo u kraje chodníku. Vysedla jsem a zase zahlédla známý název otcovy firmy. Společně s Townsendem jsme vešli a nastoupili do toho proklatě rychlého výtahu. O pár sekund později už jsme vysedali v podzemí. Tentokrát jsme šli na druhou stranu než ležel sál, ve kterém do mě píchali injekce. Byla jsem tomu vděčná. Pohled na vzdálené prosklené dveře nebyl vůbec příjemný. Townsend přede mnou otevřel dveře a ocitli jsme se na kovovém schodišti. Sestoupili jsme po něm o patro níž. Byly zde vysoké stropy a chodba vypadala jako vchod do nějaké haly. Mé tušení bylo pravdivé. Kovovými dveřmi jsme vešli do velké tělocvičny. Byla hodně podobná té, co jsem objevila v zámku hrůzy. Pružná podlaha vystlaná žíněnkami, různé tyče, meče a pušky. Jen ty divné kosy chyběly.

"Vítej ve výcvikové místnosti. Ode dneška to bude tvůj druhý domov. Tady se naučíš ovládat své schopnosti a získáš dovednosti, které ti pomohou přežít. Kde je Jazz?? Už tady měl být. Zase má zpoždění.." zamračil se při pohledu na hodinky Townsend.

"Jazz? No výborně! To je ten poslední, koho bych dneska chtěla vidět.." pomyslela jsem si.

Otrava se objevil ani ne za minutu. Na očích sluneční brýle, na rtech pobavený úšklebek. Dnes si oblékl kožené černé kalhoty a černé triko s výstřihem do V.

"Uvíznul jsem v zácpě.." řekl místo omluvy na Townsendův káravý pohled.

"Hloupá výmluva, když vím, že jezdíš na motorce a zácpy se tě netýkají.." pronesl ledově doktor a otočil se zpátky ke mě. V tu samou chvíli i Jazz zaregistroval mou přítomnost.

"Ahoj koťátko, tak dneska si to spolu konečně rozdáme.." zachechtal se.

Zvedla jsem oči v sloup a zavrtěla hlavou: "Už se vážně nemůžu dočkat, prase."

"Ale no tak." krotil nás Townsend. "Buďte na sebe slušní. Ode dneška jste partneři. Budete společně trávit spoustu času. Bylo by lepší, kdybyste spolu dokázali vyjít.."

"Trávit spousty času? Bože, za co mě trestáš?" postěžovala jsem si.

Jazz se jen škodolibě usmál a rty mi poslal vzdušný polibek.

Na oplátku jsem se na něho zašklebila.

"Tak si pojďme vyzkoušet, jak na tom Summer je." řekl vzrušeně Townsend a pokynul nám ke cvičnému prostoru s žíněnkami. "Jazzi, napadni Summer. Nešetři ji. Chci, aby to bylo jako doopravdy. A ty Summer, braň se! Bojuj. Uvidíš, že to dokážeš.."

Vytřeštila jsem na něho překvapeně oči. "To snad žertujete. To jenom tak? Žádné rady, ani poučení? Já jsem s nikým ještě nebojovala.. Nedokážu to! Nevím, co dělat?"

"Nesmysl." odvětil Townsend. Věř si! Dokážeš víc, než si myslíš. Jen tomu musíš sama začít věřit."

Než jsem stihla nějak reagovat, Jazz se na mě nečekaně vrhl. Ani jsem neviděla, že by se pohnul. V jednu chvíli stál bez hnutí a v druhé mě povalil na zem. Zády jsem dopadla na žíněnku a on na mě. Leželi jsme na zemi a Jazz se škodolibě usmíval.

"Tak to byla slabota, koťátko. Ty se pereš jako nějaká malá holka. Snaž se! Je to nuda, když je to tak snadné.."

Myslela jsem, že puknu zlostí. Ten blbec byl nesnesitelný.

"Zkusíme to znovu." ozval se Townsend. "Do toho Summer. Soustřeď se! Vnímej své tělo. Jsi mnohem silnější a rychlejší než Jazz! Odpoutej se od toho stereotypu. Už nejsi slabá. Tvé tělo je jako dokonalý stroj, který dokáže téměř nemožné. Jen musíš přijít na to, jak tento stroj ovládat.."

Znovu jsme se postavili. Jazz se nesouhlasně zamračil na Townsenda a opět zaútočil. Tentokrát jsem to čekala, ale přesto jsem zase skončila na zemi. Byl příliš rychlý. Jakoby na něho vůbec neplatily přírodní zákony.

"To je ale nuda." odfrkl si naoko nespokojeně Jazz. "Tak ty máš být naše rozhodující síla? Hahaha, vážně dobrý vtip! Raději to zabal, kotě."

V tu chvíli jsem byla jako papinový tlakový hrnec těsně před vybuchnutím. Townsend se tvářil, jakoby nic neslyšel.

"Zkusíme to ještě jednou."

"Co bys řekla tomu, kdybych ti poplácal prcinu, kotě? Máš ji takovou pěkňoučkou, malou.." zachechtal se Jazz a znovu se na mě vrhl. Na rozdíl od předchozích pokusů jsem se konečně vzpamatovala. Moje rozčílení ve mě rozproudilo adrenalin. Než do mě útočník vrazil, přikrčila jsem se. To Jazz nečekal a přepadl přes moje záda na zem. Jeho tělo s duněním přistálo na zemi. Odletěl minimálně deset metrů. Jakoby nic nevážil. Ten náraz jsem sotva cítila. Jeho úšklebek byl okamžitě pryč. V sekundě byl na nohou a hnal se na mě znovu. Než jsem si stihla cokoliv rozmyslet, kopla jsem pravou nohou před sebe. Trefila jsem se přesně tam, kde to každého kluka nejvíc bolí.

"Mrcho!!" vyprskl na mě zasažený a začal se po mě sápat. Podařilo se mu mě povalit, ale po chvilce zápolení jsem ho ze sebe setřásla a vyskočila na nohy. Jazz mě následoval. Rozběhl se a máchl pěstí. Zastavila se těsně před mým obličejem. Má ruka vystřelila jako had a sevřela ji do kamenného sevření. Otočila jsem dlaní, trhla a podkopla mu nohy. Svalil se na zem jako pytel obilí. Bolestně si svíral pravé zápěstí. Podívala jsem se na něho z výšky své postavy a usmála se.

"Tak co, prase. Pořád je to nuda?"

"Ty... ty... zlomila jsi mi zápěstí!!" skřípal Jazz zuby.

"Výborně Summer! To je přesně ono!! Vidíš, je to v tobě!!" pochválil mě Townsend.

"Ta děvka mi zlomila zápěstí!!" stěžoval si poražený a dožadoval se na Townsendovi satisfakce.

"Mlč!! Taková slova už nechci nikdy slyšet. Rozumíš??!!" Townsend vypadal opravdu naštvaně. "Nic to není. Zítra, nejpozději pozítří o ničem nebudeš vědět. Jdi na ošetřovnu. Doktor se ti na to podívá.."

Jazz se zamračil a chvíli vypadalo, že zdravou rukou uštědří Townsendovi ránu. Ten stál a upřeně se na něho díval. Jazz nakonec jen zlobně odfrkl nějakou nesrozumitelnou odpověď a zmizel dveřmi na chodbu. V tu chvíli se Townsendova tvář opět rozzářila. Usmál se na mě a poplácal mě po rameni.

"Výborně! Dobrá práce!! Z té zlomeniny si nic nedělej. Takových ještě bude. Jazz se hojí rychle. Stejně jako ty. Ani to nestojí za řeč.."

"Nechtěla jsem.." pípla jsem. Sice jsem Jazze nesnášela, ale rozhodně jsem neměla v plánu mu jakkoliv ublížit.

"Já vím. Ještě nevíš, jak silná skutečně jsi. Lehce se stane, že uděláš něco, co jsi dělala tisíckrát a nyní to bude úplně jiné.. I Jazz měl ze začátku problémy. Každou sklenici, křehké věci, drtil v dlaních.. Brzy to odezní a ty poznáš sama sebe.. Tohle byla první lekce. Pro dnešek to stačí. Zítra po škole budeme pokračovat.."

"Po škole???" zaregistrovala jsem to slovo. Byla to reakce, kterou Townsend přesně čekal. Spokojeně se usmál.

"Mluvil jsem s ostatními a jednohlasně jsme se shodli, že by pro tebe bylo dobré, kdyby jsi nastoupila tady v Londýně na soukromou dívčí univerzitu. Je to prestižní ústav s dlouholetou tradicí. Dostaneš tady nejlepší vzdělání a je to také dokonalá zástěrka. Zapsali jsme tě na studium ekonomiky a manažerství. Už nikomu nebude podezřelé, že budeš tady v Londýně. Každý dědic takového impéria, jako je Chace IT Corporation, musí mít patřičné vzdělání.."

"DÍVČÍ univerzita?????? To máte namysli, že tam chodí pouze holky a SOUKROMÁ znamená školní uniformy????? Ne, řekněte, že se pletu!!!!" vytřeštila jsem oči. V tu chvíli mi bylo jedno, že budu muset studovat něco, co mě naprosto nebaví. Nic jsem nenáviděla víc než matematiku a informatiku. O nějakém manažerství ani nemluvě. Proto jsem v Americe studovala humanitní vědy. Historii středního východu a americkou literaturu. Ale představa školy, kterou navštěvují jen bohaté fifleny z Londýna a okolí mě přímo děsila. Znala jsem takové školy. Byly i v Californii. S Deanem jsme si z nich utahovali.

"Nevím, co ti na tom vadí? Studují tam jen ty nejschopnější děvčata. Všechny patří k místní elitě. Stejně jako ty.." odvětil nechápavě Townsend.

"Elita.. brrr. Už to slovo zní hrozně..." oklepala jsem se zhnuseně. "Je to opravdu nutné? Říkal jste, že času není nazbyt. Raději budu celé dny trénovat s Jazzem, než chodit do dívčí školy. Prosím.."

Townsend zavrtěl hlavou: "Já vím, co jsem řekl, ale tohle ničemu nevadí. Naopak. Bude to pro tebe bezpečnější. Zalepíme pusu všem, co by mohli mít nebezpečné otázky a tvá matka uvidí, že to s otcovou firmou myslíš vážně.. A po škole bude spousta času na trénink a výcvik. Vypracujeme dokonalý harmonogram."

"No skvělé! Máte to výborně promyšlené.." zavrčela jsem. Na to jsem neměla žádný argument a Townsend to dobře věděl.

"Uvidíš, že to nebude tak zlé. A kdo ví? Možná se z tebe stane druhý Bill Gates."

"O tom silně pochybuju. Spíš byste se měli bát, jestli vůbec zvládnu dokončit semestr. A to mi říká, jak se vám podařilo přesvědčit děkana, aby mě přijali takhle pozdě? Školní rok je dávno v plném proudu.."

Townsend se šibalsky ušklíbnul: "To víš, jsem výborný v přesvědčování a jméno Chace tady v Anglii znamená víc, než zlato a diamanty.."

+ + +

Druhý den ráno jsem nerozhodně stála ve svém pokoji a s opovržením pozorovala dokonale vyžehlenou školní uniformu Univerzity St. Martin. Naštěstí nevypadala až tak strašně, jak jsem se obávala. Skládala se z krátké skládané kárované tmavě modré sukně, bílé košile, tmavé dívčí kravaty a šedé vestičky. Po nekonečném přemlouvání jsem se nakonec odhodlala a navlékla ji na sebe. Venku nepříjemně pofukovalo, a proto jsem si na nohy obula šedé kozačky nad kolena. Byl to nezvyk. Většinou jsem nosila jeansy a v krátké sukni jsem se necítila dvakrát dobře. Odevzdaně jsem se na sebe podívala do zrcadla.

"Wow, to není zase tak špatné.." pomyslela jsem si. Slušelo mi to. V uniformě vynikla má štíhlá postava. Ještě jsem si učesala vlasy a stáhla si je do polovičního culíku. Byl nejvyšší čas vyrazit. Cestou z domu jsem usrkla Williamovo vynikající kafe a do ruky chytila croissant.

"Slečno Summer, nedáte si alespoň toast, nebo tady džus? Právě jsem ho čerstvě vymačkal." volal na mě William.

"Ne děkuju, nestíhám. Už jsem měla být dávno na cestě." zavolala jsem zpátky a nasedla do stříbrného Royce Rollse, který na mě čekal před domem.

Můj odvoz ladně kličkoval mezi černými taxíky. Za tmavými skly jsem zahlédla známá místa, která se už nyní, brzy ráno, plnila nadšenými turisty. Čím rychleji jsme se blížili do centra a k budově univerzity, tím hustší provoz byl. Hned vedle nás se šourala dlouhá černá limuzína a z druhé strany podobný Royce, jako ten, ve kterém jsem seděla.

Zničehonic auto zastavilo a malé okénko u řidiče se otevřelo.

"Jsme na místě, slečno." oznámil mi můj šofér. "Přeji vám pěkný den. Ve čtyři hodiny odpoledne tady na vás budu čekat."

"Děkuju, Davide." poděkovala jsem a vystoupila. Budova školy byla opravdu impozantní. Krásná starobylá budova na mě dýchla vážným studijním prostředím. Každou chvíli na kraji chodníku zastavovaly luxusní automobily, aby vyplivly nějakou z bohatých studentek. Všechny byly dokonale vyfintěné. Přes rameno přehozené nejnovější kabelky od Gucciho, Prady, Diora a dalších, na nohou luxusní botky na podpatcích. Oblečené byly do stejné uniformy, jako jsem měla já.

"Ach jo." povzdechla jsem si. "Tak pojďme skočit přímo mezi žraloky.." s touhle formulkou v hlavě jsem se odlepila od chodníku a odhodlaně vstoupila do širokých vyřezávaných dveří.

Celá budova byla stejně dokonalá zvenku i zevnitř. Široká dřevěná schodiště, mramorové podlahy,.. Líbilo by se mi tady, kdyby mě na každém kroku neokukoval zástup smějících se holek. Vždycky ztichly, a když jsem je obešla, dali se hlasitého šepotu. Očividně jsem byla událostí dne. Úplně jsem si dokázala ty řeči představit.

To je ona. Ta nová. Američanka. A věděli jste, že byla chudá? Všechny peníze zdědila po svém otci. Je to dědička Chace IT Corporation!!!!!

Dýchala jsem zhluboka, abych se neotočila na patě a neutekla. Konečně jsem před sebou zahlédla nápis Office. Vděčně jsem vzala za kliku a vstoupila. Postarší dáma s bifokálními brýlemi na nose vzhlédla. Přísný výraz okamžitě zbystřel.

"Slečna Chaceová, nemýlím se? Ráda vás poznávám. Jmenuji se Juliet Simmonsová. Vítám vás u nás na St. Martin. Jistě se vám tady bude líbit. Hned vám nachystám rozpisy přednášek."

"Děkuju." pípla jsem a pozorovala hbité prsty sekretářky, které se přehrabovaly v hromadě papírů a lejster.

"A, tady to je." usmála se vítězoslavně paní Simmonsová. "Za pět minut vám začíná první přednáška. Ekonomická struktura finančního trhu s profesorem Ratbornem."

"No výborně! Už podle názvu je jasné, že to bude něco úžasně zajímavého a lehce pochopitelného." pomyslela jsem si.

Sekretářka mi s úsměvem podala list papíru s mým rozvrhem a ještě jednou mi popřála, aby se mi tady na St. Martin líbilo. Rozloučila jsem se a znovu se ocitla na očích všem zvědavcům.

První hodina se měla konat v přednáškovém sále číslo 28. Tady v tomto patře byly pouze čísla do devatenáctky, proto jsem se vydala po kamenném schodišti o patro výš. 25, 26, 27. 28. Konečně jsem našla ty správné dveře. Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahy a vstoupila jsem. Všechna místa byla téměř zaplněna. Dívky seděly každá ve své lavici a povídaly si mezi sebou, nebo se připravovaly na nadcházející hodinu. Když jsem vešla, všechen ruch jako mávnutím kouzelného proutku ustal. Připadala jsem si jako laboratorní myš, kterou sledují hladoví hadi. Každým okamžikem se na mě mohli vrhnout.

"Tak se na mě dobře podívejte, protože něco takového se jen tak nevidí." pronesla jsem teatrálně a otočila se kolem své osy.

Někdo se zasmál, ale jakoby se lekl, že to udělal, smích zmlkl. V první lavici se postavila dívka. Byla o něco menší než já. Její vlasy měly barvu hořké čokolády. Měla je spoutané velkou červenou mašlí. Z tmavých, skoro černých duhovek se nedalo poznat, co si myslí. Zamrkala dlouhými černými řasami a našpulila rudě nalíčené rty.

Chvíli tak bez hnutí stála a dívala se na mě. Ostatní dívky k ní vzhlíželi a čekali, co se stane.

"Tak tahle holka to tady všechno řídí." napadlo mě v duchu. Nyní záležel můj osud na ní. Jestli mě přijme ona, ostatní udělají totéž. Jestli mě nepřijme...

Dívka pořád stála. Připadalo mi to jako celá věčnost. Zničehonic se blahosklonně usmála a došla až ke mně.

"Jmenuji se Katherine Woodsworthová. Jsem předsedkyní spolku studentů St. Martin. Vítám tě mezi nás Summer Chaceová." přijala jsem její napřaženou dlaň a potřásly jsme si rukou. Atmosféra se uvolnila a všichni se vrátily k tomu, co dělali než jsem vstoupila.

"Jestli chceš, tak se mnou a s mými přítelkyněmi můžeš jít na oběd. Je tady výborný sushi bar. Kousek od školy." nabídla mi tmavovláska.

"Děkuju, jsi milá. Půjdu ráda." odpověděla jsem. Dívka se na mě opět usmála tím svým blahosklonným úsměvem a vrátila se na své místo.

"V jednu hodinu na schodech před školou." zavolala na mě ještě. Jen jsem kývnula, protože ve stejnou chvíli se ve dveřích objevil náš profesor a aniž by se posadil za katedru, začal přednášet.

Přesně podle mé předtuchy to bylo naprosto nezáživných devadesát minut. Nic mi nedávalo smysl a i kdyby dávalo, profesor mluvil tak monotónně a mechanicky, že by uspal i notorického nespavce. Celou dobu jsem seděla ve své lavici v rohu u okna a sledovala mraky, které díky silnému větru uháněly po nebi.

Po první hodině už byl zbytek dopoledních přednášek bez problémů. Několik dívek se mnou absolvovalo i hodinu manažerství a podnikové struktury. Jedna hodina byla jako druhá. Byla jsem ráda, když se doba přehoupla a byl čas na smluvenou schůzku na oběd.

Když jsem vyšla před školu, Katherine a ostatní už na mě čekali.

"Summer!" zamávala na mě Katherine. "Jdeme." zavelela. A hlouček vyšňořených studentek se dal přes cestu.

Sushi bylo opravdu vynikající. Dala jsem si své oblíbené s lososem a nakládaným zázvorem. A musím přiznat, zázvor byl mnohem chutnější než u nás v Americe.

"Tak, jak se ti u nás v Londýně líbí?" vyrušila mě z uvažování Catherine. "Popravdě mě udivuje, jak jsi mohla opustit slunnou Californii a přestěhovat se sem.."

Věděla jsem, že tahle otázka padne, jen jsem zatím netušila co odpovědět. Jestli lhát, a nebo říct pravdu.. I když ne celou.

"Californie je úžasné místo. Miluju slunce a teplo, ale znáš to. Otcova smrt a povinnost starat se o jeho firmu změnily mé plány. A proto jsem tady. Musím převzít tátovo místo.."

Catherine kývnula hlavou: "Chápu. Musí to být těžké naskočit do rozjetého vlaku, když netušíš, jak ho řídit.."

"Naprosto trefné přirovnání." napadlo mě.

"No nic. Je čas vrátit se do školy. Čeká nás hodina účetnictví." oznámila Catherine a hodila na stůl stoh bankovek.

"Nevím proč musíme vědět, jak se vedou podvojné účetní knihy. Na tohle budu mít zástupy zaměstnanců." postěžovala si dívka se zrzavými vlasy, která se mi představila jako Amy.

"Jsi hloupá?" obořila se na ni Catherine. "Vždycky musíš vědět víc než tvoji zaměstnanci. Tak se alespoň vyvaruješ toho, že by tě podvedli a okradli! Raději mlč, ať nikdo nepozná, jak hloupá ve skutečnosti jsi."

Amy se přikrčila, jakoby ji Catherine přetáhla po zádech. Bylo mi jí líto. Sama jsem s ní souhlasila. Nikdy jsem podvojné účetnictví nepotřebovala a doufala jsem, že ani potřebovat nebudu.

+ + +

Zbytek školního dne uběhl jako voda. Vyšla jsem ze školní budovy  a nadechla se čerstvého vzduchu. Celé nebe se protrhalo a vysvitlo slunce. Hned všechno vypadalo optimističtěji. Rozhlédla jsem se. Můj odvoz tady ještě nebyl, ale neměla jsem to Davidovi za zlé. Skončili jsme o patnáct minut dřív. Měla jsem minimálně deset minut čas. Posadila jsem se na schody a užívala si teplo, které mi způsobovaly sluneční paprsky. Zavřela jsem oči a nastavila tvář. Z mého rozjímání mě vyrušilo pofňukávání a rozčílené dívčí hlasy.

"Tak ty si myslíš, že si můžeš dělat co chceš? Hm? No? Budeš mluvit?!! Co jsi mu napovídala?"

Ten nepříjemný dívčí hlas jsem okamžitě poznala.

"Catherine."

"No tak budeš mluvit?!! Nebo ti máme pomoct? Ty nicko!!"

"Auu, ne prosím nedělejte to.." prosil vyděšený hlásek.

"To je zbytečné! Ušetři nás svých výlevů!" zavrčela na ni Catherine. "Ty víš, co tě čeká.."

"Ne prosím jen to ne." rozvzlykal se hlásek.

Ten nářek mě vyburcoval. Vystřelila jsem a hnala se k místu, odkud se ozývalo vzlykání. To, co jsem viděla mě naprosto paralyzovalo.

Skupinka studentek držela mezi sebou mladou dívku. Mohlo jí být maximálně patnáct. Na sobě měla také školní uniformu, ale nepatřila mezi místní studentky. Pravděpodobně chodila do nedaleké internátní střední školy. Plavé vlasy měla svázané do culíku, který však měla rozcuchaný a volně padající prameny se jí lepily na slzami zmáčené tváře. Nad tím vším stála Catherine, jako bůh pomsty. V ruce držela zapálený zapalovač. To, k čemu se chystá mi došlo v příštím okamžiku.

"Ona chce tu malou holku ocejchovat!"

"Nechte toho!!!" zakřičela jsem z plných plic.

Všechny aktérky strnuly. Ale když zjistily, že jsem to jen já, pokračovaly.

"Summer, běž pryč! Tohle je jen naše věc." nařídila mi Catherine, ale já jsem ji rozhodně nehodlala poslechnout.

"Co udělala strašného, že si zaslouží takový trest?" zeptala jsem se.

"Jak jsem už jednou řekla, tohle není tvoje věc!!" připomenula mi Catherine. "Jestli nechceš skončit jako ona, radím ti, drž se zpátky!!"

"Chci vědět, co udělala tak strašného, že jí děláte tohle!" začala jsem být hysterická. A Catherine to viděla. Bylo nebezpečí, že můj křik někoho přivolá.

"Tak fajn! Jen už mlč! Povím ti to. Takhle malá coura pro mě pracuje. Měla za úkol sledovat Daniela Stevensona. Je to student Carlintonské chlapecké univerzity a bude to můj doprovod na zimní ples. A ona si s ním místo toho, aby ho pouze sledovala, chodí na kafíčka!"

"Bože a kvůli takové hlouposti ji tady mučíte? No Bože, tak si spolu rozumí.." pronesla jsem.

"Tsss" sykla Catherine nenávistně jako jedovatý had. "Daniel je můj a nikdo se mi nebude plést do cesty!!! Pokud nechápeš pravidla a nehraješ s námi, jsi proti nám. Můžu ti udělat ze života peklo, když budu chtít.. Máš poslední možnost. Odejdi a na všechno zapomeň!"

Její hrozbě jsem naprosto věřila. Někdo jako ona se nezastaví před ničím. V žádném případě bych se s ní nechtěla dostat do křížku. Ale odejít a nechat tady tu malou holku na pospas těmhle fanatičkám?

"Pusť ji a dej ji provždycky pokoj a já zapomenu na to, co jsem tady viděla. Co by na to asi řekl děkan, kdyby věděl co dělá předsedkyně studentů? To by byl tvůj konec.." můj hlas zněl odhodlaně. To mi dodalo sebevědomí.

"Hahaha." zasmála se Catherine zvonivě. "Jen to zkus! Běž za děkanem a popovídej mu všechno. Nebude ti věřit. Mě tady má každý rád. Jsem vzorná studentka. Budou tě považovat za závistivou lhářku.."

To byla rána pod pás. Na to jsem neměla argumenty. Catherine se spokojeně usmála. Vyhrála. Znovu se sklonila nad provinilou a vyhrnula jí rukáv košile. Přitisknout zapalovač na kůži však nestihla.

"Auuu" zaskučela, když jsem její zápěstí sevřela do dlaně.

"Nech ji být!! Můžu ti ublížit. Hodně. Věř mi a poslechni mě." varovala jsem ji chladně.

"Co jsi sakra zač?" vyplivla na mě Catherine, ale poslechla a upustila na zem horký zapalovač.

"Nechte jí běžet!" přikázala svým spolupachatelkám. Nechápavě se na svou velitelku podívaly, ale poslechly. Mladá dívka se na mě vděčně podívala a utíkala, co jí nohy stačily.

Povolila jsem svůj stisk a o krok ustoupila. Catherine si s bolestným výrazem promnula zápěstí.

"Tohle není konec!" varovala mě. "Zničím tě!!!"

"Já se tě nebojím." odpověděla jsem jí a vykročila zpátky před budovu školy. Tvářila jsem se sebevědomě, ale uvnitř se mnou třásl strach. Tohle bylo poprvé, co jsem se proti někomu takhle postavila. Věděla jsem, že jsem udělala správnou věc, ale tušila jsem, že to jen tak neskončí..

"Jaký byl první akademický den na St. Martin? Užila jste si ho?" zeptal se vesele David a úslužně mi otevřel dveře od auta.

"Lepší už ani být nemohl." odpověděla jsem sarkasticky a nastoupila.